Japonsko, epocha Meindži 11.

Přeložil Hamilbar. Překlad tentokrát pochází odtud.

 

A znovu všeobecné neumění

jap11 Tokugawa Yoshinobu

K bitvě u Toba-Fušimi (The Battle of Toba-Fushimi) došlo proto, že téměř všichni se snažili, jak nejlépe mohli. Mezi snažícími se o to nejlepší byli: procísařská strana, bývalý šógun Chitocubaši Yošinobu (Tokugawa Yoshinobu (also known as Keiki)), dajme Ajzu a Kuvanu a také, samozřejmě, Sajgo Takamori s přáteli. Nesnažícími se výjímkami byli Otori Kejske a pan Kondo se svým zástupcem. Ovšem tito kazisvěti, přirozeně, události ovlivnit nemohli.

 jap11 Saigo Takamori

Věc se měla tak: finanční situace nové císařské vlády byla velmi napjatá, kdežto u klanu Tokugava, naopak vynikající. A to se zdálo procísařské straně býti krajně nespravedlivým. A nesprávným. A prahla po tom, aby mohla tyto zdroje používat. A bylo naprosto jasným, že Keiki, z celé řady důvodů, je připraven poskytnout tyto fondy mikado (pozn.: mikado je nejstarší titul císaře), jestliže bude moci mluvit do toho, jak budou využívány.

Proto Keiki v Osace navštívili dajmé Ečizenu a Ovari a oficiálně mu nabídli místo císařova poradce. Strany se dohodly, ovšem po odjezdu vysoce postavených poslů Matsudaira Katamori pravil, že císaři věřit lze, ale tamtěm dvěma ani náhodou. Takže do hlavního města se jet musí, ale je nutné s sebou vzít vojáky. Je třeba říci, že důvody pro tento mrzký názor dajmé Aizu měl celkem závažné. Proto se s ním nikdo nepřel. Pouze pan Kondó uctivě poradil, že tedy když už brát, tak pouze pěchotu samotného klanu Tokugava (slušně vycvičenou Francouzi), a možná ještě nějaké pomocné jednotky, například Šinsen. U protivné strany to nevyvolá znepokojení, a kdyby něco, bude se čím bránit. Ovšem jak by mohli dajmé připustit, aby se na takovéto setkání vydala hlava klanu sama, bez svých věrných vazalů… Takže vyrazili celou tlupou. Po dvou cestách. Toba-kajdo a Fušimi-kajdo. Po nich je také bitva pojmenována. Je třeba říci, že tento způsob přesunu vyvolal určité rozpaky také u Otori, ale jeho důvody byly zamítnuty jako nepodstatné. Vždyť přece dvě cesty znamenají dva předvoje. A z toho plynoucí menší tlačenici na čestná místa v prvních řadách.

Předvoj číslo jedna dorazil do Toba a zjistil, že cesta je přehrazena. Zmocněnci dajmé vyrazili na jednání, vysvětlili, že hlava klanu Tokugava jede do Kjóta na pozvání císaře… A dostalo se jim odpovědi, že o žádných jednáních tady nikdo nic neslyšel, a konvoj této velikosti, tak to už vůbec ne. Zátarasy samozřejmě nikdo neodstranil. Parlamentáři se vrátili zpět ke svým a předvoj se začal šikovat pevně rozhodnut očistit cestu.  Vzhledem k tomu že se šikoval protivníkovi na očích… nakonec velitel uzávěry usoudil, že důkazy nepřátelských úmyslů jsou jednoznačné a, předem si vyžádav posily, zahájil dělostřeleckou palbu.

Sajgo Takamori, který v úspěch jednání nevěřil a očekával od nepřátelské strany všelijakou proradnost, se po obdržení hlášení definitivně utvrdil v tom, že vše se vyvíjí tak jak předpokládal a zmobilizoval armádu.  Co bylo dál se dá popsat starým ruským rčením „válka v Krymu – vše je v dýmu“… Vojska Tokugava měla početní převahu. Prakticky kompletně eliminovanou tím, že ona vojska byla roztažena v pochodových kolonách na dvou cestách, mezi kterými se nacházela řeka.

Se spojením se dělo cosi podivného. Velitelé jednotek si počínali jako by byli očarováni Tengu. Pokusy Kondo (který poté co nedlouho předtím dostal kulku do ramene, coby posmrtný dárek Ito Kišitaro, předal velení Hidžikatovi), který  se nacházel v tom, co mělo být štábem, organizovat něco co by se podobalo velení se jeden za druhým rozbíjely o jeho status. Byl i takový případ, že vojska knížete Ajzu zkoušela útočit na dělostřelectvo Satsumy v semknutém pěším šiku, a Hidžikata položil téměř čtvrtinu oddílu, když je z té kaše vytahoval. Právě tam zahynul Inoue GenzaburM, velitel šesté jednotky, jeden ze starých členů dódžó Šiejkan. Kdosi z účastníků si zapamatoval a potom zapsal jak Hidžikata křičel na velitele vojsk Ajzu „Co se ještě musí stát, abyste pochopili, že doba meče a kopí SKONČILA!“

Od okamžité a úplné porážky armádu Tokugava zachránilo to, že s logikou a koordinací akcí to u protivníka nebylo o nic lepší. Bitva se tři dny přelévala ze strany na stranu, ale nakonec se začala projevovat početní převaha, ba i armáda Ajzu se vzpamatovala, přeorganizovala se a poslední den bitvy, 30. ledna už dvakrát zahnala satsumce z pozic.

