Dveře ve zdi – 61

Napsal G. Alexandrov

Přeložil Hamilbar, převzato odtud.   

Jestliže si Číňané na severu Vietnamu nelámali hlavu ani tak Japonci nebo Viet Minhem, ale spíše se starali o vlastní kapsu, na jihu byla situace úplně opačná. Jih byl předán Angličanům a ti odjakživa správně chápali, že obsah hlavy je podstatně důležitější, než obsah peněženky, díky tomuto chápání se Angličané totiž stali Angličany.

 

Jakmile byl podepsán akt o kapitulaci a bylo možné „vyrazit“, překypujíce ušlechtilým soutěživým duchem, angličtí sportovci vyrazili, přesto, že to už v podstatě nemělo žádný smysl.

Velitel SEAC lord Mountbatten, který musel v pětačtyřicátém nejen rukama-nohama, ale občas i loktama-kolenama držet před očima se mu rozpadající hospodářství v podobě Indie, Barmy, Malajska a Indočíny (k těmto starostem mu Američané ještě přihodili Indonésii s její nově získanou národní ideou), poslal do Saigonu generála Douglase Graceye a jemu podřízenou zhruba dvacetitisícovou Dvacátou Indickou divizi s příkazem „nastolit zákon a zavést pořádek“.

V Saigonu po můstku scházejícího generála vítali Japonci, které měl odzbrojit, zástupci Viet Minhu coby představitelé „vietnamské vlády“ a též Američan Peter Dewey, spolupracovník OSS, spěšně převelený z Barmy do Jižního Vietnamu, aby tam reprezentoval „americké zájmy“. Přítomnost Vietnamců a Američana Gracey proignoroval a demonstrativně jednal pouze s Japonci. O něco později byl Dewey, který trval na tom, že jeho „tým“ má hrát roli zprostředkovatele mezi Viet Minhem a SEAC, bez dlouhých řečí prohlášen osobou non grata a vypovězen z Vietnamu. Po cestě na letiště na jeho automobil stříleli a Dewey byl zabit. Údajně vietminhovci, domnívajícími se, že jde o Francouze. Jak to bylo ve skutečnosti, to nikdo neví, věc je to temná, ovšem Ho Či Min ji hned využil a poslal americké vládě dopis, v němž vyjádřil svou osobní soustrast. Syn kongresmana Charlese Deweye, Peter Dewey je oficiálně považován za prvního Američana, který zahynul ve Vietnamské válce a jeho jménem začíná seznam amerických vojáků, kteří zahynuli v Indočíně.

Následující kroky generála Graceye byly stejně ukázkové, jestli rovnou neříci – „extravagantní“. Extravagantními se však mohou jevit pouze tehdy, jestliže je posuzujeme z hlediska obecně přijímané verze Dějin, z hlediska logiky v nich nic extravagantního nebylo, všechno co Gracey dělal, bylo nesmírně cílevědomé. Tak například místo toho, aby odzbrojil a internoval Japonce (připomenu, že to bylo oficiálním důvodem, díky němuž se Angličanům podařilo dostat se do Indočíny), provedl následující – Gracey sdělil Japoncům, že se vším svým vybavením a vojenskou infrastrukturou přecházejí pod jeho velení a budou dělat to, co jim on, Gracey, rozkáže, a disidenti, budou-li nějací, budou prohlášeni za válečné zločince a postaveni před polní soud (část Japonců poté okamžitě dezertovala a rozběhla se po Vietnamu).

Viet Minh byl prohlášen za nepřítele číslo jedna a Angličané spolu s násilně integrovanými Japonci a Francouzi, které Angličané vypustili z internačních táborů, se pustili do plnění úkolu, jenž byl Graceyemu uložen – „nastolit zákon a navést pořádek„, čímž se rozumělo vymýcení Viet Minhu. Z pochopitelných důvodů se nejvíce snažili Francouzi, využívajíce zmatku likvidovali všechno, co se jim nelíbilo, a líbilo se jim toho v září 1945 ve Vietnamu velmi málo.

