Dveře ve zdi – 54

Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
flag Vlajka Viet Minhu

Na podzim roku 1940 Ho využil panujícího chaosu a ovládl několik zapadlých vesniček v provincii Cao Bang přiléhající k čínské hranici. Tak získal jakés takés předmostí, okamžitě nazvané „svobodná zóna“, které bylo možné občas z Číny navštěvovat.

Vzhledem k šíři tématu se úmyslně nezabývám „stranickou“ činností, strýčkem v té době prováděnou, ale je třeba mít na paměti ten fakt, že po celou tu dobu se výstavba strany vedla údernickým tempem. Svolávala se pléna, stranické sjezdy a konference, organizace rostla a sílila a partajní špičky si tříbily politický instinkt a s východním mistrovstvím splétaly intriky. Jinak řečeno, organizaci Ho měl, měl „vykovanou v třídních bojích stranu“, ale problém byl jinde, organizace organizací, ale k ní bylo zapotřebí ještě pěsti a tu strýček neměl, neměl armádu, ani slaboučkou, vietnamští komunisté mohli provádět sabotáže, ale nemohli bojovat o moc. Přece jenom šla válka, a za války je každý rozhovor krátký, a aby se protáhl, je třeba se opírat ne o ilegální pracovníky, ale o ozbrojené síly, a když neexistují tak alespoň o lid, vyzbrojený nejenom pokrokovým učením, ale také kulomety.

„Puška znamená moc.“

A válka, a k tomu světová, to je tůň, v jejíž kalné vodě se nacházejí nejenom červi, ve které lze ulovit nejenom rybku, ale při troše snahy i výše uvedenou pušku.

A tak strýček, přecházející sem a tam čínsko-vietnamskou hranici, zkusil hrát svou vlastní hru, neboli jak se vyjádřil jeden z historiků – „pokoušel se využít Američany proti Francouzům, Francouze proti Číňanům, Číňany proti Američanům a dokonce Číňany proti Číňanům“. Přitom přednost v této hře dával Američanům, neboť právě v nich uviděl (a uhodl) tu sílu, která ho může dovést ku vládě.

Kromě toho, protože nebyl úplně obyčejným „komunistou“ (nezapomínejme, že praxí, kterou se řídil ve svém jednání, byla kombinace, ba přímo „slitina“ komunismu a nacionalismu, tento v mládí získaný základ v něm vězel pevně) napadla strýčka Ho šťastná myšlenka sjednotit komunisty se všemi zájemci o boj s „koloniálním útiskem“. Ho jakoby říkal: „Všichni jsme Vietnamci, pojďme odložit rozepře na potom, napřed se zbavme Francouzů, a potom když o to budete stát, vrátíme se k našim sporům, jsme přece svoji lidé, dohodneme se.“

Myšlenka se všem zalíbila a na světě se objevilo to, čemu je zvykem říkat „lidová fronta“, a jmenovala se ta fronta Viet Nam Doc Lap Dong Minh Hoi neboli „Liga boje za nezávislost Vietnamu“, jenomže v politice se nosí krátká, úderná jména a tak dlouhé jméno Ligy okamžitě zkrátili na „Viet Minh“.

To bylo v květnu 1941. A uplynul pouhý půlrok a stal se Pearl Harbour. Strýček nezklamal, okamžitě se zorientoval a prozíravě vyhlásil spolubojovníkům a spolubojovnicím, že jejich boj v Indočíně se z malé války za nezávislost stává součástí globálního konfliktu. Se všemi z toho vyplývajícími malinkatými mínusy a velikánskými plusy.

V srpnu 1942 vyrazil Ho na další pěší voyage ze „svobodné zóny“ do Číny. Hranici překročil maskován za slepce, kterého vedl chlapec. Na čínské straně okamžitě prozřel, ale radovat se ze znovunabytého ostrého zraku dlouho nemohl, protože ho zatkli vojáci čínského generála Čan Fa-kuje. Čan Fa-kuej byl tím, komu se dnes rusky říká „polní velitel“, nebo anglicky „warlord“. Byl též zapáleným čínským nacionalistou, do té míry, samozřejmě, do jaké může být nacionalistou čínský generál. Strýčka zatkli naprostou náhodou, a důvodem zatčení bylo, že jeho dokumenty byly propadlé. Kromě toho, podezření u nacionalisticky naladěných čínských vojáků vyvolal nesoulad vnějšího zjevu zázračně prohlédnuvšího s tím, co bylo uvedeno v dokladech, ve kterých stálo, že „držitelem je čínský novinář Ho Či Min“. Na Číňana, jak bylo okamžitě ustanoveno ostrým, přimhouřeným, nacionalistickým okem, novinář moc nevypadal a bdělí vojáci ho okamžitě odvlekli do temnice coby japonského špióna.

Už po cestě se vyjasnilo, že není žádný Japonec, ale za to vyšel najevo ten pro novináře nepříliš radostný fakt, že je komunista. A čínští nacionalisté, kteří měli s čínskými komunisty velmi komplikované vztahy, s pocitem hlubokého uspokojení, posadili „čínského novináře Ho Či Mina“ do čínského vězení.

Jak všichni víme, dostat se do vězení jde snadno, ale dostat se ven jde velmi ztuha.

