Bod bifurkace (CIV8)

Napsal crustgroup.

Přeložil Hamilbar, převzato odtud

Abychom mohli pokračovat v popisu alternativ budoucího vývoje, je nutné objasnit jeden matematický pojem. Stanislaw Lem se svého času velice trefně vyjádřil o matematicích:

„Představme si pomateného krejčího, který šije všechny možné šaty. Neví nic o lidech, ptácích či rostlinách. Nezajímá ho svět; nezkoumá jej. Šije šaty. Neví, pro koho. Nepřemýšlí o tom. Některé jsou kulaté, bez otvorů; jiným všivá roury, kterým říká „rukávy“ nebo „nohavice“. Jejich počet je libovolný. Šaty se skládají z různého počtu částí. Krejčí dbá jen o jedno: chce být důsledný. Jeho šaty jsou symetrické i asymetrické, velké i malé, roztažitelné i jednou provždy nepohyblivé. Když přistupuje k přípravě nového oděvu, přijímá určité předpoklady. Nejsou vždy stejné. Ale postupuje přesně podle jednou přijatých předpokladů a usiluje o to, aby z nich nevyplynul rozpor. Jestliže přišije nohavice, už je neodstřihne; nepáře to, co přišije; vždy to musí být šaty a ne chumáče naslepo sešitých hadrů. Hotové šaty odnáší do ohromného skladu. Kdybychom tam mohli vstoupit, přesvědčili bychom se, že některé se hodí na chobotnice, jiné na stromy, motýly nebo lidi. Objevili bychom šaty pro kentaura i jednorožce stejně jako pro bytosti, jaké dosud ještě nikdo nevymyslil. Obrovská většina šatů by neměla žádné použití.

Každý uzná, že sysifovská námaha onoho krejčího je čirým bláznovstvím. Stejně jako on pracuje matematika. Vytváří struktury, ale neví se čeho. Modely dokonalé (tj. dokonale přesné), ale matematik neví, čeho jsou to modely. Nezajímá ho to. Dělá to, co dělá, poněvadž se ukázalo, že taková činnost je možná. Zajisté, matematik užívá, zvláště při určování úvodních předpokladů, slova, která známe z běžného jazyka. Mluví např. o koulích, přímkách a bodech. Ale nerozumí těmi termíny věci nám známé. Povrch jeho koule nemá tloušťku a bod – rozměry. Prostor jeho konstrukce není naším prostorem, poněvadž může mít libovolný počet rozměrů…“ („Summa Technologiae“)

Právě takovým, čistě modelovým pojmem je bod bifurkace. V matematice je pod pojmem bod bifurkace myšlen opravdu bod, který, jak si pamatujeme, nemá žádný rozměr, ani vnitřní strukturu. Model, neboli matematická funkce, která se dostane do bodu bifurkace, ztrácí buď diferencovatelnost, nebo spojitost, nebo obojí – současně. Což v překladu z jazyka matematického do jazyka českého znamená, že chování systému poté, co projde bodem bifurkace, lze předpovědět jenom velice podmíněně – a kým nebo čím se stane potom – se často, na základě jeho chování před průchodem tímto bodem, předpovědět nedá.

Ovšem to, že se systém blíží k bodu bifurkace, se předpovědět dá. Bouřka, jež se k nám blíží za slunečného letního dne, dává o sobě vždy znát temnými mraky na obzoru, záblesky a vzdáleným duněním hromu. Naším úkolem je pouze nehulákat do poslední chvíle písně za doprovodu kytary, ale rozhlédnout se kolem, najít přístřešek pro grilovaný šašlik  a požádat děvčata aby se přestala projíždět na lodičce po vylidněné řece…

Většinou nejjednodušším způsobem, jak určit průchod bodem bifurkace, je rozvinout v čase vývoj toho či onoho historického procesu. Jestliže proces, vyvíjející se podle svých vlastních vnitřních zákonů, překračuje rámec obecného systému, v jehož rámci žije, pak nejspíš nějaká, zatím ještě nepůsobící a pro vnějšího pozorovatele zatím neviditelná vnitřní síla ho prostě zastaví podstatně dříve, než nastane „překročení rámce“ a možná dokonce otočí ten proces nazpět.

Kromě toho je třeba mít na paměti, že v každém složitém systému (a svět a lidstvo představují právě takovýto složitý systém) se jeho jednotlivé prvky vyvíjejí velmi nerovnoměrně a ve skocích – proto budou některé parametry pro různé části jednotného systému stejné (například cena ropy), kdežto jiné se budou lišit několikanásobně, nebo dokonce v řádech. Zkrátka jako v našem starém rčení – „co Rusa uzdraví, to Němce zabije a obráceně“.

Je celkem jasné, že budoucí superkrize, jejíž záblesky a temné mraky se již objevily na našem horizontu, asi těžko cokoliv změní v životě Papuánců v horách Nové Guineje nebo domorodců na ostrovech Polynézie.

