Dveře ve zdi – 42

Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
sneewliet


V tom, že poprvé v životě se budoucí Ho Či Min ocitl ve vězení v SSSR, je cosi zvlášť ironického. Nepříliš příjemná, ovšem pro člověka, jenž si zvolil kariéru profesionálního revolucionáře nutná zkušenost se žalářem, se přihodila v polovině roku 1923 v Petrohradě, kam Nguyen Patriot dorazil na parníku „Karl Liebknecht“ jako delegát Francouzské komunistické strany. Jeho záliba v pseudonymech s ním sehrála krutý žertík, a nesoulad jmen na různých dokumentech zákonitě vyvolal podezření u přijímající strany, která okamžitě posadila Nguyena do přístavní basy, kde strávil několik týdnů, než se petrohradské orgány domluvily s „centrem“. Kromě jiného tento veselý případ ukazuje, jak na tom ve skutečnosti byl stát, který podle mínění současných „historiků“ zamýšlel provést nic více a nic méně než celosvětovou revoluci.

Ale ať už to bylo jakkoliv, nakonec celnice vydala souhlas a Nguyena vytáhli z cely, nakrmili, oprášili, posadili do vlaku a poslali z Petrohradu do Moskvy. V Moskvě se Nguyen okamžitě stal členem takzvaného Dálbyro VVKI, což znamenalo Dálněvýchodní byro při Výkonném výboru komunistické Internacionály.

Dálbyro bylo vytvořeno z iniciativy ještě jednoho, ze všech análů pečlivě odstraněného hrdiny té doby. Hrdina se jmenoval Henk Sneevliet. Velmi, velmi zajímavý člověk. Celým jménem Hendricus Josephus Franciscus Marie Sneevliet se narodil jako Holanďan. Kromě holandského původu byl nadán neutuchající energií a zřejmě z toho důvodu, když dospěl, stal se sociálním demokratem a aktivistou železničních odborů. Bránit práva pracujících a organizovat stávky se mu tak zalíbilo, že tento boj se stal jeho osudem. Byl mimořádně schopným člověkem, přičemž jeho schopnosti byly mimořádného druhu, jeho životním předurčením byla „organizace a výstavba politických stran“. Za dobu své působnosti založil zhruba desítku stran, a založil je navíc na různých místech zeměkoule. Strany vytvářel se stejnou lehkostí, s jakou papá Karlo dělal ze sukovatého polena loutku.

Když se život v Holandsku zdál Sneevlietovi fádním, přemístil se do Holandské Východní Indie (nyní všeobecně známé jako Indonésie) a začal organizovat strany a odbory tam. V roce 1920 se, coby představitel PKI (Partai Komunis Indonesia), kterou sám stvořil, zúčastnil druhého sjezdu Kominterny v Moskvě. Při osobním setkání udělal velmi dobrý dojem na Lenina, což mu umožnilo získat ze sovětské strany maximální podporu pro svou myšlenku. Prozíravě předpokládal, že provádět ve světě „revoluční přeměny“ není možné bez získání vlivu v koloniích.  Vycházejíc z toho, expert na výstavbu stran navrhoval vytvořit propagandistické „byro“ na Dálném a Středním Východě, kromě toho Sneevliet navrhl Leninovi myšlenku na vytvoření „Marxistického institutu“ v Moskvě, kde by bylo možno provádět ideologické školení kandidátů na budoucí vůdce „národně osvobozeneckých hnutí“.

Lenin okamžitě postřehl v těchto návrzích i bezprostřední geopolitickou výhodu pro SSSR, neboť Sneevlietovy myšlenky představovaly možnost získat vlivovou páku na bezprostředního souseda SSSR – na Čínu. A Lenin použil svůj vliv v Kominterně k tomu, aby „soudruh Maring“ (kominternovský pseudonym Sneevlieta) byl poslán do Číny s úkolem, s „misí“. A soudruh Maring odjel do Číny a tam z materiálu, který byl po ruce vystrouhal to, co dneska známe jako Komunistickou stranu Číny. Na dobu pobytu v Číně si Sneevliet změnil pseudonym, ne na „papa Karlo“, jak byste se mohli domnívat, ale na prozaičtější „Ma Liň“.