Nicméně, výsledek bitvy nerozhodlo ani vojenské mistrovství, ani jeho absence, ale zrada. V rozhodujícím okamžiku dělostřelectvo knížete Cu, které přišlo s Tokugavou, začalo pálit po svých. Dajmé Cu, Todo Idzumi-no-Kami (mimochodem, nevlastní bratr velitele osmé jednotky Šinsenu Todo Hejske) po celou dobu vedl jednání s císařským velením, a nakonec se přeci jenom dohodli na ceně.

V řadách Tokugava poté vypukla panika, kterou využil Sajgo. Ovšem ne v takovém rozsahu jak by si býval přál, protože levé křídlo Tokugava, náhle zjistivší, že se přeměnilo v zadní voj, nezpanikařilo, nezastavilo se bojovat do posledního muže, nýbrž udeřilo v bok útočícím satsumcům. Kdyby se v ten moment pochlapil ještě někdo… Ale armáda Tokugava se valila zpět. Šinsen a samurajové kteří se k němu připojili se probili k řece, přepravili se přes ni a odešli. Ztráty dosáhly dvou třetin stavu. Z důstojníků zahynul ještě Jamazaki Susumu (Yamazaki Susumu), velitel rozvědky. Byl raněn, loďka se převrhla a on již nevyplaval.

Chitocubaši Keiki se o porážce dověděl až asi po 12ti hodinách. Poslové to po zacpaných cestách dříve nestihli.

jap11 bitva

***

Western

San Francisko roku 1872. V restauraci na nábřeží sedí asiat v evropském obleku a jí biftek. Normálně by ho tam možná nepustili, ale je to člen diplomatické mise a místní předsudky se ho netýkají. Toho druhého asiata v podivné košili a v ještě podivnějších širokých kalhotách by se asi týkaly, kdyby jim k tomu ovšem dal příležitost. On ale prostě vletěl pod plátěnou střechu a na stůl před diplomatem hodil dlouhý meč. A představil se.

Jméno stačilo. Zástupce vyslance, Kido Koin, si ho dobře pamatoval. Měl vůbec dobrou paměť na lidi. A s příbuznými toho mladíka vyšla nějaká malá nepříjemnost, když Kido spolu s Takasugi bojovali o nadvládu nad Čošu. Malá nepříjemnost, zato ale navždy. Takže mladý muž měl všechny důvody hnát se za Kido nejen do Ameriky ale třeba i do říše Emmy. A udeřit první. Mstitel byl ovšem člověkem zdvořilým. A romantik. A chtěl, aby všechno bylo, jak má být. Vědouc, že Kido nenosí zbraň, přinesl druhý meč. Aby to byl čestný boj. „Mladíku“ řekl Kido (i když on sám v jeho věku už byl hlavou šermířské školy, starším samurajem knížete a spiklencem) „mezi námi nemůže být rovný boj. A válka už skončila. Máte celý život před sebou, neplýtvejte s ním na minulost“.

A i na druhou výzvu, aby se chopil meče, odpověděl zdvořilým odmítnutím. Mladík pochopil, že podle pravidel to nepůjde, vytasil svůj meč a s křikem se vrhl na nepřítele. Meč se zabodl do podlahy. A mladý muž žuchnul vedle něj, protože, a tady se očití svědkové liší ve svých výpovědích, buď z hrdla, nebo mezi příslušnými žebry mu trčel nůž na biftek.

Diplomata ani neobtěžovali – jasný případ sebeobrany. „Nevím“, řekl Kido „jestli jsem ho mohl zastavit nějak jinak. On by se svého úmyslu nevzdal, a já mám skutečně nabitý program“.

 jap11 Kido Takayoshi

Advertisements

One comment

  1. Janika

    Děkuji za pokračování těchto poutavých příběhů, Hamilbare. Nečekala jsem, že se to takhle rozvine. Mám v úmyslu sestavit si takovou pomůcku "kdo je kdo", pro jednodušší orientaci. Jedna postava je zajímavější, než druhá, už se v tom ztrácím :-).Westerny, tak vida, kdopak asi od koho "opisoval", kde se vzala ta tradice neporazitelného střelce. Kido Koin s jídelním nožem je ale rozhodně unikát.