Dveře ve zdi – 63

Napsal alexandrov_g
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Co to je válka?

„No to jsou mně otázky, – řeknete. – Válka je válka.“

„To ví každý hlupák.“

Pojďme, necháme chudáka hlupáka na pokoji, a zatímco se mu budou v hlavě honit jeho hloupé myšlenky, položte sami sobě, jakožto člověku bezpochyby chytrému, tutéž otázku, a potom na ni sami sobě odpovězte. Jako chytrý člověk chytrému člověku. „Válka – to je…“

 Co je „to“?

V současnosti je na prostorech Ruské Federace, a ona je, sice ne tak obrovská a bohatá, ale pořád ještě veliká, neobyčejně populární názor, že války se vedou „o zdroje“, ať už se pod tím chápe cokoliv, „whatever that means.“

Kletý nepřítel táhne na nás válkou, aby našemu Gazpromu sebral plyn. „My máme v bytě plyn, a vy?“ A oni, zdá se plyn nemají a právě pálí poslední parketu v kamnech, a světové Zlo si brousí zuby, aby ty šťastnější nájemníky o ten plyn obralo. Teoreticky je to možné, proč by ne, ale dříve než rozmnoživší se analytická centra vyřeší rébus, proč dospívající koťata odvracejí čumáčky od misky s darovaným mlíčkem, zeptejte se, ne jich, ale sami sebe – o jaké vlastně zdroje se vedla Studená válka?

Studená válka, to je zatím největší ze všech lidstvu známých válek, celý svět byl rozdělen na dva bloky a o co se vlastně vedl boj celých čtyřicet let? Co jim chybělo? Jaké zdroje? Co chtěla Amerika sebrat SSSR a co SSSR chtěl sebrat Americe?

A kvůli jakým zdrojům se vedly ty dvě nebo tři indo-čínské války? A o co mezi sebou bojovaly Indie a Pakistán?

A o jaké zdroje se vedla, místy přecházející v horkou, válka mezi SSSR a ČLR? Za právo navrtat na ostrově Damanskij plynový vrt?

Na tomto místě, ani ne tak ti nejchytřejší, jako ti nejvynalézavější řeknou, že rozpory mezi SSSR a ČLR vznikly z důvodů ideologických. „Chruščov zradil věc komunismu!“ Může být, samozřejmě, Dvacátý sjezd a všechno kolem, a Čína jako věrný následovník nesmrtelného učení nemohla mlčet a pustila se do provokací na sovětsko-čínské hranici. Mohlo to tak být? Mohlo, jistě, to se stává, včera „Stalin a Mao, Mao Ce-tung!“, a dneska – „zlořečení revizionisté a sociál-imperialisté!“.

Pojďme ale udělat následující logický krůček a zeptejme se sami sebe (nikoho jiného se stejně ptát nemůžeme), proč jsou tedy dnes vztahy RF a ČLR nesrovnatelně lepší, než byly vztahy mezi SSSR a ČLR v 60-tých a 70-tých letech minulého století? Vždyť přece z hlediska Komunistické strany Číny musí být „zrada Chruščova“ ve srovnání s nynější RF pouze jakýmsi nevinným čtveráctvím. A kde jsou obvinění ze zrady pracujících celého světa a kde jsou provokace? Protože monitor není papír a snese nejen všechno, ale ještě daleko více, člověk je nucen číst i takové věci, jako že  – Čína se údajně RF bojí. No jak by ne, „SJS a takové ty věci“. (pozn. překladatele – SJS – Strategické jaderné síly) Při tom si ti příliš patriotičtí a příliš mladí lidé, kteří píší podobné nesmysly, dokážou nevšimnout toho, že Čína (tehdejší!) se nebála Brežněvovského SSSR, kdežto v současnosti se, jak se zdá, dnešní Čína bojí RF. Humor. Ale my se nebudeme smát, protože jde o vážnou věc, jde o to, že pokud chcete uvidět alespoň obrysy reality, nevyhnete se pokusům pochopit co je to válka.

Takže válka, válka – to je stavba.

Válka je to, co umožňuje mravencům stavět jejich mraveniště. Válka je to, co umožňuje lidstvu stavět realitu. Bez války, jak se říká v mírových časech, se nedá nic postavit.

Válka je pokrok a pokrok je válka.

Pokrok v tom neširším slova smyslu, nejenom vědecko-technický, pokrok jako „růst“ a při tom nejen ve smyslu hmotném.

