Japonsko, epocha Meindži 9.

6.12.2011

Přeložil Hamilbar, pokračování odtud.

Obrana průsmyku Benten

Měl jsem takový dojem, že s počátkem velké války a začátkem operací armády skončila „hvězdná hodina“ Šinsenu.

Ukázalo se však, že jsem se mýlil.

5. září 1868. Provincie Ajzu. Včera vojska Išin Šiši, nyní již coby vládní vojska, obsadila průsmyk Benten a zahájila postup do nitra provincie. Několik hodin poté, se předvoj, pronásledující prchající obránce, ocitne v palbě z vrchu kopce. Kopec je porostlý hustým lesem a na jeho vršku stojí dřevěná stavba, která se později ukáže býti místním budhistickým chrámem. Cesta kolem chrámu je pouze jedna. Okolí je naprosto neprůchodná divočina. Neprojdou ani pěší jednotky, o dělostřelectvu nemluvě. Takže je nutno vzít kopec útokem neboť hustota a přesnost střelby z vrchu jsou bolestivě vysoké. Útočili celý den a celou noc. Zpočátku útočil předvoj a potom i přibyvší hlavní síly. Přitom výšinu bránilo asi 30, podle jiných pramenů dokonce pouhých dvacet mužů. Třináct z nich se probilo zpět ke svým. Kteřížto svoji mezitím zaujali další linii obrany.

A velel této úspěšnější variantě obrany á la Leonidas člověk jménem Jamaguči Dziró. (Poznámka J.: pokud si nevybavujete, o koho se jedná, tak je to na konci kapitoly 7.)

Mnoho lidí, včetně jeho kolegů ze Šinsenu, mělo zato, že tam zahynul. Tato, v pořadí již třetí, zpráva o smrti Saito Hadžime se však ukázala být poněkud předčasnou. Ostatně, jakož i následující dvě.

***

Všední dny britského vyslanectví

 

Následující příběh se nedá převyprávět vlastními slovy. Ztratil by veškerý půvab. Je třeba citovat.

Tak tedy, místo děje – budova dočasného britského vyslanectví v Edo. Čas děje – červenec 1861. Vypravěč – sir Rutherford Alcock, vyslanec Velké Britanie v Japonsku.

V noci ze 4. na 5. července ho probudil strašlivý hluk. Vyskočil, natáhl si plášť a vytáhl zpod polštáře revolver. Právě se chystal jít se podívat co se zase děje, když do pokoje vpadl jeho pomocník pan Olifant, dále konsul v Nagasaki pan Morrison (oba zakrvácení, oba ranění, Olifant – velmi těžce) a ještě dva studenti-překladatelé. Dále předávám slovo:

„Očekával jsem, že za nimi budou následovat jejich pronásledovatelé a několik vteřin jsem tam stál, připraven začít střílet a zadržet je, než zranění zmizí v mé ložnici. V ten okamžik jsem byl já jediný ozbrojen, neboť pan Morrison měl sice ještě tři zásobníky, ale byl oslepen a ohlušen utrpěnými ranami. Pan Olifant potkal útočníky před svým pokojem a ozbrojen byl pouze těžkým loveckým bičíkem. Nachytali nás nepřipravené a ze 150 ochránců v budově nám ani jeden nepřišel na pomoc.

Pan Olifant ztrácel tolik krve, že jsem musel položit revolver a převázat jeho rány svým šátkem. Zatím co jsem se zabýval touto operací, ze sousedství se ozval hluk a poté série úderů. Kdosi z banditů se zřejmě snažil prorazit skrze zasklené dveře na dvůr a dělal při tom strašlivý hluk. Z jakýchsi důvodů ale ochranu ten hluk nezaujal.

Nás, Evropanů, bylo všeho všudy pět, kolik bylo nepřátel jsme nevěděli. Nemohli jsme opustit naše raněné a nemohli jsme určit, ze které strany na nás mohou zaútočit. Ať už jich bylo mnoho, nebo málo, byli již deset minut pány situace, ale naštěstí nenašli zatím vchod do mých pokojů. A každá jimi ztracená minuta měla pro nás cenu zlata. Protože jsme nemohli opustit pana Olifanta, ležícího v bezvědomí na podlaze, nemohli jsme ani opustit pokoj. Nakonec hluk utichl a my jsme zadoufali, že přišla pomoc, nebo že útočníci zamířili jiným směrem. Teprve potom, já a ještě dva, jsme risknuli opustit raněné a vydali se hledat posledního člena naší skupiny, který se ubytoval ve vzdáleném křídle, a vzhledem k tomu, že se zatím neobjevil, mohlo se stát, že neměl tolik štěstí jako my. Když jsme vyšli, zanechal jsem jednoho ze studentů, pana Laudera, jako hlídku na místě odkud kryl dlouhou chodbu vedoucí od vchodu. Jeho výstřel nás náhle přinutil vrátit se zpět. Ukázalo se, že se před ním objevila skupina ozbrojených lidí. Když se odmítli identifikovat , zahájil, tak jak se patří, palbu, a minout cíl prostě nebylo možné. Oni okamžitě ustoupili a více jsme je neviděli.

