Hlavy

Přeložil Hamilbar, převzato odtud
hlavy1

Ve filmu Full Metal Jacket je jedna zajímavá scéna. Tedy, těch zajímavých scén je tam samozřejmě více, ale jedna je zvlášť zajímavá, když Šprýmař přichází do postavení první čety. V postavení první čety je křeslo a v křesle sedí mrtvola vietnamského vojáka. Vojáci s ním rozmlouvají, přejí mu k narozeninám a všelijak pitvoří.

Tu scénu lze vykládat všelijak. Třeba jako že smrt je všude kolem. Živí jsou neoddělitelní od mrtvých. Dnes on, zítra my a podobné hlouposti. Mně ovšem připomněla něco zcela konkrétního. Američané mají vůbec velmi specifický vztah k tělům nepřátel. Vytrháváním zlatých zubů, nezbytným to doplňkem každé války, to nekončilo. I když zuby samozřejmě také trhali, jakpak bez toho.

„Japonec byl živ. Byl těžce raněn do zad a nemohl hýbat rukama, jinak by se bránil do posledního dechu. V ústech mu zářil velký zlatý zub, který zaujal vítěze. Námořní pěšák podebral základnu zubu nožem a udeřil do rukojetí dlaní. Ale protože Japonec kopal nohama a cukal se, ostří se smeklo a vniklo hluboko do úst oběti. Pěšák zaklel a prudkým trhnutím rozřízl ústa až k uším. Stoupl si nohou na spodní čelist a znova se pokusil zub dostat. Krev se hrnula umírajícímu do krku. Vydal bublavý zvuk a divoce sebou zacloumal. Zakřičel jsem „tak už ho konečně zab“. Přiběhl druhý pěšák a vpálil oběti kulku do hlavy, čímž ukončil agonii. Mrchožrout pokračoval s nespokojeným vrčením ve vytahování své kořisti.“

„With the Old Breed: At Peleliu and Okinawa“, Eugene Sledge

hlavy2

Prvního února 1943 opublikoval časopis Life fotografii Ralpha Morse zobrazující uříznutou hlavu Japonce upevněnou pod věží tanku námořní pěchoty. Life dostal protestní dopisy lidí „neschopných uvěřit tomu, že američtí vojáci mohou páchat takové zvěrstvo“. Redakce namítla, že „válka je nepěkná, krutá a nelidská, a zapomenout na to by bylo ještě horší“. Mimochodem, obrázek s uříznutou lidskou hlavou vyvolal dvakrát méně rozhořčených dopisů, než obrázek týrané kočky v tomtéž čísle.

Již v říjnu 1943 mělo vrchní velení USA starosti s velkým počtem novinových zpráv a fotografii tohoto druhu. V jedné z nich se například psalo o vojákovi s náhrdelníkem z japonských zubů, a v jiné byly publikovány fotografie názorně demonstrující proces přípravy lebky, včetně jejího vaření a očištění od měkkých tkání.

hlavy3

Jak moc byla tato praxe rozšířená? Podle Weingartnerova průzkumu to není možné přesněji určit, ale dá se říci, že byla docela rozšířená. Máme-li věřit Harrisonovi, odřezávání trofejí z lidských těl prováděla malá část vojáků, ale jejich chování se opíralo o nálady většiny. Dower tvrdí, že drtivá většina vojáků se honby na podobné suvenýry neúčastnila. Ovšem tyto případy byly dostatečně početné, aby znepokojovaly vojenské vedení. Dá se s jistotou říci, že vytrhávání zubů bylo věcí všední, nevyzývající odpor řadových vojáků ani důstojníků. Vztah k jiným částem těla se u různých jednotek lišil.

V průběhu výzkumu, dotazování veteráni uváděli, že přinejmenším vytrhávání zlatých zubů mrtvým (a někdy i živým) nepřátelům byla široce rozšířená praxe.

Začalo to už od bitvy o Guadalcanal. Tedy velmi brzy. Fakticky – jakmile se objevila první možnost. A v roce 1944 celnice na Havaji zjišťovala u přijíždějících Američanů, zda nevezou lidské kosti.

