Vzdělání pro dámy

Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Tento příspěvek je pokračováním textu „Pracovat bude někdo jiný“.

Současné vzdělání, jak vysoko, tak středoškolské, se posouvá někam směrem k dorevolučnímu vzdělání pro dámy. Což nepřekvapuje, protože pracovat budou nějací, v širokém významu toho slova, gastarbajtři. Půvabní a okouzlující MY si můžeme dovolit nebýt elektrikáři, mechaniky, instalatéry, agronomy nebo chemiky-technology. Dalo by se říci – k čemu dělat ze šlechticů řemeslníky – jak říkával Ilja Iljič Oblomov. A dámy obou pohlaví se raději orientují na něco efemérně elegantního, něco jako designér či dekoratér, HR manažer, psycholog, právník, novinář, ekolog nebo lingvista-kulturolog. Obor mezikulturní komunikace. Že to zní dobře? Určitě na to někde dávají diplomy.

Proč tomuto vzdělání říkám dámské? To je velmi jednoduché. Dámy z vyšších tříd získávaly před revolucí velice slušné vzdělání, kdyby tak dnes měli všichni takové. Znaly dobře rodný jazyk a dokonce bez obtíží v něm psaly. Uměly dva cizí jazyky – fracouzštinu a němčinu. Anglicky uměla pouze vyšší aristokracie, kdežto francouštinu a němčinu uměli velmi mnozí. Například žena Nikolaje Berďajeva, Lydie, překládala společně se sestrou, takříkajíc čtyřručně, díla nějakého německého mystika, myslím, že to byl Jakob Böhme. A to měly dámy za sebou všeho všudy Charkovské ženské gymnázium. Dámy znaly výborně historii, zeměpis. Moje babička, absolventka předrevolučního gymnázia, si matematiku střední školy pamatovala až do smrti a mohla řešit moje příklady. Ale například fyziku a chemii se skoro neučily, jenom takové seznámení. Byla by chyba myslet si, že dámy byly nevzdělané. Jak Zinaida  Gippius, tak Alexandra Michailovna Kollontaj získaly právě takové, dámské, vzdělání. Mimochodem, středoškolské. Vysokoškolské vzdělávání žen bylo teprve v počátcích a hleděli na něj s určitým podezřením.

Bylo to pochopitelné a smysluplné. Na co se připravovala buržoazně-šlechtická dívenka? Stát se ženou, matkou rodiny, paní domu, a muže. Co musela umět? Musela se umět chovat, umět udržovat konverzaci, mít přehled o tom co se děje, být příjemná, dokázat udržovat sociální vztahy rodiny, přijímat hosty, vědět si rady v jakékoliv společnosti. To je důležitá role, ovšem materiální výroby se dámy žádným způsobem neúčastnily. Jedině snad v roli statkářek, ty existovaly vždycky.

Dnes jsou dámami všichni. Všichni, drtivá většina, se snaží získat elegantní a skvělé vzdělání. A vůbec nejde o jeho konkrétní profil, nazývat se to může různě: ekonomika, finance, mezinárodní právo, státní a obecní správa nebo nějaká lingvistika, jde o to, co všechny tyto dámské profese spojuje. A spojuje je to, že PRACOVAT BUDOU JINÍ. Jiní budou spolupracovat s pracanty na stavbě, jiní se budou vláčet v prachu a potu po polích a vymýšlet, jak se zbavit „amerického brouka“ dřív, než sežere celou úrodu, oni nebudou přemýšlet o vinutí transformátoru a přípravě skladovacích prostor na budoucí sklizeň. To všechno budou dělat JINÍ. Dobytek, lůza, tupci, socky a lůzři. Takové je současné vnímání života. Samozřejmě, realita do toho vnáší své korekce, ne každému se podaří dostat se na elitní školy, na ty „správné“ specializace a po absolutoriu usednout na ty „správné“ židle, v bankách, státních podnicích, ministerstvech. Realita bývá šedivější a tvrdší, než je sen, to je obecně známo. Ovšem naše jednání řídí sen, řídí ho právě to, co je celkově všude kolem, ve vzduchu se vznášející smysl života, jež nutí mládež orientovat se na dámské obory. Na všelijaký PR management. Je zajímavé, že dokonce po absolvování technických oborů se mladí lidé snaží dostat se na něco dámského. Mnozí spolužáci mého syna udělali právě to. Zabývat se vinutím transformátoru se nikomu nechce, jsme přece páni, ne řemeslníci.

