Dějiny Ruska a „Princip stínu“. Část 2. Zánik Impéria

29.4.2014

Napsal anlazz
Přeložil Hamilbar, převzato odtud. 

Zpráva o Vítězství lidu
Mikuláš Romanov odevzdává korunu vítězům

V první části jsem psal o tom, jak se „evropskému stínu“ podařilo stvořit podivný dějinný fenomén – Ruské Impérium, stát, který z pohledu historie neměl existovat. Který však nejen že existoval, ale stal se jedním z nejvýznamnějších států historie.

Leč za vše je třeba platit a za svou velikost Rusko platilo nejenom zřeknutím se rozvoje své ekonomické základny – zemědělství – ale i degradací jeho základu – rolnické usedlosti.

Proto byl osud tohoto fenoménu zpečetěn: dříve, či později se Ruské Impérium muselo zhroutit, poté, co přišlo o základy své ekonomiky. Přitom to bylo celkem jasné již tehdy, když se Impérium nacházelo v plné síle. Nevolnictví, coby jednoznačná brzda rozvoje, znepokojovalo ruskou společnost minimálně od konce XVIII. století. Nahradit ho však něčím jiným, v rámci tak podivného případu, nebylo možné.

Pravda, po reformách Alexandra II. byla jakási naděje, že Rusko dokáže tento problém zvládnout, že se mu podaří zároveň jak vyprodukovat množství svobodných pracovitých rukou, tak zachovat vysoce produktivní zemědělství na základě šlechtických statků. Tato naděje se však ukázala býti lichou: očekávaný růst kapitalistické ekonomiky se nedostavil. Šlechtický statek se přes všechna očekávání nedokázal přerodit do buržoazní farmy. Nejčastějším osudem bývalých „dvořanských hnízd“ nebyl, jak se ukázalo, růst a modernizace, ale chudnutí a degradace.

A neštěstí nespočívalo ani tak v tom, že by ruští šlechtici byli z nějakého důvodu neschopni zabývat se zemědělstvím. Jakkoliv se to může zdát překvapujícím, ale na rozdíl od rozšířených stereotypů, se naopak snažili osvojit si moderní formy zemědělství, předpláceli si příslušné časopisy a snažili se vybavit se potřebným zařízením. A někteří z nich dosahovali na tomto poli i úspěchu – pravda, téměř vždy v jižních guberniích.

Jiní raději pronajímali svou půdu rolníkům a žili z renty. Lze je samozřejmě obviňovat z lenosti a neschopnosti k buržoazní práci – jenomže stejnou cestu prošli vlastníci půdy v Evropě, s naprosto jiným výsledkem. Mimochodem, k bankrotu většinou vedla jak ta, tak i druhá cesta. Důvod je jednoduchý a očividný: stále táž ubohost přírodních zdrojů. Jenom samotné problémy s úrodou, která byla každý rok jiná, přitom rozdíly byly někdy i několikanásobné, způsobovaly, že výsledky všech experimentů v oblasti zemědělství končily stejně – bankrotem. Existoval ale ještě důležitější faktor – faktor práce.

Jde o to, že interval zemědělských prací je v Rusku krátký a vyžadoval takového vypětí sil, že rolník „dřel jako kůň“ a nebyl prostě schopen dále zvýšit své pracovní nasazení. Tudíž se šlechtici, zbavení možnosti silou odtrhovat rolníky od práce na jejich vlastních políčkách, ocitli před problémem banálního nedostatku pracovní síly. Krmit „dodatečné“ pracovníky v průběhu celého roku a nejenom po dobu zemědělských prací, bylo velmi nákladné. Něco zachraňovala přidružená výroba, ale sama její existence opět znamenala degradaci vlastní zemědělské výroby. Pouze tam, kde byla biologická produktivita vyšší – na maloruských a kubánských půdách, se dařilo vytvořit více méně funkční systém hospodaření.

K tomu všemu se přidávaly problémy spojené s nutností zvýšení státních výdajů. Evropa, která přešla ke kapitalismu, bohatla a rostla ve všech oblastech a což bylo nejdůležitější, v oblasti vojenské. Ještě před osvobozením rolníků, v průběhu Krymské války, narazilo Ruské Impérium na velmi nepříjemné důsledky tohoto procesu. Ukázalo se, že dokonce výborně vyzbrojená a vybavená armáda, nacházející se ale v „předešlé iteraci“, prohraje při střetu s armádou modernější. Samozřejmě, nebyla to totální porážka, Rusko se vzepjalo a přezbrojilo. Jenomže tím potíže neskončily. Nejhorší bylo to, že takováto přezbrojování bylo nyní třeba provádět neustále.

