Stalin a podnikatelé

24.2.2012

Napsal A.K. Trubicyn, přeloženo odtud.

Možná, že kdybych byl četl před pěti, šesti lety takový titulek, okamžitě bych si řekl, že řeč bude o likvidaci podnikatelů jako třídy, převýchově, pracovních trestných táborech a celkové likvidaci drobného podnikání. Jak by to také mohlo být jinak, Stalin je spojen s výstavbou socialismu, s plánovaným hospodářstvím, jak by zde mohlo být soukromé podnikání? Ukázalo se, že mohlo.

V době Stalina bylo dokonce velmi mohutně rozvinuté, zatímco Chruščev tento sektor ekonomiky v roce 1956 ukončil a likvidoval, spolu s vlastnictvím pozemků (které bylo mimochodem za Stalina až 1 hektar).

Poprvé jsem se začal zajímat o téma podnikání za stalinské éry, když jsem se probíral mnohasvazkovým vydáním dokumentů NKVD o období Velké vlastenecké války. Byla tam předložena zpráva staršího majora (to byl takový titul) NKVD o stavu závodu, který vyrábí dělostřelecké granáty. Zpráva čistě statistická o tom, kolik je tisíc připravených výrobků ve skladech, kolik tisíc je ve výrobním procesu a kolik je materiálu pro výrobu granátů pro všechny fáze výkonu práce. Všechno, pochopitelně, jen rutina, ale překvapením bylo, kdo tuto výrobu vlastní – bylo to výrobní družstvo! A to se jednalo o výrobu několika desítek tisíc granátů, mohutná produkce!

Dětství jsem prožil v době Chruščova, kdy vztah k podnikání byl odmítavý, jak bylo v té době obvyklé. Živnostníka si nikdo nevážil. Státní podnik, to mělo vážnost.  Po přečtení této zprávy jsem se o to začal zajímat a snažil se porozumět, jak je to možné, že za sovětů, za Stalina, existovalo výrobní družstvo? První věc, na kterou jsem si vzpomněl, když jsem četl vzpomínky puškařů, inženýrů a výrobců, bylo to, že například v obleženém Leningradě vyráběli slavné automaty Sudajev ve výrobním družstvu. To znamená, že firmy vlastnily strojový park, obráběcí stroje a lisy, svařovací zařízení, vše dostatečně vysoké technologické úrovně. Pak jsem začal hledat informace o družstvech a dozvěděl jsem se úžasné věci. Ukázalo se, že v době vlády Stalina bylo podnikání v podobě drobných průmyslových podniků ve všech směrech a plně podporováno. Již v prvním pětiletém období bylo naplánováno zvýšení počtu členů družstev 2,6krát.

Na začátku roku 1941 Sovnarkom (Rada národních komisařů) a UV KSSS vydali zvláštní usnesení, kterým „dali přes prsty“ horlivým velitelům, zasahujícím do činnosti družstev, zdůrazňující povinné volby vedoucích družstev na všech úrovních, osvobození společnosti od všech daní a vládní kontroly maloobchodních cen na dva roky. Jedinou podmínkou bylo, že maloobchodní ceny by se neměly překročit stav pro stejné produkty o více jak 10-13% (a to i přesto, že státní podniky se nacházely v obtížných podmínkách: dávky nebyly). 

Aby vládní úředníci nebyli v pokušení stisknout “ podnikatele, stát určil i ceny, za které byly družstvům poskytovány suroviny, zařízení, místa pro skladování, doprava, nakupování. Korupce byla v zásadě nemožná. Dokonce i během války platila pro družstva polovina daňových výhod, a po válce jich dostali ještě více, než v roce 1941, zejména družstva invalidů, kterých po válce vznikalo mnoho&  

V těžkých poválečných letech byl vývoj družstev považován za nejdůležitější úkol státu. Četl jsem paměti svého současníka o jeho otci, hlavě velkého a úspěšného družstva, komunisty, válečného veterána. Byl pověřen vedením družstva v malé vesnici, kde žil. Jel do krajského města, během dne vyřídil všechny organizační záležitosti a vrátil se domů s několika listy dokumentů a s razítkem pro nově vzniklé družstvo. Takto, bez zbytečné byrokracie a průtahů bylo vyřešeno za Stalina vytváření nových podniků.

