Japonsko, epocha Meindži 6.

Přeložil Hamilbar, pokračování odtud.

jap7 1

Historie „Kamenné stěny“.

Na jaře roku 1862 vláda Tokugawy objednala prostřednictvím amerického zastoupení v Japonsku 6 válečných lodí první třídy a zaplatila za ně 60 000 dolarů ve zlatě. Ale že snad vedoucí amerického zastoupení byl podvodník, nebo že ministerstvo války USA mělo něco jiného na práci, z objednávky dorazila do Japonska pouze jedna válečná loď druhé třídy.

Zkrátka, v roce 1867 bylo do Ameriky vyslána delegace vedená Jukiti Fukuzavou (Fukuzawa Yukichi), aby vyjasnila, co se stalo s objednávkou, a hlavně s penězi. Se zlatem měla vláda USA určité problémy, ale po roce 1865 vznikl zřejmý přebytek všelijakých železných předmětů. A Japoncům na konto objednávky předali obrněnec „Kamenná zeď“ (Stonewall), ještě nedávno chloubu a pýchu loďstva Konfederace. Šťastná delegace vyrazila na zpáteční cestu s tím, že nákup dorazí do Japonska po vlastní ose. Což tento učinil a dorazil do přístavu Edo 24. dubna 1868. Jenomže dva týdny před jeho příjezdem, tedy 11. dubna, bylo město obsazeno povstalci, a křižník se tak ocitl uprostřed druhé občanské války ve svém krátkém životopisu.

„Kamenná stěna“ tedy kotvila spolu osmi loděmi japonského válečného námořnictva ve vojenském přístavu a komodor George Brown vyrazil zjistit, komu se bude zboží předávat. Vedení Išin Šiši mělo v té době jiné problémy, než aby se staralo o nějaký křižník, takže posádku poslali zpátky do Států a Brown zůstal hlídat loď.

jap7 2

V noci 19. Srpna na palubu vstoupil zdvořilý, leč od hlavy až k patě střelnými zbraněmi ověšený Japonec. Představil se jako admirál Enomoto Takeaki a požádal Američany aby opustili loď, protože vojenské námořnictvo se rozhodlo, že s „lidmi ušlechtilého cíle“ nemá společnou cestu a proto odplouvá z Eda někam kde je čistší vzduch.

Brown, aniž by pohnul okem, odpověděl, že dané plavidlo není součástí japonského vojenského námořnictva, a až do oficiálního předání je majetkem Spojených Států se všemi důsledky z toho vyplývajícími… Takeaki Enomoto byl, jak už bylo řečeno, člověkem zdvořilým a do vytváření diplomatických incidentů se mu jaksi nechtělo. Takže odešel. A to byla chyba.

Ráno se noví vládci Edo probudili a zjistili, že rejda je prakticky prázdná. S Takeaki odplulo 8 lodí a 2 500 vojáků a námořníků.

Ten zamířil na sever, kvůli bouři ztratil kontakt se dvěma loděmi (jednu později obsadili císařští), přibral další dvě v přístavu Sendaj, kde také nalodil celkem slušný kontingent armády již mrtvého šogunátu, a zamířil na Hokkaidó.

V říjnu 1868 v chodu dobyli pevnost Gorjókaku (GoryMkaku), a v listopadu už tu byla, místo procísařského Hokkaidó, Republika Ezo s Enomoto Takeaki coby prezidentem a Tošidzo Hidžikatou coby vrchním velitelem.

A Státy v téže době vyhlásily neutralitu, a prohlásily, že křižník předají zákonné japonské vládě – jakmile se vyjasní, kdo že je tou zákonnou vládou.

A Takeaki začal pomalu dělat problémy svým jižním sousedům – promptně přišli o dvě čerstvě ve Francii zakoupené válečné lodě, a to nezmiňujeme lodě pobřežní ochrany. A všem bylo jasné, že za pár let se Republika Ezo začne pomalounku rozšiřovat směrem na jih. A severní provincie od nepaměti držely ruku Tokugawa…

Takže jedním z bodů smlouvy o uznání nové japonské vlády byl bod o předání křižníku. „Kamennou stěnu“ přejmenovali na „Kótecu (KMtetsu)“ a v březnu 1869 narychlo zformovaná eskadra, s novou vlajkovou lodí v čele, vyrazila zničit protivníka. Březnová bouře ji uvěznila v zálivu Mijako. Rozvědka Ezo ale nespala a informace o eskadře dostávali v Gorjókaku stejně rychle jako v Edo. Takeaki se rozhodl křižník získat.

Štěstěna se k němu ale obrátila zády – jeho eskadru opět rozmetala bouře a první do zátoky Mijako vpadl kapitán Kuga na „Kajten“. Se statečností to bylo u Kugy naprosto v pořádku, ovšem s technickým myšlením to bylo slabší. První, co ho napadlo, bylo přirazit bokem ke „Kótecu“ a na jeho palubu vysadit desant. Což by nebyl tak špatný nápad, kdyby „Kajten“ nebyl kolesovým parníkem, který z principu své konstrukce nemůže k ničemu těsně přirazit bokem. Kolesa na bocích to prostě nedovolí. Paluba „Kótecu“ byla navíc o tři metry výše.

