Muammar Kaddáfí – Útěk do pekla

Lid bývá krutý, když povstane, je jako dravý proud, nešetřící nic na své cestě.  Lid neslyší ničí volání o pomoc, nepomáhá tomu, kdo je v nouzi. Lid se bezohledně odvrátí od člověka a rozdrtí ho. Tyranie jednoho člověka, to je ta nejlehčí forma tyranie, protože je to nakonec jen jedna osoba. Skupina lidí se ho může zbavit, když se jim zachce. Člověka může odstranit druhý takový člověk, sám o sobě malý a bezvýznamný. Ale tyranie mas je tou nejkrutější tyranií, neboť kdo se může postavit drtivému proudu, jeho slepé a nezvladatelné síle? 

Miluji svobodu mas, jejich volný pohyb bez pána nad nimi. Po zlomení pout zpívají, radují se, oslavují osvobození od bolesti a žalu. Ale zrovna tak se jich bojím.

Miluji národ stejně tak, jako mám rád svého otce, ale obávám se ho stejně, jako otce. V beduínské společnosti, která nemá nad sebou vyšší vládu, má otec svrchovanou moc potrestat své dítě. Děti ho milují, ale děti se ho též bojí. Stejně tak jako otce miluji národ a bojím se ho. Když je národ šťastný, je dobrý a nosí své syny na rukou. Tak uctívali Hannibala, Barclayho, Savonarolu, Dantona, Robespierra, Mussoliniho a Nixona, ale jak krutými se stali, když se rozzlobili. Otrávili Hannibala, upálili Savonarolu, poslali Dantona ke gilotině. Robespierra zabila jeho milovaná nevěsta, lidé vláčeli ulicemi mrtvolu Mussoliniho a plivali do tváře Nixonovi, opouštějícímu Bílý dům, když pouze před několika lety nadšeně aplaudovali při jeho příjezdu. Jak strašné!

Kdo se bude dovolávat bezcitné duše davu a vyzývat ji k soucitu? Kdo by mohl rozmlouvat s kolektivním rozumem, když se tento rozum nenachází ani v jednom jediném člověku? Kdo vezme za ruku milióny? Kdo uslyší milióny slov z miliónů úst? Kdo bude vyslyšen a pochopen v tomto nekonečném burácení a dunění? Kdo koho obviní? Kdo obviní toho, kdo otrávil Hannibala, toho, kdo upálil Savonarolu a zničil Robespierra, toho, kdo tě miloval, ale zapomněl ti držet místo v kině, nebo u stolku v kavárně, kdo tě miloval, ale neprojevil to nikdy nijak v ničem& 

Takto jednaly masy dříve a jednají stále s velkými osobnostmi. Tak čeho se mohu nadít já, ubohý beduín, v dnešním šíleném městě?   Jakmile mě lidé uvidí, spěchají ke mně: Postav nám pěkný dům!, Zaveď telefonní spojení!, Postav silnici k moři!, Otevři veřejný park!, Nalov nám ryby!, Udělej kouzlo, které by nás ochránilo!, Buď křestním otcem mojí dcery!, Zabij toho psa a kup nám kočku!. A ubohý zmatený beduín s holí na rameni nemá ani rodný list.  Nezastavuji na červené světlo a nepoleká se, když ho zastaví policista.  Cítím na vlastní kůži, jak masy, neznající milosrdenství ani ke svému spasiteli, krouží kolem a spalují mě svými požadavky. 

Jsem nevzdělaný beduín, nevím nic o malování domů, ani o vodovodu. Piji dešťovou vodu přímo z dlaně, odhrnuv pulce cípem burnusu. Neumím plavat, ani na břiše, ani na zádech. Nevím, jak vypadají peníze.  Ale kohokoliv potkám, stále mě žádá o tyto, pro mě neznámé věci. Sám je nemám, osvobodil jsem se od nich. Rozdával jsem bohatství obyvatelům města, jako mecenáš, který přišel z pouště, jako osvoboditel od okovů a řetězů. Aby se vrátilo to, co bylo ztraceno, k tomu je zapotřebí čas a nestačí úsilí jednoho člověka. 