To co lidé považují za mír („mír“ jako absence války), to jsou pouze ty časové intervaly existence lidstva, ve kterých státy nenasazují do akce armády. Armáda, to je nástroj. Když máme stavbu (a staví se neustále), máme i stavební nástroje. Zednickou lžíci, lopatu, krumpáč. Kolečko. Míchačku. Bagr. Jeřáb. Dynamit.

No a lidičkové-mravenečkové mají za to, že stavba se zastavila, když stojí bagr, nedochází jim, že právě přivážejí cement, někdo sedí v bytovce a načrtává plán prací, jiný pobíhá s papírem a teodolitem a „rýsuje a rýsuje“, uvnitř rozestavěné budovy omítači omítají, ovšem kameníkům a pomocným pracovníkům opřeným venku o stěnu a hřejícím se na slunci se zdá, že stavba stojí. Že na zemi vládne mír.

A při tom o míru nemůže být ani řeči, je válka, a jestli stát nepoužívá armádu (nepoužívá jeřáb), tak jenom proto, že právě použil jiný nástroj, například diplomacii.

A diplomacie to je jako ten dynamit, když tam dáš malou nálož, udělá to průzkumnou šachtu, ale když se toho tam dá dost, tak klidně i nějaký ten kopec srovnáš se zemí. Nějaký stát sehnal milión mravenečků a sto let to stavěl, a ty pod to dáš pár náloží, doutnák, kousek odběhnout, zalehnout, zacpat si uši, ba-bach, a vymalováno. „Nechť je to místo prázdné“. A můžeme stavět něco svého.

A jestliže armáda není univerzálním nástrojem, diplomacie se dá používat i v „míru“, i ve válce, jí, diplomacii, je to jedno.

Například, proč myslíte, že ve Druhé světové válce kapitulovalo Japonsko? Na tuto quiz question existují dva názory. Podle toho nejrozšířenějšího se Japonci vzdali v důsledku „atomového bombardování“, a podle názoru rozšířeného na jedné sedmině souše, kapitulovalo Japonsko po „porážce Kvantunské armády„. Ovšem v realitě (v reálné realitě, jen ta má význam) Japonsko nekapitulovalo ani pro jedno, ani pro druhé, nýbrž v důsledku složité diplomatické hry, v důsledku blufování.

Blufovali Američané, jak se válka blížila ke konci (tehdy ještě nevěděli, kdy ten konec nastane, nevěděli, jestli jejich diplomatická lest zafunguje) začali pomocí sdělovacích prostředků vytvářet u japonské strany dojem, jakoby chtěli v případě vítězství uspořádat proces, na kterém budou soudit císaře Hirohita jako válečného zločince. A servírovalo se to jako „přání amerického lidu“, i když tomu výše zmíněnému lidu byl Hirohito u …, nebo jak se to říká. Jinými slovy, americký lid kašlal na japonského císaře.

Leč americká periodika nastolila otázku o „odpovědnosti Hirohita“ a roztočila ji do nebývalých obrátek. A Japonci ten cirkus vzali smrtelně vážně.

A Američané, už po „atomovém bombardování“ a poté co osud Kvantunské armády byl zpečetěn, dali japonské straně pomocí diplomatických kanálů na vědomí, že přesto, že to bude neobyčejně obtížné, neboť veřejné mínění Ameriky je ohledně císaře naladěno velmi nekompromisně, šlápnou, co se dá dělat, na krk své vlastní písni a přinesou tuto oběť, i když si Japonci takovýto přístup nezaslouží, a císaře Hirohita nebudou soudit, „co s tím také…“.

A předané Japoncům diplomatické garance, že soud nad Hirohitem se konat nebude, se staly tím kamínkem, který naklonil váhy ve prospěch japonské kapitulace. A při tom se Američané soudit Hirohita nechystali od samého počátku. Právě naopak, obávali se, že kdyby se s Hirohitem něco stalo, museli by při okupaci Japonska řešit vzniklý chaos. Mimochodem, Roosevelt vznesl tuto otázku na setkání se Stalinem v Jaltě a zajímal se o stanovisko sovětské strany. A Stalin, který jasně chápal, o co Američanům jde, souhlasil s tím, že na Hirohita by se nemělo sahat. Zde máme opět dvojité dno – vzhledem k poválečnému soupeření, které si Roosevelt i Stalin realisticky uvědomovali, byly by pro SSSR americké potíže do jisté míry výhodné, ale bylo zdá se uznáno, že mít v sousedství „zdroj nestability“ v podobě Japonska, zbaveného „hlavy“, bylo by větším zlem, než „americké základny“, a ze dvou zel bylo vybráno to menší.

