Dveře ve zdi – 60

Napsal alexandrov_g
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Tak tedy, vietnamští patrioti-nacionalisté-komunisté, dohromady se nazývající Viet Minh, dosáhli vytouženého cíle – Vietnam dosáhl nezávislosti. Jenže nezávislost je sice hezká věc, ale od rozhodnutí Postupimské konference se utéci nedalo a tak, sice opožděně, do Vietnamu rozděleného 16-tou rovnoběžkou, pod záminkou odzbrojení v Indočíně se nacházejících Japonců, vstoupila cizí vojska. Severně od 19-té rovnoběžky se rozmístili Číňané, kdežto jih dostali Angličané.

Necelých třicet let poté napíše o tom Stanley Karnow ve své fundamentální práci „Vietnam“: – it was a formula for catastrophe.

A měl, samozřejmě, pravdu. Jak, co se týče vzorce, tak, co se týče katastrofy. Ale v našem světě je všechno relativní, někoho bouře topí, kdežto jinému nadouvá plachty.

Vzorec vypadal následovně: zpoždění+Japonci+Francouzi+Číňané+Angličané=katastrofa.

Co se týče toho, čí plachty nadulo zpoždění při vstupu „odzbrojovatelů“ do Vietnamu, iluze nikdo nechoval a Anglická propaganda neprodleně oznámila světu, že hlavním vítězem je Viet Minh. O druhém vítězi, USA, Angličané nic nevykřikovali, ale zato jim to zkusili osladit tím, že je začali obviňovat z toho, že váleční zajatci nacházející se v japonských táborech museli kvůli Američanům trpět o několik týdnů déle.

Američané na to ničím neodpovídali, poslouchali a pokračovali v jídle. Apetit měli po válce záviděníhodný a neměli čas na plané řeči.

Číňané nikoho neobviňovali, jenom využili oficiální záminku a přesunuli do Vietnamu 150 000 vojáků, načež, aniž by věnovali příliš pozornosti Japoncům, začali Vietnam plenit. V pravém smyslu tohoto slova. Indočína do té doby nebyla, mírně řečeno, nějak zvlášť prosperující částí světa, ale když o něco později Čína svá vojska z Vietnamu stáhla, zanechala po sobě zemi, která vypadala jako po náletu kobylek.

(Každá asijská země má svoji „čínskou menšinu“, měl ji také Vietnam, měl ji za Francouzů, měl ji za Japonců, měl ji tehdy, když do Vietnamu vstoupili Číňané z „velké země“, a tato menšina se nikam nepoděla, když Číňané odešli zpátky do Číny. Rozdíl byl pouze v tom, že jestliže do příchodu Číňanů v roce 1945 patřila vietnamským Číňanům neproporcionálně velká část národního bohatství, pak po odchodu čínských vojsk se tento podíl změnil na „obrovský kus“. Etničtí Číňané využili krátký okamžik faktické čínské okupace severního Vietnamu ke své výhodě a dokázali uskutečnit, když ne „velký skok“, tak zcela jistě „velkou loupež“. Všichni si pamatujeme příběh tak zvaných boat people neboli „lidí na lodích“, kteří se v obrovském množství objevili po skončení Druhé Indočínské války. Svět tehdy nestačil žasnout nad fotografiemi džunek plujících v oceánu, nabitých hladem a žízní umírajícími nešťastníky, kteří se, jak nás přesvědčovala propaganda, „zachraňovali útěkem před komunisty“. Propaganda při tom zamlčovala jednu okolnost – „lidé na lodích“ dokonce i když měli vietnamská jména, byli v drtivé většině etnickými Číňany, kterým Vietnamci dovolovali „utéct“ až poté, co zanechali ve Vietnamu své nespravedlivé „úspory“, jejichž počátek sahal k roku 1945. Vietnamci jsou asijský národ a Asiaté si pamatují „vnitřní pamětí, nic nezapomínají a dokážou čekat.)

(Dovolím si ještě jednu odbočku: Ne náhodou se stal Ho Či Min prvním vietnamským prezidentem, uměl dobře mluvit, jenomže dobře mluvit je málo, je třeba ještě umět dobře mluvit s lidmi z různých vrstev společnosti, je třeba umět mluvit tak, aby různí lidé vás pochopili stejně, no a strýček dokázal dotknout se strun v duši na Sorboně studujícího inteligenta, stejně jako v duši negramotného venkovana. O tom, aby nesázeli na Číňany přesvědčoval své spolubojovníky následujícími slovy „…hlupáci! Copak nechápete, co se stane, jestli sem přijdou Číňané? Už jste zapomněli historii? Když se zde Číňané naposledy objevili, tak tu zůstali tisíc let, titíž Francouzi – cizinci, konec konců odejdou, jsou slabí, bílý člověk v Asii skončil, ale jestli nyní dovolíme, aby zde zůstali Číňané, zůstanou tu navždy, jak chcete, ale já upřednosťuji ještě pár let čichat francouzské hovno, než až do smrti čichat čínské!“)

No a ještě o Číně v kontextu tehdejších událostí – na první pohled sázka Američanů na Ho vypadá přinejmenším neočekávaně. Sázka strýčka na Američany byla absolutně logickou, ale proč si Američané vybrali právě jeho a ne někoho jiného? Jde o to, že z hlediska Američanů měl Ho Či Min dva důležité trumfy.

