Co jsem se naučila v hospodě

Před pár dny jsem skončila s prací v jedné hospůdce, kde jsem pracovala něco přes dva roky. Jako účetní, pochopitelně, na práci provozní nemám. Tuto činnost vykonávala kuchařka Boženka, která vládla hospodě pevnou rukou.

Pan šéf byl šarmantní muž, trochu záhadný. V hospodě se nezdržoval a ukázal se tak jednou týdně, kdy si přijel pro tržby. Při první schůzce mi vysvětlil, že mým úkolem bude mimo jiné dohlédnout na to, aby ho paní Boženka „neokrádala“. A to bylo moje velké dilema. Paní Boženka mu odevzdávala vždy tolik, aby měl na poplatky a na dost slušný život. Sama nakupovala a vyplácela mzdy. Dřela od rána do noci, žádná pracovní doba. Je pravda, že za dobu svého působení tam si postavila pěkný domek, ale pracovala celé dny od časného rána do pozdní noci. Nepochopila jsem, kdy vůbec spala, a jak dokázala mít stále tolik elánu a být tak pohodová.

Dlouho jsem to řešila se svým svědomím :-), až jsem se přiklonila k názoru, že ty peníze „navíc“ morálně patří paní Božence.

Měla jsem kancelář nad kuchyní s pěkným výhledem a těšila jsem se, že v ní budu nejen pracovat. Mám ráda takové únikové konspirační buňky ;-). Jenže z těchto svých nadějí jsem byla brzy vyvedena. Byla tam neustále cítit spálená cibule a podobné pachy z kuchyně, takže jsem se tam zdržovala co nejméně.

Letos se šéf rozhodl hospodu výhodně prodat. Zaměstnanci dělali celý den od časného rána inventuru a předávali vše nové majitelce. Všechno bylo ve vzorném pořádku, pracovnice kuchyně, uklízečka, servírky a dokonce i barman byli zmakaní a utahaní jako koně, bylo to na nich vidět. Pan šéf přišel, až když bylo všechno hotové. Paní Boženka stála spolu s ostatními a jakoby čekala na alespoň uznání a poděkování z jeho strany.

Jenže jsem přišla i já& Přinesla jsem šéfovi odhlášky zaměstnanců, evidenční listy, různá potvrzení a podobně, byla to halda papírů. Stála jsem za ním a podávala mu je k podpisu a orazítkování. Vypadalo to, že jsem pracovala nejvíc ze všech, že jsem snad celé to předávání řídila, přestože jsem tam byla páté kolo u vozu. Šéf poděkoval mně, podal mi ruku a na ostatní se ani nepodíval&

Neudělala jsem to schválně, byla jsem zaskočená a nevěděla jsem, jak reagovat. Mám z toho pořád dost špatný pocit…

***

No a co jsem se v té hospůdce naučila? No přece některé finty při vaření. Paní Boženka byla špičková kuchařka, skutečná profesionálka, její kuchyně byla vyhlášená a do hospody se chodilo jíst.

Na ukázku dvě finty při vaření guláše:

Dáme zpěnit cibuli na oleji s trochou sádla. Když mírně zrůžoví, zakápneme nepatrně vodou a přidáme trochu rajčatového protlaku, rozmícháme a zasypeme paprikou. Tahle úvodní finta má dva cíle – paprika se rozpustí v tuku a přitom nepřepálí. Potom obvyklý postup – hovězí maso na kostky, osmahnout, dusit, koření, to všichni znají.

Finta druhá se týká zahušťování. Každý má nějaký svůj způsob, různé jíšky či jen mouky rozkloktané ve vodě, nebo také kupovaná instantní jíška. Naučila jsem se tam opražit mouku na suché pánvi, až trochu zrůžoví. Pak se rozmíchá ve vodě a přidá do omáčky. Má to tu výhodu, že se nepřepaluje tuk, jako při běžné jíšce, čímž, jak známo, vznikají kancerogenní látky. Také jde takhle opražená mouka dobře rozpustit ve vodě, netvoří hrudky. Mám ji vždycky trochu v hrnečku do zásoby. Dá se použít do všech omáček i polévek. Kousek másla či sádla se může přidat samostatně.

Odvaž se, potom se uvidí

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s