Strýček Ho proseděl u Číňanů déle než rok, a proseděl, zdálo by se, tu nejzajímavější dobu, ale osudu neutečeš, a je li ti souzeno stát se prvním vietnamským prezidentem, staneš se jím a nikde se neschováš, nikde se neukryješ. Čínští nacionalisté se s čínskými komunisty tu hádali, tu smiřovali, dokonce po sobě stříleli, a potom se opět sjednocovali, ovšem jestli Ho k cizí hostině něčím přispěl, tak snad jen tím, že se o něm doslechl Čou En-laj, který se za souvěrce přimluvil u svého známého polního velitele a ten, když se naskytla příležitost, ztratil slovíčko u třídně blízkého Čan Fa-kuje, a ten vězně propustil. Propustil ho, pravda, pod podmínkou, že strýček bude od teď špiónit pro něj, pro Čana, a Ho s tím lehce souhlasil, „nevídáno“, a odešel od Číňanů s čistým svědomím. Odfrčel. Nemusel si zvykat. Od babičky jsem utekl, od dědečka jsem utekl. „A tobě, Čane, tuplem uteču!“

A od tohoto okamžiku až navěky se stal Ho Či Minem.

V roce 1944 dal osud za věrnost životní stezce Ho Či Minovi dárek.

11. listopadu 1944 pilotu USAF Rudolfu Showovi v průběhu průzkumného letu podél čínsko- vietnamské hranice vysadil motor. Show vyskočil padákem a přistál v džungli na vietnamském území. Místní francouzské orgány vypravily k jeho zadržení několik hlídek, ale první se k němu dostali náhodně se vyskytující poblíž Vietminovci. No a coby nepřítele nenáviděných Francouzů ho nejenom, jasná věc, ukryli, ale i zahřáli, zaplať pánbůh ve Vietnamu zase není taková zima. Ho Či Min okamžitě pochopil, jakou šanci mu osud nabídl. Všeho nechal a osobně dopravil Showa do jižní Číny, překročiv hranici nejen bez obav, ale s vysoko zvednutou hlavou. Na Číňany se nyní díval svrchu, měl v rukách trumfa, živého a nepřebitelného.

Když se ocitl v Číně, spojil se s AGAS (Air Ground Air Service), americkou službou mající na starosti záchranu sestřelených pilotů, a předal jim živého a zdravého Showa. Ho doufal, že ho agasovci vezmou sebou do Kchun-ming, kde měli svou základnu, jenže oni ho poplácali po zádech, potřásli rukou, řekli „moc ti, kámo, děkujeme!“, přidali krabičku cigaret, sebrali Showa a odletěli.

Co je to dárek osudu vědí pouze ti, kteří je dostávají, a dostávají je pouze ti, kteří jsou schopni rozeznat dárek osudu od dárku k narozeninám, s dárkem osudu se tak lehce neloučí.

Ho Či Min ani nezavzdychal. Na vzdychání neměl čas. A neměl ani letadlo. Vyrazil do Kchun-ming pěšky.

Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře.

Reklamy

6 comments

  1. Janika

    Čtu tyhle články s velkým zájmem, ale přesto se musím přiznat, že moc nerozumím tomu, proč se Strýček pořád dokola cpal do té Číny, když ho tam zatýkali a věznili…

    • hans

      Řídil stranu, co stranu, hnutí. Potřebné peníze, kádry-instruktory, kontakt s Kominternou, měl získat kde? Ve Francouzi a Japonci zplněnm Hanoji?

      Věznění se později ukáže být přínosné. A v Číně byli Američané.

      • Janika

        Děkuji za reakci, hansi. Snažím se to pochopit a najít nějaký jiný příklad, třeba ze současnosti. Je to složité. Ta Čína nevypadala taky jako vstřícné místo pro jeho záměry. To není námitka, jen o tom přemýšlím.

        • hans

          Příklad ze současnosti? Pákistánské základny protiamerických Afghánců (přestože Pákistánská vláda je oficiálně proamerická – ale stejně jako v tehdejší Číně je její kontrola pohraničí mizivá a ve vnitrozemí se mezi 160 milióny Pákistánců snadno ztratí pár aktivistů (navíc s podporou místního islámského podzemí nebo slušných lidí kterým se zajídá zkorumpovaná vláda nebrání bombardování civilistů bezpilotníky). Přesně jako v tehdejší jižní Číně, akorát místo islamistů Ho využíval komunistické sítě, úplatné důstojníky místních vojenských/kuomintangských náčelníků, nebo slušné lidi, co se jim zajídala svinská korupce oněch náčelníků.

          Ono taky (protifrancouzští) komunističtí Vietnamci se zřejmě dali do kupy nejdřív v Kantonu a na jihu Číny a pak teprve pronikali do Vietnamu z Číny, ty první osvobozené vesnice na začátku článku taky obsadili když přišli z Číny, zjevně si z hranice dělali korzo – jako v dnešní afgh-pák hranici a zmíněné zadržení bylo ojedinělým nebývalým úspěchem čínských vojáků.

          • Janika

            To jste napsal vtipně, hansi :-): „místo islamistů Ho využíval komunistické sítě, úplatné důstojníky místních vojenských/kuomintangských náčelníků, nebo slušné lidi, co se jim zajídala svinská korupce oněch náčelníků.“