Pro kapitalistickou ekonomiku byl tento stav neskutečným blahem: velké kapitály vzkvétaly na vojenských zakázkách. V Rusku to však znamenalo pouze to, že z vesnice bylo třeba vypumpovat ještě více prostředků. Ono slavné: „Budeme hladovět, ale vyvezeme“ – znamenalo v podstatě to, že státní stroj má málo prostředků na modernizaci a že je ochoten k úplnému ožebračení vesnice. Ale to samo nestačilo. Aby bylo možné udržet požadovaný úroveň složitosti, bylo nutné umožnit vstup do země zahraničním investicím. Pochopitelně, do nejmodernějších a nejziskovějších odvětví (ty neziskové, pochopitelně, nikoho nezajímají).

Což mělo za následek zformování vysoce specifického charakteru ruské ekonomiky – na jedné straně existovaly oblasti, ve kterých bylo prakticky dosaženo stejné úrovně technologie jako na Západě, na straně druhé – obrovské množství polofeudálních vesnic a čistě feudální život okrajových oblastí.

Reakcí na daný stav, byla zvyšující se aktuálnost takzvané „Otázky o půdě“ (pozn. překl. – někdy je překládáno jako „pozemková otázka“). Jde o to, že v okamžiku reformy roku 1861 se část půdy ocitla ve vlastnictví šlechty. Ta na ní mohla hospodařit sama, nebo, jak bylo řečeno výše, pronajímat ji rolníkům za rentu. Formálně nebylo šlechtické půdy příliš mnoho, zhruba polovina, ale čertovo kopýtko se skrývalo v tom, že to byla zpravidla ta nejvhodnější půda k zemědělské činnosti. V podmínkách od počátku nízké produktivity přírody a krajně primitivní agrotechniky mohly být rozdíly ve výnosech, dokonce i u sousedících pozemků, podstatné.

Ale podstatně důležitějším bylo to, že malozemědělství bylo chápáno jako hlavní příčina zoufalého stavu rolnictva. Ostatní faktory vypadaly méně důležitě. Původní příčinou „Otázky o půdě“ nebyl dokonce nedostatek půdy jako takové, ale uvědomění si zoufalé situace rolnictva. Myšlenka držby veškeré půdy rolníky se zdála být cestou schopnou vyvést je z bídy. Ovšem jak již bylo řečeno výše, nic podobného vláda nemohla učinit, neboť likvidace šlechtických statků by znamenala likvidaci poslední naděje na rozvoj kapitalismu v zemědělství.

V každém případě růst lidové nespokojenosti vedl k tomu, že rolníci stále častěji začínali přemýšlet o nutnost řešit otázku půdy, takříkajíc, prezenčním způsobem. Revoluce roku 1905 byla v mnohém právě takovým pokusem, a i když nedosáhla svých cílů, přesto postavila před celou společností „otázku půdy“ jako otázku základní. Pravda, vláda se ji pokoušela řešit pomocí známého pokusu přesídlení rolníků z centrálních gubernií na Sibiř, ale výsledek lze těžko nazvat úspěšným. Pro chudého rolníka bylo přesídlení kamsi do neznáma příliš komplikované a sibiřské podmínky se příznivými dají nazvat jen značně podmíněně.

Ani Stolypinovi se nepodařilo urychlit rozvoj kapitalismu v Rusku pomocí stimulace vystoupení rolníků z obecních komunit – obščin: za celou reformu, z nich vystoupilo pouhých 10% rolnických usedlostí. Kupodivu to bylo také spojeno s onou nízkou produktivitou, jež hrozila mužikovi neustále hladem. V těchto podmínkách bylo zcela pochopitelné, že rolníci zůstávali členy obecní komunity, což sice snižovalo jejich příjmy, ale za to dávalo jakous takous garanci, že neumřou hlady.

Tudíž ani první Revoluce, ani státem prováděné reformy v podstatě nepřinesly žádnou úlevu. Ale i když byla „otázka o půdě“ tím nejvýznamnějším z monstrózních rozporů nahromadivších se v „nesprávném“ ruském státě, existovalo kromě ní dost dalších problémů. Co se dá dělat – byl to důsledek právě té „nepřirozenosti“ Ruska o které jsme hovořili v první části. A jak se zdálo, neexistoval žádný způsob řešení tohoto problému. Samozřejmě bylo možné snížit státní výdaje, bylo možné rozehnat zloděje a úplatkáře, kteří vysávali krev z Ruska jako štěnice – ale to dávalo pouze odklad, nic víc. Stolypin žádal pro Rusko 20 let míru, nechápaje, že sama existence Ruska je narušením tohoto míru, narušením rovnováhy, normy. A že právě proto mu nikdo těchto dvacet let nedá.

