Japonsko, epocha Meindži 7.

Přeložil Hamilbar, pokračování odtud.

O souvislosti epoch

Mám před sebou dvě fotografie. První – to je skupinový snímek vyšetřovatelů a velitelů patrol policejního komisariátu nového hlavního města. Máme epochu Meindži a policisté jsou oblečeni do uniforem francouzského střihu a odpovídajícím způsobem vyzbrojeni. Jednomu z nich – i když na fotografii to není vidět – by měla na opasku místo šavle viset katana.

Druhá fotografie je o 14 let mladší a je hodně rozmazaná. Je to také skupinový portrét – řadových důstojníků Šinsenu, udělaný v době klidu po práci u Palácové Brány. Barvy jsou na kaši, takže otázka, bylo-li kimono uniformy Šinsenu modré, nebo světle žluté, zůstává nadále otevřená. Ty snímky mají společné to, že se na obou se nachází stejný člověk, ten co nosí katanu. Nepodařilo se mi ho na těch fotografiích najít – ale dokumenty tvrdí, že tam je.

jap8 barvy 

(Uniforma Shinsengumi je popsána japonským slovem asagiiro, které má dva významy: světle žlutá, nebo světle modrá.)

S jistotou o něm víme, že byl synem samuraje, měl bratry a sestry, jako teanager utekl z domova – a na mapě se nám objevuje v době vzniku Rošingumi, kam ho přijali na osobní doporučení knížete Macudajry. V té době mu bylo asi 20 a měl již reputaci velmi rozhodného člověka a vynikajícího šermíře.

jap8 serizava

Když (ne bez pomoci Saito) „neznámé osoby“ přeci jen zabily Serizavu Kamo, Šinsen se stal Šinsenem a Saito Hadžime – velitelem třetí jednotky a levou rukou Hidžikaty. Konkrétně, mezi jeho profesionální povinnosti patřilo vyhledávání a tichá likvidace vedoucích bojových oddílů Išin Šiši – takže svým způsobem byl Saito též hitokiri („zabíječ lidí“), teroristou – jenom ve vládních službách (právě proto, smrt Sakamoto RyMmy samozřejmě pověsili na něj – nějaké precedenty už byly). Občas lovil i svoje vlastní, nebo bývalé svoje – například právě on zabil poradce Ito Kašitaro, když se tento rozhodl přejít k Išin Šiši.

Nakagura, jeden z mála přeživších důstojníků Šinsenu, ve svých memoárech popsal roztomilou scénu. Když vyšlo najevo, že velitel čtvrté jednotky Takeda Kandrjujusaj tajně kšeftuje s opiem a bere peníze za „ochranu“, bylo rozhodnuto přijmout opatření. Takže za jednoho vlahého večera, po večeři v jakési jídelně se Saito Hadžime zvedl a následoval ven Takedu. Vrátil se asi za pět minut, zamračený jako bouřkový mrak, a řekl Kondo: „Je to naprosto k ničemu. Urychleně musíme něco udělat s úrovní našeho výcviku“.

Potom začala válka. Šinsenem zacpávali všechny díry. Oddíl tál. Doplňovali je lidmi z jiných jednotek – ale to už byla káva z cikorky. Kondo a Hidžikata se od počátku orientovali na rychlost, schopnost manévru a používání západních palných zbraní (meče byly určeny k pouličním šarvátkám, nikoliv k bitvám v poli) – narychlo vycvičit lidi, uvyklé k úplně jinému válčení, se ale příliš nedařilo. Potom Kondo padl – zašel čenichat do nepřátelského tábora, podle svého zvyku o tom nikomu nic neřekl, a byl poznán. (Jeho poslední slova – „Ale že jsem uměl dělat potíže…“)

jap8 kondo

(„Dnes v noci moje kotetsu touží po krvi.“ Kondo Isami, z filmu „Shinsengumi“)

Po jeho smrti se jednotka v podstatě rozutíkala. Jak se říká, někteří do lesa, ostatní pro dříví. Hidžikata pokračoval v boji a Saito zůstal s ním. Když byla vojska šogunátu poražena u Uconomija, právě oni stanuli v čele přeživších a odvedli je do provincie Ajzu. Tam se rozdělili – raněný Hidžikata se vydal na sever, formovat novou armádu, a Saito – neboli Jamaguči Dziro, jak si tehdy říkal, zůstal bránit Ajzu. Následovalo 5 měsíců kruté partyzánské války. Síly ale byly příliš nerovné a nepomohla ani podpora místního obyvatelstva. Začátkem září Saito obklíčili u Vakamacu – a tam všichni padli, včetně zbytků jeho staré roty. Mělo se za to, že zahynul i Saito.

