Japonsko, epocha Meindži 3.

Přeložil Hamilbar, pokračování odtud.

Incident v Ikeda-ja

Horké léto 1864. Situace je nervózní – izolacionisté o sobě dali znát, ale vláda zareagovala rychle a rozhodně. Dvořané otevřeně podporující „Sonno Džoj (SonnM jMi)“ byli na žádost bakufu vyhnáni z císařského paláce. První pokusy o ozbrojená vystoupení skončily nezdarem, obyvatelstvo váhalo –   země jakoby se na okamžik zastavila v bodě nestabilní rovnováhy. No a ve velkých městech se to vzájemně masakrovalo. Situace byla podobná té na Středozemním moři za druhé světové války – dny patřily Ju-88 a noci válečným lodím Jejího veličenstva. Ve dne policie bakufu zatýkala a zabíjela nespokojence a v noci hitokiri (zabijáci) z řad Išin Šiši lovili vládní úředníky. Vláda ale byla pořád ještě silnější a vedení izolacionistů z provincie Čošu chápalo, že dál se takto pokračovat nedá. Bylo třeba situaci nějak zvrátit ve svůj prospěch.

Jeden z vůdců povstalců, Mijabe Tejzo z Higo, navrhl následující plán: počkat na horký větrný den, zapálit staré hlavní město a zabít Macudajru Katamori a Nagavnumiju Tacuhiko, kteří zodpovídali za hlavní město. Zatímco síly věrné bakufu budou vázány požárem, obsadit císařský palác, převézt císaře do opevněného kláštera na hoře Hiei, donutit ho podepsat dokument zbavující bakufu vlády a jmenující vládce provincie Čošu protektorem Kjota. „Nové časy vyžadují silné prostředky“.

Vedení Išin Šiši v Kjotu Mijabeho podpořilo. S jednou vyjímkou. Na zde již jmenovaného Kido Koina nápad zapálit za letního dne miliónové město, postavené téměř výhradně ze dřeva a papíru neudělal žádný zvláštní dojem. Dokonce se mu zdálo, že i kdyby se ten plán povedl (o čemž pochyboval), museli by se Išin Šiši „Lidé ušlechtilého cíle“ asi přejmenovat. Protože ten původní název by se už jaksi nehodil. „Nelze ničit zemi kvůli její záchraně“. A tento svůj názor pronesl tak srozumitelně, že kdo ví, co by se tam bývalo dělo, kdyby býval Kido nepřišel, jak bylo jeho zvykem, beze zbraně. Takto pouze vyletěl z hostince Ikeda (Ikeda-ja) kde se konala porada jako netopýr z komína, rozhodnutý, že se tam večer vrátí a ještě jednou se pokusí je přemluvit. Ale nevrátil se. Zaspal. (Ovšem ne vlastní vinou. Z porady zamířil ke svému agentu/milence/budoucí ženě gejše Ikumacu  a pověděl jí o plánu Mijabeho. Ikumacu usoudila, že plánovaný večerní rozhovor ničím dobrým neskončí (jako by to tušila) – a dala mu do čaje uspávadlo.) A zbytek štábu zůstal v hostinci a plánoval operaci.

A v té době na druhém konci Kjota, v Mibu, jiná parta plánovala vstřícný nájezd. Samurajská Nová domobrana (Šinsengumi) zorganizovaná k navedení pořádku v Kjotu nezačala svoji činnost přehlídkami, nebo patrolami na ulicích, ale vytvořením sítě informátorů. A Mijabe Tenzo byl sice mužem rozhodným, leč konspirace nebyla jeho silnou stránkou. V okamžiku kdy ve štábu oznámil své rozhodné kroky, věděli Šinsengumi o tom, že je ve městě již celý týden.

Samotného Mijabe neustále převáželi z úkrytu do úkrytu, ovšem na jednoho z jeho sluhů se stín přilepil pevně a došel za ním až na jedno z míst přenocování, což byl obchůdek „Masuja“ jehož majitelem byl jakýsi Kiemon. Vzhledem k tomu, že Mijabovu stopu opět ztratili, vedení Šinsenu se rozhodlo obchůdek proklepnout – co když se něco najde. A k jejich velkému překvapení v obchůdku objevili velký sklad munice a podobných nebezpečných věcí – a ohořelý fragment Mijabeho dopisu ve kterém byl popsán jeho generální plán. A také zatčený v obchodě Kiemon ukázal se býti ve skutečnosti hledaným samurajem Kotaka Šuntaro z Čošu.

