Sociální filosofie Muammara Kaddáfího a tradice evropského anarchismu

Srovnávací analýza na příkladu filosofie P.A.Kropotkina.
Text z roku 1991
Napsal Said Gafurov, překlad Janika, odtud.

Během sedmdesátých let dvacátého století upoutala Libye pozornost celého světa.  Neortodoxní zahraniční a domácí politika v souvislosti se strategickou polohou této země a jejích obrovských zásob nerostných surovin (především ropy) se staly předmětem zvláštního zájmu ve srovnání s ostatními zeměmi třetího světa.

Bezpochyby nejdůležitějším prvkem libyjské politické reality je „třetí světová teorie“ (v prvním ruském překladu z roku 1981 se používal termín „třetí všesvětová teorie“), kterou vyvinul vůdce libyjské revoluce Muammar al-Kaddáfí jako alternativu ke kapitalistické a komunistické ideologii.  Tato „nová filosofie“ je nejen aktivně rozvíjena v teorii a praxi (stala se, jak uvádí předsedy vlády Libye Džellud, „novou etapou v historii Libye, která změní nejen podstatu vlády, ale i její filosofii“), ale je také propagovaná jako nejproduktivnější i pro dalších rozvojové země.  Země jako Benin a Burkina Faso použily prvky třetí světové teorie ve svých státních ideologiích.

Většina západních a ruských vědců, kteří zkoumali ideologii Kaddáfího, ji považují za něco specificky orientálního, cizího evropskému systému hodnot a ležícímu mimo hlavní proud jak západní, tak východní filozofie.  Zde je třeba poznamenat, že například Sami Chajjar vidí systém idejí Kaddáfího v rámci filosofické tradice, která má počátky ve „Společenské smlouvě“ Rousseaua.

Z našeho pohledu stojí za diskuzi vliv (ať už přímý, nebo nepřímý) myšlenek evropského a ruského anarchismu na Kaddáfího.

Je dobře známo, že termín anarchismus označoval v devatenáctém století široké intelektuální a pak i politické hnutí.  Ke svému příklonu k anarchismu jako sociálně filosofické doktríně se hlásili tak rozdílní myslitelé, jako P.Proudhon,  M.Štiner, M.Bakunin, L.Tolstoj, V.Tekker, P.Kropotkin a mnoho dalších.  Jejich filosofie je založena na různých filosofických základech, ale všichni jsou jednotní v tom, že považují za hlavní příčinu bezpráví, sociálního útisku a vykořisťování člověka člověkem stát a jeho politické instituce.

K této řadě myslitelů, kteří se domnívají, že příčinou sociálního zla není nějaká forma vlády, ale samotné principy státního práva, může být podle mínění autora zařazen i Muammar Kaddáfí.  Otevřeně napsal, že stát „je umělým politickým, ekonomickým a vojenským systémem, který nemá nic společného s lidskostí“.
Autor předpokládá, že posouzení filosofických názorů Kaddáfího jako anarchistických přispěje do určité míry k přehodnocení historických zkušeností s anarchismem.  Nejen krátká a krvavá tragická zkušenost Guljaj-pole a Aragonské komuny, ale také Libyjská džamahíríje a „Země slušných lidí“ (Burkina Faso) může přinášet argumenty pro a proti v diskuzích se zastánci a odpůrci anarchismu.

 

1.  Politické otázky v sociální filosofii Kaddáfího a anarchistů

V roce 1973 Ministerstvo informatiky a kultury Libye vydalo brožuru s názvem „Třetí světová teorie: posvátné pojetí islámu a národní revoluce v Libyi“. Teorie byla rozvinuta v roce 1974 v brožuře „Principy třetí světové teorie.“  Na konci sedmdesátých let Muammar Kaddáfí vydal tři části „Zelené knihy“, ve které systematizoval své názory.