Já jsem se například nedávno dověděl, že supermoderní a superdrahá stanice, určená ke sledování startů raket „Zenit“, postavená v rámci programu „Start z moře“ na vzdáleném ostrově Francouzské Polynézie, je pravidelně každého půl roku ponechávána zcela bez ochrany, uzamčená pouze visacím zámkem. V průběhu pěti let existence stanice domorodci (kterých na tom ostrově žijí alespoň tři tisíce) z ní odnesli pouze jakýsi velký kus železa, který sloužil k vyztužení základů. Zřejmě se někomu hodil do domácnosti – nebo k uvázání dobytka na pastvě – nebo k válcování zasetých semen, v zápřahu za párem volů. Co myslíte – postřehnou tihle hoši krach sociálního státu v zemích Západu a konec éry levných fosilních paliv?

Proto budoucí superkrize s největší pravděpodobností nejbolestivěji zasáhne právě centrum současného světa – ty nejúspěšnější, ty nejvíce přizpůsobené.

Pokud máte jiný názor a chcete se přít – prosím. Ale napřed mi dovolte, abych uvedl důvody, které mě vedou k přesvědčení, že superkrize udeří právě v centru světa – ať už se ona slavná Středozem bude jakkoliv snažit se jí zbavit, přenést do zahraničí nebo uhasit v zárodku.

Pro argumenty se obrátím ke své oblíbené vědě, k paleontologii. Díváš se na dinosaury – vidíš sebe. A protože, jak se zdá, dinosauři neměli ani náboženství, ani ideologii, tak všechno, co se s nimi stalo, můžeme analyzovat klidně, aniž bychom se pouštěli do neužitečných disputací o Bohu a spravedlnosti. Nakonec – Bůh a spravedlnost – to jsou vynálezy lidské. V přírodě se Bůh a spravedlnost nevyskytují. Vlastně – vyskytují, ale velmi často se vůbec nepodobají našim antropocentrickým představám o nich.

Abychom pochopili podstatu nadcházející superkrize, obrátime se k teorii přerušovaných rovnováh, vypracované americkými vědci Eldredgem a Gouldem a k teorii koherentní a nekoherentní evoluce rozpracované naším rodákem Vladimírem Vasiljevičem Žerichinem.

bod1

Gould, Žerichin, Eldredge.

Obě tyto teorie hovoří o tomtéž, ale vyprávějí o procesu evoluční superkrize každá trochu jinak. Teorie přerušovaných rovnováh říká, že všechny změny v živém světě se dějí náhlými skoky a teorie koherentní a nekoherentní evoluce vysvětluje vnitřní mechanismus takového neobyčejného vývoje života.  Při tom s překvapením zjišťujeme, že období klidu a postupného vývoje nesou v sobě zárodky změn, a okamžik „bouře a náporu“ naopak – vytváří technologie, evoluční principy a ideje, které zajišťují stabilní svět a klidný vývoj v průběhu následujícího klidného období globální „hry se skleněnými korálky“.

Kdo přežívá v neměnném, uspořádaném a stabilním světě? Samozřejmě ti nejlépe přizpůsobení. Právě ty nejlépe přizpůsobené druhy, lidé nebo státy, udávají tón a předělávají svět k obrazu svému v obdobích klidného, pravidelného života. Jejich síla se ale stává jejich organickou, dědičnou slabostí – jsou příliš dobře přizpůsobeni ke konkrétním, stabilním podmínkám. Prostě nemají absolutně žádný důvod se měnit. Jak se říká – „Tahiti, Tahiti… nebyli jsme na žádném Tahiti… i tady nám dobře vaří„.

Dále si dovolím obšírné citáty z přednášek a interview Kyrilla Eskova pro server polit.ru, kde populární formou vysvětluje myšlenky Goulda, Žerichina a Eldredge a staví „můstek“ od paleontologie k sociologii a vývoji lidského společenství. Zájemcům doporučuji přečíst celé texty těchto vystoupení, určitě stojí za to. Práce klasiků si jistě dokážete najít v síti sami, ty jsou však psány poněkud nudnějším vědeckým jazykem, a samozřejmě, zaměřené spíše na paleontologii než na lidskou společnost.

Dominantními druhy období křídy byly nahosemenné rostliny a dinosauři (vědecky – velcí Diapsidi). Právě tyto dvě formy života určovaly ráz krajiny v období rané křídy. Tvorové, které známe z dneška – malí savci-hlodavci, krytosemenné rostliny a opylující je hmyz, byli v období rané křídy vzácní a vedli žalostnou existenci na periferii „svátku života“ dinosaurů a nahosemenných.

bod2

Krajina v počátcích křídy. Povšimněte si holých strání, pokrytých řídkými „palmami“

Všechno to začalo z obyčejné trávy.

Když se ptáme dětí, v čem spočívají výhody krytosemenných rostlin před nahosemennými, většinou slyšíme pouze suché fráze z učebnice: triploidní endosperm, dvojité oplození…“ vypočítávají na prstech. To je všechno správně. Ale co to znamená pro biosféru?  Pro biosféru jsou krytosemenné zajímavé tím, že dokážou vytvořit trávu, což principiálně řeší problémy ekosystému se zvládáním poškozených teritorií. Nahosemenné k vytvoření rostlinného krytu na deštěm rozmytém svahu potřebují čas, zatímco krytosemenné to dokážou prakticky okamžitě – měsíc – a prázdný svah se zelená. Což řeší problém degradace a eroze půdy, a současně – znemožňuje  šíření pomalu rostoucích nahosemenných rostlin. Takříkajíc vítězstvím nad „mladými“ nahosemennými – krytosemenné už vyhrály. Jenom o tom zatím nikdo nevěděl – dinosauři zatím tyto podivné návštěvníky z budoucnosti nepostřehli.

