Dveře ve zdi 26

Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

V úmyslech států mezi sebou není nic tajného, to jenom měšťák, Pepa Šosák, otvírá noviny a diví se, žasne nebo je nadšen tím, co tam píší, nemajíce tušení, že účelem novin je otevřít mu hlavu čistěji, než otvírákem na konservy. Takže Francie správně chápala zájem Ameriky na „přítomnosti“ v Evropě a stejně tak jí bylo jasné, že armáda umožní Američanům účastnit se dělení Evropy coby plnoprávným „spojencům“.

Dnes převládající pohled na tehdejší události nebere na vědomí tu klíčovou okolnost, že dokonce když už dovolili Američanům „vstoupit“ do války, velmoci považovaly roli USA za druhořadou, a Amerika byla ne spojencem, ale státem „přidruženým“. Zpočátku byla Amerika v Dohodě „associate rather than as a fully ally“, přitom, co se týče subordinace , má slovo associate význam mladšího, nikoliv rovnoprávného partnera. A Amerika, velmi prozíravě, prostřednictvím své vlastní propagandy, tento obraz podporovala.

Nehledě na to, že Amerika počátku XX století, kterou považujeme (dnes považujeme) za tehdejší „dílnu světa“, v průběhu celého 17-tého roku rozhodně neposílala přes Atlantik produkci těžkého strojírenství. Podle dobového sloganu, Amerika hnala přes „louži“ beans, bullets and soldiers, tedy „boby, patrony a vojáky“. Celý 17-tý a počátek 18-tého Amerika vyčkávala. Ovšem neseděla při tom vyčkávání s rukama v klíně. Týden po vyhlášení války Německu, Kongres stvořil tak zvanou Emergency Fleet Corporation (EFC) a vybavil ji nevídanými pravomocemi („unlimited power“) v oblastech konfiskace, nákupu a stavby námořních lodí. Úkol „postavit most do Francie“ byl vyhlášen na nejvyšší úrovni.

Jako mávnutím kouzelného proutku, vyrostly ze země obrovské loděnice, v nich zakládali ocelové trupy obchodních lodí, ve starých loděnících, nevhodných ke stavbě moderních lodí, horečnatě stavěli nevelké dřevěné lodě, objevily se dokonce lodě s betonovým trupem. EFC vytýčila zemi cíl – za rok zvětšit tonáž amerického obchodního loďstva z jednoho na deset miliónů tun. Bylo spočítáno, že při takovýchto objemech budou USA schopny spouštět na vodu dvě lodě za každou loď potopenou Němci. A když v roce 1918 u Francouzů vznikla potřeba (a jak akutní) v americké armádě, Amerika byla na tuto potřebu připravena. Armádu sice ještě neměla, zato měla spoustu povolanců a měla na čem je okamžitě přepravovat.

Oficiálně začala účast USA ve válce 6. dubna 1917. Do konce roku bylo do Francie přepraveno 180 000 vojáků, všeho všudy 180 ubohých tisíc ve srovnání s počty evropských armád. A v říjnu 1918, to je za deset měsíců, Amerika měla ve zbrani 4 000 000 vojáků, z nichž dva milióny byly rozkvartýrovány ve Francii.

Jak již bylo výše zmíněno, Francouzi perfektně chápali, jaké cíle sleduje Amerika. A vůbec se nesnažili ji ve výstavbě armády pomáhat. Když se dostaly do Francie, americké jednotky se zabývaly vším možným, jen ne tím, čím se má vlastně armáda zabývat. Naučit vás bojovat může jenom válka a Francouzi Američanům nedovolovali dělat právě to – bojovat. Zlom, po kterém začal takzvaný race to France, kdy se přes Atlantik valily do Francie a dále na frontu milióny amerických vojáků, se udál v únoru 1918, kdy byli Francouzi přinuceni poprvé dovolit Američanům účastnit se bojových operací. Pravda, bránili se až do konce a snažili se americké jednotky „rozptýlit“ mezi francouzské, ale to se Američanům svým způsobem hodilo, neboť to umožňovalo lépe „přebírat bojové zkušenosti“. Ovšem na rozptylování bylo třeba rychle zapomenout, protože časem přestalo být jasné kdo koho rozptyluje. Na konci války bylo na frontě, v první linii, více než milión třista tisíc amerických vojáků z dvou milionového expedičního sboru. Pro srovnání – britské Imperial Forces ve Francii měly 1.8 miliónu vojáků, počty vlastní francouzské armády dosáhly maxima 2.2 miliónu v červenci 1916 a ke konci roku 1918 jich bylo 1.7 miliónu.

Co nás v tom všem zajímá? „O co jde?“ Zajímá nás kontext, to je totiž vždy to nejzajímavější. Ovšem vniknout v kontext se většinou nikomu nechce, protože obrázek je vždy mimořádně složitý. Tak pojďme, nebuďme líní a zkusme pochopit proč, a hlavně, jak se to stalo, že Francie akutně potřebovala cizí armádu, a proč se to stalo právě v Únoru roku 1918.

Co se ještě stalo v únoru roku 1918?  Jakápak to byla událost z těch, které jsme zvyklí nazývat „světově-historickými“?