První část „Zelené knihy“, publikovaná v roce 1976, začíná popisem a ostrou kritikou tradičního buržoazního společenského a politického systému.  Tento kritický patos Kaddáfího je dostatečně popsán v sovětské literatuře, ale je zajímavé, že metodika kritiky libyjského vůdce revoluce je velmi podobná názorům  P.A.Kropotkina.  Élisée Reclus v předmluvě k prvnímu francouzskému vydání Chléb a svoboda napsal: „První kniha Kropotkina“ Paroles d’un Revolte „byla věnována především vášnivé kritice zlé a zvrácené buržoazní společnosti a vyzývala revolucionáře k  boji proti státu … .

Podle Kaddáfího jsou prostředky nebo nástroje kontroly společnosti (tj. stát) hlavním politickým problémem, který vždy stál před lidstvem.  Boj o „nástroj vlády“ znamenal vždy vítězství buď jednotlivce, nebo strany, nebo třídy a porážku lidu. „Ve skutečnosti, napsal vůdce libyjské revoluce, demokracie musí znamenat vládu lidí, a ne vládu těch, kteří lid nahradili. Parlamenty se staly institucionalizovanou bariérou mezi vládou a občany, takže v důsledku jsou lidé izolovaní od politiky a parlament vládne ve svém zájmu a ne v zájmu lidu. “  Z toho vyplývá, že „právem lidu je revoluční boj za zničení nástroje, který si uzurpuje demokracii a vůli lidu, a kterým je parlament.

Tento přístup je jistě blízký názorům anarchistů, zejména anarcho-komunistů.  Celý systém zastupitelské demokracie v XIX. století byl předmětem ostré kritiky ze strany příslušníků tohoto hnutí.  Tak Bakunin napsal, že parlamentní republika  je „imaginárním stavem imaginární vůle lidu, vyjádřeným fiktivními zástupci na fiktivních veřejných schůzích .  Kropotkin nemilosrdně kritizoval „pověry“ v potřebu vlád řídit vztahy mezi lidmi.

Úkol „najít vládu, kterou by lidé poslouchali, a která by sama poslouchala veřejnost,“ označuje nesplnitelným a ukazuje, že „lidstvo se snaží vymanit z vlády a uspokojovat své potřeby prostřednictvím svobodných dohod mezi jednotlivci a skupinami, kteří se snaží o jeden cíl.  Zde vidíme, že názory Kropotkina jsou založeny na „společenské smlouvě“ Rousseaua, kterého si velmi vážil.  Proudhon jako první používal termín „společenská smlouva“ v popisu sociálního ideálu anarchie.

Blízkost filosofie Kaddáfího myšlenkám Rousseaua přesvědčivě ukázal Sami Chajjar.  Otázka, zda tyto názory jsou přejaté, či že přímo společenská situace v tehdejší Evropě a v Libyi v druhé polovině dvacátého století byla podobná, lze jen těžko jednoznačně zodpovědět.  Nicméně vzdělání, jaké získal Kaddáfí, spíše nasvědčuje druhému případu.  Během studia na vojenské škole v Benghází mohl sotva číst Proudhona, Bakunina, Kropotkina, ale poslouchal přednášky o historii na univerzitě v Benghází, kde mohl a musel být seznámen s názory Rousseaua.

Můžeme říci, že základní rozpor v existujících společnostech vidí Kaddáfí i Kropotkin v rozporu mezi státem a společností.  Ale oba používají pojem národní masy, nediferencované podle tříd, sociálních vrstev, etnických, náboženských a profesních charakteristik, které jsou hnací silou sociální revoluce.   Anarchie, píše Kropotkin, „byla více či méně zjevně ideálem mas“.  Lid obecně se jako abstraktní pojem jeví alternativou ke starému nespravedlivému společenskému řádu.

