Muammar Kaddáfí – Zelená kniha

Sen o jednotné Africe, patřící svobodným Afričanům&

 Sen o lidských právech

Základním lidským právem je vlastnit dům bez hypotéky, potřebné vybavení a vlastní auto bez splátek. Každý má právo na práci, odpovídající jeho schopnostem a (celý!) příjem za ni je jeho soukromým vlastnictvím.

Rodina je základem společnosti. Pro člověka má rodina větší právní význam, než stát. Jakýkoliv vliv státu zasahující do práv rodiny je nehumánní a nepřirozený.

Žena a muž jsou si rovni jako lidské bytosti. Žena, která musí pracovat z materiálních důvodů tak, že nemůže vykonávat svou přirozenou funkci a je nucená dávat dítě do jeslí, není svobodná. Žena je majitelkou domu, protože je to jedna z vhodných a nezbytných podmínek pro těhotenství, porod a péči o děti.

Menšiny mají svá vlastní sociální práva. Jakékoli vměšování do těchto práv většinou je aktem nespravedlnosti.

Vzdělání nebo učení neznamená nutně melodizovanou učební osnovu s klasifikovanými předměty v tištěných učebnicích, které se mládež musí učit ve stanovených hodinách ve školních lavicích. Tento typ vzdělání, vládnoucí nyní na celém světě, je proti lidské svobodě. Je jednou z metod potlačujích svobodu a individuální talent člověka.

***

Sen o spravedlivém uspořádání společnosti

Parlament je původně zakládán, aby zastupoval lid, ale to samo o sobě je nedemokratické, protože demokracie znamená moc lidu a nikoli moc jeho zástupců. Pouhá existence parlamentu znamená nepřítomnost lidu, ale skutečná demokracie existuje jedině prostřednictvím účasti lidu a nikoli prostřednictvím činnosti jeho zástupců. Masy jsou naprosto izolovány od svého zástupce a ten je naopak naprosto izolován od nich. Ihned po získání jejich hlasů monopolizuje si sám jejich svrchovanost a jedná místo nich. Poslanci jsou obdařeni beztrestností a imunitou, jež je upírána ostatnímu lidu.  Nejtyranštější diktatury, jaké poznal svět, existovaly ve stínu parlamentů.

Strana je vládou části nad celkem. Je to nejnovější diktátorský nástroj. Účelem zřízení strany je vytvoření nástroje na ovládání lidu a přitom strana předstírá, že její cíle jsou cíli lidu.
Strany spolu bojují všemi prostředky a v důsledku toho se zájmy společnosti stanou obětí tohoto boje o moc. Hra stran je podvodnou fraškou založenou na manévrech, tricích a politické hře, strany mohou být podpláceny a kupovány. Pro společnost je činnost stran politicky a ekonomicky destruktivní.

Zastupitelské demokracie jsou podvodem. Jedinou možností skutečné demokracie je přímá vláda lidu. Muammar Kaddáfí chtěl vytvořit lidové výbory ve všech kmenech a spojit všechny lidové výbory Afriky. Takto chtěl dojít ke spojenectví země nikoliv shora, ale zdola, na základě individuálních ekonomických zájmů jednotlivých částí země.

(Podle Zelené knihy)

***

Utopie, řeknete. Možná, nevím. Ale Muammar Kaddáfí je bezesporu zajímavým, přemýšlivým a nesmírně charismatickým člověkem, který měl vizi o lepším životě svého lidu, ba dokonce snil o spojení celé Afriky. K dobru mu lze přičíst i to, že na rozdíl od jiných vládců nekořistil pro sebe, zatímco lid by živořil v bídě.

Nevím, kdo se proti němu bouří, kdo rozdává karty a podněcuje masy, které se dají ovládnout velmi snadno šikovnou demagogií. Nevím, jak to celé skončí. Jen si přeji, aby to proběhlo bez zahraniční intervence.

***

Připsáno 31.3.2011, kopíruji sem skvělý komentář z NP:

Situace v Lybii očima lékaře, který tam působil:
Autor: M. Janák Datum: 31.03.2011 10:08

1.část
Největším naším problémem v postoji k současné situaci Libye je nazírání tamních událostí evropskýma očima a na pozadí evropských zvyklostí a evropského právního systému.

