Válka nemá ženskou tvář

Následující povídání napsala jedna ruská blogerka o své babičce a opublikovala ho na Den Vítězství, to je 9. května. Je už, pravda, trochu po sezóně, ale snad to laskavý čtenář omluví. 

Úvod napsal a článek přeložil Hamilbar, převzato odtud.
válka1
Ksenija Petrovna Mironova rok 1941

.

Zmobilizovali tě, když ti bylo 33 let. Obyčejný povolávací rozkaz. Obyčejná vojenská doktorka.

Válka pro tebe začala ve Stavropolu a pokračovala v Bělorusku.

Tam jsi potkala toho, se kterým bys mohla prožít celý život a zamilovala ses do něj.

Téměř okamžitě jsi pod Vjazmou padla do zajetí a od tohoto okamžiku jsi musela přežívat, ne vítězit. O muži ses již nic nedověděla. Nikdy.

Tvoje holčička se narodila v koncentračním táboře Bobrujska v květnu 1942. To je tam, kde k srpnu téhož roku zahynulo 40 tisíc lidí.

V té době v dalekém rodném Soči dostali dopis. Že prý, pohřešovaná.

Tvůj otec ten papír nikomu neukázal. Dva roky těm suchým slovům nevěřil, jenom doufal a čekal. Jediná dcera se nemůže nevrátit. A dočkal se tě, povozil na svých širokých ramenou vnučku, zatančil si na Den vítězství a umřel 25. května 1945.

Ale do toho bylo ještě velmi a velmi daleko.

Běloruští partyzáni potřebovali vojenského doktora. Zorganizovali tvůj útěk. Zázrakem jsi prošla kolem stráží a dostala ses k našemu oddílu.

Dítě bylo nutné zanechat v cizí rodině. Potom ti vyřídili, že už dál nemohou schovávat tvoji holčičku a ty ses vydala ji po vesnicích hledat. Našlas ji, nemocnou dystrofií a spalničkami.

Tak se v partyzánském oddílu objevila jeden a půl roku stará Nata-partizánka, která neuměla mluvit, ale věděla, že po slovech „Natašo vzduch“ je třeba upadnout a tiše ležet „vojáčkem“.

Dítě nebylo čím krmit. Vojáci přinášeli všechno, co se dalo najít. Hlízy, řepu… Nikdy jsi nezapomněla, jak jednou tvoje holčička popadla cibuli a začala ji kousat. Slzy proudem, křik, ale cibuli nedala. Ale stejně byla nemocná – černým kašlem a skvrnitým tyfem. Kašel mohla uslyšet průzkumná letadla (rámy) a Natu důkladně balili. A ty ses hrozně bála, že se udusí…

Záchranou pro Natu byla Velká země, kam občas létala letadla. A tak jsi jednou vyrazila na dlouhou cestu k dohodnuté přistávací ploše. Překazila ti to kolona fašistů na cestě. Ležela jsi, tiskla se k zemi a smutně pohledem vyprovázela letadlo, které bylo ten den sestřeleno nad linií fronty.

V roce 1944 partizány masírovali ze vzduchu a zaháněli do močálů. Fašisté šli rojnicí. Ocitla ses v bažině a začala jsi se topit. Stáhla jsi ze sebe kožich, zabalila do něj dítě a položila ho na pahrbek. Zkoušela ses z toho dostat, ale… Nepřátelé byli už docela blízko. Zpoza stromu se objevil fašista, podíval se na pahrbek, ohnul k tobě břízu, otočil se a odešel.

Za několik měsíců ses vrátila domů. S Natou-partizánkou. Leccos na tomto světě nemá mateřskou tvář. Zvláště pak válka. A nejsou žádná vyznamenání za mateřské hrdinství za války. Je ale paměť.

Natě-partizánce bude koncem května 70 let. Je to moje máma. Umřela jsi rok před narozením vnučky, tedy mne. Nikdy jsem tě neviděla, ale vždy jsem cítila tvoji sílu a víru v život. Děkuji ti, babičko, že jsi v té válce zůstala matkou.

Text byl napsán v květnu 2012.

valka2
Nataša Mironova 1,5 roku (zprava) rok 1943

Advertisements

19 comments

  1. Janika

    No, pobrečela jsem si. Co se dá k tomu dodat? Snad jen že i tímhle prizmatem je možné vidět dějiny.