Druhou zvláštností krytosemenných je entomogamie, kooperace s hmyzem. Krytosemenné zpočátku vytvářejí lokální populace, malé ostrůvky, a v této situaci potřebují k opylování „velmi přesné zbraně“, opylování větrem je na malých plochách velmi špatné řešení. Možnost přenášet pyl tam, kam je potřeba, je, jak se zdá, rozhodující. A kvůli tomu ihned vznikají struktury připomínající květy, jejichž úkolem je přilákat hmyz. Tyto imitace prvních květů vytváří tak říkajíc pracovní místa pro hmyz. A dál už to jde jako po másle. V témže okamžiku, kdy se objevují imitátory květů krytosemenných, mezi spoustou druhů hmyzu vznikají imitátory toho hmyzu-opylovače, který se objeví teprve podstatně později, imitátory much, motýlů a čmeláků. Naprosto fantastický obrázek. Motýl vzniklý ze síťokřídlých, motýl vzniklý ze stejnokřídlých. Má všechno co má mít, jenom je to živočich patřící do jiného řádu. Tímto způsobem vzniká systém s kladnou zpětnou vazbou. Skupina, která si vytvořila takovouto „svitu“, získává velmi podstatné výhody. V té svitě zároveň s tím začíná přizpůsobování, tedy – opět jsou vytvářena nová biologická pracovní místa. A skupiny, které se tímto způsobem vzájemně stimulují, se viditelně derou vpřed. Zatím kdesi na periferii života, ale již s obrovským vnitřním potenciálem.

Za třetí, pro evoluční úspěch je nutné obětovat svoji strukturu – tráva nemá čas patlat se s ligninem a celulózou při vytváření složité struktury dřeva. Tráva žije „tady a teď“, musí stihnout všechno udělat ve velmi krátkém čase, po který je „pánem hory“. Trávě rostou „masité“ listy a stébla s velkým obsahem fotosyntetizující tkáně (kupředu k výškám!), což má za následek vznik hmyzu těmito listy se živícího. Do té doby totiž hmyz využíval pouze generativní orgány, obsah cév, nebo dokonce dřevo – jenom ne listy: v listech nahosemenných (dokonce i u takového jako je Gingko) toho, takříkajíc, není moc k jídlu. Situace se mění až s objevením se krytosemenných, okousané listy a miny (cestičky vyžrané larvami hmyzu v listech) jsou známy již od počátku pozdní křídy. Na krytosemenných se zformovala celá rozsáhlá fauna hmyzu, živícího se jejich listy – brouků a housenek, kteří teprve později přešli na nahosemenné, kapradiny a přesličky. Mimochodem, tito staří „páni svahů“ z těchto nových „hostů“ neměli vůbec žádnou radost – protože nedokázali regenerovat své bezbranné, sežrané části. Býložravým dinosaurům zbývalo stále méně potravy – spousty ji spotřebovali malincí tvorové, které se nijak nedařilo omezovat v jejich apetitu.

Za čtvrté, jsouce nevysokou travou, je velmi těžké udělat velký plod, něco jako ořech nebo meloun! Dostanete pouze nevelké semeno, které pro velké býložravé dinosaury není příliš zajímavé. Ovšem všude šmejdící malí hmyzožraví savci brzy pochopili perspektivu pojídání tohoto zatím neobsazeného zdroje potravin. Je známo, že základem 120 miliónů let trvající „mírové koexistence“ dinosaurů a savců bylo totální oddělení jejich ekologických nik odpovídající rozdílům velikostních kategorií. V kategorii drobných živočichů, tvořenou savci, neexistovali žádní opravdoví masožravci – pouze hmyzožravci a nespecializovaní predátoři, jako například ježek, nebo opossum. Situace se změnila v křídě, když do evoluční arény vstoupili současní živorodí placentálové, mající podstatně vyšší úroveň metabolizmu než měli jejich triasoví a jurští předci. A právě těmto pionýrům se na základě nově vzniklého zdroje malých semen krytosemenných rostlin podařilo stvořit fytofága (pojídače rostlin) v té nejmenší velikostní kategorii – něco jako „krysu“ nebo „křečka“. Událost vskutku revoluční – je celkem jasné o kolik se zvětšila potravinová základna subdominantního společenství. A nyní se v něm nevyhnutelně musel objevit i regulační blok, tvořený specializovanými šelmami – takříkajíc „foxteriér“. A v tomto okamžiku – dalo by se říci, naprosto neočekávaně! – začínají konečně velké problémy dinosaurům – jejich dětičky totiž jsou totiž členy ne dominantního, ale subdominantního společenství – jak se rusky říká „stejná břichatá drobotina“. Dinosauří děťátko, nemající ještě (kvůli své malé velikosti) kvalitní metabolismus velkého dinosaura a jeho zápasnické kvality – je prostě velkou ještěrkou a chutnou kořistí právě pro takového, dnem i nocí aktivního, teplokrevného „foxteriéra“.

