Japonsko, epocha Meindži 5.

Přeložil a napsal Hamilbar, pokračování odtud.

Pár slov o spravedlnosti

Jak už bylo řečeno, původně jak Išin Šiši, tak jenom utržení ze řetězu samurajové měli všechny ty, kteří byli za otevření země, nebo si prostě nepřáli okamžitou válku s cizinci, za zrádce a znesvěcení japonské země. A se zrádci, jak je známo, není třeba se párat. „Tenču“ – „nebeská spravedlnost“ (na rozdíl od té nefungující pozemské) musí zvítězit. Takže Japonsko zalila vlna politických vražd. Ale byl v tom háček. Určené oběti byly zpravidla samy dobrými bojovníky, nebo chodily s ochranou (a někdy obojí současně). Proto vůdci povstalců hledali a pěstovali bojovníky, schopné, díky svému mistrovství, zvládnout tento handicap. Pouliční vražda to je specifická záležitost. K tomu je potřeba talent. Najít člověka potřebných kvalit není jednoduché. Zato však ti, jež se v tomto řemesle našli, působili svými úspěchy velmi silným dojmem.

jap5 gensai

Kawakami Gensai, narozen 1834. Spolu s Okadou Izu a Tanakou Sinbejem tvořili první trojku politických vrahů. V mládí se připravoval na kariéru budhistického mnicha, ale něco mu v tom zabránilo. Byl malého vzrůstu, nosil dlouhé vlasy, vypadal velmi mladistvě, mluvil tiše a vůbec dělal dojem naprosto neškodného člověka. Dle svědectví jeho kolegů, na dálku jse si ho mohli splést s děvčetem. Dle těhže svědectví byl klidný, zdrženlivý, vždy chladnokrevný, v každé situaci jednající lehce a uvážlivě a nesnášející zbytečnou krev. Vysoce postaveného úředníka Kumu Sozana zabil na ulici, za bílého dne, uprostřed spousty lidí – než stačili osobní ochránci mrknout zmizel. Vypráví se, jak v jakési hospodě seděli Išin Šiši z Higa a kromě jiného projednávali jakéhosi vládního činitele se kterým se prostě nedalo vyjít, a který právě včera komusi naložil jenom kvůli podezření. V průběhu projednávání Gensai odešel. Když se vrátil, tiše se posadil na své místo a položil vedle seba jakýsi balík. Když se ho zeptali proč odešel, rozbalil balík, vytáhl z něj hlavu a zeptal se, jestli je to ten člověk o kterém se tu hovořilo.

Narazivše kdesi na šinsenovskou hlídku, položil 8 mužů z devíti (devátý nestihl doběhnout na bojiště). A u šinsenů se ovečky nevyskytovaly.

Styl šermování – Furanui – celkem vzácný, spoléhající na rychlost.

Byl přesvědčeným izolacionistou. Po vítězství revoluce se v tomto punktu rozešel s vládou Mejdži, byl obviněn v jakési protizákonné ptákovině a snad zabit nebo popraven v roce 1871.

Okada Izo, narozen 1838. Malý, kulatý jako koule, nervózní, hyperaktivní. Podle vzezření byste také nehádali, že je to bojovník. Syn ašigaru (nejnižší stupeň samuraje) z klanu Tosa. Zuřivě se učil šermovat. Všiml si ho – k jeho neštěstí – vedoucí šermířské školy Kesi Nakesi a jeden z prvních „lidí ušlechtilého cíle“ Takeši Hanpejta. Ten také začal tu věc s Tenču – nebeskou spravedlností – tedy štvanici na úředníky bakufu. A použil k tomu svého nejlepšího žáka. Problém byl ovšem v tom, že mladík velmi špatně snášel zabíjení lidí a chřadl, a chřadl. Takže Sakamoto RyMma, který se na to nemohl dívat, si ho vyprosil u náčelníků a svěřil mu osobní ochranu Katsu Kajsu – toho z válečného námořnictva. Jenomže v roce 1865, když byl Takeši Hanpejta zatčen a odsouzen k smrti se Okada vzdal státní moci a byl popraven.

Tanaka Sinbej, rybářův syn ze Sacumy, v dětství se zamiloval do šermu, zkoušel to sám, potom našel učitele, dorazil do Kjota, a vstoupil do služby napřed k Morisitu Sindžo, potom ke Kajede Takejdži (oba vysoce postavení Išin Šiši). Ale nějak to drhlo. A tehdy potkal již výše zmíněného Takeši Hanpejtu a nejen že pro něj pracoval, Hanpejta mu dal za manželku svoji vlastní sestru. A žili si tak, šťastně a spokojeně, celé dva roky. Ale při vraždě Anegakuži Kintomo se to nějak zvrtlo a na místě činu zůstal ležet Sinbejův meč. (Mimochodem, docela legendární případ – inspektor a 6 mužů ochrany zůstali ležet na místě, a útočník byl sám.)  Meč byl mimořádný, práce Izumi-no-Kami, z těch co rozseknou železnou helmu. Takže k Sinbejovi přišli. Podíval se na zbraň a řekl: „Je to můj meč, ale co se s ním v noci dělo vám říci nemohu. Je však vidět, že na něm nejsou žádné vruby nebo škrábance.“ Vyjmul vakidzači a „zařízl se“.

Styl – Sacuma Džigen – z těch co spoléhají na první úder. Právě na jím uprázdněné místo vstoupil Okada.

