Dveře ve zdi – 35

15.4.2012

Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Je možné stvořit si nepřítele?

A je to třeba?

Lidé na tuto otázku odpovídají ne slovy, ale činy, vytvářejíce své nepřátele jako na běžícím pásu, často bez jakékoliv příčiny, a dělají to tak podle své lidské přirozenosti, zdá se, že to prostě jinak neumějí. Taková bezstarostná, sériová výroba nepřátel. Ovšem jestli s lidmi je to naprosto jasné i beze slov, jak je to ale se státy?

Stát není člověk a nikdy nejedná bezstarostně. Stát a bezstarostnost jsou věci neslučitelné, a než udělá malinkatý krůček, stát bude dvacetkrát dvakrát měřit a z každého křoví má daleko větší hrůzu než ukřičená vrána.

A přesto je v naší s vámi historii spousta příkladů, kdy si stát vytvářel nepřítele, pečlivě si ho pěstoval, pečoval o něj a chránil ho před ostatními.

Pro příklad nemusíme chodit daleko, tak třeba o Čínu s láskou pečovaly, pravda ne sedm, ale pouhé dvě chůvičky, a zřejmě proto asi vyrostlo děťátko ne s jedním, ale hned se dvěma očičkami, a i když děťátko trochu mžourá, stejně si myslím, že je lepší dívat se na svět takhle, než vůbec nijak.

Ovšem ten příklad s Čínou je složitý a není pro každého, Číňanů je hodně, půldruhé miliardy, a ne do každé hlavy se toho tolik vejde, takže zkusíme rozebrat jiný příklad, jednodušší, trochu srozumitelnější. Názornější. Potřebujeme ovšem takový příklad, abychom se nedostali příliš daleko od Číny. Zaplať pánbůh nemusíme dlouho hledat, příklad máme, jako na objednávku.

Na světě je takový stát – Vietnam.

Ten stát se objevil docela nedávno, na světě je okolo miliardy lidí, kteří jsou starší než Vietnam, takže z tohoto hlediska ten příklad je dobrý, protože všechno co se tam dělo, se dělo za naší dobré paměti, jejíž krátkost nám v daném případě udělá dobrou službu, nebudeme ji muset příliš namáhat.

V masovém vědomí nejenom vytvoření Vietnamu, ale i sám jeho „obraz“, to co vzniká v našem vědomí, jakmile proneseme to slovo, jsou nerozlučně spjaty s tímto člověkem:

Samozřejmě jste ho okamžitě poznali, jak by ne!

„To je přeci Ho Či Min!“

Ano, je to Ho Či Min. I když ten člověk, kterého svět zná pod tímto jménem, měl mnoho jmen, a Ho Či Min bylo pouze jedním z nich.

Narodil se v roce 1890 a při narození, tak jak je u Vietnamců zvykem, dostal takzvané milk name „mléčné jméno“ – Nguyen Sinh Cung. Když dosáhl jedenácti let, Sinh Cung dostal „opravdové jméno“ Nguyen Tat Thanh, což by se dalo přeložit jako „Ten který dosáhne úspěchů“. Po První světové válce začal používat další, a s ohledem na to co následovalo, celkem skromné jméno – Nguyen Ái Quoc neboli „Nguyen Patriot“, no a potom, po Druhé světové válce ho svět poznal pod jeho posledním jménem – Ho Či Min, což znamená „Ten Jež Nese Světlo“.

Nésti, ať už je cokoliv, určitě není jednoduché, dokonce i když je to jméno jenom na tři slabiky, a zřejmě kvůli tomu se, v průběhu pádícího času, Ho Či Min stal prostě „strýčkem Ho“. Velmi skromné. Až tak skromné, že například nás s vámi svět určitě nebude znát prostě jako „strýčky“ a sedmimilónové město po nás také nepojmenují. Ale Nguyen Tat Thanh se dokázal stát „stýčkem“, což mu v každém případě může být započítáno do plusu. Pravda, nestal se strýčkem Samem, ale, věřte mi, strýček Ho je také dobrý.