Ruské Impérium zrozené Evropou a existující pouze jako důsledek evropského tlaku, nutně muselo účinkovat ve všech událostech evropského světa. Proto také nemohlo neúčinkovat v tom řetězci událostí, který ho v srpnu 1914 přivedl ke vstupu do Války. Mnohým se po všech těch událostech zdálo, že kdyby se bylo bývalo Rusku nějakým způsobem podařilo tomu vyhnout, nebylo by ani tragédie, jež následovala. To je ovšem – příznak naprostého nepochopení situace. Rusko se mohlo vyhnout vstupu do války pouze za cenu ztráty subjektivity, tedy, ukončivši svoji existenci a stavši se polokolonií. Mimochodem, to by ho od katastrofy nezachránilo, stejně jako to nezachránilo Čínu.

Vlastenecká demonstrace v den vyhlášení války před Zimním palácem

Stejně nesmyslným je posuzovat možnost vstupu do války na straně Centrálních mocností – nejen z toho důvodu, že Rusko se již dávno střetávalo s Rakouskem o kontrolu nad Balkánem. Jde o to, že právě Německo nemělo v podstatě jinou volbu, než jít na východ. Potom, až po První světové válce, to bude jedním z německých politiků zformulováno jako pověstný ideál „Životního prostoru“, ovšem myšlenka sama vznikla ještě před Hitlerem. Prostě z toho důvodu, že pro německý kapitalismus neexistoval žádný podobně lehký a „chutný“ cíl, jako byly slabě rozvinuté, ale s velkým potenciálem, slovanské trhy. Nakonec i samo Rusko bylo „oříškem“ podstatně slabším, než například Anglie, se kterou se německý kapitalismus srazil v této válce. Takže Rusko nemělo jinou volbu, než tu, kterou si vybralo v naší realitě.

Jenomže vypuknuvší válka ukázala se býti pro Rusko fatální. Ne náhodou později dostala přívlastek „imperialistická“: na bojišti se nyní neutkávaly pouze armády, ale složité ekonomické a politické systémy států. Všechno – od dopravy až po vzdělání – nyní pracovalo na válku. To ale znamenalo, že stávající, skřípající, ale fungující ruská válečná mašinerie (představující vysoce organizovanou armádu a její zásobování) tyčící se nad ubohou a slabou zemí, již naprosto nevyhovuje. Banální logistika – ani ta nefungovala v podmínkách obrovského deficitu cest v zemi. A kde by se tam asi vzaly kvalitní cesty, když rozhodující většina obyvatelstva je k ničemu nepotřebovala?

Celkově se dá říci, že vstoupivši do „Velké Evropské Války“, bylo k ní Ruské Impérium poprvé za dvěstě let naprosto nepřipraveno. Byl nedostatek všeho. Počínaje aparáty spojení – jedním z důvodů porážky Samsonovy armády ve Východním Prusku byly chybějící šifranti a šifrovací stroje, takže rozkazy se předávaly otevřeným textem – a konče banálním nedostatkem potravin a střeliva. Přitom často důvodem byl ne absolutní nedostatek toho či onoho, ale již výše zmíněná krize logistiky. Zoufale chyběli koně, tak neochotně se rozmnožující na naší nehostinné zemi. A pochopitelně chyběli lidé.

Samozřejmě, zvenku se lidské rezervy Impéria zdály nekonečné, převyšující zdroje ostatních účastníků války. Ovšem to bylo při pohledu zvenku. Válka ale nevyžadovala prostě nějaké lidi, ale lidi gramotné, lidi schopné nakládat s moderní technikou. A to byl problém. Vzdělaný člověk byl v Impériu docela drahý. A válka systematicky vybíjela důstojníky, kteří byli nahrazováni ohromným množstvím lidí s vysokoškolským nebo středoškolským vzděláním. Týl trpěl strašným kádrovým deficitem, neméně podstatným, než byl deficit hmotný.

To vše vedlo k tomu, že válka měla velice nepříjemné následky. Vezmeme-li do úvahy, že odebírat prostředky průměrnému rolnickému hospodářství se stalo ještě problematičtějším, protože velké množství mužiků bylo povoláno do armády, je jasné, že čím déle pokračovala válka, tím zjevněji nad Ruskem vystupoval přízrak budoucí katastrofy.