O výběru povolání, aneb jak se Ernest Satow stal diplomatem.

jap5 satow 

Čtu si memoáry pana Ernsta Satowa. Moc hezké. Doba samozřejmě velmi viktoriánská.

Mladý muž se po promoci dověděl, že s Japonskem navázali diplomatické vztahy, a že Ministerstvo zahraničních věcí hledá lidi na kursy překladatelů. Přihlásil se, udělal zkoušky a vyrazil do Japonska učit se jazyk. Rodina zpočátku protestovala – otec-plukovník si přál pro syna vojenskou karieru. Tento problém vyřešil mladý Satow jednoduše. Přinesl otci svazek článků o tom co se v té době dělo v Jihovýchodní Asii. A děla se tam opiová válka v Číně a všechno o čem byla řeč výše v Japonsku.  Otec všechno pozorně pročetl a synovi se omluvil za to, že o něm špatně smýšlel.

Berouce do úvahy nezdravé japonské klima, koupil si mladý Satow před odjezdem revolver a celou cestu do Japonska s ním trénoval. Po příjezdu do Nagasaki ho po dvou týdnech přestal nosit. „Pochopil jsem, že jestliže se některý z gentlemanů se dvěma meči rozhodne vyjádřit mně svoji nespokojenost, vystřelit prostě nestihnu. A revolver byl těžký a nepohodlný a také špinil kapsy olejem.“

Otázka stravování aneb role vepřového v kontrarevoluci.

Rok 1864. Nagasaki, anglické vyslanectví. Lékař vyslanectví, doktor William Willis (ten, který potom zůstal se Saigo v Sacumě (Satsuma)), přišel za překladatelem vyslanectví Ernstem Satowem s tím, že dostal jakousi oficiální japonskou žádost, kterou ovšem, samozřejmě, není schopen přečíst.

Satow čte dopis, zjevně z jakési vojenské kanceláře, a zlehka nadzvedá obočí, protože v dopise se jakýsi vojenský činovník velmi zdvořile táže, zda-li požívání masa skutečně výrazně zvyšuje zásobu energie v lidském těle, podporuje růst kostí a svalů a celkově je zdraví prospěšné.

Zlehka udivený Willis nadiktoval odpověď, že tedy v podstatě ano, bílé a zvláště pak červené maso tomu všemu napomáhá, ovšem k ovlivnění vzrůstu je třeba podávat maso dětem od tří let, u dospělých je možné pouze zvýšit hmotu svalstva. Že však vychází, tedy Willis, pouze z evropských zkušeností, účinky masa na Japonce, kteří po generace maso nejedli, si předpovědět netroufá.  Autorovi dopisu by poradil provést sérii opatrných pokusů, protože už byly některé precedensy. (Precedensy skutečně byly. Před několika lety, v Šanghajském siročinci děti málem umřely, protože je soucitný personál krmil mléčnými produkty.)

Za tři měsíce přišel další, tentokrát děkovný, dopis. Autor v něm píše, že provedl sérii pokusů, všechny byly mimořádně úspěšné, a on je doktorovi velmi vděčen za jeho vysoce odborné rady. Za sebe, coby výraz díků, se může pouze podělit výsledky pozorování, spočívajícími v tom, že pravidelné požívání masa dospělými Japonci, kteří ho předtím nikdy nejedli, poněkud zvyšuje jejich agresivitu. V daném případě to nevadí, ale za jiných okolností by to mohlo vyvolávat určité problémy.

Vděčným autorem obou dopisů nebyl nikdo jiný, než zástupce velitele Šinsenu  Hidžikata Tošidzo (Hijikata ToshizM). Otázkou zůstává, co měl na mysli pod „poněkud“ zvýšenou agresivitou.

jap5 shojin ryori

 

Reklamy

5 comments

  1. Janika

    Nevinný :-) dodatek o vepřovém mase mě přiměl ponořit se do tajů japonské kuchyně a našla jsem na jednom velmi zajímavém blogu recept na úpravu vepřového masa přímo od Japonky: http://yamamoto.blog.idnes.cz…tmlJinak to, že Japonci předtím maso nejedli jsem opravdu nevěděla a překvapilo mě to. Ale nakonec to má logiku a souvisí to s budhistickou vegetariánskou tradicí.

  2. majka

    Janiko, zajímavý článek. Domnívám se, že Japonci svojí konzumací ryb snad ani nejsou závislí na vepřovém mase. Ta agresivita…někde jsem slyšela, že zabíjené zvíře ve stresu produkuje stresové hormony, tím by se prý mohlo také vysvětlit ta agresivita lidí, co jedí maso. Jsem ale v tomhle jen laik :-) Hezký den přeji :-)

  3. majka

    Jinak obdivuju chlapa, co si řekne, zbraň je mi nanic, pokud mě někdo bude chtít zabít, tak se stejně nestihnu bránit…:-) A stejně do té země jede… tak to je odvaha, nebo taky riskování :-)

  4. Janika

    [2] Stresové hormony, na tom něco možná je, Majko. Akorát mi tehdejší Japonci připadají agresivní dost i bez toho masa, co by ještě chtěli víc :-)). [3] Pan Satow chtěl zřejmě s těmi "gentlemany se dvěma meči" vycházet po dobrém :-). Ty jeho paměti by mohly být opravdu zajímavým čtením, škoda, že nevyšlo nic v češtině. Těší mě, že se ti to líbí, Majko, je to pěkné čtení, však je to od Hamilbara kus práce a jsem moc ráda, že je to tady takhle vcelku. Díky za hezké komentáře.