  2. che

    Válka nikdy nepřinesla nic jiného než utrpení, když jsem to četl tak mi přišly na mysl Hrůzy války od Franciska Goy. Války tvoří lidské tragedie které ovlivňují osudy lidí i za víc než sedmdesát let a ani dlouhý tok času nedokáže vzniklé utrpení překrýt. To co nám tu chybí je ústa k utrpení – jak je vidět tak u Rusů to historická paměť pořád ještě nedovolila.

    • Janika

      Na tomhle, že lidi „dole“ nesou vždy největší břemeno válečných hrůz, je zvláštní jedna věc: podle pojednání o „trojím lidu“ jsou „lidem, který bojuje“ v současné době logicky vyšší vlastnické třídy. Jenže za ně vlastně vždycky bojoval a umíral „lid, který pracuje“…

  3. Hamilbar

    Na tom videu jsou závěrečné scény z filmu „Minuta ticha“. Film je hraný, ty scény jsou dokumentární. Ta písnička „Za sebe i za toho kluka“ v Rusku zlidověla. Říká se v ní něco jako: A já žiju na zemi dobré, za sebe i za toho kluka co slíbil – „Já se vrátím mámo“. Myslím, že jako národ teprve v poslední době začínají zapomínat.

    • Janika

      Tyhle písničky na mě moc působí, miluju je.

      Jestli národ začíná zapomínat, to nevím, Spíš bych myslela, že v rodinách se ponesou taková vyprávění o předcích jako tradice, s hrdostí na předky, ze kterých vzešli. Ale na druhé straně takové „Pussy Riot“, samozřejmě…

      Technická: skočila Vám k příspěvku z nějakých záhadných důvodů moje ikonka, Hamilbare, nelekněte se, nějak ten wordpress blbne… Dneska se člověk nemůže spolehnout už na nic :-)

      • che

        Myslím si že ta paměť tak rychle nevymizí – asi se to předává přes generaci, i když čas přece jenom dělá své – ale až po více generacích. Nebo je to tím že u nás v rodině se „paměť rodu“ víc pěstuje? asi i díky tomu že sahá stovky let dozadu. Z vlastní zkušenosti vím že zájem o dějiny rodu roste s věkem.

        • Janika

          Asi jak u koho, che. Co si pamatuju, tak mě mí předci zajímali vždycky moc. Ale k vytvoření rodokmenu jsem to nedotáhla :-).

          • che

            motivoval mne nález dokumentů které si museli opatřit rodiče za války – to šlo asi tak do let 1830 a něco i dál, pak jsem obrovskou náhodou narazil na text člena rodu který šel do matrik a dostal se hodně daleko a to už to pak dál prostě nešlo protože už nic neexistuje – no to potom se sbírají už jenom osudy a těch je nejvíc za posledních tak 150 let a když za tím jsou konkretní lidé a jejich osudy i často tragické… tak člověk začíná být chápavý – nejen empatický ale i – nevím jak to přesně vystihnout – prostě nedokáže soudit, a začíná mu vadit omezená nenávist – ta pak vede k násilí a vlastně i k hrůzám války.
            A příběh z druhého břehu – nedávno jsem na německé TV viděl příběh – manželů, pacifistů umělců – on se bránil odvodu dokud to šlo, ale neubránil se, nakonec byl jako sběh zařazen do trestného oddílu a byl prohlášený za mrtvého po výbuchu muničního skladu – přežil – ona se s ním musela nuceně rozvést protože zradil říši, nakonec odešla za svým otcem do dnešního Kaliningradu, byla ze svými dvěma dětmi zařazena do evakuačního transportu lodí – nakonec ale na ní nenastoupila a podařilo se jí dostat do Roztoku. Loď byla torpedována a protože byla na seznamu tak byla také prohlášená za mrtvou. Po válce po sobě pátrali ale dozvěděli se jen že jejich protějšek nežije…. Příběh končí tím že se díky vytrvalostí jejich dětí nakonec setkali – on má svou novou rodinu, manželku, ona je se svými dětmi – a už pro ní není místo, jen děti nacházejí otce… můj otec zakončil svou cestu životem v Malé pevnosti v T. deset dní před koncem války. Tak proto jde pro mne o velice citlivé téma.

  4. Kojot

    Krásné, jen jsem pokaždé vypadl z příběhu, když jsem zakopl o „jsi se“ – nejen, že to není spisovně, ale je to opravdu stylistická překážka k zakopnutí. Moc se přimlouvám za spisovné „sesů.