Ale vraťme se ke stavbě. A ke zdrojům, bude-li vám libo. Jaké zdroje hledala Amerika po válce v Indočíně? A při tom Američané umožnili válčit jimi před chvílí stvořenému státu – VDR. Velmi dobře totiž (na rozdíl od „drahých občanů“ RF) chápali, že válka, to je stavba a že válka v Indočíně dá právě stvořenému státu to, co nemá, a jmenovitě – státní aparát a armádu. A dá mu to velmi rychle. Stavba pomocí války má tu výhodu, že je vedena údernickým tempem.

dvere 63 1

Z tohoto začínala Vietnamská lidová armáda.

To je ten známý vietminhovský prapor, který Američané z OSS učí házet granáty místo kamenů.

Po nějaké době se z toho praporu stalo toto:
dvere 63 2

Tady mají Vietnamci ještě děla předaná jim Japonci.

Pak se objevilo toto:
dvere63 3
A potom toto:
dvere 63 4

A takhle to všechno skončilo:
dvere63 5

To je rok 1954.

Před devíti lety tady nebylo nic. Byla tu kolonie. „Horní Volta s opiem a bez kulometu“. Kde nic, tu nic. Kromě kaučukové plantáže. A teď vyrostlo to, co vyrostlo.

Vyrostl stát.

Který nechali, aby si zaválčil, a kterému dovolili válku vyhrát.

Reklamy

19 comments

  1. Janika

    „Takže válka, válka – to je stavba.

    Válka je to, co umožňuje mravencům stavět jejich mraveniště. Válka je to, co umožňuje lidstvu stavět realitu. Bez války, jak se říká v mírových časech, se nedá nic postavit.

    Válka je pokrok a pokrok je válka.

    Pokrok v tom neširším slova smyslu, nejenom vědecko-technický, pokrok jako “růst” a při tom nejen ve smyslu hmotném.“
    To je podivný názor, asi se nedokážu povznést nad představu války jako absolutního zla. Trochu mě pan Alexandrov překvapil a nevím si s tímhle jeho racionálním nadhledem rady.

    Proč se vedou války (=útočné války), to je samozřejmě jiná otázka.

    • J. Hruška

      No, autor si to samozřejmš zjednodušil. Každá soutěž nemusí být válkou a každý pokrok z války nevzniká. Přesto nám jeho tvrzení může rozšířit obzor. Většinou si automaticky myslíme, že pokrok – dobrá a válka – zlá. Tady jsme nepřehlédnutelnám způsobem postaveni před skutečnost, že válka může být někdy příčinou pokroku. Takže buď může být někdy válka dobrá, nebo je některý pokrok nežádoucí, protože cena je za něj příliš vysoká. Svět je složitější, než jsme si mysleli.

      • Janika

        Pane Hruško, souhlasím s tím, že tvrzení v článku může pomoci rozšířit obzor, to máte pravdu, proto jsem ho jednoznačně neodsoudila. I tato Vaše věta je pozoruhodná: „Tady jsme nepřehlédnutelnám způsobem postaveni před skutečnost, že válka může být někdy příčinou pokroku.“ Možná spíš způsobem, jak dosáhnout zlepšení života, nebo vůbec přežití většiny.

        V dějinách Francie jsem kdysi četla pasáž o tom, jak Danton potkal kdesi na předměstí Paříže skupinu žen a vyslechl jejich nářky nad tím, že ony rodí syny a válka jim ty syny zabíjí. Prý se rozohnil a přednesl projev, ve kterém těm ženám vysvětlil, že proto ty syny rodí, aby zemřeli za vlast a nějaký ideál. Ženy to pochopily a zastyděly se. Danton byl skvělý řečník, ale bohužel jeho proslovy se nezachovaly. Což je škoda, protože já o tom, co říkal, přesvědčená nejsem.

        • J. Hruška

          No, můžeme samozřejmě měnit smysl slov, abychom nemuseli upřesnit nebo opustit dogma. Potíž je, že se pak nedomluvíme, protože nevíme, jaký smysl kterému slovu ten druhý přisoudil.
          Naproti tomu příklad s Dantonem jste zvolila skvěle. Pan Danton byl přesvědčen, že je správné, aby CIZÍ děti umíraly za JEHO ideály.

          • Janika

            Pane Hruško, máte na mysli slovo „pokrok“, místo kterého jsem raději napsala „zlepšení života většiny“? Snažím se význam slov definovat podle svého co nejpřesněji právě proto, abych se vyvarovala dogmat. Pro mě je slovo „pokrok“ bez dalšího upřesnění slovem bez významu, nevím, co znamená, a už vůbec nevnímám vývoj lidstva v čase jako „pokrok“.