Dalo by se říci, že společenské poměry v Libyi a během Velké francouzské revoluce, které daly základ anarchistické filosofii, byly v podstatě podobné.  Společnost byla v obou případech mírně rozvrstvená. Protifeudální hnutí třetího stavu ve Francii bylo vlastní drtivé většině sociálních skupin, a tím bylo podobné jednotnému odporu všech Libyjců proti slabé a zdiskreditované monarchii.

Avšak další polarizace a sebeuvědomění různých sociálních skupin (proletariátu, drobné a velké buržoazie, rolníků a ostatních) muselo znamenat a znamenalo konflikt při jejich integraci do jednotné občanské společnosti.  Ne náhodou Kaddáfí poznamenal, že „v případě, že je na revoluci něco špatně, pak je třeba upravit revoluci.“  Tuto větu řekl v době sociálních rozporů mezi rodící se buržoazií a revolučními výbory, zastupujícími zájmy integrující se společnosti v době protikoloniální a protifeudální revoluce.

Koncept lidových kongresů a výborů, které jsou z hlediska Kaddáfího „jediným prostředkem lidové demokracie“, má jistě blízko k duchu i liteře myšlenek Kropotkina o budoucnosti sebeorganizace společnosti.  Lid sám vykonává kontrolu nad sebou – tak Kaddáfí definuje podstatu demokracie.  Jinými slovy, politický model Kaddáfího je nestátní forma demokracie – ideál anarchismu.

 

2.  Ekonomické problémy v anarchismu Kropotkina a v Zelené knize.

„Chléb a svoboda“ Kropotkina je z velké části založen na skutečnosti, že funkcí společnosti je rozmnožování hmotných statků za účelem úplného a komplexního rozvoje svobodného jedince.  „Svoboda pro každého, spokojenost pro všechny“, to je slavný slogan anarchistů.  Kaddáfí věří, že legitimním cílem hospodářské činnosti je pouze uspokojování lidských potřeb.  Kropotkin jasně napsal, že „v politické ekonomii je třeba především zaměřit se na kapitolu o spotřebě.  Kaddáfí také začíná zkoumání ekonomických otázek u problematiky spotřeby.

Překvapuje podobnost myšlenek druhé části „Zelené knihy“ o ekonomických otázkách s názory anarchistů.  Dokonce i struktura kapitol v druhé části Zelené knihy a například „Chléb a svoboda“ u Kropotkina jsou překvapivě podobné ve srovnání s jinými knihami o ekonomických otázkách.

Praxe džamahirizace v Libyi je také v souladu s názory anarcho-komunistů.  Federace samosprávných komunit, ideál Kropotkina, může být teoretickým popisem systému čtvrtí v Džamahíríi, kterým se Kaddáfí snaží zavést první stupeň transformace v Libyi.  Účelem a funkcí ekonomiky podle ruského myslitele a podle arabského praktika je eliminace praxe „nespravedlivých společenských vztahů.“

„Každý, kdo vlastní dům, ve kterém bydlíš nebo dopravní prostředky, které používáš, nebo peníze, ze kterých žiješ, vlastní tím část nebo celou tvou svobodu. Svoboda je nedělitelná, a aby byl člověk šťastný, musí být svobodný.

Předchozí odstavec by svým obsahem mohl klidně vzejít z pera teoretika anarchismu, ale jeho autorem je Kaddáfí.   Ve skutečnosti, píše Kropotkin, je v moderním státě největší překážkou rozvoje a udržování morální úrovně potřebné pro život ve společnosti nedostatek sociální rovnosti… „. Bez rovnosti“, jak je uvedeno v roce 1793, nemůže být spravedlnost pro všechny. Spravedlnost musí být stejná pro všechny a v naší společnosti…  pocit rovnosti trpí na každém kroku…  Pouze ve společnosti rovných zajistíme stejnou spravedlnost.“

Podle Kaddáfího nová socialistická společnost „to je taková společnost, která je zcela svobodná. Toho dosahuje pouze uspokojením materiálních a duchovních potřeb člověka díky uvolnění těchto potřeb z nadvlády jiných.“

Je zajímavé porovnat, jak Kropotkin a Kaddáfí stanovují cíle pro transformaci společnosti v oblasti ekonomie. Kropotkin zdůrazňuje tři body:

„1) zrušení mzdy za práci, vydávané kapitalistou pracujícím, protože ta nepředstavuje nic jiného, než moderní formu otroctví a nevolnictví.

