Japonsko, epocha Meindži 9.

Přeložil Hamilbar, pokračování odtud.

Obrana průsmyku Benten

Měl jsem takový dojem, že s počátkem velké války a začátkem operací armády skončila „hvězdná hodina“ Šinsenu.

Ukázalo se však, že jsem se mýlil.

5. září 1868. Provincie Ajzu. Včera vojska Išin Šiši, nyní již coby vládní vojska, obsadila průsmyk Benten a zahájila postup do nitra provincie. Několik hodin poté, se předvoj, pronásledující prchající obránce, ocitne v palbě z vrchu kopce. Kopec je porostlý hustým lesem a na jeho vršku stojí dřevěná stavba, která se později ukáže býti místním budhistickým chrámem. Cesta kolem chrámu je pouze jedna. Okolí je naprosto neprůchodná divočina. Neprojdou ani pěší jednotky, o dělostřelectvu nemluvě. Takže je nutno vzít kopec útokem neboť hustota a přesnost střelby z vrchu jsou bolestivě vysoké. Útočili celý den a celou noc. Zpočátku útočil předvoj a potom i přibyvší hlavní síly. Přitom výšinu bránilo asi 30, podle jiných pramenů dokonce pouhých dvacet mužů. Třináct z nich se probilo zpět ke svým. Kteřížto svoji mezitím zaujali další linii obrany.

A velel této úspěšnější variantě obrany á la Leonidas člověk jménem Jamaguči Dziró. (Poznámka J.: pokud si nevybavujete, o koho se jedná, tak je to na konci kapitoly 7.)

Mnoho lidí, včetně jeho kolegů ze Šinsenu, mělo zato, že tam zahynul. Tato, v pořadí již třetí, zpráva o smrti Saito Hadžime se však ukázala být poněkud předčasnou. Ostatně, jakož i následující dvě.

***

Všední dny britského vyslanectví

 jap10 velvyslanectví

Následující příběh se nedá převyprávět vlastními slovy. Ztratil by veškerý půvab. Je třeba citovat.

Tak tedy, místo děje – budova dočasného britského vyslanectví v Edo. Čas děje – červenec 1861. Vypravěč – sir Rutherford Alcock, vyslanec Velké Britanie v Japonsku.

V noci ze 4. na 5. července ho probudil strašlivý hluk. Vyskočil, natáhl si plášť a vytáhl zpod polštáře revolver. Právě se chystal jít se podívat co se zase děje, když do pokoje vpadl jeho pomocník pan Olifant, dále konsul v Nagasaki pan Morrison (oba zakrvácení, oba ranění, Olifant – velmi těžce) a ještě dva studenti-překladatelé. Dále předávám slovo:

„Očekával jsem, že za nimi budou následovat jejich pronásledovatelé a několik vteřin jsem tam stál, připraven začít střílet a zadržet je, než zranění zmizí v mé ložnici. V ten okamžik jsem byl já jediný ozbrojen, neboť pan Morrison měl sice ještě tři zásobníky, ale byl oslepen a ohlušen utrpěnými ranami. Pan Olifant potkal útočníky před svým pokojem a ozbrojen byl pouze těžkým loveckým bičíkem. Nachytali nás nepřipravené a ze 150 ochránců v budově nám ani jeden nepřišel na pomoc.

Pan Olifant ztrácel tolik krve, že jsem musel položit revolver a převázat jeho rány svým šátkem. Zatím co jsem se zabýval touto operací, ze sousedství se ozval hluk a poté série úderů. Kdosi z banditů se zřejmě snažil prorazit skrze zasklené dveře na dvůr a dělal při tom strašlivý hluk. Z jakýchsi důvodů ale ochranu ten hluk nezaujal.