Velký význam určitě měl při získávání částí lidských těl ekonomický motiv. Po takovýchto suvenýrech byla neustále poptávka. Posílali je domů jako dárky rodině nebo přátelům. Někdy si dokonce příbuzní takovýto dárek přímo přáli.

Je znám případ, kdy se matka dožaduje povolení, aby ji syn mohl poslat ucho, a dokonce případ uplacení vojenského kaplana japonskýma ušima. Nejznámější případ se vztahuje k fotografii týdne časopisu Life, s následujícím popiskem:

Když se před dvěma roky vysoký a urostlý poručík loučil se svou dvacetiletou nevěstou, slíbil jí hlavu Japonce. Minulý týden se Natálie konečně dočkala dárku podepsaného jejím milovaným a jeho třinácti kamarády.“

hlavy3

V roce 1942 nahrál Alan Lomax blues, ve kterém černý voják slibuje svému synovi japonskou lebku a zub.

Jistý kongresman dokonce daroval presidentu Rooseveltovi nůž na dopisy zhotovený z ramení kosti Japonce.

Když v roce 1984 došlo k repatriaci ostatků japonských vojáků z Mariánských ostrovů, přibližně 60 procent těl bylo bez hlav. Podle většiny zpráv, totéž platí i pro Ivojimu.

Vlastně dodnes vracejí lebky Japonců (z Druhé světové války) a Vietnamců (z války ve Vietnamu), někdy sami veteráni nebo jejich příbuzní, nebo je náhodou nachází policie.

Anglicky se můžete vice dočíst zde.

Reklamy

16 comments

  1. Hamilbar

    Jsem já to ale debil. Zapomněl jsem přiložit vlastní text. Již jsem ho poslal.
    Tak snad to Janika brzy napraví. Všem se omlouvám.

  2. sax

    Kdyz uz tu mate ty hrozne obrazky, pak pridam ukrajinskou rodinku rezniku z roku 1921:

    • Hamilbar

      Saxi, vy si myslíte, že si to ti Ukrajinci vystavili v chalupě jako trofeje? Nebo že tu lebku po vyvaření a odstranění měkých tkání poslali příbuzným jako suvenýr? Uventuelně, že z klíční kosti toho dítěte udělali otvírák na dopisy a poslali ho Leninovi?

      Nějak mi nedochází jak souvisí vaše fotografie s tématem toho článku. Můžete mi napomoci?

      • sax

        Nemam napovedu, jen mi to tak napadlo. K tematu se lze vyjadrit jen tezko, kdo nebyl v takove valce, muze jen udelovat hrabeci rady. Ze je tu jisty rozdil mezi oficialni americkou retorikou a vojenskou praxi je nasnade, ovsem odebirani telesnych trofeji je ve valce vcelku bezna zalezitost. Ze je protivnik ponizen na ne-cloveka je asi fakt, stava se z nej objekt, jako u bezneho lovu. Chodit nad mrtvym Japoncem s loveckym tesakem a vetvickou jehlicnanu, smocenou v „barve“ by asi bylo horsi, nez mu uriznout ucho jen tak fik fik.
        Proto jako jedine pozastaveni bych videl nad vyse uvedenym rozporem retoriky a praxe…a jeste dale: nad rozpornou retotikou, vydavanou za vrchol mravnosti. Me osobne udalosti z Abu Ghraibu prisly mnohem hruznejsi, protoze promyslenejsi a delane „v klidu“. To, co popisujete v clanku by se samozrejme delat nemelo, ale podle meho to uz k valce tak nejak patri.

        salome

  3. Hamilbar

    Děkuji saxi, že přestože se k tématu těžko vyjadřuje, jste se k němu vyjádřil. I když na vašem místě bych s tím Abu Ghraibem byl opatrný. Přeci jenom jste tam nebyl dozorcem, aby to nevyznělo jako hraběcí rady.

    Já se stále nemohu duševně propracovat z „moderny“ do „post moderny“, takže takové ty věci jako že „samozřejmě by se to dělat nemělo, ale ono to k tomu tak nějak patří“ jsou pro mě vždycky objev, takže jsem za to vděčný.