2) zrušení vlastnictví toho, co společnost potřebuje k výrobě a k organizaci výměny výrobků.

3) osvobození jedince a společnosti od formy politického zotročení – státu, který slouží k podpoře a udržení ekonomického otroctví.“

Kaddáfí uvedl, že „ti, kteří prodávají svou pracovní sílu, bez ohledu na to, jak velký je jejich plat, jsou druhem otroků“, protože nepracují ve svůj prospěch, ale ve prospěch těch, kteří je najímají.  Z toho vyplývá, že „změna vlastnictví z jedněch rukou do druhých negarantuje práva zaměstnanců ve výrobním procesu.“ Všechno patří všem“, to je slogan anarchistů. Kaddáfí zavádí pojem partnerství lidí při spravování společného majetku v Džamahírii.

Konečné řešení tohoto problému spočívá ve zrušení námezdní práce, v osvobození lidstva z otroctví a návrat k přirozeným pravidlům, která určovala vztahy lidí před vznikem tříd, vlád a zákonodárců.  „Ne zaměstnanci, ale partneři!“ , to je slogan Džamahírie.  Kropotkin tento způsob mezilidských vztahů označuje jako „přirozený“.

Přístup k rozdělování a sdílení je u obou myslitelů podobný.  Oba používají analogii s obchodem, v němž si „každý člověk bere ze společných rezerv tolik, kolik potřebuje“, nebo-li  „každému podle jeho potřeb“. Oba vystupují proti dělbě práce a ukazují, že není nutná. Zajímavým by mohlo být srovnání reálné ekonomické struktury Guljaj-pole a Libye.  Je třeba poznamenat, že co se týče zemědělství, jak „baťka“ Machno, tak Kaddáfí prováděli podobnou politiku.  Oba podporovali zemědělství jim dostupnými metodami.  Kropotkin, inspirován úspěchem amerického zemědělství, také v 90. letech dospěl k názoru o prospěšnosti malých farem, které by se měly spojit pro plnění potřeb společnosti.

 

3.  Některé sociální aspekty u Kaddáfího a Kropotkina.

Třetí část Zelené knihy, publikované v roce 1979, je věnována sociálním otázkám.  Kaddáfí naznačuje, že motorem lidských dějin je sociální a národní (v rámci sociálního) boj o nadvládu nad druhými, který skončí až po úplném osvobození od nadvlády jedné sociální skupiny nad jinou.  V tomto ohledu se blíží názorům anarchistů.

Kropotkin psal o „volných společenstvích, venkovských i městských (tj. územních sdruženích lidí, náležejících k sobě podle místa bydliště) a rozsáhlých profesionálních a řemeslných svazech (tj. sdružení lidí podle druhu jejich práce), přičemž společenství a svazy jsou mezi sebou úzce spjaty. Tak vypadá podle něho společnost osvobozená od jha kapitálu a státu.“  Dále poukazuje na to, že spolu s těmito formami společenské organizace vzniknou „tisíce nekonečně rozmanitých společnosti a odborů díky podobnosti svého zaměření, na základě společných zájmů, sociálních, náboženských, uměleckých, vědeckých, vzdělávacích, výzkumných nebo dokonce jen pro zábavu.“ Jak jsme již uvedli výše, ukazuje se zde podobnost praxe Džamahíríe s ideály anarcho-komunismu.

