Děvčátko a diktátor

 

Tuto fotografii pořídil Guinaldo Nicolaevsky 5.září 1979 v Belo Horizonte (což je v Brazílii) a snímek se stal symbolem . Pětiletá holčička odmítla podat ruku generálovi Joao Figueiredovi, který vládl Brazílii v letech 1979-1985.

Totožnost děvčátka se přátelům fotografa podařilo zjistit až v roce 2011, tři roky po jeho smrti.

 

 

Na svém blogu Rachel Clemens, která se o fotografii poprvé dověděla v roce 1986 na hodině dějepisu na vysoké škole, píše, že „je hrdá na to, že udělala radost mnoha Brazilcům a těm dětem, jejichž rodiče byli uvězněni juntou a které by byly rády na jejím místě“.

Poslal Hamilbar.

 

Reklamy

7 comments

  1. Janika

    Děti jsou odvážné, neuvědomují si ještě možné riziko :-). Ale možná by se kolikrát nestalo nic ani dospělým, kdyby se neklaněli mocným. V našem národě to máme zvlášť ve zvyku…

  2. annapos

    Ptám se často, proč a čeho se bojíme, jsou to malé zbabělosti na ochranu svého klidu, které mají stejně jako u dítěte, které ani nevědělo proč nepodává ruku, dalekosáhlé následky, mnohdy tvoří náš obraz, který potom dlouho nelze smazat.

    • Janika

      To jsi vystihla přesně, Aničko. Ani nevíme, čeho se vlastně bojíme a přitom nás naše zbabělost poznamenává na celý život. Ta holčička, nevím, jak dalece si uvědomovala možný dosah svého gesta, ale jednala na základě toho, co slyšela doma. Děti už jsou takové, kolikrát prozradí jako zrcadlo své rodiče :-).

      Děkuji za návštěvu, Aničko, zase jsem se u tebe začetla. Tohle mě opravdu okouzlilo: „toulala jsem se po spisovatelích blogů, moje hlava i oči si musí pomalu zvykat na to že, všem spadl do oka ten střípek, co je zimní královna rozhodila po světě, u někoho jen tak trošíčku píchl, nenadělal žádnou škodu, u jiných postoupil o kousek blíž k srdci, a zanechal trochu smutku, někdy ale zasáhl prudce a bolestivě, zabolel až v duši a srdci, vyvolal ten dlouhý stesk po slunci, teple a smíchu krásných dnů.“

  3. annapos

    Připomnělo mě to jedno takové gesto, v jednom našem filmu, kdy pan Landovský řekl, “ to bych rači podal ruku praseti“ , a stal se hrdinou pro celý národ, na zbytek života.

    • Janika

      Landovskému bych věřila, že to dokáže říct nejen jako postava ve filmu, ale i sám za sebe :-).

      • annapos

        Asi ano. Jen je těžké rozlišit, zda ten který vytvořený idol, nebo ideál, je opravdu tím, za co ho považujeme, a měli bychom vždy použít zdravý rozum. Je na světě předhozeno mnoho myšlenek, dogmat, idolů, asi jako ta malá holčička, a my je vezmeme za smysl života, idol, nebo náš životní příklad, a ono to tak v důsledku není.

        • Janika

          Aničko, máme stejné myšlenky, něco podobného jsem začala psát u Landovského, ale pak jsem to nedopsala. Je to komické, ale je tu jistá podobnost :-).