            Ohledně Dantona děkuji za pochvalu. Ale on za své ideály položil i život svůj. Ono je to těžké, sám člověk nezmůže nic a spolubojovníci mohou padnout.

  2. Hamilbar

    Víte Janiko, ono ač se to nezdá, v tomto bodě se potkává pan Alexandrov s panem Chazinem. Samotné přírodovědné/technické vědění stačí tak akorát na konstrukci hračky. Řekové měli dostatečné znalosti umožňující konstrukci parního stroje. Pomocí parních pístů otevírali v jakémsi chrámu (jsem líný teď hledat podrobnosti) jakési dveře a hýbali jakýmisi sochami. Aby se ale z přírodovědného či technického poznatku/vědění stal civilizační fenomén je nutné:
    1) Zkoncentrovat neskutečné množství kapitálu.
    2) Toto zkoncentrované množství risknout. Metoda pokusů a omylů. (Historie je plná epických neúspěchů. Do učebnic a knih se ale dostaly většinou pouze úspěchy.)

    Což se děje dvěma způsoby:
    1) Pomocí úvěru.
    2) Válkou.

    Abych předešel případným námitkám, poznamenám, že většina akcií je a vždy byla kupována na úvěr.

    Tož takto, velmi stručně.

    • Janika

      Děkuji, Hamilbare, snažím se to pochopit, proto jsem se vyjadřovala velmi opatrně. Myslím, že je to o pohledu na válku z různých směrů. Tím jedním je pragmatický pohled na vytvoření podmínek pro přežití co možno největšího množství populace, to je ve výsledku vidět. Tím druhým míra utrpení, na tu se zapomene.

      To o rozšíření vědeckého poznatku je pozoruhodné.

    • J. Hruška

      Existuje ještě jedna možnost. Technická civilizace začala „feudální revolucí“. Využíváním vodních kol, mírovým využitím koní k tahání nákladů a jiným pracem (do té doby vozil kúň válečníky), zlepšováním nářadí a tak dál. Důvodem bylo, že dík křesťanství přestalo být únosné postavit k práci otroka a prásknout bičem, jak se to dělalo doposud. No, už je to skoro tisíc let. V ledasčem se vracíme.

  3. Jednooký

    Clauzevich tvrdí, že: vojna je len pokračovaním politiky inými prostriedkami.
    Ono sa to dá aj obrátiť a formulovať opačne – medzištátna politika je vojna vedená bez priamej účasti armád.

    Obe definície sú rovnako dobré a ukazujú na to podstatné – ak porovnateľne silné štáty nedokážu efektívne a obojstranne výhodne spolupracovať, dochádza ku konfliktu. Pritom konflikt môže mať rôzne formy – od ekonomických, cez politické až po vojenské. Dôležité je, že každý konflikt vytvára vo vnútri štátov, ktoré sa konfliktu zúčastňujú, napätie a neistotu a to zasa vedie k snahe získať nad súperom prevahu, aklebo aspoň k snahe o zlepšenie vlastnej pozície v konflikte, v konečnom dôsledku ide o získanie prevahy technickej, sociálnej, ekonomickej a vojenskej (armáda tu slúži obvykle až ako posledná tronfová karta).

    Toto samozrejme fungovalo od „nepamäti“. K podstatnej zmene myslenia politikov ale došlo po druhej svetovej vojne, s nástupom raketo-jadrových zbraní.
    V čom je rozdiel?
    Prakticky až do druhej svetovej vojny bola vojna vedená predovšetkým na frontoch, líniách dotyku dvoch znepriatelených armád, a hlavné vojenské velenie a predovšetkým politické vedenie štátov bolo obvykle bezpečne vzdialené od miesta priameho konfliktu. Svoje kroky tak mohlo plánovať v relatívnom kľude, a bez priameho ohrozenia seba alebo svojich príbuzných. V prípade nepriaznivého vývoja udalostí malo tiež dosť času na vyjednanie (pre seba) dostatočne výhodných podmienok ukončenia vojenskej časti konfliktu, prípadne na útek do „bezpečného zahraničia“.
    Raketo-jadrové zbrane vniesli do konfliktu s vlastníkom týchto zbraní nový prvok – nazval by som to „osobná zodpovednosť“. V prípade vojenského útoku na vlastníka raketo-jadrových zbraní môže priletieť „nediplomatická odpoveď“ zhruba do hodiny a politické vedenie štátu-agresora ju dostane osobne, vrátane podstatej časti príbuzenstva a značnej časti ostatnej populácie štátu.
    To vedie k tomu, že vedenia štátov sa chovajú, keď nie zodpovednejšie, tak aspoň, v pude sebazáchovy, opatrnejšie a pre vedenie konfliktov volia iné ako priame vojenské prostriedky. Patrí sem napríklad všestranná podpora opozície, podnecovanie a podpora vnútorných konfliktov, „vojny v zastúpení“ a podobne, to všetko s cieľom protivníka vnútorne oslabiť alebo rozložiť.