Hidžikata se usadil na Hokaido, skutečně tam zformoval novou armádu (to je ale jiná historie – republika Ecu (Ezo)) a úspěšně porážel nyní již vládní vojska, dokud ho v květnu 1869 (viz. příběh „Kamenné stěny“) náhodně nestřelili. Čímž válka šťastně skončila.

A Saito zůstal naživu, opět si změnil jméno, oženil se a v klidu učil šerm na universitě, než udeřil rok 1877 – válka Sejnan. Sajgo Takamori – jeden ze tří nejvyšších vůdců Išin Šiši – se názorově rozešel se svými kolegy v otázkách westernizace a samurajského ducha – a začala rvačka. Saito pod svým novým jménem vstoupil do domobrany. Touha vyrovnat si účty se Saigo byla snad silnější než pud sebezáchovy, možná, že měl nějaké jiné důvody, nevíme. Faktem je, že se svojí jednotkou spadl do jakési hodně horké kaše, převzal velení, byl těžce raněn, nějak se mu podařilo se s toho dostat a vyvést jednotku zpátky ke svým. Čímž se dostal do zorného pole velení – a byl okamžitě poznán. Právě v těchto kruzích zanechal totiž na sebe spoustu nezapomenutelných vzpomínek. Historie s Ajzu byla věcí dávnou a válka je válka, ale vraždu RyMmy by mu neprominuli. Jenomže zatímco Saito mrzl na dobře hlídané nemocniční posteli, vyjasnilo se, že v tomhle, pro změnu, prsty neměl. Takže mu učinili standartní nabídku – kteroukoliv funkci střední úrovně, dle vlastního výběru.

Nikoho by bývalo nepřekvapilo kdyby odmítl. Mnozí odmítli. Například takový Nagakura. Ale Saito souhlasil – a zamotal hlavy pánům kádrovákům (dnes „lidské zdroje“) když požádal o hodnost policejního inspektora. Ovšem nejvyšší šéf japonské policie Kavadži Tošieši rozhodl, že by byl hřích přijít o takovou posilu – a Saito, nyní inspektor Fudžita, až do penze lovil bandity pro Kjótské a Tokijské policejní presidium, a vysoce postavené zkorumpované úředníky osobně pro Kavadžiho.

A stal se legendou. „Inspektor Fudžita Goro“ se stal hrdinou kramářských písní a laciných knížek s obrázky již v době, kdy nositel toho jména byl ještě na živu, vychovával vnuky a k penzi si přivydělával coby hlídač v muzeu.

Příběh o tom, jak si Saito Hadžime změnil jméno

Po incidentu v Ikeda-ja popularita Šinsenu strmě stoupla, a spolu s ní i jeho početnost. Největším přírůstkem byla 30-ti členná skupina, vedená Ito Kašitaro. Kondó Isami ho přijal s nadšením, protože Ito měl pověst vynikajícího znalce vojenského řemesla. Nikdo z vedení Šinsenu neměl vojenské vzdělání a tak je neustále trápily pochybnosti, jestli náhodou znovu nevynalézají kolo. Takže mistra-stratéga okamžitě jmenovali vojenským poradcem a třetím nejvyšším důstojníkem jednotky.

Trvalo to několik měsíců, než oběma stranám došlo, že se stala chyba. Za prvé (nikoliv však za hlavní), klasický výcvik Ito Kašitaro se ukázal být v pouliční válce k ničemu, a za druhé, vstupujíc v Šinsen, Ito předpokládal, že našel souvěrce-tradicionalisty stejné, jako byl on sám. Více se zmýlit snad už ani nešlo, leda že by se dal dohromady se Sakamoto RyMmou.

