Dveře ve zdi – 49

4.7.2012

Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

 V „systému zadržování “ byla Indočíně určena zvláštní role. Připomenu, že Vietnam tehdy ještě neexistoval, bylo třeba ho teprve stvořit, a až potom, co byl stvořen, se Vietnam stal něčím jako „Afgánistán“, uzel svazující mnoho konců, místo odkud je možné, nevstávaje ze židle, dosáhnout rukou do dnešních Laosu, Kambodži, Thajska, Barmy, Malajsie, Indonésie a Číny.

 A ČÍNY!

 Čínu ale zatím odložíme stranou a vrátíme se k Číně Indo.

Vstupujíce v roce 1941 do války, nečinily tak USA proto, aby, odrazivše nepřítele, spočinuly na vavřínech. Velmi dobře chápaly tu skutečnost, že velká válka dělá velkým vítěze, a skutečnost je proto skutečnost, aby učinila svobodnými ty, kteří ji pochopí, a válka velikosti Druhé světové stvořila USA takovými, jaké známe dnes, a SSSR takovým jakým byl v letech 1945-1985. Vznášející se ve vzduchu předtucha nám říká, že následující válka učiní z vítěze něco kvalitativně nového, něco lidstvem zatím nevídaného, i když možná i vídaného, ale v běhu času totálně zapomenutého.

Cílem USA bylo dosažení politického dualizmu – ve vytvářeném systému soužití lidstva chtěly být zároveň soudcem i policajtem. Nikdo si neuvědomuje ten ideologický aspekt, že v případě vítězství SSSR ve Studené válce by tutéž roli muselo hrát Rusko a jedním ze základních a možná i rozhodujících nedostatků sovětské propagandy bylo, že o této samozřejmosti se vůbec nemluvilo, a tudíž masové vědomí si ji neuvědomovalo a nechápalo ji. Cíl státu se úmyslně (což se ukázalo býti sebevražedným) zamlžoval, skutečný cíl a skutečné kroky k jeho dosažení byly nahrazeny neurčitým a absolutně nekonkrétním „vybudováním komunismu“.

USA nebojovaly „za všechno dobré“, USA bojovaly za vítězství, bojovaly za to, aby Pax Britannica byl nahrazen Pax Americana. Navíc přesně chápaly, že nestačí být jen soudcem, nebo jen policajtem, ale je nutné spojení těchto rolí, protože jestli chcete být tím, kdo „vyrábí“ skutečnost, nestačí vám vynést rozsudek, musíte mít ještě i sílu na to ten rozsudek vykonat.

Přitom lidé nechápou, jaké úsilí je třeba pro „držení světa“ a jak složité úkoly musí řešit „držící“.

Největší problém spočívá v tom, že se musíte chopit vlády nad světem, a ten svět při tom nerozbořit.

A to je neskutečně obtížné. Neskutečně obtížné byť jenom pro pochopení, a to nemluvím o konání. A při tom nejde o to, aby to chápali dva, tři lidé, je zapotřebí kolektivní chápání „hlavy“ státu, té vrstvy společnosti, kterou lidé bezmyšlenkovitě nazývají „elitou“. A ta je vždycky jiná. Lidský materiál se liší nejenom stát od státu, ale také čas od času.

Pojďte si prohlédnout několik ilustrací ukazujících, čím vším se musí zabývat stát, který se vydal na cestu k vrcholu. Takže probíhá Druhá světová válka. Horká tak, že více horká už být ani nemůže. Amerika ji vede postupně v Tichém oceánu, v severní Africe, v Itálii a konečně – „Druhá fronta“.  Propagandisticky se to líčilo (a nadále líčí) tak, že Američané postupovali od malého k velkému, začali kdesi tam na zadním dvorku světa, a pomalu, pomalu mířili k tomu hlavnímu, k centru děje k Evropě. Problém je v tom, že pro USA (což znamená „ve skutečnosti“) obrázek vypadal úplně jinak. Pro ně naopak byla prioritou periferie světa. USA zachraňovaly „zóny vlivu“ velmocí. Nedovolovaly jim „rozpadnout se“.

To, komu náležela ta která „zóna“ nemělo naprosto žádný význam, a to proto, že Američané zachraňovali zóny ne pro jejich skutečné majitele, ale pro budoucího vítěze a vítězem se viděli být oni sami.

Nikdo se nechce dívat pravdě do očí a přitom pravda spočívá v tom, že ve skutečnosti nebyly žádné „národy osvobodivší se od koloniálního jha“. Národy kolonií se neosvobozovaly, byly osvobozovány. Nezávislost si nevybojovávaly, nezávislost dostávaly. Dostávaly od vítězů Druhé světové války. A ti byli pouze dva – USA a SSSR. Kolonizátoři neodcházeli z kolonií sami, donutili je odcházet. A donutili je vítězové. A získavše nezávislost, kolonie se okamžitě dostávaly do té či oné „sféry zájmů“, kterých byly všeho všudy dvě, což odpovídalo počtu vítězů. A i když se někdy stávalo, jako například v Belgickém Kongu, že se tyto zájmy střetly, většinou se to podařilo „vyřešit“.