Správně. V únoru se blížila do finále jednání v Brestu-Litevském. Detaily nebyly ještě zcela jasné, zato bylo jasné, přímo s nemilosrdnou jasností, že Rusko definitivně vypadlo z války.

brestlitevská jednání

Jednání mezi Němci a Rusy začala v prosinci roku 1917. V té době ještě přetrvávaly iluze (hlavně u Francouzů), že se podaři Rusko ve válce udržet. Proto, jakmile jednání v Brestu-Litevském vešla ve známost, do Paříže byla okamžitě svolána takzvaná Inter-Allied Conference, vedená tak význačnými figurami jako byl Clemenceau, Lloyd George a plukovník Haus. Na programu konference byl jediný bod, bod který mučil celá pokolení ruských inteligentů – „co dělat?“

Francouzi v osobě Clemenceau měli za to, že je to „hovno problém“ a měli i připravené řešení – ozbrojená intervence, násilné odstranění bolševiků, okamžité zastavení jakýchkoliv jednání s Němci a „válka do vítězného konce“. Francouze čekala studená sprcha.

Pařížská konference se stala „okamžikem pravdy“  – Clemenceau zcela neočekávaně narazil na shodnou pozici Londýna a Washingtonu (pro Francouze to byl šok). Lloyd George a Haus nejen že neprojevili nejmenší ochotu k „boji s bolševizmem“, ale šli ještě dál a jednohlasně prohlásili, že „bolševiky nelze zahánět do kouta“, že „není třeba spěchat“, a že „na bolševiky by se nemělo tlačit, aby neměli v Brestu-Litovském svázané ruce“. Teprve v tomto okamžiku, v Prosinci roku 1917, se Francii otevřely oči. Paříž pochopila, že Angličané dělají to, co od nich očekávali ze všeho nejméně, že přepřahají koně uprostřed brodu. Místo Ruska v koalici zaujímaly USA. A to znamenalo připuštění Ameriky k účasti na evropských věcech, což, z hlediska Francie, byla opravdová katastrofa, protože Američané neskrývali, čeho chtějí dosáhnout. A dosáhnout chtěli, jak mnohokrát veřejně proklásil prezident Wilson – peace without victory, což přeloženo do češtiny znamená „mír bez vítězství“.

Mír bez vítězství znamenal, že Německo nezabijí, a že Francie nebude dominovat na kontinentě. Mír bez vítězství znamenal, že Britská říše bojujíce s Německou říší, současně bojovala s Francií, neshledávajíc mezi nimi podstatných rozdílů, považujíce za hrozbu svých zájmů vítězství jak Německa, tak i Francie.

Poté co Rusko vystoupilo z války, Francie neměla nic, co by mohla postavit proti Němcům, a byla zcela závislá na dobré vůli Angličanů v podobě britského expedičního sboru, který ovšem Angličané mohli kdykoliv stáhnout domů. Z druhé strany ovšem „mír bez vítězství“ znamenal, že když nezabijí Německo, tak to samo o sobě znamenalo, že mezi živými zůstane i Francie. Francouzi neměli na výběr a smířili se s tím. Nejen že k sobě pustili americká vojska, ale jali se pomáhat Americe při budování armády, čímž ovšem kopali jámu pro změnu Britům. Začaly „závody do Francie“. Amerika vjela do Evropy na francouzských zádech.

Advertisements

7 comments

  1. Janika

    Člověk by těm U.S. hochům málem fandil. Nebýt těch hořkých konců:http://www.presstv.ir…222317.htmlPoznáte na ilustraci z brestlitevských jednání bolševiky? Správně, jsou to ti vpravo :-).

  2. Hamilbar

    O jakých hořkých koncích to mluvíte Janiko?Válka vybojovaná cizíma rukama za cizí peníze. To je spíše špičková úroveň zahraniční politiky. No a 12 000 námořních pěšáků celkem bez námahy ochrání civilisty pracující na naftových polích do té doby než tam příjdou soukromé armády, jako byl Blackwater blahé paměti.Myslím, že ve Washingtonu spíše slaví, než aby hořekovali.Pravda byly tam nějaké "colateral damages", ale bez toho se takové akce prostě neobejdou. Podtrženo, sečteno – success.

  3. Hamilbar

    Jo a pokud vám jde o to, že "revolucionáři" utřou hubu, tak to je to poslední co by mě trápilo.

  4. Janika

    Hamilbare, právě ty "revolucionáře" přece cizí vojska drží u moci. A udrží i nadále, i když se proti nim velká část země bouří, zřejmě úspěšně. Slavná americká armáda jednoduše zabrání Libyjcům, aby se srovnali sami mezi sebou.

  5. KAREL

    Libye – RuskoRusko se v historii nejednou ocitlo v izolaci, navíc ve chvíli své slabosti. Za takové situace nezbývá než omezit vnější aktivitu, soustředit se a vytyčit priority, se kterými se ztotožní vlastní lidé. ( viz Literární noviny 22.2.12 Oskar Krejčí). Troufl bych si vyslovit doměnku, že události v Libyi dokumentují ústup Ruska i USA. Rusko se soustřeďuje na hájení svých zájmů ve svém blízkém okolí. USA nemohou považovat Arabské jaro za svůj úspěch. Ustupují, ale Evropě přenechávají terén typu spálená země. Prohrávají v očích světového veřejného mínění neboť opakovaně podávají důkaz, že všude kam vtrhli se svou misí demokracie, za sebou zanechávají jen chaos a úpadek oproti režimům předcházejícím.

  6. Janika

    Karle, možná to tak navenek vypadá, že USA neměly úspěch, ale je možné, že dosáhly toho, o co jim šlo – mimo jiné oslabení Evropy. Na veřejné mínění ve světě kašlou a doma lidi zpracují Hollywoodskou iluzí.