    Ta vojanda z vašeho obrázku s tou hlavou na tácu, to bude spíše nějaké starověké Abu Graib. Ale ani já ani vy jsme tam nebyli, takže žádné hraběcí rady. I když píší někteří, že Herodes u toho byl a nic moc radost z toho neměl.

    • sax

      Hamilbare, nic ve zlem, nechci tu delat nejake vlny.
      Jen…podle meho…nelze kapitolu vojenskych trofeji uchopit skrze moralni tematiku. Lze samozrejme rici, ze je to odporne a ze by se to delat nemelo. A ze „velitelstvi“ rika, ze se to nedeje a pritom je to na dennim poradku.
      Jak rikam dole: osobne zde vidim hlavni problem v tom, ze Amerika siri urcity ideal, ovsem dela to ohnem a mecem, cimz ho sama popira, tedy ze jde o pokrytectvi, navic primo az odporne, nebot je vseobecne jasne, ze jde o pouhou metodu, jiz nenesenou „svatym“ nadsenim a ze jde o chladnokrevny kalkul nejodpornejsiho zrna.

      Lidske mysleni je obrazne a tudiz se nemuze vyhnout tvorbe symbolu a praci s nimi.
      Dole se jeste zminuji o fetisi. Fetis je z definice cast celku, celek zastupujici. Muz, hladici damsky strevicek, hladi jeho prostrednictvim celou zenu.
      Tenhle styl mysleni ovsem nemusi mit pouze sexualni konotace, plati pro cele lidske mysleni, i pro valecne akce. S uchem nepritele prinasite domu celou porazenou armadu. Fotbaliste si po zapase „vymenuji“ dresy (sportovni moralka nedovoluje „stahnout z kuze“ pouze porazeneho, tvorba trofeje je zjemnena vzajemnou vymenou) a prinaseji tuto trofej domu namisto celeho valniku mrtvych hracu SK Slavia. Kde neni moralka propracovana (na venkove), tam visi „kuze porazenych“ dokonce v klubovne na stene, stejne jako hlava jelena ve vedlejsim mysliveckem krouzku :o)

      Pokud tedy zde vidim neco na reseni, je to to, ze ziskavani valecnych telesnych trofeji v dnesni dobe vypovida o tom, ze povolil moralne- kulturni krunyr a ze se ritime do doby „nerizene“.

      Muj pradedecek bojoval pred 150 lety v prusko- rakouske valce a i on si domu privezl trofej- pry se mu rozbil pasek, tak vzal jeden mrtvemu Prusakovi, ovsem po valce ho vystavil v sednici a z teto „casti kuze“ se stala rodinna trofej, kterou mam momentalne ve skrini v dolnim supliku vpravo.

      V dobe Belle Epoque, asi zatim nejzritualizovanejsim obdobi modernich dejin, tak valecne trofeje byly opravdu hyper-symbolicke (nejcasteji casti vystroje, hlina ci kamen z dobiteho uzemi, nabojnice atd.) Dnes uz nastupuje tak trochu „real“, nahota, uz to jede navostro :o)
      Zdravim a dekuji za vse, co tu vyrabite…

      • Hamilbar

        Ano saxi, se vším souhlas (tentokrát bez ironie). Ale stejně mi to nedá a přidám jednu historku z Druhé světové. Zkoušel jsem ji znovu najít, že bych ji jako k věci přeložil, leč nepodařilo se mi to. Takže ji převyprávím vlastními slovy, jak si ji pamatuji.

        V prvním roce války byl sovětský pilot šturmoviku (tehdy byly ještě jednomístné) sestřelen a nouzově přistál na břicho za nepřátelskými liniemi, poblíž nějaké vesničky. Jenomže měl smůlu, vesnička byla plná Němců, kteří se všichni vyhrnuli ven a běželi přes pole milého pilota zajmout. Ten chvíli počkal a když byli blíže vypálil do nich zbytek střeliva co mu zbyl v nábojových pásech kanónů a kulometů. Když se Němci vzpamatovali, doběhli si pro zbraně a jali se milého pilota dobývat. On po nich střílel z pistole. Když ho konečně zastřelili, zbyly mu v pistoli dva náboje.