Odpovědí na to byly masové nepokoje v Saigonu, vyvolané Vietnamskými trockisty, kteréžto nepokoje byly využity Angličany-Francouzi-Japonci jako záminka pro ještě intenzivnější mýcení, v důsledku čehož Viet Minh své pozice, které měl na jihu od samého počátku slabší než na severu (což bylo příčinnou, že byl potřeba Dewey a jeho zprostředkování), vzdal.

Díky anglickému úsilí Francouzi fakticky dosáhli předválečného stavu. Ale pouze na jihu. Na severu to bylo jiné.Tam byly pozice Viet Minhu podstatně pevnější. Kromě toho, poté co pomohli Francouzům na jihu Vietnamu, Angličané nijak netoužili po tom, aby si Francie navrátila „všechno“ a jakmile měli Francouzi jih v kapse, Angličané si umyli ruce a zanechali Francii samotnou s Američany.

Všichni jste viděli vynikající Koppolův film „Apokalypsa“ (Apocalypse Now), no a v roce 2001 byla vydaná „režisérská verze“, Apocalypse Now Redux, film byl znovu sestříhán a kromě toho tam bylo zařazeno 49 minut v roce 1979 natočeného, leč v původní verzi nepoužitého materiálu. Největší z nově dodaných částí je scéna, ve které se hlavní hrdina filmu, kapitán Willard, ocitne na kaučukovníkové plantáži, ztracené v džungli, patřící (v kontextu filmu směšné slovo) francouzské rodině, která místo toho, aby nechala plantáž plantáží a neohlížejíc se utíkala, lpí na ní navzdory všemu, drží se jí jako nějaké kotvy umožňující několika přeživším příbuzným zastavit obklopující je šílenství a získat alespoň iluzi reality v obklopující je ireálnosti. No a tito Francouzi pořádají pro Američana večeři v usedlosti, v koloniálním bungalovu, kde jako by se zastavil čas, kde sloužící pokrývají stůl škrobeným ubrusem, na který staví křišťál, kde se, před tím než jdou dolů na večeři, převlékají a váží si kravatu. Ale hrůza pochopení nakonec vyšplíchne ven a Francouzi jeden přes druhého začínají zvýšenými hlasy Willardovi vysvětlovat co se ve skutečnosti děje a jaká je role Ameriky ve vzniku Viet Minhu, Vietkongu a co se vlastně nachází v základech apokalyptického neštěstí, jež dolehlo na jejich útulný mrňavý svět.

Coppola, coby člověk skutečně talentovaný, adresuje celou tu scénu ani ne tak hrdinovi filmu, jako divákovi, a dělá to postupně, ukazuje Willarda ne jako natural born killer, ale jako natural born soldier, který, jako všichni lidé s vojenskou žilkou, politice nerozumí a rozumět nechce, je voják a vojákovi se z politiky a politiků dělá špatně, a Willard dělá, že poslouchá a přitom pokukuje po sedící z druhé strany stolu Francouzce a, občas ze slušnosti vydávaje vhodná citoslovce, přemýšlí ne o Dien Bien Phu a z výšky sedmdesáti metrů seskakujících parašutistech, přemýšlí ne o kaučukové plantáži a ne o višňovém sadu, ale přemýšlí o tom, jak tu holku přefiknout.

A mezitím mu Francouzi, sice francouzsky a ukecaně, vypráví věci, snaží se mu říct, jak to bylo ve skutečnosti. A ve skutečnosti to bylo právě tak. A právě proto se tato scéna do filmu v roce 1979 nedostala a z důvodů své „nejednoznačnosti“ dostat nemohla. „Apokalypsa“ je i tak film ne z nejlehčích, a tak zájemci o zhlédnutí „režisérské verze“ musí být připraveni zaplatit nejen penězi, ale i časem. A snahou. A alespoň nějakým duševním úsilím.

Asi takovým, jako když se my snažíme rekonstruovat „režisérskou verzi“ Dějin.

Jejich Redux.

Advertisements