Tak například mladí manželé – vnučka sousedky a její mladý muž. Absolvoval železniční fakultu a nastoupil… Mistr na spojování vagónů? Náčelník nějaké zastávky? Kdepak! Mladíka dostali na ředitelství železnice. A děvče dělá pomocnici u notáře. Takový milý, zamilovaný pár. Podařilo se jim uskutečnit dnešní životní ideál, ne všem se to podaří, ale ideál – je tu!

A k jeho dosažení není zapotřebí ani matematika, ani takový opruz, jako je chemie a fyzika. Tudíž myšlenka, slít všechny přírodní vědy do jedné lahvičky, plně odpovídá současnému trendu. Na seznámení to stačí, a podrobnosti nechť se učí JINÍ, ti co se budou muset v těch sračkách hrabat.  Co my s tím?

Kdy to začalo? Myslím, že v 70-tých letech. Tehdy se humanitární vzdělání stalo prestižnějším. Do té doby bylo jednoznačně prestižnějším a žádoucnějším vzdělání technické. Již jsem někde vyprávěla historku z análů naší rodiny. Na přelomu let 40-50-tých můj tchán a jeho bratr byli přijati na vysoké školy: můj tchán na Baumanský (elitní sovětská technika. Pozn. překl.) a jeho bratr na MGIMO (Moskevský státní institut mezinárodních vztahů – vychovává budoucí diplomaty. Pozn. překl.). No, a tchána mělo jeho okolí za úspěšnějšího a za, takříkajíc, většího frajera: přijali ho na Baumanku! Ale již v mých dobách, po dvaceti letech, to již bylo všechno zcela a naprosto obráceně. Představte si to, být inženýrem bylo prestižnější než být diplomatem. Podle všeho to tak skutečně bylo! V románu Alexandra Beka „Nové jmenování“ posílají stalinského ministra z nějakého průmyslového ministerstva jako diplomata do solidní skandinávské země. A on nemá radost, ale trápí se, tupec jeden, že mu vzali jeho práci. Potrápil se, potrápil se, no a umřel. Takový smutný příběh.

Ale již v 70-tých letech ten příběh vyžadoval obšírný historicko-kulturní komentář. Již tehdy nechápali, proč se trápil: radovat se měl! Práci mu, račte vidět, vzali…  V 70-tých letech se elita již nezabývala prací, měla funkce. Děti z lepších rodin již nepracovaly v továrnách. Když už absolvovaly nějakou technickou vysokou školu, věnovaly se akademické kariéře, výzkumu a ještě pro ně existovala Akademie zahraničního obchodu. Absolvovali – a vyráželi do zahraničí na obchodní zastoupení. Sice to nebyli diplomaté, ale přeci jenom to nebyla dílna, elektrárna nebo pole.

Ale úplně nejlepší je, rovnou jít na MGIMO. To je přímo kvintesence dámského vzdělání: jazyky, společenské chování, historie a geografie, slušná společnost. Nebo cizí jazyky – pro ty, co si netroufnou na MGIMO. Ne náhodou, když povolili soukromé vysoké školy, jako první začali napodobovat MGIMO –  všelijaké mezinárodní vztahy, světová ekonomika…

Samozřejmě, uskutečnit tyto sny se podařilo zdaleka ne všem. Navíc, dařilo se to jen velmi malému procentu, ale sen – byl. Uskutečnit se ho většinou dařilo dětem náčelníků. Ale toto statisticky nicotné procento hrálo velmi důležitou roli ve formování celkové atmosféry. Vůbec je strašně důležité, kam míří děti vrchnosti. Stalinův syn byl letcem, syn Chruščova – konstruktérem, kdežto syn Brežněva – náměstkem ministra zahraničního obchodu. Tito lidé zformovali ideu, která potom ovládla masy: je třeba absolvovat něco skvěle elegantního a poté usednout do klimatizované kanceláře.

Pravda, tehdy to bylo ještě tak nějak ostýchavé, stydlivé, ilegální. Dnes je to jasné, zřetelné, s plným vědomím si svého práva. Už dávno píšu: všechny zvrácenosti naší doby – to je jen maximální rozvinutí skrytých tužeb období Stagnace. Tehdy bylo dámské vzdělání pouhým snem. Vždyť pouhých 20% absolventů škol pokračovalo v denním studiu na vysokých školách. A 80% těch vysokých škol byly školy technického zaměření. A když to potom povolili, pootvírali spousty vysokých škol, a všechny humanitární. Dámské.

Ochabování masového zájmu o techniku je celosvětovým jevem. Ale protože jsme zemí světové grotesky, je u nás duchovní deindustrializace mimořádně hluboká. Je dokonce s podivem, že ještě nedávno nejprestižnějšími byli vousatí fyzici a kluci snili o tom, že se stanou kosmonauty.