Asi za minutu, nebo za dvě, se objevili dva japonští úředníci v civilu a pogratulovali nám k tomu, že jsme celí. Byl s nimi, k mé velké úlevě, pan McDonald, chybějící člen naší skupiny.“

Přímo slyším ten tón sira Rutherforda: „samozřejmě, příšerní barbaři, nemající ani ponětí o diplomatickém protokolu, ale jinak normální, běžné věci“.

***

Nejen dělové čluny

Při čtení Perryho „Narrative“ (Narrative of the Expedition to the China Seas and Japan, 1852-1854) postupně docházím k závěru, že obecně přijímaná verze o tom jak „Perry pomocí děl otevřel Japonsko světu“, „výhružkami donutil“, „pohrozil vypálit hlavní město“ – není ničím jiným, než dalším mýtem.

Mám za to, že ve skutečnosti to byla pečlivě připravená a skvěle provedená diplomatická operace, která prakticky po celou dobu balancovala na ostří nože. Síla, nebo přesněji pohrůžka jejího použití, vždy velmi pečlivě odvážena a skryta pod hustou omáčkou smrtící zdvořilostí a ohromujícího přátelství, byla pouze jednou z komponent této operace. Nakonec to přece zvládli bez násilí. Což vypadá téměř japonsky… Což v podstatě vysvětluje…

Věc se má tak. Američané, připravujíc expedici, provedli nesmírně obsáhlou analýzu všeho, co v té době bylo o Japonsku známo. Překopali všechny v té době známé texty, počínaje prvními zprávami Portugalců, přes vzpomínky Johna Blacka a konče všemi informacemi pocházejícími od Holanďanů z jejich základny v Dezime. Poté co provedli systematizaci všech dostupných informací, získali celkem přesný a logicky uspořádaný obrázek toho, co to znamená Japonsko (tato analýza je obsahem úvodu do „Narrative“) – počínaje přírodními podmínkami a konče vzděláním, kulturou a politickým uspořádáním. Prakticky přesně odhadli, jak funguje Bakufu, a i když ne vždy se jim to podařilo v detailech (například se domnívali, ž Mikado je náboženským a Šogun světským císařem), tak systém vládnutí pomocí knížat pochopili zcela správně. Kromě toho, a to bylo možná to nejdůležitější, pečlivě analyzovali všechny kontakty, které kdy Japonci měli s Evropany, jejich důsledky a příčiny neúspěchů. V některých případech až po návštěvy jednotlivých lodí. Na základě toho všeho si Perry určil svůj postup a pevně se ho držel. A nejde o děla. Vzpomeňme například incident s Jošidou Šoinem který chtěl s Perrym odplout. Perry věnuje celou stránku zdůvodnění toho, proč mu nemohl vyhovět, ačkoliv si velmi přál tak učinit. Nechtěl, aby tento, z hlediska Japonců nečestný čin ovlivnil jednání. Už jenom z toho je jasné, že jeho diplomacie byla silná nejenom děly.

(Japonské dary delegaci komodora Perryho)

Ještě jedna věc, která mě překvapila. Američané si Japonců vážili. Ba co více, chovali k nim sympatie. Nehledě na zjevnou zaostalost v oblasti praktické vědy, Američané neměli Japonce za nějaké „Hotentoty“. Na rozdíl od některých Evropanů.  Na jiném místě spílají katolickým misionářům, z jejichž zpráv byl v Evropě sestaven naprosto falešný obraz Japonska. Správně pochopili i to, že Japonci pohrdají Holanďany, a také příčiny tohoto pohrdání.

Mimochodem, Holanďané, to je kapitola sama pro sebe. O každém příběhu, ve kterém se v této knize vyskytují, by se dal napsat román.

Člověku se maně vybavuje jiné poselstvo, které ovšem zcela zkrachovalo. Mise Rezanova. Mimochodem, Perry ho nazývá „vzorem“ diplomatické nekompetentnosti“.  Rezanov skutečně Japoncům nerozuměl a epizoda s útokem „Junony“ a „Avosu“ na Sachalin a Jižní Kurily nadlouho postavila na rusko-japonských vztazích tlustý černý kříž.

 

Napsáno Janika Rubriky: JAPONSKO (přeložil Hamilbar) Tagged with Autor: Hamilbar