Nás, Evropanů, bylo všeho všudy pět, kolik bylo nepřátel jsme nevěděli. Nemohli jsme opustit naše raněné a nemohli jsme určit, ze které strany na nás mohou zaútočit. Ať už jich bylo mnoho, nebo málo, byli již deset minut pány situace, ale naštěstí nenašli zatím vchod do mých pokojů. A každá jimi ztracená minuta měla pro nás cenu zlata. Protože jsme nemohli opustit pana Olifanta, ležícího v bezvědomí na podlaze, nemohli jsme ani opustit pokoj. Nakonec hluk utichl a my jsme zadoufali, že přišla pomoc, nebo že útočníci zamířili jiným směrem. Teprve potom, já a ještě dva, jsme risknuli opustit raněné a vydali se hledat posledního člena naší skupiny, který se ubytoval ve vzdáleném křídle, a vzhledem k tomu, že se zatím neobjevil, mohlo se stát, že neměl tolik štěstí jako my. Když jsme vyšli, zanechal jsem jednoho ze studentů, pana Laudera, jako hlídku na místě odkud kryl dlouhou chodbu vedoucí od vchodu. Jeho výstřel nás náhle přinutil vrátit se zpět. Ukázalo se, že se před ním objevila skupina ozbrojených lidí. Když se odmítli identifikovat , zahájil, tak jak se patří, palbu, a minout cíl prostě nebylo možné. Oni okamžitě ustoupili a více jsme je neviděli.

Asi za minutu, nebo za dvě, se objevili dva japonští úředníci v civilu a pogratulovali nám k tomu, že jsme celí. Byl s nimi, k mé velké úlevě, pan McDonald, chybějící člen naší skupiny.“

jap10 rutherford

Přímo slyším ten tón sira Rutherforda: „samozřejmě, příšerní barbaři, nemající ani ponětí o diplomatickém protokolu, ale jinak normální, běžné věci“.

***

Nejen dělové čluny

Při čtení Perryho „Narrative“ (Narrative of the Expedition to the China Seas and Japan, 1852-1854) postupně docházím k závěru, že obecně přijímaná verze o tom jak „Perry pomocí děl otevřel Japonsko světu“, „výhružkami donutil“, „pohrozil vypálit hlavní město“ – není ničím jiným, než dalším mýtem.

Mám za to, že ve skutečnosti to byla pečlivě připravená a skvěle provedená diplomatická operace, která prakticky po celou dobu balancovala na ostří nože. Síla, nebo přesněji pohrůžka jejího použití, vždy velmi pečlivě odvážena a skryta pod hustou omáčkou smrtící zdvořilostí a ohromujícího přátelství, byla pouze jednou z komponent této operace. Nakonec to přece zvládli bez násilí. Což vypadá téměř japonsky… Což v podstatě vysvětluje…

Věc se má tak. Američané, připravujíc expedici, provedli nesmírně obsáhlou analýzu všeho, co v té době bylo o Japonsku známo. Překopali všechny v té době známé texty, počínaje prvními zprávami Portugalců, přes vzpomínky Johna Blacka a konče všemi informacemi pocházejícími od Holanďanů z jejich základny v Dezime. Poté co provedli systematizaci všech dostupných informací, získali celkem přesný a logicky uspořádaný obrázek toho, co to znamená Japonsko (tato analýza je obsahem úvodu do „Narrative“) – počínaje přírodními podmínkami a konče vzděláním, kulturou a politickým uspořádáním. Prakticky přesně odhadli, jak funguje Bakufu, a i když ne vždy se jim to podařilo v detailech (například se domnívali, ž Mikado je náboženským a Šogun světským císařem), tak systém vládnutí pomocí knížat pochopili zcela správně. Kromě toho, a to bylo možná to nejdůležitější, pečlivě analyzovali všechny kontakty, které kdy Japonci měli s Evropany, jejich důsledky a příčiny neúspěchů. V některých případech až po návštěvy jednotlivých lodí. Na základě toho všeho si Perry určil svůj postup a pevně se ho držel. A nejde o děla. Vzpomeňme například incident s Jošidou Šoinem který chtěl s Perrym odplout. Perry věnuje celou stránku zdůvodnění toho, proč mu nemohl vyhovět, ačkoliv si velmi přál tak učinit. Nechtěl, aby tento, z hlediska Japonců nečestný čin ovlivnil jednání. Už jenom z toho je jasné, že jeho diplomacie byla silná nejenom děly.