Ochránit děťátko by nemělo být složité… to ale pouze na první pohled. Dobře se to daří (jak víme) slonům a velkým kopytníkům, kteří vedou stádní způsob života, jenomže u dinosaurů vypadá situace jinak. Není problém zorganizovat ochranu snůšky (někteří dinosauři v pozdní křídě skutečně vypracovali takovéto typy chování), ovšem když je děťátko velikosti králíka, a rodič je velký jako slon, tak ho spíše zašlápne, než ochrání před napadením. Zmenšit tento nesoulad ve velikostech nelze (velikost mláděte je omezena maximální velikostí vejce: kdyby bylo příliš velké, skořápka nevydrží tlak kapaliny, a když zvětšíte tloušťku skořápky, zárodek se udusí), a tak je dinosauří potěr odsouzen zůstávat členem subdominantního společenství. Mimochodem, je zajímavé, že právě v této době draví dinosauři-teropodi uskutečňují řadu pokusů proniknout do kategorie malých rozměrů, a využívat nový zdroj potravy, jakou byly „krysy“ a „křečkové“, nicméně všechny končí neúspěšně: společenství se již zformovalo, niky jsou obsazeny, mrňaví teropodi přišli s křížkem po funuse. Lístky jsou vyprodány, vlak odjel.

Tento scénář událostí, jež předpokládá postupné vyhasínání dinosaurů, kteří ztratili kategorii rozměrově malých živočichů, se zdá být docela přesvědčivým. Posledním hřebíčkem do rakve „draků druhohor“ skutečně mohlo být ochlazení a kontinentalizace klimatu na konci druhohor, ale to bylo právě to „poslední stéblo slámy“, které zlomilo velbloudovi hřbet. V každém případě, většina paleozoologů nevidí žádný důvod k objasňování těchto událostí mimozemskými (málem jsem napsal – nadpozemskými) příčinami.

A jestliže zkušenost této starodávné krize promítneme na dnešek, dá se říci: – nová tráva už kdesi roste na svazích naší společné reality. A možná se kolem ní hemží motýli a čmeláci, a kdesi v laboratořích lidské mysli také brouci a housenky, a někdo už naplno přemýšlí o tom, jak stvořit křečka nebo krysu.

A co Foxteriér Soudného Dne? Přijde. V bodu bifurkace se vždy nachází tento Terminátor, tento troubící anděl Apokalypsy.

bod3

To už je ale úplně jiný příběh, ve kterém se objeví Lorenzův motýl podivné atraktory a Ray Bradbury se svoji nesmrtelnou povídkou „A uhodil hrom“.

Zatím by stálo za to podívat se, kde roste ta tráva, která již zítra dokáže změnit svět k obrazu svému.

Advertisements

28 comments

  1. Janika

    Pokud tomu dobře rozumím, tak autor vychází z předpokladu, že v období klidu a stability přežívají ti nejlépe přizpůsobení a naopak jsou první na řadě, když dojde ke zkáze. Měli bychom to být my, co žijeme v nejrozvinutější civilizaci. Ale zároveň říká, že po bodu zvratu se vývoj nedá předvídat, což je alespoň naděje :-).
    Omlouvám se, jestli jsem to příliš zjednodušila. Je tu hodně podnětů k přemýšlení, počínaje trefným úvodem o matematicích. Oni jsou vůbec vděčným objektem docela dobrých vtipů.

    • Jednooký

      Ano, je to v podstate tak.
      Totiž oni tí „najlepšie prispôsobení špecialisti“ (k nejakej činnosti či stratégi prežitia) sú zároveň produktom dlhodobo stabilných podmienok. Len v dlhodobo stabilných podmienkach je možná vysoká špecializácia – proste naučiť sa niečo robiť poriadne vyžaduje čas a investície (jedno v akej forme).

      Oproti dinosaurom máme jednu podstatnú výhodu – Inteligenciu a s ňou spojenú schopnosť komplexnej vnútrodruhovej komunikácie. Vedomosti a schopnosti sa v ľudskej spoločnosti šíria vertikálne (predkovia – potomkovia) i horizontálne (učením sa od súčasníkov – „rovestníkov“). To ohromne urýchľuje šírenie schopnosti prežitia v rámci príbuzenskej skupiny i druhu ako celku. Ďalším javom spojeným s inteligenciou je cieľavedomé vytváranie a používanie nástrojov. To umožňuje dosiahnuť výkony, na ktoré naše telo nie je dostatočne vybavené. Navyše, „nástroj“ ako taký má zaujmavú vlastnosť vo vzťahu k špecializácii – špecializuje sa predovšetkým nástroj, nie jeho používateľ. A špecializácia nástroja je v porovnaní s procesom špecializácie biologických druhov v podstate okamžitá.

      Samozrejme – za inteligenciu sme zaplatili vysokú cenu. Fyzická výkonnosť človeka (sila, rýchlosť, vytrvalosť…) je mizerná, máme zakrpatené takmer všetky zmysly, stratili sme srsť, máme veľmi dlhý prenatálny vývoj a mimoriadne dlhé obdobie pred dosiahnutím dospelosti, nehovoriac o rôznych ďalších nedostatkoch… A celkom mimoriadne sme sa premnožili.