Takže – má se za to (Bože, co všechno se v našem světě „má za to“), že strýček Ho „vytvořil“ Vietnam. A neudělal-li to jako přísný otec, pak zcela určitě jako dobrý strýček národa.

Pojďme tedy věnovat této legendě několik příspěvků. Příběh Vietnamu je velmi poučný, a kromě jiného umožňuje pochopit nejenom jak se „staví“ státy, ale i proč se to dělá.

Nemusíme ani zacházet příliš daleko do minulosti, začneme počátkem XX. století, z toho okamžiku, kdy budoucí Nositel Světla vyměnil spolu s mléčnými zuby i mléčné jméno. Ho Či Min (budeme se snažit, pokud síly dovolí, používat jeho poslední jméno) se narodil a své bosonohé dětství prožil ne ve Vietnamu, který tehdy ještě neexistoval, ale ve Francouzské Indočíně. Mapa jihovýchodní Asie vypadala tehdy pro nás trochu nezvykle takto:

Evropané do tohoto, dle tehdejších měřítek dalekého, kousku světa, pronikli již v sedmnáctém století, nejenom z důvodu jim vlastního romantismu a touhy po dobrodružství (mluvíc o romantice a romantizmu myslím to naprosto vážně, ve srovnání se vzlety evropské mysli jsou mysli ostatních národů podstatně přízemnější a nudnější), ale též z důvodů evropské chtivosti. Takto to vyjádřil evropský spisovatel Joseph Conrad – „… Where wouldn’t they go for pepper! For a bag of pepper they would cut each other’s throats without hesitation, and would forswear their souls, of which they were so careful otherwise: the bizarre obstinacy of that desire made them defy death in a thousand shapes – the unknown seas, the loathsome and strange diseases; wounds, captivity, hunger, pestilence, and despair. It made them great!“

Počátkem XX. století všichni, kteří se nezalekli účasti v riskantní Hře, si urvali po kousku Jihovýchodní Asie. Britské Impérium se skromně spokojilo s Barmou, Malajskem, Saravakem, Labuanem, Severním Borneem a Britskou Novou Guineou, Holanďané, jež se rádi rozmazlovali ranní kávou, dostali Indonesii, Němci Německou Novou Guineu a Bismarckovo souostroví, Japonci Thajwan, který se tehdy jmenoval Formoza, a ostrovy Ryukyu, a Američané Filipíny a Guam.
Je celkem jasné, že Francouzi, kterým apetit nikdy nechyběl, minout švédský stůl v žádném případě nemohli a na sebe nezapomněli. Dostali Indočínu, které se začalo říkat „francouzská“.

Kdo všechno ve Francouzské Indočíně nežil, jaké všelijaké národy, nárůdky a plemena se tam nevyskytovaly a je třeba přiznat, že Francouzi téměř se všemi tamějšími usedlíky celkem vycházeli. Jakž takž, ale téměř se všemi „ladili“, a je třeba říci, že to nebylo jednoduché. Ladili ovšem ne zcela, v celém tom indočínském chaosu byla jedna výjimka, která se nazývala – Vietnamci. S Vietnamci to Francouzům nějak nevycházelo. Je třeba podotknout, že s Vietnamci to nikomu nevychází, dokonce ani těm, kteří s nimi žijí bok po boku celá staletí.

Ovšem v mezích svoji Indočínu Francouzi udržet dokázali, jak jinak! A Vietnamce také drželi. Obrázek v rámečku byl podle evropských měřítek velmi spořádaný. Takový:

K dosažení oné spořádanosti bylo ovšem třeba používat neúplně nejhumánnější metody, alespoň podle dnešních měřítek. Takovéto:

Ovšem první světová válka nejenom že ještě ani nezačala, ale dokonce ani neskončila, do konference ve Versailles bylo ještě daleko, takže se Francouzi nemuseli bát Haagského tribunálu. Tak se nebáli.

Napsáno Janika Rubriky: DVEŘE VE ZDI (přeložil Hamilbar) Tagged with Autor: Hamilbar