Kaddáfí považuje za tradiční formu mezilidských vztahů rodinu, kmen, národ.  Za nejdůležitější faktor pro dosažení harmonie ve společnosti a odstranění vnitřních konfliktů mezi jednotlivci považuje rodinu.  Jedinec musí být začleněn do rodiny přirozenou cestou, stejně jako je tomu v Evropě.  Zde je zřejmý vliv J.J.Rousseaua s jeho „přirozeným právem otce“ na rozdíl od jiných práv, vyplývajících ze společenské smlouvy.

Přirozeným rozšířením rodiny je podle Kaddáfího kmen. Poukázal nicméně na to, že národ může zahynout, pokud konflikty mezi rodinami budou mít vliv na kmen a konflikty mezi kmeny na národ. Společenskou analogií kmene v Džamahíríje jsou v podmínkách Evropy podle Kropotkina „místní komunity“.  Jsme přesvědčeni, že Kropotkin a Kaddáfí používají různé termíny, vztahující se k podobné sociální realitě.

Značná část třetí části Zelené knihy se věnuje umění, kultuře, vzdělání, sportu, vědě a podobně.  Je třeba povšimnout si shody názorů Kropotkina a Kaddáfího v těchto otázkách, zejména s ohledem na práva jednotlivce na volbu v rámci svých vlastních preferencí, nikoli podle všeobecně panujících názorů. Kaddáfí se nad to dále zabývá jejich zaváděním do praxe.

 

4. K otázce terminologie

Kaddáfí nazývá ideální formu státu Džamahírie.  Kropotkin používá pojem anarchistický komunismus.  Snažili jsme se ukázat, že sociální filosofie obou teoretiků jsou si značně podobné.

Kropotkin takto psal o terminologii Bakunina: „Ve svých názorech byl Bakunin komunistou, ale po dohodě se svými přáteli, federalisty z Internacionály, se označoval za kolektivistického anarchistu, poplatně k nedůvěře, kterou vyvolávali komunisté.

Termíny nejsou podstatné, pokud se vychází ze stejných principů. Můžeme předpokládat, že sémantické zatížení pojmů anarchismus a komunismus ve dvacátém století bránilo Kaddáfímu tyto pojmy použít. Ale vždy používá pojem socialismus, socialistický v popisu ideální společnosti.  To samé vidíme u Kropotkina.

Je zajímavé, že sémantika slova Džamahírie“ souvisí s pojmy, které Kropotkin považoval za časné formy anarchismu.  Například zdůraznil, že ruský historik Kostomarov používá pojem „svrchovanost lidu“, což může být dobrým překladem arabského slova džamahírie do ruského jazyka.

 

5.  Rozdíly v názorech Kaddáfího a Kropotkina.

Podle názoru autora jsou dva významné rozdíly ve filosofii Zelené knihy a Kropotkina.  Tím prvním je hodnocení „přirozeného práva“.  Pro anarchisty je charakteristickou teze Rousseaua, že všechny sociální instituce jsou výsledkem „společenské smlouvy“, a že neexistuje žádná přirozená regulace vztahů mezi lidmi, kromě zvyků a tradic, které nejsou nezbytné pro právní předpisy.  Naproti tomu Kaddáfí jasně ukazuje, že „zákony společnosti jsou posvátným dědictvím společnosti“, to znamená, že jsou objektivně odvozeny z náboženství nebo tradice společnosti.

Dalším důležitým rozdílem je, samozřejmě, postoj k náboženství.  Kropotkin je absolutní racionalistou, materialistou a ateistou.  Náboženství je podle něho způsobem ovládání lidí státem a vládnoucími třídami.  Pro Kaddáfího je naopak náboženství cenným a je jedním ze základů existence společnosti, nepodléhajícím kritice.  Důvod těchto rozdílů autor vidí v konkrétních historických rozdílech sociálních funkcí náboženství v islámských a křesťanských zemích.

V islámských zemích islám nikdy nebyl politickou silou, nebo přesněji, náboženské a světské úřady byly nedělitelné a islám jen dodával legitimitu vládám.  Jako praktik si toho byl Kaddáfí vědom a islám používal k posílení sociální soudržnosti.