        Protože vesnička byla blízko fronty, ještě týž den (jak to už se nepamatuji) se o incidentu dověděl velitel jednotky do které pilot patřil a opět ještě týž den napsal návrh na vyznamenání nejvyšším ze všech vyznamenání – Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR. Návrh několik měsíců posuzovala kompetentní místa a rozhodla Hrdinu mu neudělit, dostal pouze Řád rudého praporu.

        Někteří lidé se domnívají, že to bylo proto, že německý velitel, poté co přišel o 36 lidí, mrtvých a raněných, nařídil pilota pohřbít se všemi vojenskými poctami.

        • Janika

          Myslím, že v té historce by si obdiv zasloužil i ten německý velitel. Zrovna tak, jako ten německý voják, který zachránil pronásledovanou („nepřátelskou“) ženu s dítětem v bažině v příběhu Válka nemá ženskou tvář. Zachovat si svou lidskost v osamoceném postoji vůči svým spolubojovníkům je vždycky těžší. Válka nevytváří jen ty zrůdy. Myslím, že tomu tak bylo vždycky, ve všech válkách odpradávna. Není to žádným příznakem rozkladu civilizace, zrovna tohle asi ne. Už si nejsem jistá, jestli je tím příznakem rostoucí rozpor mezi oficiálně prezentovanými ideály pro většinu veřejnosti a tím, čím jsou zpracováváni ti, co osobně odvádějí tu špinavou práci. Dřív to bylo jasnější – jdeme dobýt cizí území a to JE dobrá věc :-).

          • Anonymní

            Polakum bojujicim v pevnosti Westerplatte se po dlouhem oblehani ve finale dostalo od jednotek wermachtu pochvalneho mruceni a kdyz odvadeli posledni co se nakonec vzdali, vojaci wermachtu jim salutovali.

  4. hans

    …ovsem odebirani telesnych trofeji je ve valce vcelku bezna zalezitost…

    Ovšem zprávy o odebírání trofejí z těl nepřátel nepřicházejí ze všech stran. Objevují se pouze v některých kulturách, vynikajících hluboce zažraným rasizmem.

      • hans

        Měl jsem na mysli 20. století.

        Ve starověku by se také našly „poháry z lebky nepřátelského náčelníka“. To jsou ovšem politické demonstrace na vládní úrovni, ze starších dob info o chování řadových bojovníků moc není… a o to tady jde, o chování obyčejných lidí.

        No, a skalpování byla většinou čistě obchodní záležitost. Když běloši přenášeli své války do Ameriky, angažovali Indiány a vypláceli odměnu za zabitého nepřítele, tak pochopitelně chtěli nárok na odměnu doložit – a jak anglickému úředníkovi dokážete, že jste před týdnem sto km daleko zabil tři bojovníky z profrancouzského kmene?

        • Janika

          Aha, já ve všem hledám algoritmus :-). Co se týče těch Indiánů, tak to je právě otázka, jestli je k tomu skalpování nedovedli až běloši.
          Taky myslím, že nejde o ty demonstrace na vládní úrovni, ani o ojedinělé excesy, ale o poměrně běžné vyžívání se v takových odpornostech. A v tom Američané jasně vedou…

      • hans

        Ono na trofeje z lidských těl jsem narazil i před pár lety, když se psalo o jakési putovní výstavě v Americe, sestávající z fotografií lynčů. Totiž od počátku 20. století do 30. let byly lynče veřejné slavnosti s účastí tisíců lidí i místní honorace (včetně kongresmenů) a zatímco černocha několik hodin postupně rozřezávali a upalovali, tak fotografové fotili dění v pohlednicovém formátu a lidi na zadní stranu svých obrázků nalepili známku a dopsali něco typu „strejdo Ede koukej jak Jůlinka drží negerský prst“ a posílali je příbuzným. Takové chování mi přišlo neskutečně neevropské… ale možná jsem jen zkažený komunistickou výchovou.