A je úplně jedno, co konkrétně bude hrát roli toho posledního stébla slámy, které zlomí velbloudu páteř. V pozdně sovětské/postsovětské době to, co se stalo v roce 1917, vypadalo naprosto nepravděpodobně. Žil-byl bohatý a silný stát, který po určitou dobu dokonce určovalo evropskou politiku a potom, prakticky v okamžení – zmizel. A vystoupaly husté hnědé proudy všelijakých spikleneckých teorií: o tom, že Rusko zahubili němečtí špióni…, angličtí špióni…, zednářské spiknutí. Lenin, co přijel v zapečetěném vagóně, prokletí bolševici, kteří rozložili armádu, Rasputin který svedl carevnu… A nekoneční Židi, Židi, Židi…

Úplně stejné teorie, co byly populární právě v tom roce 1917. Je to podivné, ale desítky let historických výzkumů jako by se vypařily a zbyl postsovětský člověk s týmiž představami, které šířil bulvární tisk téměř před sto lety.

Moskva, fronta na chleba, leden 1917

Ovšem ve skutečnosti se nic až tak překvapivého nestalo. Rok 1917 začal velmi těžce: již na podzim roku předcházejícího se ukázalo, že splnit plán zásobování armády a měst není možné. Ony slavné povinné odvody uvalené na rolnická hospodářství, kterými budou celá desetiletí strašit antisovětské noviny, byly rozpracovány 2.prosince 1916. Ještě před tím byla vytvořena „Mimořádná rada obrany“ – mimořádný orgán, který měl za úkol koordinovat rozpadající se ekonomiku a dostat ji do více méně řiditelného stavu. Tato opatření však nepřinesla žádoucí výsledky. Pověstné „ocasy“ – fronty na chleba, které postihly města již v roce 1916, ukazovaly na brzký krach. Bez ohledu na válečné akce, továrnami otřásaly stávky – životní úroveň klesala, kdežto zátěž rostla – vlastníci chtěli svůj zisk bez ohledu na cokoliv.

V této situaci není až tak podstatné, co, jak a z jakých důvodů donutilo Mikuláše II. podepsat svoji abdikaci na stanici Dno. Říší otřásaly stávky a spiknutí, protiválečná a „hladová“ vystoupení. Čím dál tím silnějšími se stávaly nepokoje v armádě, a nikdo, zdá se, již nevěřil ve schopnost vlády zvrátit vzniklou situaci. Jací špioni či židozednářské spiknutí, když dokonce příslušníci těch nejvyšších společenských tříd otevřeně hovoří o své opozici hroutícímu se režimu? Přirozeně – kdo by také chtěl spojovat svou budoucnost s potenciální katastrofou.

Abdikace dávala, když ne šanci, tak alespoň oddechový čas, vybití lidového rozhořčení. Samozřejmě, chytří lidé chápali, že od toho, kdo stojí v čele státu, toho zase tolik nezávisí. Šance už stejně žádná nebyla, možná že byla jakási naděje, že se podaří dotáhnout to k vítězství ve válce a tam že bude další odklad. Ale ať už to bylo, jak to bylo, Mikuláš musel podepsat svůj manifest ve prospěch velkoknížete Michaila Alexandroviče. Tomu se zjevně také nechtělo býti tím vládcem, který přijde o stát, a tak po abdikaci Mikuláše následovala další abdikace, tentokrát velkoknížete. Tudíž Engels měl pravdu, když dvacet let před tím napsal „… a koruny se budou válet na ulici a nebude nikoho, kdo by je zvedl“.

Takže, čas se naplnil. 5.březen 1917 lze nazvat posledním dnem Impéria: od tohoto okamžiku byla země republikou a můžeme říci, že od tohoto okamžiku katastrofa nastala de iure. Již 1.března 1917 byla na základě Dočasného výboru Státní dumy vytvořena Prozatímní vláda Ruska. Prakticky současně s touto vládou byl vytvořen Petrohradský sovět dělnických a vojenských zástupců, který, kupodivu, byl také uznáván určitou částí imperiální elity. Jeho základem byla Pracovní skupina Ústředního válečně-průmyslového výboru, v němž převažovali menševici a eseři.

Jenomže větší kontakt „Petrsovětu“ s lidovými masami celkem rychle vyvolal jeho radikalizaci – podstatně větší než v případě Prozatímní vlády. Přání socialistů urvat si co největší díl vlády z rozpadající se ruské státnosti bylo zcela logické, ovšem málokdo si důsledky Revoluce dokázal představit. Socialisté se v nové situaci ukázali býti stejně bezmocní jako pravičáci. Existuje obvinění Petrsovětu, že to byl on kdo přijal věhlasný „Rozkaz č.1“, „demokratizující“ armádu, jenomže se obyčejně zapomíná na to, že tento rozkaz se týkal pouze Petrohradské posádky – vojsk původně nebojujících. Jenomže situace v zemi byla takovou, že tato „demokratizace“ prakticky okamžitě zachvátila celou armádu – podobně jako se šíří v hromadě suchého dřeva oheň.