Pak začal nabírat přátele, známé, rozhodovat, co a jak kdo bude dělat. Ukázalo se, že jeden má vozík s koněm – stal se „vedoucím oddělení dopravy.“ Další vykopal pod zříceninou saturátor – zařízení pro provzdušňování vody – a sám ho opravil. Třetí dal k dispozici hospodářské budovy v jeho dvoře. Takže takto, „ten dělá to a ten zas tohle“, zahájili výrobu limonády. Projednali a schválili výrobu, uvádění na trh, rozdělení akcií – v souladu s příspěvkem na společné věci a dovednostmi – a dali se do práce. A šlo to. Po nějaké době začali dělat cukroví, pak klobásy, pak se naučili vyrábět konzervy – družstvo rostlo a rozvíjelo se.

O několik let později byl jeho předseda vyznamenán  Řádem za úspěšnou práci – jak se ukázalo, za Stalina se nerozlišovalo mezi těmi, kteří pracovali ve veřejných a soukromých firmách, každá práce byla čestná a právní předpisy týkající se zaměstnání a dalších souvisejících věcí obsahovala slova „… nebo členem družstva průmyslové výroby.“

Jaké bylo dědictví, které zanechal zemi Stalin v podnikatelském sektoru ekonomiky? Bylo to 114000 (sto čtrnáct tisíc!) obchodů a podniků různého zaměření – od potravinářství přes kovovýrobu a šperkařství až po chemický průmysl.  Pracovalo v nich asi dva miliony lidí, kteří produkovali téměř 6% z hrubé průmyslové výroby SSSR, přičemž družstva vyráběla 40% nábytku a 70% kovového nádobí, více než třetinu oblečení a téměř všechny dětské hračky. V podnikatelské sféře pracovalo asi sto konstrukčních kanceláří, 22 experimentálních laboratoří a dokonce i dva výzkumné ústavy. Navíc, v rámci tohoto odvětví byl provozován samostatný, nevládní, důchodový systém! Nemluvě o tom, že družstvo svým členům poskytovalo úvěry na nákup nástrojů, hospodářských zvířat a zařízení a na bytovou výstavbu.

Družstva produkovala výrobky kromě jiného také potřebné v každodenním životě. V poválečných letech v Rusku na 40% všech potřeb v domě (kuchyňské nádobí, obuv, nábytek atd.) bylo vyrobeno v družstvech.

První sovětské elektronkové přijímače (1930), první gramorádia v SSSR (1935), první televizní přijímače (1939) produkovalo Leningradské družstvo „Progress rádio.“

Podívejme se, jak se rozvíjelo podnikání za vlády Stalina. Podnikání skutečné, produktivní a ne spekulativní. Podnikání s čistou hlavou a pracujícíma rukama, které dávalo prostor iniciativě a tvořivosti, a které dělalo ekonomiku silnější a bylo ku prospěchu zemi i lidem. Podnikání, které bylo v péči a pod ochranou státu – o takových skutečnostech „demokracie“ jako je vydírání a korupce v době Stalina neslyšel nikoho.

Za těchto podmínek se podnikání rozrůstalo a sílilo. Leningradská firma „Tesař-stavitel“, která začínala v roce 1923 s výrobou saní, kol, postrojů a rakví, do roku 1955 změnila jméno na „Radista“ a měla rozsáhlou výrobu nábytku a rádiových zařízení. Jakutský podnik „Metalist“, založený v roce 1941 měla v polovině 50.let silnou tovární výrobní základnu. Vologodský podnik „Rudý partizán“, začínající s výrobou pryskyřice v roce 1934, v tom samém období produkoval tři a půl tisíce tun, a stal se velkovýrobou. Gatčinský podnik „Jupiter“ od roku 1924 produkoval galanterní potřeby, v roce 1944 po osvobození Gatčina přešel na výrobu toho, co bylo v zdevastovaném městě naléhavě zapotřebí – hřebíky, zámky, světla, lopaty, a na počátku 50. let vyráběl hliníkové nádobí, pračky, vrtačky a lisy. A takových úspěšných příkladů byly desítky tisíc.