Takže už ke konci první války s Čošu (následující za „případem palácové brány“) bylo jasné, že republikáni na službě šogunátu a tradicionalisté na službě šogunátu spolu mohou žít jen v tom případě, že budou rozkvartýrováni do různých měst. Problém byl v tom, že opuštění organizace stanovy Šinsenu nepředpokládaly. Předpokládaly pravý opak, pokus opustit řady se trestal smrtí. Ovšem tento případ byl mimořádný a nakonec se zúčastněné strany domluvily na tom, že Ito a 15 mužů, kteří ho chtějí následovat, odejdou na dobu neurčitou na dovolenou, a nadále budou fungovat jako samostatná jednotka. Ito odešel – s 16-ti muži místo 15-ti, protože den před odchodem se velitel třetí jednotky Saito Hadžime  na smrt pohádal s Kondó a rozhodl se, že  Šinsen už není pro něj.

Několik měsíců byl klid. A potom se Kondo nějakým záhadným způsobem dozvěděl, že Ito vede jednání s představiteli Išin Šiši ze Satsumy a aby zvýšil svoji váhu a důležitost varoval několik vůdců Išin Šiši, že po nich Šinsen jde. Stejně záhadným bylo, že na to Kondo nijak nereagoval.

A ještě za další měsíc se ve štábu Šinsenu objevil jakýsi neznámý muž, neuvěřitelně podobný bývalému veliteli třetí jednotky Saito Hadžime (samozřejmě to nebyl on, neboť jak by se člověk mohl vrátit do organizace ze které se nedá odejít), vyjádřil přáni vstoupit – a ihned byl jmenován velitelem třetí jednotky, kterážto pozice byla již čtyři měsíce neobsazená.

(smrt Ito Kasitaro)

Tentýž den Ito Kašitaro dostal od Kondó velmi uctivý dopis s žádostí o schůzku. Co se na té schůzce odehrávalo, není známo. Známo je pouze to, že z té schůzky Ito odcházel zlehka podnapilý, a potom zapadl ještě do jakési krčmy, ve které dále navýšil hladinu alkoholu v krvi (což pro něj bylo velmi netypické). Vracel se domů pěšky. Sám. No a u chrámu Aburanokodži narazil na neznámého s kopím. Byl raněn do krku, ustoupil na chrámové schodiště a tam spáchal sebevraždu. Když ho ráno jeho lidé hledali, nějak se dověděli, že jeho tělo leží na křižovatce před chrámem. Takže se,  spolu s asi dvaceti roniny z provincie Satsuma, vyřítili na tu křižovatku… A domnívat se, že tam na ně nečekali, bylo by projevem krajní neúcty k pánům Kondó Isami, Hidžikata Tošidzo a samozřejmě i k novému veliteli třetí jednotky Jamaguči Dziro.

Asi za týden se stoupenci Ito, kteří nestihli „rvačku u Aburanokodži“ pokusili vyrovnat skore a zorganizovali past na Kondó (výsledek – kulka v Kondově rameni a dva mrtví střelci) a na velitele prvé jednotky Okitu Sodži (výsledek – pět mrtvol a jeden rozpačitý Okita). Skupina mající za cíl… ehm, Jamaguči Dziro, nestihla ani vyjít z domu. Její velitel, Munai Junosuke, si vedl deník. Poslední věta deníku, s datem 18. ledna (den smrti Munai) začíná slovy: „Ten hajzl Saito Hadžime…“.

Reklamy

3 comments

  1. Hamilbar

    Již v 19 století existoval analog dnešního bulváru. Ty obrázky jsou analogem dnešní víkendové přílohy (mordy a podobné zajímavosti). Takže o autorská práva bych se nebál.

  2. Janika

    To víte, Hamilbare, snažím se být opatrná. Myslela jsem spíš práva na ty fotografie těch obrázků, ale příznám se, že o tom moc nevím, budu si to muset nastudovat. Tak bulvár, takový bych brala :-). Moc se mi ty staré japonské obrázky líbí. Kam se na ty lidi dneska hrabeme.