To, že zhruba desítka samurajů se přece jenom dostala na palubu křižníku, se dá připsat na vrub krajní nekompetentnosti posádky „Kótecu“, kterou až asi za 10 minut napadlo zahájit palbu z kulometů (zřejmě studovali manuál). Ovšem jakmile do boje zasáhly „gatlingy“, výsledek  byl jasný. Naštěstí pro „Kajten“ Kugu zabili hned a jeho zástupce rozkázal rychle odplout. Moment překvapení zůstal nevyužit a na obsazení křižníku bylo nutno zapomenout.

jap7 3 

Začátkem dubna císařská flotila dorazila k pevnosti Hakodate. Další měsíc probíhaly námořní boje, ve kterých císařská strana ztratila tři až čtyři lodě a její protivník dvě a dvě pobřežní baterie. Nakonec se ale císařským silám podařilo zcela zablokovat Hakodate z moře. A potom kdosi metodou pokusů a omylů přišel na to, že relativně moderní děla „Kótecu“ mají větší dostřel než děla pevnosti. A začalo ostřelování. Jeho efektivnost byla ovšem podstatně snížena tím, že Takeaki samozřejmě znal parametry bývalé „Kamenné stěny“ a posádky Gorjókaku a Hakodate se už měsíc zakopávaly do země.

Nekonečně dlouho to ale trvat nemohlo.

Těžko říci čím by obléhání skončilo, kdyby 13tého, zdá se, května, v celkem obyčejné a navíc úspěšné šarvátce s procísařským vojskem na pevnině (na moři to moc nešlo, ale na pevné zemi vojska republiky bojovala velmi dobře), nebyl zbloudilou kulkou zabit vrchní velitel Tošidzo Hidžikata. Bojový duch armády silně ochladl – a na další den jeden z granátů „Kótecu“ zasáhl prachárnu baterie Benten a část přístavu zůstala bez krytí. 18tého Května Takeaki vzdal město i ostrov.

Jeho lidi pustili domů, a sám Enomoto Takeaki dostal nabídku, kterou nedokázal odmítnout a stal se admirálem japonského loďstva – a zakrátko i ministrem námořnictva. A jeho vlajka vlála na chloubě a pýše japonského námořnictva, křižníku „Azuma“ („Východ“), což byl opětovně přejmenovaný křižník „Kamenná stěna“.

Takeaki zemřel v roce 1908. V témže roce byla loď pobřežní obrany „Azuma“ dána do šrotu.

jap7 4

Příběh z laciného biografu

Tato půvabná dáma se dvěma meči je zde již výše zmíněná gejša Ikumacu, následně pak paní Kido Sjukoin. Příběh z laciného filmu. Katsura se s ní seznámil v průběhu jakési šťáry ve veselé čtvrti. Ikumacu, tehdy ještě pouze majko, mu pomohla ukrýt dva lidi, které lidé knížete Matsudairy rozhodně neměli vidět v jeho společnosti. Jako výraz díků ji Katsura vykoupil, věnoval ji její kontrakt a našel šikovnému děvčeti učitele, kteří jí pomohli zvládnout druhou nejstarší profesi (novináře nepočítáme). Ikumacu se stala jedním z nejcennějších agentů Čošu ve starém hlavním městě. Díky ní Kacura prospal poradu v Ikeda-ja a neobjevil se tak na seznamu obětí.

Po té věci u Palácové Brány Katsura zmizel. Ikumatsu zůstala v Kjoto. A následoval další příběh z laciného filmu. Od opilých klientů z Ajzu se Ikumacu dověděla, že bakufu je známo, že Katsura se skrývá za městem v domě jakéhosi obchodníka s kuchyňskými potřebami. V noci se vyplížila z města, na stanovišti u městské brány ukradla hlídce koně a stihla dojet na místo dříve než vyslaný tam oddíl. Spolu pak dorazili do Čošu. A když v Čošu proběhl převrat a začala Válka ze čtyř stran, tak se Katsura, nyní již Kido Takaeši, rozhodl, že svět už je dostatečně vzhůru nohama, aby si někdo všímal nějakých drobností – a oženil se s Ikumacu. Tím to ale neskončilo.

Když se stal členem kabinetu, vedoucí jeho kanceláře se stala… Správně, paní Kido Sjukoin, kdo jiný.

  1. Janika

    Oba ty příběhy jsou tak trochu jako z biografu, nejen Ikumatsu, ale i Enomoto Takeaki. Jestli to správně chápu, tak Enomoto Takeaki byl nejprve na straně šógunátu po jeho porážce neskončil popravou či sebevraždou, ale dostal vysokou funkci v nové vládě. Zvláštní příběh, trochu hořce na mne dnes působí v souvislosti s událostmi kolem Saifa Kaddáfího, do kterého někteří také vkládali takové naděje.Četla jsem ale také verzi, že se Enomoto Takeaki s Američany na té lodi domluvil.Příběh gejši Ikumatsu je moc hezký. Zřejmě jedna z mála žen, které se na té bouřlivé historii podílely :-).

  2. Hamilbar

    Janiko, o konci republiky Ezu (a o Enomoto Takeaki) bude další příspěvěk.Saif Kaddáfí se stýkal s vládci tohoto světa a protože se na něj usmívali, myslel si, že mezi ně patří. "Nechoď Vašku s pány na led."Na té bouřlivé historii se podílely spousty žen. Jenom se o nich nepíše. Kdysi jsem viděl jednu fotografii. Týkala se Takasugi Šinsaku (také o něm bude příspěvek). A také jedné ženy. Pokusím se ji pro vás najít.

Odvaž se, potom se uvidí

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s