Poté následovala, pokud se dá věřit svědkům, totálně gotická scéna výslechu. Protože ti svědkové si vzájemně dosti protiřečí a jejich cílem je zřejmě nakupení co největších hrůz, vynecháme podrobnosti. S určitostí je známo toto – zatčený osm hodin mlčel – a potom přece jen promluvil.

To, že promluvil, upřímně řečeno, šinsenovcům příliš náladu nezvedlo. Lidé s hořlavinou jsou již rozmístěni ve městě. Sklady jako byl „Masuja“ jsou v každé městské čtvrti. Štáb, který se může nacházet v kterémkoliv z pěti Kotakou uvedených míst – nebo se také v žádném z nich nacházet nemusí. A statisíce obětí v nejbližší perspektivě. Chvíli hořekovali, potom rozdělili tehdy ještě malý oddíl na dvě skupiny plus zálohu a vyrazili na noční návštěvu dvou nejzajímavějších adres. Ikeda-ja byla v seznamu na prvním místě.

A pak následovala scéna, kterou v Japonsku zná každé dítě. KondM Isami, velitel Šinsenu, odsouvá zástěnu do místnosti, ve které sedí kjótský štáb „lidí ušlechtilého cíle“ a říká: „Velmi doufám v to, že budete klást odpor“.

Kladli. Z počátku to spíše připomínalo situaci, jako když karas chytí štiku. Ukázalo se, že Išin Šiši je v hostinci poněkud více než s čím počítal Kondo. Protože Ikeda-ja rozhodně nebyla hostincem nejvyšší kategorie, děly se tam scény přímo komické. Meče zůstávaly zaseknuty ve stěnách, lidé padali z neosvětlených schodišť, Kondo v zápalu boje přesekl nosný sloup a pokoj nad ním se propadl… Na hluk a rachot se přihnala druhá úderná skupina, ta co si vytáhla ten prázdný los, skóre se srovnalo, a pak se rychle otočilo ve prospěch Šinsenu.

Z přítomných Šiši 8 zemřelo na místě, 4 byli těžce raněni a zemřeli za několik dní, 20 bylo zatčeno, dvěma se podařilo prchnout. Mijabe spáchal sebevraždu.

Důsledky tohoto případu byly dva:

a) Šinsen se za jedinou noc stal z malého policejního oddílu s pochybnou pověstí (která mu zbyla od předchozího vedení) hvězdou města Kjoto a rázem přestal trpět nedostatkem peněz, rekrutů či dobrovolných pomocníků.  (Následující události jeho reputaci ještě upevnily a tak se stalo, že tato relativně nevelká jednotka sehrála v historii občanské války roli silně neproporcionální své velikosti.)

b) Následkem incidentu v Ikeda-ja a následujícímu  Případu Palácové Brány se Kido Koin stal jediným v Kjotském vedení, kdo byl, za prvé živ, a za druhé neměl na rukách krev obyvatel města – a konečně vyřešil otázku svých radikálů. Od této chvíle budou „lidé ušlechtilého cíle“ jednat rozumně, promyšleně a – pokud to je vůbec možné – bez excesů.

***

Případ palácové brány

„Válka sestává z obrovského vzájemného neumění“ V.Šklovský

 

Incident v Ikeda-ja vyvolal vlnu. Vojska provincie Čošu, loňský rok odražená od Kjoto a stojící v provinciích Suo a Nagato, se znova dala do pohybu směrem na hlavní město a zablokovala tři hlavní cesty. Volná zůstala pouze cesta vedoucí k hoře Hiei. Ve městě vznikla panika. Dvořané pobíhali jako slepice s useknutými hlavami. Ochránce Svatého Města Chitocubaši Yošinobu (Tokugawa) si naléhavě vyžádal vojska provincií Ajzu a Sacuma. Počítal správně – provincie Ajzu už třista let pevně držela ruku Tokugawa a rody daime Satsumy a  Mori, daime Čošu, byly dávnými nepřáteli, takže v tomto konkrétním případě se dalo na daimu Satsumy spolehnout.

Nějaký čas vše opět zatuhlo v rovnováze – v táboře vzbouřenců se dohadovali o plánu dalších kroků, a Chitocubaši Yošinobu byl za prvé sám císařským loajalistou a vůbec se mu nechtělo střílet do lidí stejného smýšlení, a za druhé, měl za to, že vzhledem ke katastrofální mezinárodní situaci je občanská válka to poslední co si země může dovolit. Doufal, že povstalci, vidouce, že město lehce nedobydou, popřemýšlí a stáhnou se stejně jako loni.