Mimochodem, vysledky své práce nebyl Sneevliet příliš nadšen a doporučoval Kominterně orientovat se ne na čínské komunisty, ale na Sunjatsena a Kuomintang, a Kominterna jeho radu uposlechla. Později, když v čele Kuomintangu stanul Čankajšek, a zvláště po demonstrativní roztržce Čana s komunisty, doprovázené takzvaným „bílým terorem“, bylo potřeba najít obětního beránka a tak ho udělali ze Sneevlieta, prostě proto, že takovýto úspěšný, energický a talentovaný člověk prostě nemohl nevyvolávat zlobnou závist u svých méně talentovaných kolegů. Závistivci využili toho, že prosťáčkům se nedala vysvětlit ta skrytá zjevnost, že vítězství Kuomintangu šlo na ruku „vnějším mocnostem“, a to nejenom takovým jako Britské Impérium a USA, ale i SSSR, protože umožňovalo rychle zkonsolidovat Čínu tváří tvář rostoucí hrozbě ze strany Japonska.
cina

Sneevliet to chápal, a proto, vzav na vědomí „soudružskou kritiku“, opět se pustil do díla, a i když jeho politickému renomé byl nanesen těžký úder, vrátil se do Holandska, kde pokračoval v zakládání a výstavbě stran, pravda poněkud radikálnějších, rozešel se s SSSR, sešel se s trockisty, potom mu i ti přišli nedostatečně radikální, rozešel se s trockisty, potom začala válka, Holandsko okupovali Němci, Sneevliet přešel do ilegality a věnoval se ilegální práci, nakonec ho vyčmuchali, zajali a s několika spolubojovníky v roce 1942 popravili. Ani na popravišti neklesal duchem, ale zpíval Internacionálu. Henrik Sneevliet byl z toho lidského materiálu, ze kterého dělají hřebíky.

No, a do Dálbyra, vytvořeného podle jeho návrhu, se dostal Ho Či Min. A opět velmi úspěšně využil vzniklé situace. A situace na počátku dvacátých let vypadala tak, že aktuálním se stal „svazek dělníků a rolníků“, a byl až tak moc aktuální, že bylo třeba zformovat „Zelenou Internacionálu“, neboli svaz rolnických stran. Jednalo se, pravda, o rolnické strany Evropy, ale Ho rozpoznal dech času. A ukázalo se, že, pozicuje se coby „rolnický synek“, odhadl situaci správně. V říjnu 1923 se stal delegátem Indočíny na moskevské Mezinárodní rolnické konferenci, které se zúčastnili zástupci rolnických stran ze čtyřiceti států. Delegátem s referátem. V pořadí vystupoval Ho jako třináctý.

V prosinci 1923 se budoucí vůdce vietnamského lidu stal posluchačem Komunistické university pracujících východu. Přebývaje v Moskvě jako ten, jenž „vyjadřuje vůli lidu Indočíny“, měl možnost velmi důležitých osobních kontaktů. Nejenom se Stalinem a nejenom s Trockým. A nejenom s budoucím nepřítelem lidu Bucharinem. Ale i s takovými v mezinárodním hnutí vlivnými lidmi, jako byli Kuusinen, Thalman, Dimitrov. I s těmi, kteří se později objevili ne v „hnutích“, ale jako státníci, jako Čou En-laj a Čankajšek. Nezapomínejte, že ještě nenadešel rok 1927, a že ještě nenastal čas rozdělit se před tím, než se sjednotíme, a že Sunjatsen je stále na živu a že poslal do SSSR druhého muže Kuomintangu, aby tam pobral něco mouder. A ten bral, a proč by nebral, když dávají? A všichni z toho měli radost. Radost měl Nguyen Patriot, a radost měli i moskevští pracující, nesoucí v roce 1924 na prvomájovém průvodu Svátku práce spolu s portréty Karla Marxe i portrét Čankajškův.

„My cestu novou ukážeme světu, nechť pánem světa se stane práce.“

Reklamy

8 comments

  1. Janika

    „Henrik Sneevliet byl z toho lidského materiálu, ze kterého dělají hřebíky.“ – zvláštní, že o takovém význačném člověku dějiny, i ty v podání komunistů za minulé éry, mlčí.

    • hans

      Mnohé zajímavé osbnosti propadly sítem historiků a v minulé éře mělo síto obzvláště velká oka.

      Ono pro poslední dvě-tři století je tolik materiálu, že prostě musíte vybírat, třídit na důležité a nepodstatné… Obvykle se přidá momentální politický zájem, nějaký romanopisec napíše dílo „podle skutečných událostí“ a historie se pak traduje změněná k nepoznání.

      • zajoch

        Příklad: středověká historie a romanopisec Ludmila Vaňková.

          • hans

            U změněné historie jsem myslel Dumase a jeho obraz Ludvíka XIII a Richelieua v Třech mušketýrech.

            První světovou válku taky vnímáme nejvíc přes Haška…

            • Janika

              Hansi, zřejmě se to týká všech romanopisců, kdo to může posoudit. A pak že historie je poučením pro přítomnost…

    • M.

      Doufam, ze jen konstatujete, ale nedivite se. Historie je plna hluchych mist, kde zakonite „nekdo“ „neco“ udelal, aby se clovek pohnul dal. Zrovna „komunisticky dejepis“ je v tomto ohledu velice dukladne probrany a proprany.

  2. Hamilbar

    „A o to nám soudruzi, v populární hudbě, jde především.“