Stalin a jeho tým rozhodně vystupovali proti pokusům zestátnit podnikatelský sektor. V celosvazové hospodářské diskusi v roce 1951 D.T. Šepilov, A.N. Kosygin trvali na tom, aby zemědělci svobodně řídili zemědělské podniky. O tom psal Stalin ve své poslední práci v roce 1952  „Ekonomické problémy socialismu v SSSR.“

Ale Stalin zemřel a do vedoucí funkce se vyšplhal mazaný darebák, „oteplovač mezinárodních vztahů“Chruščov. Vylil na Stalina proudy špíny, pomstychtivě připomněl Šepilovovi jeho vystoupení proti idiotským Chruščovovým nápadům  (starší generace si pamatuje Chruščovovu formulaci a k nim se připojivší Šepilov“). Za dobu pěti let zničil a rozdrtil vše, co po desetiletí opatrně, rozumně a důsledně budoval Stalin. V roce 1956 se rozhodl převést všechny podniky k roku 1960 na státní, s výjimkou malých družstev veřejných služeb, umění a řemesel, a družstev invalidů, přičemž jim bylo zakázáno prodávat pravidelně v maloobchodě své výrobky. Zničení řemeslného podnikání bylo kruté a nespravedlivé. Výše uvedený „Radista“ se stal státním podnikem. „Metalist“ – Opravy a mechanických zařízení. „Rudý partizán“ – Závod kalafuna. „Jupiter“ se stal státním podnikem Racek.  Majetek podniků byl ukraden.  Akcionáři přišli o všechny příspěvky, kromě těch, které mají být vráceny na základě výsledků z roku 1956. Úvěry, poskytnuté podniky jejich členům byly zahrnuty do příjmů rozpočtu. Distribuční síť a stravovací zařízení ve městech bylo zabaveno bez náhrady, ve venkovských oblastech za malý poplatek.

Není pochyb o tom, že znárodnění majetku, které se konalo po revoluci a bylo provedeno národem po staletích vykořisťování a okrádání hnusným a nespravedlivým systémem rozdělování bohatství, které samozřejmě muselo být předáno těm, komu po právu patří – všem pracujícím lidem. Vše, co bylo získáno spekulací, lichvou, podvody, finančním nebo policejním nátlakem mělo být vráceno lidu a použito v jeho prospěch.

Ale vlastnictví družstev, vytvořené a nashromážděné během sovětské éry v plném souladu se spravedlivými zákony, to bylo vlastnictví podložené materiálem a prací, ne papírově, ne vouchery, akciemi a další papíry, které jsou prostředky a nástroji podvodu a zneužití.  Majetek v podobě nářadí, strojů a zařízení, která byla často vybudována vlastními silami družstva, takové vlastnictví je oprávněné. Je to majetek, který slouží ne k vykořisťování jednoho člověka druhým, ale vytváří výhody pro všechny. Takový majetek zabavovat, jak to učinil Chruščev, nelze. (pozn.překl. – jak je vidět, lze&)

Nyní, před volbami, když propagandistická mašinerie vymývá nemilosrdně mozky všem podnikatelům s tím, že „přijdou zlí Stalinisté a všechno zabaví,“ musíme si uvědomit, že to byl Stalin, který vytvořil a udržoval perfektně fungující systém podniku – otevřený, produktivní, nespekulativní. Zajistil jeho ochranu před zneužitím a korupcí úředníků, stejně jako před lichvou, žijící z úroků, před bezohledným kapitálem. Nemohl ho ochránit před hloupostí a zlobou Chruščova, rádoby reformátora, předchůdce současného zkorumpovaného režimu, neposlal ho včas do gulagu.

Napsáno Janika Rubriky: TOP Tagged with Autor: Janika