jap10 dary

(Japonské dary delegaci komodora Perryho)

Ještě jedna věc, která mě překvapila. Američané si Japonců vážili. Ba co více, chovali k nim sympatie. Nehledě na zjevnou zaostalost v oblasti praktické vědy, Američané neměli Japonce za nějaké „Hotentoty“. Na rozdíl od některých Evropanů.  Na jiném místě spílají katolickým misionářům, z jejichž zpráv byl v Evropě sestaven naprosto falešný obraz Japonska. Správně pochopili i to, že Japonci pohrdají Holanďany, a také příčiny tohoto pohrdání.

Mimochodem, Holanďané, to je kapitola sama pro sebe. O každém příběhu, ve kterém se v této knize vyskytují, by se dal napsat román.

Člověku se maně vybavuje jiné poselstvo, které ovšem zcela zkrachovalo. Mise Rezanova. Mimochodem, Perry ho nazývá „vzorem“ diplomatické nekompetentnosti“.  Rezanov skutečně Japoncům nerozuměl a epizoda s útokem „Junony“ a „Avosu“ na Sachalin a Jižní Kurily nadlouho postavila na rusko-japonských vztazích tlustý černý kříž.

 

  1. Janika

    Našla jsem přehlednou pomůcku – Saito Hajime a jeho změny jména:1.Yamaguchi Hajime (Original) 2.Saito Hajime (After he killed a Hatamoto) 3.Yamaguchi Jiro (After he escaped from Goryo Eji) 4.Ichinohe Denpachi (When he moved to Tonami) 5.Fujita Goro (When he married to Tokio) Ale mohl měnit jméno jak chtěl, "rukopis" ho vždycky usvědčil :-).Bohužel jsem ale nenašla nic k té bitvě u průsmyku Benten, ani ten průsmyk. Statečný Saito Hajime zvítězil, ale jakoby nad tím vítězstvím už ležel stín následné bitvy o Aizu. Člověk by asi neměl znát budoucnost, je to dobře, že ji neznáme. "Síla, nebo přesněji pohrůžka jejího použití, vždy velmi pečlivě odvážena a skryta pod hustou omáčkou smrtící zdvořilostí a ohromujícího přátelství" – moc hezké :-).

  2. Hamilbar

    Janiko, v anglické Wiki jsem se po zadání hesla "Saitō Hajime" dočetl (kromě jiného):"Saitō, along with the few remaining men of the Shinsengumi who went with him, fought against the imperial army at Nyorai-dō (a small temple near Aizuwakamatsu Castle), where they were severely outnumbered.[4] It was at the Battle of Nyorai-dō that Saitō was thought to have been killed in action; however, he managed to get back to Aizu lines and joined the Aizu domain’s military as a member of the Suzakutai. After Aizuwakamatsu Castle fell, Saitō joined a group of former Aizu retainers who traveled southwest to the Takada Domain in Echigo Province, where they were held as prisoners of war. In the records listing the Aizu men detained in Takada, Saitō is on record as Ichinose Denpachi."To by sedělo na průsmyk Benten.

  3. Janika

    To bude ono, Hamilbare, díky. Takže té bitvě se také říká bitva u Nyorai-do. Nějakou fotku chrámu Nyorai-do jsem nenašla, což mě mrzí, musí to být malebné místo. Zato Aizuwakamatsu Castle je slavný a známý hrad, asi ještě vložím video, je to hezké podívání, jak to tam v okolí vypadá dnes.

Odvaž se, potom se uvidí

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s