A my mezitím rituálně fantazírujeme o nanotechnologiích a při tom zapomínáme technologie úplně obyčejné. I když jsme, jako národ, ještě neprošli industriální školou. Proběhli jsme ji pomačkaně a uspěchaně, jako stalinský dělnický kádr dělnickou fakultu. Ještě bychom se měli učit a osvojovat si průmyslové návyky. Všichni, inženýr-konstruktér, mistr v továrně, dělník. Jenže my jsme se na to vykašlali. I když, upřímně – sedět v kanceláři je jednodušší a zábavnější.

Advertisements

16 comments

  1. Janika

    Přesný popis toho, jak vypadá situace, nejen v Rusku. Tenhle článek dopovídá to, co „domestic lynx“ napověděla v předchozím článku, teď je jasnější k čemu směřovala.

    Ten popis vzdělanosti bývalých šlechtičen je zajímavý. Nevím, jestli to není moc zjednodušující srovnání, při kterém až zamrazí – jak dopadly ty jemné vzdělané dámy… :-)

    Zmínka o Oblomovovi mi připoměla, že dnes je v TV ruský film Oblomov s mým oblíbeným Olegem Tabakovem.

  2. Hamilbar

    Jak dopadly ty jemné vzdělané dámy? Různě. Alexandra Kolontaj dělala revoluci, Zinaida Gippius psala básně v emigraci v Paříži. To jen jako příklad.

  3. Janika

    Ano, to byly osobnosti, které se neztratí v žádné době. Mimochodem, krásné dámy, našla jsem si obrázky. Ale jako „třída“ skončily neslavně, po nich přišly budovatelky a údernice…

  4. Janika

    Napadla mě souvislost s funkcí pravé a levé mozkové hemisféry:

    Levá hemisféra: užívá logiku, zaměření na detaily, pracuje s fakty, pracuje s pravidly, zná slova a jazyk, rozpoznává názvy objektů, minulost a současnost, vyhledává pravidla, matematika, vnímá znalosti, jde mu o bezpečí, je realista. její fumkce převládá častěji u mužů.

    Pravá hemisféra: užívá pocity, zaměření na obecnost, pracuje s představami, pracuje se souvislostmi, zná symboly a obrazy, rozpoznává funkci objektů, současnost a budoucnost, vyhledává možnosti, filosofie a umění, vnímá význam, jde do rizika, je snílek. Její funkce převládá častěji u žen.

    A, pozor, levá hemisféra se rozvíjí později a u někoho se prý nerozvine skoro vůbec :-).
    hemisféry

    • ratka

      to je krásný obrázek :o) u mě je to nějak naopak. nejdřív se mi rozvinula levá půlkoule a teprve posléze pravá. a ta pravá se klube tak nějak těžce. jsem předelaný levák na praváka. Možná kdybych psala levou tak bych ten vývoj u sebe tolik nezpozdila. ale nikdy není pozdě :o)))

      • Janika

        Ratko, tak to opravdu nevím, jestli a jak tohle souvisí s leváctvím. To je zajímavé, zkusím o tom něco najít. To by pak bylo vlastně obráceně…?

    • Kamil Mudra

      A to „později“ je myšleno, vzhledem k věku, kdy? Třeba u mého, téměř šestiletého syna, pozoruji využívání logiky a zaměření na detaily vždy když se snaží vyargumentovat svou neochotu přijmout nějaký zákaz nebo příkaz. Jeho logika je tak „železná“ (i když v mantinelech jeho „databáze“) že má člověk mnohdy co dělat aby mu „vítězně“ čelil, aniž by při použití vlastních argumentů zacházel příliš do (jím prozatím neuchopitelné) hloubky.
      Že by nadějný matematik? :-)

      • Janika

        Myslím, že to je individuální, pochopila jsem to tak, že je to vlivem vzdělávání. A pak se to v průběhu života zase mění, četla jsem to letmo na víc místech.

        Děti nás často překvapují svými postřehy a okouzlují svým nezkaženým vnímáním. Zdá se, že Váš syn je osobnost :-).

    • Janika

      Děkuji, Kamile, i když bych se ani trochu neurazila, kdybyste mě přehlédl, já už jsem svými „úvahami“ odrovnala víc lidí… Odpověď si musím promyslet. Tohle je moje oblíbené téma, díky :-).