Píše, že pro plodný rozvoj by měl mít každý národ jedno náboženství, a když se sociální faktor (etnikum) shoduje s náboženským, zvyšuje to stabilitu národa.  Nicméně je třeba poznamenat, že ulamové – duchovní vystupovali proti nové formě vlády, a dokonce vznikla metafora o „boji zelené knihy se žlutými“ (tradiční náboženská literatura byla vytištěna na žlutém papíře).

***

V tomto článku jsme provedli srovnávací analýzu hlavních děl sociální filozofie M. Kaddáfího a P.A . Kropotkina a pokusili se najít podobnosti mezi názory anarcho-komunismu a tzv. třetí světové teorie.   Myšlenka anarchismu jako teorie, která nebyla nikdy uplatněna, musí být podle hypotézy autora zamítnuta.  Analýza sociálního a ekonomického rozvoje Libyjské Džamahírie může být analýzou prvního pokusu o realizaci ideálů blízkých anarchismu nebo s anarchismem shodných.

Shoda základních názorů Kaddáfího a konkrétně Kropotkina může být náhodná.  Nicméně, podle mínění autora, smýšlení blízké anarchismu se nevyhnutelně objevuje v zemích s nedostatečně vyvinutou sociální strukturou, začínajících se zapojovat se do globální kapitalistické ekonomiky.

Byly ukázány shodné názory Kropotkina a Kaddáfího na posouzení úlohy státu v zásadních otázkách politické ekonomie.  Rozdíly v otázkách společenského uspořádání jsou často spojeny s terminologickými a sociálně-kulturními rozdíly.  Těžko by se dala očekávat plná shoda názorů špičkového vědce, pracujícího a tvořivšího v Evropě na přelomu XIX. a XX. století, s mladým důstojníkem, který se ujal moci v jedné z nejvíce zaostalých zemí v Africe.

Reklamy

2 comments

  1. Janika

    Poznámky:

    "Poukázal nicméně na to, že národ může zahynout, pokud konflikty mezi rodinami budou mít vliv na kmen a konflikty mezi kmeny na národ." – Kaddáfí byl podivuhodně jasnozřivý, jakoby zrovna tohle teď hrozilo jeho zemi…

    "Pro anarchisty je charakteristickou teze Rousseaua, že všechny sociální instituce jsou výsledkem "společenské smlouvy", a že neexistuje žádná přirozená regulace vztahů mezi lidmi, kromě zvyků a tradic, které nejsou nezbytné pro právní předpisy. Naproti tomu Kaddáfí jasně ukazuje, že "zákony společnosti jsou posvátným dědictvím společnosti", to znamená, že jsou objektivně odvozeny z náboženství nebo tradice společnosti." – Možná tento odstavec je klíčovou částí textu. Kaddáfí vychází při formulování "idejí" a pravidel ze stavu společnosti, anarchisté chtěli společnost tvořit podle své ideologie.

    "smýšlení blízké anarchismu se nevyhnutelně objevuje v zemích s nedostatečně vyvinutou sociální strukturou, začínajících se zapojovat do globální kapitalistické ekonomiky." – to jistě, ale je otázka, jestli ten nedostatečný rozvoj není spíš předností a kladem, a to, na čem si zakládáme jako na pokroku, není naopak tím nejhorším úpadkem přirozeného lidství.

  2. Janika

    Tento text Saida Gafurova je velmi známý a vzbudil po svém publikování v roce 1991 velkou pozornost. Je překládán do cizích jazyků (v angličtině například zde: http://www.oocities.org…aid.html) a je o něm zmínka i v ruské wikipedii. V době, kdy stávající uspořádání světa je v koncích, neuškodí zamyslet se nad otázkami toho druhu, jaké se probírají v textu. Některé mohou být varováním před slepou cestou, některé snad náznakem budoucích možností.