Takže, zachraňujíce v průběhu Druhé světové války cizí „zóny vlivu“, USA zachraňovaly i francouzskou zónu vlivu, včetně Indočíny. A dělali to bez ohledu na to, že Francie byla nepřítelem. Podle dnešní verze Dějin (uklidněte se, není poslední, bude ještě mnohokrát přepsána, stejně jako byla přepisována v minulosti) byla Francie členem antihitlerovské koalice a statečnou bojovnicí s fašizmem, ale ve skutečnosti tomu bylo jinak. Ve skutečnosti byla Francie rozdělena na dvě části, z nichž jedna byla fakticky součástí Reichu, a druhá byla spojencem Německa s perspektivou v budoucnu se k Reichu připojit. Francie dávala Reichu nejenom vojáky a dělníky, ale též vybavovala Wehrmacht nejrůznější válečnou produkcí, jako střelivem a leteckými motory, a také, byvše, přeci jenom, státem průmyslovým, nákladními automobily. Hlavní frontou Reichu byla východní fronta a z toho důvodu francouzský příspěvek šel hlavně tam, důsledkem čehož bylo, že v některých v Rusku bojujících motorizovaných útvarech Wehrmachtu se autopark skládal z 80% z automobilů francouzské produkce. Takže antisovětčíci s oblibou používající argument a Studebakerech, dodaných na základě lend-leasu, činí tak z neznalosti – ne, Němci neměli Studebakery, ale k čemu by je potřebovali, když měli Francii. To podstatné ale není v automobilech, i když každý hlupák chápe, že je lepší jezdit autem, než chodit pěšky, podstatné je to, že Francie byla obilnicí Německa. A celou válku Francouzi a Francouzky štědře plnili německé sýpky vším, co se jim podařilo vypěstovat a vykrmit na nekonečných prostorách francouzských polí. To ale není všechno, protože nikam se nepodějeme od té, pro Francouze příjemné skutečnosti, že všechno, co se z francouzského stolu ocitlo na stole německém – bylo zaplaceno.

A ani to ještě není všechno, k dokončení obrazu musíme udělat ještě jeden tah štětcem, rozebrat roli Francie na Tichooceánském bojišti Druhé světové války. A to, co Francie dělala (nebo nedělala) tam, pokud se lišilo od toho, co dělala v Evropě, tak jedině snad k horšímu.

V roce 1941 francouzská strana a Japonsko podepsali „smlouvu o vzájemné obraně“, načež se japonská armáda objevila v Indočíně, nejinak než kvůli vzájemné obraně, a francouzská Indočína se stala pro Japonce jedním z hlavních dodavatelů surovin a potravin. Konkrétně se Indočína stala hlavním dodavatelem rýže do Japonska. V roce 1941 Francouzi dodali Japoncům 600 tisíc tun rýže, v roce 1942 milión tun, v roce 1943 něco přes milión tun a v roce 1944 něco pod milión tun. A samozřejmě ne zadarmo. Když už byla situace Japonců špatná, tak ke konci platili „státními dluhopisy“ a podobnými papírky, ovšem do roku 1943 Japonsko poctivě platilo za ty milióny tun zlatem. A ještě platilo zlatem za dodané z Indočíny uhlí, naftu, cement, jutu, cukr a kaučuk. Přičemž pro Francii to bylo výhodné hned dvojnásobně, protože všechny tyto poklady nezískávala zadarmo, ale ve skutečnosti jí indočíňané (mezi nimi i Vietnamci) za to ještě platili.

Například produkce rýže byla zařízena tak, že Francouzi určili rolníkům povinné dodávky za pevné výkupní ceny 19 piastrů za kintal (metrák) rýže. Odevzdávat rýži museli rolníci za každou cenu pod hrozbou konfiskace půdy. Jestliže někdo nedokázal splnit určenou normu dodávek, musel chybějící rýži koupit na trhu za tržní cenu, a ta dosahovala až 54 piastrů za kintal, a potom mu štědří Francouzi dávali celých 19 piastrů za kintal, a rýži dávali Japoncům a získané zlato dávali někdo do kapsy a jiný do Crédit Lyonnais.

V roce 1943 v Tonkinu (tak se tehdy jmenoval Severní Vietnam) vypukl hlad, ovšem Francouzům se podařilo i tak vymáčknout odtud v roce 1943 130 tisíc tun rýže, a v roce 1944 – skoro 200 tisíc tun. V roce 1944, kdy kvůli americkému bombardování byl přerušen dovoz uhlí, začali Francouzi (uprostřed hladomoru) topit rýží v elektrárnách.

Nevedli si příliš prozíravě. Počítali zřejmě s tím, že vsadili správně a že vítězství je již blízko. A možná si mysleli, že jim může být jedno, kdo vyhraje. Byli Japonci, budou Američané, ale kintal bude pořád kintal. A zlato bude pořád zlato. Co se týče zlata, to je samozřejmě pravda, jenomže Francouzi zapomněli, když se tak snažili pro sebe, že jiní se také snaží pro sebe, a že pro ty jiné jsou oni pouhými žabožrouty. A že ne všichni jsou tak naivní, aby dovolili jediné eskadře „Normandie-Němen“ zakrýt sebou milión automobilů dodaných Němcům z Francie.

Napsáno Janika Rubriky: DVEŘE VE ZDI (přeložil Hamilbar) Tagged with Autor: Hamilbar