    • Janika

      Kamile, jestli se sem ještě podíváte, odpovím něco na Váš komentář u Tribuna raději tady, aspoň se budu míň ostýchat, i když stejně toho moc nenapíšu :-). Napsal jste:
      ***
      „Píšete:
      “Zvěcňuji tím, že nevnímám to, co je, takové, jaké to je, ale ve svých představách si to přetvářím.”
      To je ale popis toho jak pracuje každý mozek. Ani není třeba o tom hovořit jako o zvěcňování. Takto vnímáte vše, včetně sebe samé.
      Já považuji za zvěcněné to s čím se cítím “oprávněn” či mocen nakládat dle své vůle, aniž bych k tomu potřeboval předchozí souhlas zvěcněného. No a protože si neumím představit něco jako “částečný souhlas”, neumím ani rozlišovat mezi “větším” a “menším” zvěcněním. Buďto nezvěcňuji a nebo zvěcňuji.
      Zjednodušený příklad:
      Zvěcňuji koně, na jehož hřbetu se vezu kam uznám za vhodné aniž bych se ho před tím dotázal zda je ochoten mne odvézt.
      Nezvěcňuji řeku, kterou se nechám unášet, protože ona poteče úplně stejně, nezávisle na mé vůli.
      Ale zvěcnit mohu i sebe samého pokud se vnímám jako součást nějakého systému který je mi nadřazen.
      Pokud však tentýž systém vnímám jako společný “produkt” všech jeho součástí (tedy i můj), čili jako cosi co je těmito součástmi vytvořeno a užíváno pak, domnívám se, k onomu sebezvěcnění nedochází.“

      ***
      Se zvěcňováním je ta potíž, že to nemáme nikde definované, je to takové divné slovo a normálně nikdo neví, co to vlastně je. Pokud se tedy nechceme nořit do filosofie, což nechci a ani nedokážu. Přitom já osobně si pod tím pojmem cosi představuju, blízkého každodennímu žití a stále nás provázejícímu, a několikrát jsem se pokoušela dostat z lidí, co se normálně baví, jak by to „lidsky“ nazvali, ale marně.

      Takže, Vy můžete zvěcňováním rozumět něco jiného, než já, a kdo nás rozsoudí?

      Podle mého není zvěcňováním pouhý fakt, že je něco naším předmětem. Jako ta jízda na koni, to je přece vzájemný, rovnoprávný vztah. Když říkám rovnoprávný, tak myslím, že každý do něho vstupuje se svými možnostmi, které jsou rozdílné, samozřejmě. Ale odpovídá přirozenosti každé ze stran. Teprve, kdyby ta přirozenost koně byla člověkem potlačena, jednalo by se o zvěcnění. Na rozdíl od Vás si myslím, že ta hranice mezi zvěcněním a ne-zvěcněním je velmi tenká, nezřetelná, často „zvenku“ nerozpoznatelná.

      Samotný čin sám o sobě se nedá z tohoto hlediska jednoznačně posoudit, může být tím, i oním. Zabití zvířete – u lovce, který pronásleduje a zabije zvíře, to být zvěcněním nemusí, u řezníka na jatkách pravděpodobně ano.

      S tím posledním odstavcem asi souhlasím, spolupráce na nějakém díle je člověku vlastní a pokud je dobrovolná a z vlastní iniciativy, tak vykonávání „fyzické“ práce, kterou někdo jiný určil, zvěcňováním není. Otázka je, kde a jak to může fungovat…

      • Kamil Mudra

        Máte pravdu Janiko. Ta moje „definice“ je také jen snaha o převedení tohoto pojmu do „lidštiny“ odvozená od osobního axiomu (a proto netvrdím že pro každého platného) že „věc“ je to co nemá vůli, přičemž i pojem „vůle“ mám poněkud „rozostřený“ protože beru v potaz že může být jak poznaná (pozorovatelem, příp. zvěcňovatelem) tak nepoznaná. Aspoň vidíte jak to mám celé „na vodě“. Ale ptala jste se zda mám nějakou jinou definici zvěcnění a ne na to zda znám tu správnou, tak jsem Vám popsal tu „svou“ (nevím na kolik procent či zda vůbec).

        Ostatně – když to slovo může znamenat i „pasivní překrvení nejníže položených tkání u dlouhodobě ležících pacientů (hypostase)“
        http://slovnik-cizich-slov.info/hypostaze-hypostase
        což je hodně daleko od Plotina který (dle toho co jsem se dočetl) ten pojem zavedl pro vznik jednotlivých vrstev jsoucna emanací z nejvyššího bytí, i od toho jak jej používal např. Marx nebo Lukács – proč bych ho nemohl i já (či někdo jiný) používat po svém, v podobě blízké Komárkovu procesu „osekání“ přirozenosti? :-)

        Setkala jste se někdy se slovem „hmotař“? Pokud ne – zastavte se ve čtení a nejdříve si pod ním zkuste představit co by mohlo znamenat.