      • Janika

        Děkuji za zajímavý komentář, Jednooký.

        K té vysoké specializaci – potom je tu taky otázka, do jaké míry je taková specializace lidsky přirozená. Chci tím říct, že do tohoto současného stavu bylo lidstvo násilím zpracováno a vlastně si to už ani neuvědomuje. Mám papouška v kleci, šťastně tam štěbetá a povídá si se mnou, ale mně je ho stejně strašlivě líto, že nikdy nepoletí k obloze… Kdybych mu dala svobodu, nepřežil by. Neumí už žít na svobodě, podle své přirozenosti, zrovna tak, jako my.

        Takže ti Papuánci či Polynézané do toho přirovnání k dinosaurům zřejmě zahrnuti nejsou. Nejde o lidství jako takové, které je určeno k zániku, jde o způsob života. A tady to začíná být hodně zajímavé, o co tedy vlastně jde?

      • J. Hruška

        Řekl bych, že autor skutečně předpokládá nahrazení dnešní technické civilizace jiným typem společenství, těžko v tuto chvíli říct jakým. O tom už tady nedávno mluvil jiný příspěvek. Vypadá to pravděpodobně, protože se tato civilizace zjevně dostala do slepé uličky.
        O té schopnosti vnitrodruhové komunikace bych si dovolil nesméle poznamenat, že právě její ztráta nasvědčuje tomu, že tato civilizace „dojíždí“. Připomíná mi to babylonské zmatení jazyků. Tento dávný příběh vypravuje svým osobitým jazykem o tom, že když lidé přestanou být „jedné mysli“, přestanou si rozumět.

        • Jednooký

          Nemyslím, že sa naša schopnosť vnútroduhovej komunikácie vytráca. Problém je skôr v tom, že komunikačné kanály sú úmyselne preplnené zbytočným balastom, spamom a šumom – a týmto bordelom sú plnené úmyslne, zrejme preto, aby sa aspoň niektoré dôležité informácie v tomto komunikačnom šume stratili, nedostali sa k potenciálnym prímateľom.
          Takže témou rozhovorov sú sociopati z Farmy a podobné existencie, nie napríklad kroky vedenia štátu. Čož je zrejme cieľ….

          Blíži sa nám „koniec sveta“ podľa kalendára Mayov. Lenže pre Mayov neznamenal „koniec sveta“ to isté ako predstavuje pre kresťanov – teda definitívny zánik a súdny deň. Mayský „koniec sveta“ znamená zhruba „koniec sveta ako ho poznáme“, teda nie je to definitívne zničenie, ale skôr hlboká, zásadná zmena, po ktorej už nič nebude ako predtým. Bod zlomu, uzlový bod, bod premeny… Tak jeden ľudský svet zanikne, skončí preto, aby sa mohol zrodiť a rozvinúť nový. Iný….

          Takže otázka: „A tu to začína byť veľmi zaujímavé, o čo teda vlastne ide?“ je celkom na mieste.
          Lenže to je práve ten problém s bifurkáciou – bodom zlomu. Nedá sa predpovedať výsledok – podoba ďalšieho dlhodobejšie stabilného stavu, ani cesta, ako sa tam systém dostane. Všetky možnosti sú otvorené a vlastne rovnako pravdepodobné. V lepšom prípade sa dajú odhadnúť krajné možnosti, ale nedá sa ani len odhadnúť, ktorá možnosť sa nakoniec realizuje a akou cestou.

          Ostatne, príbeh babylonskej veže rozpráva o niečom podobnom – jeden svet, ten svet v ktorom si všetci navzájom rozumeli a žili na jednom mieste, zanikol, a ľudia hovoriaci každý iným jazykom, sa rozišli po celej šírej zemi.
          Lenže – keď hovoríme rovnakou rečou, rovnakými slovami, môžeme aj prekrúcať slová, klamať a zavádzať. Ak musíme spolu žiť, a nemôžeme používať falošné slová, musia za nás hovoriť naše činy – a klamať činmi je veľmi, veľmi obtiažne…

          Janika, tvoj papagáj (neuvádzaš druh) by asi skutočne slobodu neprežil. Ale z iného dôvodu – jeho domovina je iná, je to potravinový špecialista, a nie je pripravený ani vybavený na život v našich podmienkach, na zmeny ročných období v našej krajine, kde sa teplota počas roka mení o 50 či 60 stupňov, na zmeny dostupnosti potravy od sezónneho prebytku po dlhotvajúci nedostatok. Ale ak by to bol napríklad novozélandský papagáj nestor kea, tak jeho šance zasa nie sú až tak špatné – ten je na zimu pripravený a zožere skoro všetko…

          • sax

            „Nemyslím, že sa naša schopnosť vnútroduhovej komunikácie vytráca. Problém je skôr v tom, že komunikačné kanály sú úmyselne preplnené zbytočným balastom, spamom a šumom…“

            Presne tak, jednooky…
            Jen ona „preplnenost“ je zamerena trochu jinak: jde o inovace, zamerem je zde vytvorit novy vyrobek, aby obstal v konkurenci, nejde o to, pretezovat lidi zamerne.

