Japonsko, epocha Meindži 1.

Přeložil Hamilbar.

Když historie spěchá, aby dohnala to, co lidé zameškali, dějí se věci. U nás v Evropě se tomu někdy říká revoluce. Na jiných planetách se tomu říká jinak. Ale i když se tomu říká jinak, je velmi zajímavé to sledovat, protože nám při tom leccos dojde o naší vlastní historii. Nejsme v tom totiž emocionálně namočeni a k jinoplanetárnímu Maratovi necítíme podvědomě ani sympatie ani antipatie.

Takže na té planetě, o které si budeme povídat se tomu říká Epocha Meidži. Rusky hovořící si o tom mohou přečíst tady.

Technická: Je to delší, takže to bude na několikrát.

Jména píši japonsky t.j. Příjmení Jméno (Novák Josef). Oni to píší jako Maďaři.

Japonsko (1859 – 1869)

Japonsko 1864. Do občanské války zbývá ještě několik let, ale venku už se to mydlí. Náměstka ministra válečného námořnictva Bakufu (vojenská vláda Tokugawy, výraz Bakufu znamená něco jako Hlavní stan vrchního velitele) navštívil mladý muž nereprezentativního vzhledu s dopisem od knížete Matsudaira (rod spřízněný s rodem Tokugawa). V dopise kníže prosí adresáta popsat mladému muži situaci v resortu ministerstva. Náměstek ministra zřejmě nemá nic lepšího na práci, než dělat osvětu protekčnímu synkovi. Ovšem z druhé strany, co kdyby z toho něco bylo?  A tak začíná mladému muži vysvětlovat, jak vypadá situace. A situaci lze popsat jedním krátkým slovem „katastrofa“. Nic není, nejsou peníze, nic se nedělá, loděnice jsou v dezolátním stavu, nikdo nechce pracovat, nikdo nechce studovat, nikdo neumí cizí jazyky – a vůbec, zdá se, že celá země, zezhora až dolů, rozhodně touží zůstat zcela bezbranná.

A jak tak vypráví, je mu nějak nepříjemně, nějak divně. Náhle má pocit, že toho pozorně naslouchajícího mladého muže už někde viděl, ovšem za okolností nemajících nic společného s námořnictvem nebo s knížetem Matsudairem. Náhle přeruší svou litanii stížností „zajatého Turka“ a říká:

„Počkejte. Vy jste Sakamoto Ryóma  z Tosa, vedoucí šermířské školy Šiba. Vy jste vzbouřenec a vrah. Vy jste mě přece přišel zabít. Proč mě tedy otravujete už druhou hodinu?“

Mladý člověk bije čelem o zem a začíná vysvětlovat, že je skutečně Sakamoto RyMma z Tosa a skutečně svým způsobem povstalec, i když, jak se to vezme, ovšem ani ve snu by ho nenapadlo zabíjet vysoce váženého pana Katsu, ke kterému on cítí pouze obdiv a úctu.

„Kníže Matsudaira mě požádal, abych k vám zašel a podíval se, zda by se nedalo něco dělat. A já vidím, že dalo. Dělníky do loděnic vám seženeme. I kadety do námořního učiliště, kolik jen budete chtít. I překladatele z barbarských jazyků. Ani my sice nemáme peníze, ale mám jeden nápad a když se to povede, tak budou i peníze…“

Ten nápad nesl jméno Kaientai (dnes Micubiši), byl to obchodní kartel a fungoval tak dobře, že za dva roky začali povstalci podporovat vojenské námořnictvo i penězi. Tato spolupráce pokračovala i v dalších letech za podpory jak kolegů Sakamota Ryömy tak nadřízených pana Katsu Kaishk. Protože ať zvítězí v občanské válce kdokoliv, vojenské námořnictvo bude potřeba.

***

Informace k zamyšlení: Sakamoto Ryóma

Sakamoto Ryöma, jehož křestní jméno bychom mohli do češtiny přeložit milou složeninou „drakůň“ (matce se před porodem zdálo o drakovi s koňskou hlavou), je něco jako chiméra, přímo postava z dobrodružného románu. Mistr meče vyměnivší meč za Smith & Wesson. Naprostý chuďas, a přesto zakladatel první japonské obchodně-průmyslově-finanční korporace. Politik vášnivě nenávidějící šogunát a přitom snící, že se ho podaří svrhnout bez krveprolití. Člověk věřící, že nejjednodušší způsob jak zvítězit nad barbary, je naučit se dělat všechno co dělají oni, jenom lépe. Stoupenec rovnosti á la Aral Vorkosigan, „všechny povýšit na samuraje a není co řešit“. Byl to on, kdo přesvědčil SaigM a Kido KMina (fandové anime ho znají pod jedním z jeho dalších jmen jako Katsura KogorM) aby zapomněli na staré nepřátelství a spojili síly provincií Čošu (ChMshk) a Satsuma, kteréžto spojení nakonec pohřbilo šogunát. Neměl za sebou žádnou sílu, ale všichni si velmi brzy zvykli na to, že Ryöma říká všelijaké bláznivé věci a vždy se ukáže, že měl pravdu. V roce 1867 trval na jednáni s šogunátem. Kdyby bylo jeho „devět bodů“ přijato, možná by nebyla válka. Těžko říci jak by všechno dopadlo kdyby Ryömu nezabili. Vražda bývá připisována Šinsengumi a jmenovitě Sajtó Hadžime (SaitM Hajime). Vedení Šinsen (Shinsen) kategoricky prohlásilo, že s tím nemá absolutně nic společného, ale nikdo jim to moc nevěřil, no proč taky, že. Až teprve dlouho po válce se vyjasnilo, že za to skutečně nemohou. Místní samurajská domobrana náhodně přišla na to, kde Ryöma nocuje a rozhodla se trochu proslavit. Ovšem když přeživší přišli s hlášením k nadřízeným, nadřízení přikázali držet zobák, sedět tiše a necukat se, protože tohle nám nikdo neodpustí.