Muammar (al Qaddafi) není sice volený, ale částí Libyjců respektovaný – spíše ideový, než faktický – vůdce národa. Jeho postavení a moc pramení z toho, že stál v čele nekrvavého převratu, dá se říci vojenského puče, v roce 1969 (1.9.), kdy svrhl krále Idrise I. (tou dobou na léčení v zahraničí – v Turecku, dožilv Egyptě). Dá se říci, že Muammar je národem vnímán jako nástupce krále.

Je tedy omyl a spíše dlouhodobá europeizující tradice jednat o sporných státoprávních otázkách s Muammarem a požadovat jeho odstoupení.

Jednání by měla být vedena jen a pouze s předsedou Všeobecného lidového kongresu – pravděpodobně s Muhammadem Abul-Qasim al-Zwai (zvolen 26.1.2010), pokud už volby tohoto roku neproběhly a nebyl zvolen předseda jiný – vzhledem k tomu, že výše jmenovaný vystupoval v televizním vysílání k libyjským událostem, je pravděpodobné, že je ve funkci i nadále.
 
2.část
Na tomto místě a v této souvislosti bych chtěl zdůraznit, že současné události v zemi vypukly právě v období každoročních voleb, což media(a pravděpodobně i nelibyjští politici) přehlížejí.

Volby zde probíhají systémem od komunit, kde všichni voliči zvolí představitele obcí (zpravidla vůdce nejsilnějších rodů v komunitě) a zástupce (volitele – opět na stejné bázi) do voleb v baladii, kde jsou zvoleni představitelé baladie a zástupci (volitelé) do voleb do Všeobecného lidového kongresu.

Z jejich řad je potom Všeobecný lidový kongres (což je v podstatě orgán zákonodárný i exekutivní v jednom) – a poté i jeho předseda –zvolen. Považuji za velmi pravděpodobné, že právě výsledky těchto voleb mohly být – zvláště pro mladou generaci, které se dostalo vyššího vzdělání (i v zahraničí) jedním ze spouštěcích mechanizmů současných událostí. Vzhledem k načasování „rebelie“ je více než pravděpodobné, že ještě neproběhly volby do Všeobecného lidového kongresu!

V historickém exkursu je nutno zdůraznit, že král Idris I. byl především emirem východní části země – Kyrenaiky, ke které Tripolitanii a Fazzan v roce 1951, kdy se ujal vlády, připojil a učinil z Bengází hlavní město země.

Muammar(původem ze Syrty), který po převratu z Tripolisu (Tarablis al Gharb) učinil hlavní město Libye a význam Bengází jako centra země potlačil. Což vysvětluje, proč současné události měly svůj začátek v Bengází,Bajdě,Tobruku a v Missuratě – četní místní kmenoví vůdci se s potlačením významu Kyrenaiky nikdy nesmířili.
 

3.část
Právě čorta se sítí placených udavačů je zdrojem moci, tady je to naopak ne nepodobné situaci před rokem 1989, resp. v padesátých letech minulého století v ČSR.

Libyjci, zvláště jedinci arabského původu – jsou velmi nedůvěřiví k cizincům, jednání s nimi je obtížné. Daleko lépe se vychází s Libyjci černošského etnika, zpravidla vzdělanějšími a flexibilnějšími. Z nich se rekrutuje i většina křesťanů (kteří jsou jinak početně zanedbatelnou menšinou) v zemi. Centrem křesťanství je františkánský klášter a kostel v Tripolisu s významnou charitativní a zdravotnickou aktivitou.

Každý Libyjec už při narození dostává příděl zemědělské půdy a pravidelnou roční rentu z výnosů těžby a prodeje ropy. Po ekonomické stránce si tedy libyjští občané nemohou stěžovat. Je ovšem snahou ústřední vlády vzdělávat a zaměstnávat všechny občany, aby jejich podíl na ropném hospodářství země nebyl jejich jediným příjmem.

Jejich aktivita je sledována a pokud se nerealizují v jakékoli práci, nebo vzdělávací činnosti, jsou popotahováni – opět paralela k 50. letům východního bloku.
 

4.část
Pokud Velká Britanie mluví o hrozbě možnosti použití chemických zbraní v zemi, vychází z faktu, že libyjská armáda sarin a yperit použila v letech 1966 – 84 ve válce s Čadem o oblast Aouzou (bohatou na uran).