    Totiž – cieľom konfliktu je zlomiť protivníkovu vôľu k odporu a donútiť ho priať podmienky, ktoré by inak odmietol, vnútiť mu svoju vôľu.
    Urobiť to vojenskou silou je riešenie použiteľné len proti slabším protivníkom, ktorý navyše nevlastnia raketo-jadrové zbrane – vlastník raketo-jadrových zbraní je schopný aj v prípade svojej porážky spôsobiť protivníkovi utrpenie v takom rozsahu, že v konečnom dôsledku sú zisky z priatia nanútených podmienok menšie, ako ekonomické, materiálne a ľudské straty v konflikte.

    • Janika

      Jednooký, děkuji za zajímavý popis změny způsobu vedení válek s nástupem jaderných zbraní. Vypadá to tedy tak, že v období dlouhotrvajícího celosvětového „míru“ jsou neustálými oběťmi agrese slabé státy, které jen touží žít v míru a nikoho neohrožují. Ale kdo se má na to koukat…

      Co se týče toho, že porovnatelně silné státy nedokáží spolupracovat – ony ne že nedokáží, ony nemohou, to je o přežití…

      „vojna je len pokračovaním politiky inými prostriedkami“ a to druhé pořekadlo je jistě do jisté míry pravdivé. Ale zároveň je to o něčem úplně jiném. Je to jako když se s někým hádám, létají zlá slova, ale pořád existují alespoň nějaká pravidla pro lidské soužití – až do chvíle, kdy jeden vezme kámen nebo nůž s úmyslem druhého fyzicky zlikvidovat. Padnou všechny zábrany, tím okamžikem je dovoleno vše.

      • Jednooký

        Iste obeťami agresie silnýh sú štáty, ktoré „nemajú bombu“. Na „tie s bombou“ si nikto priamo netrúfne – nielen preto že tú „bombu“ majú, to je len jedna stránka, druhá stránka je to, že ten, kto získal „bombu“, je dostatočne silný aj v iných smeroch – získať „bombu“ znamená vyriešiť množstvo náročných vedecko-technických problémov, vyškoliť si ľudí, vybudovať priemysel – a túto štruktúru dokázať uchrániť proti nepriateľským tajným službám a ich útokom, a tiež získať nemalé prostriedky na vývoj a výrobu. „Bomba“ je potom len „čerešničkou na tortičke“ vojenskej a ekonomickej sily štátu (preto si napríklad myslím, že Severná Kórea pravdepodobne „bombu“ nemá).

        „…jeden vezme kámen nebo nůž s úmyslem druhého fyzicky zlikvidovat…“ – vtip je v tom, že toto urobí len ten, kto si myslí, že takto uspeje – alebo je cvok.
        Môže sa mu ale tiež stať, že z nožom v ruke sa srazu pozerá do ústia čezety…. A pohľad do tej malej, temnej diery hlavne má na ľudí neuveriteľné čaro – asi má to niečo spoločné s pohľadom do temných hlbín vlatnej duše… Aj veľké hovädá to bleskove presvedčí, že by sa mali k svojmu okoliu chovať slušnejšie. A bez prehovárania.
        Nikdy nikomu nie je dovolené všetko. Platí to pre malých, i pre veľkých.

  4. J. Hruška

    Někdo by možná řekl, že čím Danton zacházel, od toho sešel – to se ale dohaduji o hloupostech.
    Řeč byla o otázce, jestli je morálně obhajitelné zlepšení života většiny (nebo možná menšiny?) vítězů válkou – tedy utrpením, ožebračením a zabíjením poražených.

    • Janika

      Pane Hruško, Vy to formulujete jako „morálně obhajitelné“, já bych to formulovala jako „pro mé lidské cítění snesitelné“. Tak nevím, můžeme se shodnout?

    • Janika

      Stane, mně se zobrazují normálně. Ale je možné, že je to nějaký problém wordpressu. Který neovlivním, bohužel…
      Moc děkuji za upozornění.

      • che

        Taky mi to načítá včetně obrázků – zádrhel může být v nastavení prohlížeče, hlavně IE si občas dělá co chce, Firefox je lepší (i když taky občas zlobí).

        • Janika

          To jsem si také myslela, che, že nějaké prohlížeče, ale protože tomu nerozumím, tak jsem to svedla na wordpress ;-).