Ale šílení obyvatelé města mě stále o něco žádají. Byl jsem jediný, kdo nic nevlastní, a proto jsem na rozdíl od nich nemusel starat o služby instalatéra, kadeřníka a dalších. A protože jsem se jako jediný o nic nežádal, moje postavení bylo zcela unikátní a dokonce nepřirozené.  Proto jsem stále obklopen požadavky a žádostmi a musím přiznat, že je to i moje vina. Jednoduše ne pro radost jsem přišel do města. Tak mě nechte, dovolte mi pást mé stádo, které jsem zanechal v údolí v péči mé matky. 

Ale moje matka je mrtvá, také starší sestra je mrtvá. Bylo mi řečeno, že jsem měl i jiné bratry a sestry, ale zabila je americká letadla. Tak mi dopřejte klid. Proč mě pronásledujete, proč mě ukazujete svým dětem?  Běží za mnou a křičí: Ano, to je on!“ Proč mě nenecháte být, proč nemohu chodit klidně po vašich ulicích? Jsem člověk, jako vy, miluji chuť ovoce, ale vy mě nedovolíte přijít na váš trh.

Mimochodem, proč mi nevydáte pas? I když, k čemu by mi byl, není mi dovoleno cestovat, ani jako turistovi, ani na léčení.  Mohu vyjet jen jako oficiální osoba a to je důvod, proč jsem se rozhodl uprchnout do pekla. Cesta do pekla není taková, jakou si ji představujete podle popisu vašich lživých proroků. Řeknu vám, jaká je to cesta, dvakrát jsem po ní prošel.  Podařilo se mi odpočinout si a prospat se v pekle a mohu vám říci, že tyto dvě noci, kdy jsem byl sám, byly ty nejkrásnější v mém životě. Bylo mi tisíckrát lépe, než když jsem žil uprostřed vás.  Pronásledovali jste mě a vzali jste mi klid, takže jsem se musel spasit útěkem do pekla. 

***

Citace z recenze Davida Seala na knihu Muammara Kaddáfího Escape to Hell:

Několik stránek Útěku do pekla Muammara Kaddáfího na mě podivně zapůsobilo, ani si neuvědomuji, co v první řadě. Pod nadpisem první části Novely jsem si přečetl první větu:

„Město nás provázelo od dávných dob, ale podívejme na jeho stav dnes. 

Rychle se ukázalo, že se nejedná o žádné obyčejné dílo plné fiktivních postav a s naaranžovanou zápletkou.

Takové je město: mlýn, který semele jeho obyvatele. Děti jsou na tom ještě hůře, než dospělí. Pohybují se od tmy do tmy. Jdou ze tří temnot do čtvrté, jako v Koránu.

V Útěku do pekla je ještě něco, je tu ironie a sebekritika, kterou v této zemi nikdo od vůdce neslyšel od dob Abrahama Lincolna.

Moudří lidé s laskavým srdcem, smilujte se nad dětmi a neklamte je životem ve městě. Nedopusťte, aby se vaše děti proměnily v myši, pobíhající od díry k díře, z chodníku na chodník.

„Útěk do pekla“ je filozofickou fikcí, testující čtenářovu ochotu opravdově zvážit nové možnosti žití pro nové tisíciletí.

Překlad Janika

Advertisements

3 comments

  1. Hamilbar

    Zabít toho naivního beduína trvalo osum měsíců, stálo miliardy dolarů, životy více než stovky vojáků NATO, stráty sandalistů jdou do desetitisíců, civilního obyvatelstva taktéž. Zradili ho nemnozí, přesto, že těm co nezradili zabíjeli děti a vnuky.A já pořád nevím, kde je u něj ta hranice mezi naivitou a moudrostí.

  2. Janika

    Asi to záleží na to, jak definujete naivitu, Hamilbare. Pokud naivita znamená vidět a registrovat jen to, co je zřejmé, tak by to mohla být zároveň moudrost, řekla bych. Mě děsí všichni ti vzdělaní a moudří, co mají v malíčku tisíce naučených chytrých (nebo taky hloupých) frází a klišé a dokonale jimi zakryjí to, co skutečně je.

  3. Janika

    Pro E.M., bohužel v češtině tahle kniha nevyšla, přeložila jsem to podle úryvku z ruštiny. Těší mě, že se Vám to taky líbí. (omlouvám se, že odpovídám zase tady, ale já nemailuju :-).