            Na dvou jednoduchych pripadech:

            Mam doma internetovou TV a provider kazdych cvrt roku meni vzhled a ovladani stranek, pricemz obsah zustava v podstate nezmenenny. Pro me to znamena jedno: kazdych ctvrt roku se naucit jine algoritmy ovladani…a uplne zbytecne, jen proto, aby majitel mohl kazde 3 mesice prichazel s „vylepsenymi sluzbami“.

            Druhy priklad je obdobny, jen mechanicky: v nasem krame delaji kazde 2 roky rekonstrukci, spojenou s prekladanim zbozi do jinych regalu. Kazde dva roky si musim minimalne pul roku zvykat na to, ze kram vypada jinak a ze me oblibene zbozi je na jinem miste (musim hledat).

            Jiste, marketing hovori svym vlastnim hlasem a jazykem, ovsem vysledek je ten, ze na TV se uz skoro nedivam a chodim nakupovat do lacineho diskountu nikoliv proto, ze je laciny, ale protoze v nem maji malo veci a ty jsou vzdy na svem miste.

          • Kamil Mudra

            Měl byste se, saxi, nad svou „vnitrodruhovou komunikací“ zamyslet. Správně byste měl projevit zdravý (nákupní) zájem o vše co je Vám tímto přesunováním podstrčeno (i kdybyste si na ten nákup měl půjčit). S takovými „konzumenty“ jako jste Vy nám teda ten kapitalismus nepokvete. :-)

        • Janika

          To je zajímavé srovnání neschopnosti komunikace s babylonským zmatením jazyků. Nikdy mě to nenapadlo a tenhle výklad biblického podobenství má něco do sebe. Samozřejmě, že si lidé strašlivě nerozumějí, a to přes strašlivé množství vyřčených slov. Řeč neslouží k dorozumění, každý si omílá jakési mantry a prázdné pojmy, bez vstřícnosti k druhé straně. Doufám, že Vaše „jedné mysli“ může odpovídat tomu, co jsem nazvala „vstřícností“, pane Hruško :-).

          • Kamil Mudra

            Jde o výklad se kterým jsem se setkával nejčastěji (nepočítám-li ten církevní o pýše). Má jistě své opodstatnění protože symbolizuje zánik společného díla způsobený uměle vyvolaným pouhým narušením komunikace (tedy působením zevnitř) který se ukázal dostatečně účinným a navíc s absencí možného rizika protitlaku (ve formě semknutí se), coby reakce na viditelný tlak zvenčí. Manipulátoři všeho druhu se jistě z tohoto „experimentu“ poučili. Manipulovaní bohužel nikoli ačkoliv, jak se domnívám, právě jim bylo toto poselství určeno.

          • Janika

            Nějak tomu moc nerozumím, Kamile – narušení komunikace (co se tím vůbec myslí?) vede k zániku společného díla? Mně se to zdá skoro naopak, že když je potřeba vykonat nějaké dílo, tak se tam lidi naženou a o žádnou komunikaci nejde.

  2. Kamil Mudra

    Takže, Janiko, pokud máte novozélandského papagáje, raději se k němu netočte zády :-)

    • Janika

      Ne, Kamile, je to jen malý papoušek škraboškový. Říkám mu „skartovačka“, protože během chvilky sešrotuje arch papíru. Dělá si z něj proužky a ty posunuje v zobáku. Proč to dělá, to netuším. Přikládám starší fotku, chtěla jsem ho vyfotit lépe, ale nechce dnes pózovat, potvora.
      papousek

      • Kamil Mudra

        Tak ten se, Janiko, o své přežití mimo klec strachovat nemusí. Postačilo by mu zaklepat zobákem na některé okno kanceláří ve Siwiecově ulici (sídlo ÚSTR), předvést svou schopnost a žil by si tam jako ve vatičce. To by se to pak hezky vymlouvalo: „Tahle informace? Hmm… tak ta nám chybí. To víte ten náš papouch! Je horší než tiskařský šotek.“ :-)

        • Janika

          :-)) No, je opravdu výkonný a má značnou spotřebu papíru. Divím se, že ho to pořád tak baví, jak vidí arch papíru, tak projevuje velké nadšení :-).

  3. sax

    Diky moc za prispevek…
    Ovsem priznavam, ze biologicke uvahy o naho- a krytosemennych rostlinach mne zaujaly vice, nezli sama futuristicka paralela k nim.

    Nejsme rostliny, nejsme dinosauri.
    Cely nas soucasny problem vezi ve spatne distribuci vlastnickych prav cestou „falesneho bohatstvi“, kterym jsou virtualni penize (hyperfinancnictvi).
    To, co jsme vyrobili, to zustava, hmotne predmety, technologie, „dusevni algoritmy“, jde jen o to, kdo a za jakym ucelem s nimi naklada.

    Pred nejakou dobou jsem se na netu velmi casto ptal, co je na dluhu vlastne spatne, proc je nedobre nekde „zaseknout sekyru“, kdyz zadluzene statky stale uzivame…dostal jsem jen jednu validni odpoved: nebezpeci se skryva v tom, ze dluh na techto statcich odkoupi treti, nam nepratelska osoba.