První – nehledě na to, že se Američané domnívali, že je strýček „uvedl v omyl“, když zveličil své síly, na místě samém zjistili, že v oddíle Vo Giapa nebyli skoro žádní etničtí Vietnamci. Síly Viet Minhu, schovávající se v džungli „v síle zhruba jednoho praporu“, se skládaly převážně z příslušníků různých vietnamských menšin, ale vzhledem k tomu, že Američané nevěděli, jak dlouho ještě válka potrvá a připravovali se k výsadku stále většího počtu diverzních skupin do oblasti dislokace Viet Minhu, byla z jejich hlediska přítomnost příslušníků různých kmenů, které žily na místech předpokládaných vojenských operací důležitým argumentem ve prospěch Ho.

A druhý trumf – kromě Ho Či Mina bylo ještě několik kandidatur na roli „hlavního vietnamského nacionalisty“, ale nějak se to tak schrulo, že všichni se „ušpinili“, všichni byli nuceni tak či onak spolupracovat s Číňany, pouze strýček byl v očích „mas“ spojován ne s Čínou ale s Ruskem, a Rusko bylo čímsi velmi vzdáleným a exotickým. Kdo jsou to Rusové ve Vietnamu nevěděli, ale za to velmi dobře věděli, kdo jsou Číňané. Strýček nejenom že s Číňany nespolupracoval, on byl „Číňany zamučen“. (Jestliže však tento trumf otočíme a pohlédneme na rub, tak s odstupem času vidíme, že historka s čínským vězením vypadá trochu jinak, není-liž pravda? Přišla právě včas a v budoucnosti se strýčkovi moc hodila.)

A nyní o „odzbrojení“ Japonců.

Dnes se to popisuje tak, že Japonci dávali při odevzdávání zbraní přednost Viet Minhu před Číňany. „Dávali přednost.“ Dobré, což? Máme vítěze a máme poraženého, při tom poražený nedělá to, co mu přikazují, ale to čemu „dává přednost“. Ve skutečnosti to ovšem proběhlo tak, že když Číňané odešli ze Severního Vietnamu (odešli odtud poté, co Francouzi zaplatili za odchod navrácením v Číně se nacházejících francouzských „koncesí“, které patřily do války Francii) poté, co vyvezli, vynesli a odvlekli všechno, co bylo možné vyvézt, vynést nebo odvléct, přenechali zbraně odevzdané Japonci Viet Minhu. Kolik to Viet Minh stálo a kde Viet Minh vzal peníze na úplatky nacionalisticky orientovaným generálům Kuomintangu, historie neříká, poznamenám pouze, že SSSR začal Viet Minh finančně podporovat až za tři roky poté.

S Japonci se pojí ještě jedna zajímavost. Málokdo ví, že na straně Viet Minhu bojovalo proti Francii v První Indočínské válce více než šestset Japonců, kteří zůstali po válce ve Vietnamu. A protože ve Druhé Indočínské Válce bylo válkou zachváceno daleko větší území, bojovalo na straně Vietkongu okolo čtyř tisíc, ve Vietnamu usedlých bývalých japonských vojáků. A zdaleka ne všichni byli prostými pěšáky, bylo mezi nimi slušné množství důstojníků japonské císařské armády, s bohatými bojovými zkušenostmi, o které se štědře dělili s Vietnamci.

Advertisements

6 comments

  1. Storm

    O čem tento příběh má přesně pojednávat, já jsem váš blog objevil nově a vidím, že tu není prvních 5 dílů. Bylo někde na začátku vysvětleno, o co vlastně jde? To má být nekonečné vypisování historie z pera nějakého Vietnamce, nebo to má mít někde konec, za jakým účelem je to vůbec psáno, kde to začalo a proč začátek není tady? Doufám, že mi rozumíte co chci vědět, ikdyž se mi nedaří se správně vyjádřit.

    • Janika

      Storme, asi od dílu 32 je to o vzniku státu Vietnam. Jinak je to široce pojaté vyprávění různých úseků z dějin, které píše pan Alexandrov, Rus, který žije a přednáší v USA. Účel, za kterým je to psáno? To nevím, ale jak tak postupně pročítám jednotlivé díly, začíná mi být jasnější to, co se kolem nás děje. Člověk se začne dívat na ty „velmocenské“ hry jinýma očima, oprostí se od těch jednoduchých klišé, na jaké jsme zvyklí.

      • hans

        ..dívám se jinýma očima… To je účel cyklu. V prvním přeloženém díle (šestém) to pan Alexandrov vysvětluje.

    • hans

      http://www.blisty.cz/art/65200.html – výsledek nemyšlení člověka, který „žere“ propagandu, věří, že co říká televize je pravda a nepřemýšlí o tom. (Ta koncentrovaná hloupost je až neuvěřitelná.)

      Pan Alexandrov se snaží z takovýhle ovčanů vychovat občany.

      • Hamilbar

        No, jak se říká v Praze : „Je blbej, nebo navedenej?“. Já bych spíše uvažoval o té druhé možnosti.

        • Janika

          Nebo „Koho chleba jíš…“ Ale zase si nemyslím, že třeba v kruhu rodiny autor sdělí, že ty žvásty prostě musel napsat, ale samozřejmě tomu nevěří. Vypadá to, že tomu sám i věří. Kognitivní disonance se tomu myslím říká :-).