Poslední hodiny roku 2011

Píše Hamilbar: Janika má Lva Veršinina ráda, a tak jsem pro ni jednoho přeložil odtud.

Salónek v jedné z lepších restaurací jednoho (nebudeme zbytečně konkrétní) velkého města v jedné z bývalých republik SSSR. V současnosti zcela samostatné, mířící do Evropy. Za stolem – špičky místní elity a jisté množství elity z hlavního města. Místní většinou s manželkami, a ani vysoce postavení hosté nejsou osamělí. Bez doprovodu je pouze známý poslanec v lidové folklórní košili, a také moje maličkost, z jakéhosi důvodu pozvaná na hody obyvatelů nebes.

Je přesně 18.00. Začíná vyprovázení Bílého Králíka. Večer se dařil hned z počátku a velmi rychle nabral plné tempo. K 20.00, přestože každý třetí přípitek je stále za nezávislost, prosperitu, evropské perspektivy a, samozřejmě, Jeho Veličenstvo, saka někam odložili, dámy začínají mluvit sprostě, a bohatě vyšívaný poslanec sklouzl z principiálně-národnostního nářečí do čistého, všem pochopitelného jazyka.

Je zhruba 21.30. Stůl se chvěje, dámy a pánové mají na pilno, usazují se, soustřeďují se: jako že, Nový Rok na spadnutí, je čas přinést šampaňské. Opět se objevují saka. Zkouším připomenout, že do objevení se Draka zbývá ještě dvě a půl hodiny. Odpovědí jsou mi soustrastně udivené pohledy, jako že, co si na něm vezmete, když nic nechápe. Já ovšem skutečně nechápu. A minuty ubíhají.

21.55. Šampaňské je na místě a připraveno. Na obrazovce Dimitrij Anatolievič usilovně deklamuje něco optimistického. V sále panuje nábožné ticho. Jenom kdosi zprava se potichu rozhořčuje nad tím, že tam není Putin. Šeptajícího okřikují.

22.00 Orloj. Všichni, včetně vyšívaného, vstávají. Šampaňské teče proudem. Poháry se zvedají. Společný výkřik: „Sláva Rusku!“. Hymnu na slova Michalkova zpívají sborem. Ne všichni, to ano. Ovšem sedící a mlčící spočítáte na prstech jedné ruky. Protože nikdo nezná slova té současné varianty, zpívají tu původní verzi. Ano. Pochopili jste. Od první do poslední sloky. Nadšeně a nahlas. S nadšením v očích. Když dozpívají – blázinec.

Zhruba 23.00. Ptám se kohosi, stojícího ještě do určité míry vertikálně, jak hodlají přivítat Nový Rok podle místního času a vyslechnout Jeho Veličenstvo. Odpověď je krátká, srozumitelná a zcela, to znamená absolutně nereprodukovatelná ve slušné společnosti. Něco v tom smyslu: jaký ještě místní čas, když už je dávno Nový Rok. Chápavě kývám hlavou a přidávám se k veselí, nyní již bez výhrad.

1. ledna roku 2012. Okolo poledního. Budím se doma. Hlava mě nebolí.

***

Ruská parodie na EU: 

Reklamy

4 comments

  1. Janika

    To je kouzelné vyprávění, Hamilbare, děkuji. V ruštině jsem tomu tak dobře nerozuměla a netroufla bych si to přeložit. Lev Veršinin je skvělý spisovatel, tradice se nezapře. Že se ale dokážou odvázat :-D. Vidíte, Hamilbare, "dámy začínají mluvit sprostě", to si na Vás vždycky vzpomenu, když je řeč o dámách – jsou to vůbec dámy, když po alkoholu mluví sprostě? :-)?

  2. Janika

    Tak já svoje poslední hodiny roku popisovat nebudu, ale takhle vypadaly ty první: asi ve dvě hodiny začala zvířata, vystresovaná dělobuchy, vylézat z děr pod nábytkem. Kromě papoušků, ti byli v pohodě, a ještě jeden kocour, co spal na manželových ponožkách (asi byl zfetovaný :-). Jeden starý kocourek přišel ke mně do postele a … začal čůrat na polštář. Seřvala jsem ho, ale pak mi ho bylo líto…

  3. Hamilbar

    Janiko, podle mého hlubokého přesvědčení skutečná dáma nejen že může/má hovořit sprostě. Ona dokonce může/má páchat i jiné nepravosti, ovšem ne kdykoliv a ne kdekoliv. Dáma je od toho dáma, že ví kdy a kde může/má, a kdy ne ne ne, v žádném případě. Co se týče novoroční kanonády, soucítím s vámi. Naše zvířata ji lhostejně prospala, až na jednu fenečku, co se třásla jako drahej pes, a k venčení přistoupila až v 02.15 hod.Jo, a co jsem to vlastně provedl, že si na mě vzpomenete když je řeč o dámách?

  4. Janika

    No, Hamilbare, napomínal jste mě tuhle, že dáma neříká s.ačka, ale propaganda. A líbila se mi moc Vaše definice gentlemana: nikdy nikoho nezarmoutí nevědomky. To je úplná filosofie :-).