    • Kojot

      Uf. „ů“ měly být druhé uvozovky ;-) Tedy přimlouvám se za spisovné „ses“ pochopitelně.

    • Hamilbar

      Děkuji za připomínku.

      Upřímně řečeno, také mě to kousalo do ucha, ale nevěděl jsem jak to má být správně.

      • bbb

        http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=anga%C5%BEovat&dotaz=ses&ascii=0
        Tvary minulého času se u nezvratných sloves tvoří příčestím plnovýznamového slovesa a tvary slovesa být. Ve druhé osobě jednotného čísla lze příslušný tvar slovesa být (jsi) nahradit pouhým -s připojovaným k prvnímu přízvučnému slovu ve větě, nejčastěji jím bývá právě příčestí: Udělal jsi / udělals, co jsem ti řekl? Byla jsi / bylas včera doma? Ty jsi / tys tomu dal! Viděl jsem, že jsi / žes přišel. Podívej, co jsi / cos natropil.
        Podoby se jsi se považují za základní, neutrální způsob vyjádření.
        Podoby se -s jsou hodnoceny jako hovorové.

        • Jaroslav A. Polák (@Kojot666)

          A co takhle číst odkazovaný článek na webu UJČ dál? ;-)

          2.2 Ses, sis, by sis, by ses

          Ve tvarech pomocného slovesa (být) v minulém čase se tvar 2. os. jed. čísla jsi nahrazuje pouhým -s, které se spojuje s osobním zvratným zájmenem: vrátil ses, přál sis to, ty ses na to nekoukal (tvary vrátil jsi se, přál jsi si to, ty jsi se na to nekoukal jsou sice zejména v mluveném jazyce časté, ale dosud nekodifikované). Rovněž v podmiňovacím způsobu užíváme stažené ses, sis: ty by ses nekoupal, aby sis nečetl, kdyby ses podíval (nikoli by jsi se, kdyby jsi se, aby jsi se).

        • Janika

          To mě potěšilo, bbb, že nejsem sama, kdo to „jsi se“ nevnímá jako chybu. Ale kojot má samozřejmě pravdu, alespoň v pravopise vždy :-).

          • Jaroslav A. Polák (@Kojot666)

            Úplně vždy také ne. ;-) V tomto směru je internet vskutku požehnáním. Byly doby, kdy jsem při psaní často listoval pravidly a slovníkem spisovné češtiny, ale občas jsem udělal chybu, o níž mě ani nenapadlo, že je to chyba. Dnes máme kontrolou pravopisu, online příručku UJČ, a samozřejmě Google (občas si tak zjišťuji, které slovní spojení se v daném kontextu víc hodí). No, a pro překladatele to je teprv ráj. Nemyslím tím ty stále ještě dost pochybné strojové překlady, ale když uvážím, jaké museli mít nesnáze překladatelé v minulosti pokud šlo třeba o nějaké specifické reálie a jevy, které se u nás nevyskytovaly…

          • Janika

            No, já jsem se v životě žádná pravidla pravopisu neučila, spoléhala jsem na cit získaný četbou. Ale je pravda, že člověk má některé chyby zafixované a když ho někdo neupozorní, nikdy je nezaregistruje. Proto jsem za taková upozornění vždy vděčná.
            S překlady jsi to popsal přesně, kojote. Neumím si vůbec představit, jak se dřív překládalo, když si člověk musel všechno pracně hledat bůhvíkde. Dneska stačí kliknout. Smekám před překladateli dřívějších dob.

  5. Janika

    Tak mě to do ucha nekousalo, normálně se tak mluví. Něco jiného je podmiňovací způsob, tam je to jasné. Musím se přiznat, že jsem si až dosud myslela, že jsou možné oba způsoby, zrovna tak jako se slovesy (ležela jsi i leželas – to první mi připadá rozhodně lepší, i když správně je obojí). Takže jsem si to musela najít a musím uznat, že máš, kojote pravdu. A také mnohokrát děkuji za upozornění.

  6. Janika

    Che 13.7.2012 v 21.16 – to je moc zajímavé, co jsi napsal, a moc smutné, úplně tě chápu. Ty vzpomínky na blízké lidi bývají bolestné. Jejich bolest, kterou prožili, jakoby šla s námi dál a žila v nás.

    Já si zase od dětství říkám, že vyzpovídám všechny příbuzné, co si pamatují a budu psát kroniku, jenže oni odcházejí a já jsem to nestihla a už nikdy nestihnu.