Všelidový pohřeb obětí boje za svobodu. Dělníci typografie Družstva A.F.Marx („Niva“) u budovy typografie

Totéž se dá říci i o ostatní situaci v Rusku. „Rus vypelichala za dva dny. Maximálně – za tři.“ Tak popsal události filosof Rozanov. Situace byla mimořádně zvláštní dokonce i podle logiky do toho existujících Revolucí – očekávaná „stabilizace“ situace se stále nedostavovala. V březnu 1917 by si jen málokdo pomyslel, že Revoluce skončí něčím jiným než ustavením buržoazní Republiky – ani návrat monarchie se nezdál být pravděpodobným. Otázka dalšího rozvoje Revoluce vypadala nesmyslně dokonce i pro marxisty – logika napovídala, že napřed se musí ustavit nový režim, a teprve potom v něm mohou dozrát ty protiklady, které vyvolají nástup další etapy.

Jediným člověkem, který pochopil, že tomu tak není, byl Vladimír Iljič Lenin. Jeho „dubnové teze“ se dokonce většině bolševiků zdály býti čirým blouzněním, i když o Leninovi by bylo třeba pohovořit zvlášť. Zatím je možné konstatovat, že navzdory všem očekáváním, Revoluce se nehodlala „zastavit“. Mrtvé Impérium se nemohlo stát živou Republikou – procesy rozkladu se dostaly do stádia exponenciálního růstu a žádná síla by je nedokázala zastavit.

Mnozí dnes obviňují Prozatímní vládu ze slabosti, že prý kdyby včas použila sílu, zastavilo by to proces rozkladu státu. Neberou však při tom do úvahy to, že mnohá okrajová území již v podstatě získala samostatnost a Kyjevská rada prakticky posílala emisary z Petrohradu do jistého místa. Že tolik očekávané řešení „Otázky o půdě“ již fakticky probíhá, kdežto armáda jako taková existuje spíše jen formálně.

Co by v takovéto situaci mohl udělat diktátor? Přesněji, co udělal – vždyť ona slavná „kornilovská vzpoura“ nebyla ničím jiným, než pokusem o diktaturu. Jenže Lavr Georgijevič narazil na stejný problém jako všichni ostatní – porazil ho ne Kerenský, ale právě ten bordel a rozklad, co byl všude. Takže jak se ukázalo, nebylo Kornilovovi souzeno stát se ruským Bonapartem, protože tato Revoluce byla jiná než ta Francouzská a ony proslulé „dvě baterie“ rozhodně nestačily na to, aby zastavily „ruskou Smutu“. Mimochodem, totéž platí i o Prozatímní vládě, každý její pokus „sevřít situaci v pěst“, jako bylo rozhodnutí o zatčení bolševiků, končil ve vzduchoprázdnu.

Celkově se dá říci, že katastrofa se naplnila. A jak se zdálo, nebylo sil schopných se jí postavit. Všechny ty řeči o špionech a zednářích byly čiré fantazie – ve skutečnosti základy Katastrofy nespočívaly v čísi zlé vůli, ale v surové nevyhnutelnosti historických procesů.

Ve fyzice existuje koncept „virtuálních částic“ – částic, které vznikají na okamžik z ničeho, porušujíce všechny zákony zachování, a poté jsou odsouzeny zmizet, anihilovat. Stejně tak i Ruské Impérium, vzniklé porušením všech historických zákonů, bylo odsouzeno k zániku.

Ovšem fyzika zná i jiné příklady zdánlivého narušení zákonů zachování. Například tunelový jev – kdy částice může „přeskočit“ původně příliš vysokou potenciální barieru. Něco podobného se přihodilo v historii naší země – když, jak se zdálo, od počátku odsouzená k anihilaci, dokázala, porušujíc všechna pravidla, nejen přežít Katastrofu, ale stát se dokonce světovou supervelmocí. Jak se vypraví v prastarých bájích, Rusko zemřelo, aby se znovuzrodilo. Jako pták Fénix.

Ale o tom ve třetí části…

Napsáno Janika Rubriky: ANLAZ (přeložil Hamilbar) Tagged with Autor: Hamilbar