    Reseni jakekoliv dluhove krize je tedy osdtrizeni od dluhu a ponechani si statku (stejne to udelali na Islandu).
    Na to je ovsem treba nejaka vykonna moc, tedy zde armada, ktera zatim (a doufam ze i nadale) zustava v nasich vlastnich (statnich) rukach.

    Ze by doslo ke kolapsu na nasem uzemi, to je mozne, ze by s nim ovsem prisel i „stret civilizaci“ (myslim opet na vlastnim, nasem, Zapadnim teritoriu), to uz nepredpokladam.

    Zde jeden clanek na podmalbu:
    http://www.presseurop.eu/cs/content/article/2932411-cinska-mafie-stat-ve-state

    Dnes nejsou nejhorsi zbrani, okolo ktere se chodi po spicakch, atomove zbrane, ale technika plosne, rasove genocidy (plus koncentracni tabory). To je „tajny odkaz“ nemecke kultury, o kterem se uz desetileti nesmi mluvit, je to neco jako „tajna zaloha“, peclive strezena a tabu.

    Abyste mi rozumeli: nevolam po tom, neco takoveho uskutecnit, ale pouze pripominkuji, v sentencich uvodnikove, futuristicke uvahy, ze kdyby k nejake vymene „prizpusobenych zapadnich specialistu“ za „potencialne prizpusobitelne z Vychodu“ melo dojit, pak se mame cim branit.
    Evropa se homogenizuje, technologie (prevazne ty vojenske) tu zustanou.

    Jiste, kolaps povede k fluktuacim, nestabilite, castecnemu chaosu, ale vysledna civilizace bude o to silnejsi, protoze mene slozita, hure desatbilizovatelna. A bude i potom stat na technickych zakladech.

    Oproti „nahosemennym“ mame v rukach jednu zbran, kterou oni neznaji: schopnost absolutniho zvecneni druheho cloveka, nelidske, jakoby bezduvodne tyranie na druhem cloveku, vymikajici se vsemu „lidskemu“, to mame uz zazrane pod kuzi, to je (snad bohuzel…nevim), nase zasadni „evolucni“ vyhoda.

    Pak je ovsem druha moznost a to ta, ze „krytosemenna konkurence“ se vyvine uprostred nas, uvnitr Zapadniho teritoria. K tomu by ovsem doslo az tehdy, kdyby nase civilizace opravdu padla na hubu, prestala fungovat elektrika a stat se rozpadl. Tady ovsem nevidim duvod, proc by se to vubec melo stat. V hi-tech civilizaci nezijeme dlouho, ja sam jsem jeste zazil mechanicke psaci stroje a konmi tazene povozy na prazskych ulicich .o)
    Mohu ujistit, ze zas tak velky rozdil oproti dnesku to nebyl, jedine v tom, ze to fungovalo pomaleji, coz nakonec muze byt pro spoustu lidi i uleva.

    Co by muselo prestat fungovat, abychom se vratili do „stredoveku“? Podle meho stat obecne, tedy hlavne policie. Jak rikam nahore: nevidim zatim zadny duvod, proc by k tomu melo dojit.

    Kazde spolecenstvi ma v sobe zabudovane obranne biologicke mechanismy, ktere funguji velmi dobre. Jejich jedina „nevyhoda“ je v tom, ze nefunguji tak rychle, jak bychom si predstavovali, jsme nedockavi a vse vidime cerne.
    „Problemem“ je dnes treba bezprecedentni pocet ovyatel na evropskem uzemi….no, kdyz pro ne nebude obziva, tak nebudou mit deti a do jedne- dvou genraci je stav opet v „norme“.
    Prominte, ze mluvim jako socialni inzenyr, ale uz dnes najdete velmi mnoho paru, ktere se rozhodly deti nemit, a neni to z jejich pohledu zadna tragedie.

    No, otazek by bylo jeste hodne, ale cas kvapi… :o)

    • sax

      Jeste jedna zajimavost: ty starsi, nahosemenne rostliny, jsou jednopohlavne, co rostlina, to pohlavi. Starsi, krytosemenne, maji uz dvojpohlavne kvety= mohou opylit samy sebe, obvykle skrze hmyz.

      Ciste z vody vzato jde o degeneraci :o)
      Co je doma, to se pocita, samooplozovac zvitezil.

      U zivocichu je to naopak, taci sneci jsou babochlapi, hermafroditi a prevalcovali je nahosemenni lide :o)

    • Janika

      Teprve když jste to vyslovil, Saxi, tak jsem si uvědomila, že i mne v článku zaujaly nejvíc ty biologické úvahy. Nedokážu ale posoudit, do jaké míry jsou ty úvahy originálním přínosem autora a kdy jen opakuje známá fakta.

      „co je na dluhu vlastne spatne“ – já se zase ptala, co je to vlastně ten dluh, kdo komu co dluží. Ale zřejmě to všichni vědí a je to pro ně tak triviální, že to nikomu nestálo za odpověď ;-).