***

Informace k zamyšlení: Kido Köin

Kido KMin (Katsura KogorM) je skutečná historická postava. Vedoucí šermířské školy (v tomto konfliktu jich na obou stranách bylo, jako ve Francouzské revoluci advokátů), vrchní samuraj vládce provincie Čošu (ChMshk), po nějakou dobu vysoce postavený úředník na vyslanectví svého vládce v Kjóto, „člověk se zmrzlou krví“, escape artist – nevím jak tento anglický výraz adekvátně přeložit do češtiny, zkrátka všechny snahy ho zatknout končily tak nádhernými trapasy, že jakýsi úředník ve svém hlášení nadřízeným uvedl, že nevstoupil do služby proto, aby bojoval s temnými silami. Westernizátor. Za pár let přehrál, přestál nebo prostě zabil všechny, kteří stáli mezi ním a mocí v hnutí a stanul v čele Išin Šiši (Ishin-shishi) („lidé ušlechtilého cíle“) svého vládce a vedl si v té roli skvěle. Jediný člověk, který by mohl být jeho soupeřem – Takasugi Shinsaku – ho vždy bezvýhradně podporoval. Zkrátka, člověk, který je schopen čehokoliv, pokud se to netýká osobních výhod. Po nějaké době přestal nosit zbraň, což v situaci občanské války vypadalo poněkud divně. Důvod není znám.

Přežil válku, byl jedním z vůdců země a zemřel v roce 1877 na zápal mozkových blan ve věku 45ti let, několik měsíců po svém kolegovi a soupeři SaigM Takamori.

***

Informace k zamyšlení: Kondo Isami (KondM Isami)

1867. Už je prakticky válka. V Kjoto, ve velkém hotelu na kraji města se schází zástupci několika skupin „lidí ušlechtilého cíle“ aby si vyslechli projekt petice k ústavě. Čtení právě probíhá, když do místnosti vběhne jeden ze strážných a oznamuje, že do hotelu právě vešel KondM Isami, velitel Šinsengumi (Shinsengumi) – oddílu udržujícímu jménem šogunátu v Kjoto pořádek.

Vzhledem k tomu, že předcházející návštěva tohoto pána v hotelu nabitém Išin Šiši (Ishin-shishi) dopadla pro „lidi ušlechtilého cíle“ katastrofálně (slavný incident v Ikeda-ja), účastnící jednání se začínají nervózně rozhlížet kolem sebe a přemýšlí o možnostech obrany sálu.

V tom se na scéně objevuje sluha, který začíná vysvětlovat, že pan Kondo je sám, že sem často chodí na večeři, že co nevidět vstoupí do „čisté poloviny“ (tedy tam kde se shromáždili) a že ho majitel – přirozeně –  nemůže zastavit. A za chvíli se objevuje sám Kondo. A skutečně sám. A vidí třicet lidí, kteří obsadili vrchní místa na seznamu nejhledanějších osob.

Otázka: co myslíte, že se dělo dál?

Odpověď: jsme v Japonsku. Obě strany se uctivě pozdravily, Kondovi nabídli místo – a čtení projektu pokračovalo. Na závěr celkem bouřlivého projednávání se delegát z Tosa zeptal Konda, co si o projektu myslí on.  Ten pokýval hlavou a odpověděl, že podle existujících zákonů se jedná jednoznačně o velezradu, ovšem tato otázka nepatří do jeho, Kondovy, kompetence. Jeho úkolem je udržovat pořádek v bývalém hlavním městě a tento projekt, ani diskutované způsoby jeho realizace, nepředstavují pro obyvatele Kjota žádné nebezpečí. Proto se všichni přítomní mohou volně pohybovat po městě, pokud nenaruší veřejný pořádek. Potom poděkoval účastníkům za mimořádně zajímavý večer a odklaněl se. A až úplně ode dveří pravil:

„Jestliže nedáte stejná práva ši-no-ko-šo (čtyři hlavní třídy – samurajové, rolníci, řemeslníci, obchodníci), vaše ústava nestojí za zlámanou grešli, a nestojí za jeden jediný lidský život“.

A odešel.

Páni povstalci byli do hloubi duše otřeseni takovým pobuřujícím radikalismem.

Advertisements

4 comments

  1. Janika

    "Nejsme v tom totiž emocionálně namočeni a k jinoplanetárnímu Maratovi necítíme podvědomě ani sympatie ani antipatie." – to je pravda, Hamilbare, podívat se takhle s odstupen na historii je užitečné. Člověk si uvědomí, že jednou se lidé budou takhle dívat i na to, co prožíváme dnes. Ale přesto… nějakým sympatiím jsem se neubránila :-). Nevím tedy, jak to bude pokračovat dál. Až dosud jsem měla sympatie spíš ke slavné dlouhé době vlády Šógunů, schválně jsem si to našla: 1192-1868. Takže teď tedy nastává "pokrok" a "revoluce"? No, uvidíme. Srovnání s přítomností se stejně nabízí.

  2. Janika

    Ráda tě vidím, Pavle. Máš pravdu, historie je poučná. Každé období je sice naprosto jiné, jedinečné a unikátní, ale přitom se dají vystopovat určité společné a opakující se rysy.