        Je to už řada let co jsem to slovo pochytil od kamaráda, který jím označoval osoby se kterými nebylo možné vést jakoukoli řeč na téma duchovno, záhady, kouzla, víra atp. Napadlo Vás totéž? Já od té doby nenašel žádné lepší jednoslovné vyjádření, protože slovo materialista, které jsem používal předtím, prostě nebylo to „pravé ořechové“. Domnívám se kamarád si to slovo nevymyslel ale mne s ním rozhodně obohatil.

        Co se týče jízdy na koni, domnívám se že většinou nejde o rovnoprávný vztah. Píši většinou protože si dovedu představit i kamarádství mezi volně žijícím koněm a člověkem, tedy případ kdy kůň sám dá najevo že chce člověka svézt. To si ovšem představuji pouze jako možnost a z praxe o takovém případu nevím. Ale věřím v přátelství mezi člověkem a zvířetem.

        Ale určitě bych se držel dál od lovce o kterém bych věděl že si nepotřebuje lovené zvíře zvěcnit. Znamenalo by to pro mne, že je ochoten vzít život i tomu koho považuje za sobě rovného, pro svou potřebu či zábavu. To už bych se cítil bezpečněji v přítomnosti toho řezníka, který jen dělá svou práci a nijak nad tím nekoumá.

  5. Irma

    Zajímavý pohled, dobře napsáno, ale přesto to vidím trochu jinak. Humanitní zaměření není podřadné technickému. To je skoro totéž jako kdybychom řekli, že muži jsou nadřazeni ženám, protože rozum je důležitější než city. Tak to není. Jedná se o dvě strany téže mince, stejně důležité. Já jsem například vystudovala jazyky, studium to bylo velmi náročné – žádná oddechovka, stále v oboru pracuji a moje práce je natolik odborná, že mě nemůže nahradit jen někdo, kdo to studoval na střední škole. Na techniku nejsem od přírody vybavená, ale takové je i velké procento mužů. Z některých jsou výborní překladatelé, novináři, spisovatelé nebo učitelé i přesto, že neumí zašroubovat ani žárovku. Je to podřadné? Já bych naopak techniku nepřeceňovala. Technicky je naše civilizace docela na výši, ale smysl života se vytrácí. Možná, že není třeba, aby měli všichni vysokou školu. Některé obory – jako mediální komunikace apod. – se mi taky zdají úplně zbytečné.

    • Kamil Mudra

      Hleďme jak je možné vidět stejný text rozdílně. Na mne, naopak, z článku nikterak „nedýchlo“, že by autorka upřednostňovala technické vzdělání před humanitním.
      Osobně souhlasím s Vámi že jde o dvě strany téže mince v duchu známého „chléb a hry“. Domnívám se že že pokud dochází k nějakému upřednostňování pak jde spíše o situační záležitost. Má li člověk ten „chléb“ alespoň uspokojivě vyřešený, začíná se více věnovat „hrám“ a naopak.
      Vzpomenu-li na svá mladistvá léta z dob předrevolučních, pak si uvědomuji že tématem našich hovorů bylo mnohem více takové to „filosofování o životě“, (příp. sport, muzika, romantika atp.) než zaobírání se tím, jak vydělat (nebo jinak získat) co nejvíce peněz – zajistit si obživu. Samozřejmě hrálo svou roli i to mládí (absence odpovědnosti za rodinu) ale přesto pro nás bylo, stran vzdělání, důležitější to zda nás baví než to za kolik se dá prodat, protože „chléb“ jsme měli, víceméně, jistý.

      • Janika

        Také jsem to nejprve pochopila v tom smyslu jak píše Irma. Ale máte pravdu, Kamile, není to proti „dámskému vzdělání“, ale je to o tom, že „dámami jsme všichni“, či-li vzniká obrovský nepoměr a nerovnováha.

  6. jednooký

    Miera úspechu sa dnes meria predovšetkým peniazmi (vlastne výlučne peniazmi). A platy technikov a technicky vzdelaných jedincov, na ktorých dnená civilizácia stojí a padá, sú hlboko pod platmi „humanisticky“ vzdelaných jedincov.

    Bola by celkom sranda, keby sa tak jedného dňa všetci tí „luzři“ – technici, remeselníci a vôbec rukami pracujúci ľudia presťahovali na inú planétu. Za desať rokov by mali na novej planéte celkom pekný život – a VIP na Zemi by sa pravdepodobne zožrali navzájom.