      Díky za podnětné úvahy o tom, kam by se mohl vývoj ubírat. Mně by se sice líbilo, kdyby něco „převálcovalo“ tu schopnost zvěcňovat, ale taková “krytosemenná konkurence” se asi nevyvine…

      A ejhle, zbídačování obyvatelstva by mohlo vést ke snížení počtu obyvatelstva, to by bylo nanejvýš vítané :-). Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Jenže… já bych tak optimistická nebyla, Saxi. Ono to může být právě naopak. Jen si vzpomeňte na to, jak početné byly nejchudší rodiny. Oni pak v životě už jiné potěšení nemají…

      Ještě k tomu, že samooplozování je degenerace, no, to se neví :-).
      Mimochodem, tuhle jsem viděla na sobě dva šneky, co dělali, to netuším.

      • sax

        Kdysi jsem sneky (tedy slimaky bez boudicky) zbiral ze zahonu okurek a jelikoz jsem duse citliva, tak jsem nevedel co s nimi, tedy jsem je zavrel do lahve od okurek s tim, ze to vyresim rano.

        A rano ouha: oni se pozirali navzajem, jeden byl na druhym a bral ho kolem dokola, jako kdyz okousavate jablko, ten spodni mel na sobe take takove rany, ze vypadal jako ohryzek.

        Uplne jsem se na ne rozcertil a sklenici celou vyhodil do popelnice. Od te doby jimi opovrhuji :o)

        Udelejte si maly pruzkum a zeptejte se sousedu, jak nasbirane slimaky zabiji…ona to totiz neni zadna legrace. Nekdo je striha nauzkami, druhy je prezezava, treti je naklada do lahve s redidlem….sama hruza genocida. ja jsem se je pokousel topit, ale to nejde, oni to nejak preziji a po trech dnech se vyplazi zivi a zdravi.
        Podle techniky zabijeni slimaku poznate souseda, ja vam tu svoji nereknu, protoze pak byste se se mnou nechtel nikdo bavit… :o)

        • Janika

          Taky je solíte, saxi :-)? Já po překonání určitých zábran bez výčitek svědomí. Stejně je to zvláštní, jak někteří lidé pociťují nechuť ke zničení takového shluku buněk, když je v nich život. Ale pro mě je horší utrhnout květinu, posolený slimák myslím nijak dramaticky nezvětší míru bolesti ve vesmíru.

          • Kamil Mudra

            No, zkuste to, Janiko, porovnat s „nárůstem míry bolesti ve vesmíru“ po tom co si polijete ruku kyselinou sírovou. Solíte každého slimáka „adresně“ nebo ve stylu „plošného bombardování“? Přemíra soli by v takovém případě zahrádce také asi příliš neprospěla. Ale nejsem zahradník a tak nedovedu srovnat negativní dopady invaze slimáků a prosolení půdy.

        • Kamil Mudra

          Když jsem ještě bydlel na vsi tak moji sousedé těmi slimáky zpestřovali jídelníček slepicím. Tahle „technika zabíjení“ mi dodnes přijde jako nejpřirozenější.

          • Janika

            Myslíte, Kamile, že je srovnatelná míra bolesti (kdyby se dala měřit) posoleného slimáka a kyseliny sírové na lidské ruce?

            Co se týče průběhu toho vraždění, tak to provádí manžel, nejlíp za tmy (když vylezou) vezme baterku a sůl a postupuje adresně, pochopitelně. Ještě něco chceme na zahradě vypěstovat a ne ji plošně prosolit :-).

        • Milan

          Slimáky naberu na lopatku s dlouhou násadou a prudkým švihem je odešlu do dáli…

  4. Milan

    Musím uznat, že je to velmi zdařilá apologese marxismu.

      • Milan

        Samozřejmě. Zákon změny kvantity v kvalitu, zákon negace negace, zákon jednoty a boje protikladů, zákon nerovnoměrného vývoje a střídaní etap revolučního a evolučního vývoje… Marx by ten článek jistě hodně pochválil.
        A autor si stejně jako Marx vybírá z disponibilních údajů o historii jen to, co se mu hodí a co odpovídá jeho předem zformulované teorii. Něco zvýrazňuje a něco potlačuje, aby to odráželo jeho představu o minulosti, kterou si naformuloval dříve, než faktografické údaje o ní začal shromažďovat – přesně jako to udělal Marx.
        Jenomže Marxe omlouvá nedostatečná úroveň vývoje přírodních věd a matematiky v jeho době.
        No, autora článku zase omlouvá marxistická masáž a deformace jeho vzdělání v době jeho dětství a mládí…

        • Janika

          „A autor si stejně jako Marx vybírá z disponibilních údajů o historii jen to, co se mu hodí a co odpovídá jeho předem zformulované teorii.“
          Souhlasím, v tom je marxista stejný, jako katolík :-).

  5. Petr

    Taky hážu slimáky slepicím.
    K původnímu článku: Nevím, jak to bylo s dinosaury, ale s tím, že vývoj po ,,bodu zlomu“ je obtížné předpovídat, souhlasím. Mnohokrát v lidských dějinách se ,,to zvrtlo“ a vývoj dále pokračoval cestou, kterou předtím neinformovaná většina, ale často i informovaná menšina nepředpokládala. A všichni se strašně divili, jak se to mohlo stát.