A v tom se zmýlil. Velení Čošu sice bylo nejednotné, ale tentokrát radikálové – Maki Idzumi a Kusaka Gensuj – dosáhli svého. 20. Srpna 1864 povstalci na město zaútočili. V pět hodin ráno první oddíly dosáhly císařského paláce.

K Chitocubašimu se přiřítil posel aby mu oznámil, že na dvoře panuje panika a řeší se otázka zda nevyvézt císaře severní cestou do kláštera na horu Hiei. (Pokud si vzpomínáte, tamtéž ho plánoval odvézt i zesnulý Mijabe.) Chitocubaši předal velení vojsk generálu satsumského kontingentu SaigM Takamori a sám pospíchal do paláce.

O tom jaký binec panoval na obou stranách svědčí následující příhoda. U paláce potkal Chitocubaši oddíl kopiníků-ašigaru s bílými páskami, zaujímající postavení na křižovatce, a protože je pokládal za bojové zajištění knížete Ajzu chránící palác, klidně projel mimo. Ašigaru, kteří ovšem patřili knížeti Čošu, měli za to, že jezdec je nějaký dvorní aristokrat, a protože mířil do paláce a nikoliv z něho, stejně klidně ho nechali jet.

Přijel právě včas. V šest hodin ráno, povstalci, podporovaní dělostřelectvem, zaútočili na bránu. Na dvou místech se jim dokonce podařilo proniknout až na vlastní území paláce. Jakési zpanikařivší samuraje z klanu Fukuoka u hlavní brány musel Chicotubaši organizovat málem vlastnoručně…. Ale v tento okamžik se skupina probivší se na území paláce dostala do křížové palby. Vojáci Čošu, nemajíce bojových zkušeností, útočili stejně nešikovně jako se vojáci bakufu bránili. Mezi oddíly se vytvořila mezera a do té mezery v klidu pronikly dva oddíly Šinsenu. Takže boj se brzy přesunul zpět k bráně a uvázl – na nějaký čas, dokud se Šinzen nepřeskupil a nepřesunul – opět do týlu povstalců. A tu se ukázalo, že manévrovali úplně zbytečně, protože z druhé strany vpadl do téhož týlu Sajgo Takamori a rozdrtil hlavní síly protivníka.

Porážka byla úplnou. Maki Idzumi a Kusaka Gensuj ustupovali až téměř k Osace. Pak se jim podařilo odpoutat se od nepřítele, a využivše příležitosti, zastavili se, odpočinuli si, povečeřeli – a spáchali sebevraždu spolu s dalšími 16 spolubojovníky.

A město hořelo ještě další dva dny. Shořelo více než 28 tisíc domů. Šinsen ztratil při hašení požáru více lidí, než ve vlastní bitvě. Uhasit oheň dokázala až vrátivší se armáda.

 

Po této události se císař rozhodl, že už toho má dost. Čošu bylo prohlášeno „nepřítelem císařského dvora“, a šogunát dostal souhlas k organizaci expedice proti vzbouřenému vévodovi.

A v hnutí Išin Šiši se už nikdo nepřel s Kido Koinem. Precedenty byly bolestně přesvědčivé.

Advertisements

2 comments

  1. Janika

    Ten incident v Ikeda-ja je opravdu populární, tady je třeba zpracování hezky malebné, ale fakta si hezky přikrášlili:http://youtu.be/d05P0fpslvATak Kondo Isami, sice na straně šógunátu, ale svými (soukromými?) názory revolučnější, než sami revolucionáři, zatím vítězí, to jsem opravdu zvědavá na další vývoj :-). Jinak opravdu, nejen ta "hovada", ale zrovna tak i osobnosti obdivuhodné a čestné se vyskytují na obou stranách.

  2. Janika

    Už vím, proč mi ta dávná japonská historie připadá oproti dnešku tak hezká a čistá, přestože byla jistě krutá. Je to nejen proto, že to bylo tak dávno. Ale tenkrát nebylo to, čemu se dnes říká "informační válka", nebyla ta odporná žumpa mediálních lží, alespoň ne v tak obludném měřítku. Protivníka stačilo zabít, nebylo třeba ho ještě zaházet špínou. Kdežto dneska se ještě nakonec dozvíme, že "revoluci" vyvolali a plukovníka zabili vlastní synové…