Libye sice k Ženevskému protokolu o nepoužití chemických zbraní přistoupila v roce 1971, ale s výhradou, že se považuje za vázána tímto protokolem pouze ve vztahu k ostatním smluvním státům. Čad protokol nepodepsal, takže Libye použitím chemických zbraní ve válce o sporné území Aouzou (v době nepokojů v Čadu toto území – s převážně muslimským obyvatelstvem – Libye okupovala) technicky mezinárodní právní normy neporušila. I když z obecného hlediska porušila zvykové zákony války a široce přijímané mravní normy, stejně jako humanitární zásady, platné v civilizované společnosti.

Bez zajímavosti není ani průzkum zájmu o práci ve výzkumu v chemii a mikrobiologii v podzemních komplexech v lokalitách Rabta, Sebha a Tarhuna, vybudovanými v osmdesátých letech(západo)německými stavebními firmami.Neutralizace těchto lokalit by měla být jediným a prvořadým úkolem NATO, pokud se v konfliktu angažuje.

Úmluva o chemických zbraních z roku 1993 sice zahrnuje kontrolní postupy ke sledování dodržování předpisů, takže by nemělo by být možné, aby smluvní strana prováděla program výzkumu a výroby chemických zbraní nepozorovaně. Nicméně, Libye není smluvní stranou této úmluvy,není jí tedy vázána, ani není vystavena mezinárodní inspekci v této souvislosti.

Význam Úmluvy pro monitoring Libye má tedy více co do činění s mechanismem kontroly možnosti dovozu některých chemických prekurzorů a chemikálií vhodných např. jak na výrobu chem.zbraní, tak i léků, ze smluvních zemí úmluvy do států, které signatáři úmluvy nejsou. Obtížný je monitoring dovozu těchto látek z nesmluvních zemí. Úmluva navíc vstoupila v platnost až v roce 1997, kontrolní mechanismus tedy neexistoval v době, kdy program v Rabta, Sebha a Tarhuna už běžel.
 

5.část
A to nemluvím o výzkumu a vývoji bakteriologických a toxinových zbraní – Libye sice v roce 1982 k Úmluvě o biologických a toxinových zbraních (BTWC) z roku 1973 přistoupila, ale je velmi pravděpodobné, že výzkum na tomto poli proběhl (probíhá?) a vzhledem k tomu, BTWC v současné době nemá kontrolní postupy a prostředky pro sledování dodržování úmluvy, může i smluvní stát provádět tajné výzkumy a i výrobu biologických zbraní v rozporu s mezinárodním zákazem.

Prohlášení Muammara o ukončení výzkumu a výroby na tomto poli je nutno brát s velkou rezervou. Zdůrazňuji – z hlediska mezinárodního práva to není de facto, ani de iure, prohlášení představitele země, i když ho svět tak bere, ale prohlášení soukromé osoby bez mezinárodně právní validity. Podobné prohlášení z úst předsedy Všeobecného lidového kongresu nikdy nezaznělo , alespoň pokud je mi známo.

Angažovanost Francie pramení z toho, že Muammar nedělal před leteckými zásahy Francie a dalších států nic jiného, než že se pokusil zabránit rozpadu země.

Pokud separatisté v Bengází chtěli odtrhnout bývalou provincii Cyreneica, svedli by nepochybně s Tripolitanií boj o bývalou provincii Fezzan (kde se nachází ropa, pitná voda aqueductem zásobující pobřeží a v Djaball Tibesti i vzácné kovy a především uran).

Muammarova aktivita ve snaze udržení jednoty země byla nepochybně proti zájmům Francie, která by v případě bojů o Fezzan tuto svou bývalou kolonii „osvobodila“ (nejspíše ze spřáteleného Čadu) a Francie by tak získala t přístup k ropě i k surovinám Djaball Tibesti. A tak pan Sarkozy, když mu tento záměr nevyšel a začal s agresí – údajně v zájmu ochrany civilního obyvatelstva!
 

  1. Janika

    Tak o tomhle fakt nevím, co si mám myslet…:"zprávy z válečného pole v Libyi hovoří o tom, že na lidi protestující proti Kaddáfímu se střílí nejen z Apačů, ale i z vrtulníků Chinook a bitevních letounů pocházejících ze Spojených států" a tyto letouny Libye nemá… http://www.blisty.cz…t/57526.html

  2. Janika

    [22] Chachá, to je další typická komunistická vlastnost :-). Ale to je na tom špatně, chudák, to je mi ho fakt líto…

  3. Janika

    [24] Jistě, s tím souhlasím. Ale myslím, že je dobré připomenout si, že existuje i jiný pohled na uspořádání společnosti, než který je nám vnucován a prezentován jako ten nejsprávnější.

Odvaž se, potom se uvidí

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s