Dveře ve zdi 67_c

Napsal alexandrov g
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

 

Všichni víme, že Mao Čana porazil. Víme to proto, že žijeme v době, která je vzhledem k době tehdejší „budoucností“ a na popisované události se díváme jako na „minulost“. Doslova a do písmene čteme otevřenou knihu. Při tom však neznáme vlastní budoucnost, o které také bude jednou napsána kniha a někdo ji vezme do rukou, otevře ji, přečte pár řádků a zaklapne ji s povzdechem „že to ale byli pitomci!“

Leč my probíráme události, které se ještě nestihly stát minulostí, ale byly přítomností a lidé tehdy a tam žijící ještě nevěděli, kdo z nich bude za hlupáka, neznali svoji budoucnost, a protože ji neznali, všichni si mysleli, bůhvíjak nejsou chytří, asi jako my dnes.

A stejně jako mnozí jiní, se měl za chytrého i Čan. A tak nevěděl, že již prohrál. Nevěděl, že porážka ho nečeká v budoucnosti, ale že již proběhla. Čankajšek včas nepochopil, že ztratil podporu Američanů. Zmýlilo ho to, že všechny viditelné příznaky americké podpory v podobě „hmotných statků“ neustále plynule přicházely. Dovolil, aby jeho taktilní vjemy oklamaly jeho rozum.

Čankajšek si tu jámu vykopal sám. Měl všechno v rukách, měl v rukách Čínu a on všechno co měl, z těch rukou pustil. A svádět to nemůže na nikoho. Dokud probíhala Druhá světová válka, byla hodnota Číny pro Američany přímo úměrná stupni, v jakém mohla Čína „vázat“ japonské snahy na „pevnině“. Ale v průběhu roku 1943 Američané zjistili, že Japonci začali přesouvat vojska z kontinentální Číny na „ostrovní“ válčiště a to znamenalo, že Čan svůj nejdůležitější úkol plní špatně. Američany to znepokojilo, začali se zajímat o podrobnosti a zjistili, že Čan, místo toho aby bojoval s Japonci, silami zhruba 500 tisíc vojáků „izoluje“ oblasti, ve kterých se nacházejí komunisté. A zároveň s tím zjistili, že právě tito Čanem „zadržovaní“ komunisté dávají Japoncům co proto.

Kromě toho dospěly USA k závěru, pro Čana neradostnému, že jejich snaha o vytvoření více či méně moderní čínské armády nemá žádný výsledek. Jak materiální, tak pomoc amerických instruktorů jakoby mizela v písku. A důvod byl ten, že čínská armáda byla demoralizovaná.  A demoralizovaná byla proto, že centrální vláda (a skutečnou vládou v Číně byla „madam Čan“) jmenovala do armádních funkcí ne ty generály, kteří byli nejschopnější, ale ty kteří byli nejloajálnější. A to už bylo úplně na nic, protože schopných lidí je málo, kdežto na místo loajálního blbce se vždycky najde blbec ještě loajálnější.

A nejhorší na tom bylo to, že jestliže Čan trpěl všechny tyto nehoráznosti v okamžiku, který byl kritickým jak pro osud Číny tak pro jeho vlastní osud, bylo možné si snadno představit, jak to bude vypadat, až se situace zlepší.

Američané si pro sebe udělali realistický závěr, že z existujících politických sil pouze komunisté mají potenciál „konsolidovat“ Čínu a do „rudých oblastí“ začali posílat misi za misí. Je velmi zajímavé sledovat, jak prudce stoupala úroveň lidí, kteří stáli v čele těchto misí.  USA začaly u plukovníka Barretta, kterého rychle zastínil Pat Hurley aby ho vystřídal George Marshall, ten který se stal v roce 1947 ministrem zahraničí v Trumanově vládě a s jehož jménem je spojen plán na obnovu válkou zničeného světového hospodářství.

Ve snaze vyhnout se občanské válce, se Američané zpočátku snažili strany smířit, „sloučit“ je dohromady, vycházejíce z toho, že „komunisté“, coby lépe přizpůsobený druh, evolučně přeberou vládu od „nacionalistů“ a jestliže se podaří tento proces řídit, bude možné vyhnout se excesům. A jestliže USA nechovaly žádných iluzí, co se týče „nacionalistů“, pak stejně dobře viděly i do „komunistů“.
Posílaje Pata Hurleye jako velvyslance do Číny, sám Roosevelt, dávaje instrukce svému protežé, řekl mu následující slova: „…když budeš muset jednat s komunisty, nevšímej si toho slova, oni to nejsou komunisté, jen si tak říkají.“

A nejzajímavější na tom je, že Stalin, který se na Číňany díval ze stejného úhlu pohledu, viděl to samé. Jak Roosevelt, tak Stalin jasně chápali, že v boji mezi čínskými nacionalisty a čínskými komunisty, opravdovými nacionalisty byli schovávající se za komunistickou ideologii „maoisté“. Rozdíl byl pouze v tom, že jestliže z hlediska zájmů USA konečné vítězství „maoistů“ bylo spíše dobře než špatně, z hlediska zájmů SSSR (Ruska) to bylo spíše špatně, než dobře.

To byl základ, fundament, na kterém se stavěla realpolitik stran v roce 1945 v té části, která se týkala Číny. Kromě toho, jak USA, tak SSSR chápaly, že jestliže v důsledku války jsou vítězové dva, pak to znamená, že v dlouhodobé perspektivě se jejich zájmy budou čím dále tím více rozcházet. A to zase znamenalo, že „to, co Rusa posílí, to Němce zabije“ a bylo-li v zájmu USA občanské válce v Číně zabránit, v zájmu SSSR byl opak.

Kromě toho bylo jasné, že pozice Američanů byla od počátku lepší.

A bylo to proto, že konec konců někdo musel v Číně zvítězit, občanská válka nemohla trvat věčně, a takové konečné vítězství jedné ze stran, tento dosažený „konsensus společnosti“, tato jednoznačnost byly v zájmu USA. V této situaci výhoda pro SSSR spočívala v co možno nejdelším trvání „procesu“.

Ještě, než zakončíme tuto kapitolku, pohovoříme o jedné velice důležité události, která nevzbuzuje takový zájem veřejnosti, jaký by vzbuzovala, kdyby veřejnost nebyla omezená. Mluvím o návštěvě státního sekretáře Hillary Clinton v Myanmaru, jež je světu znám spíše jako Barma. Barma to je stát-vyvrhel, jakási soumračná zóna, v jejíž neproniknutelné temnotě velmoci provozovaly své hry. A náhle, zcela neočekávaně, tam vyráží na státní návštěvu, ne jakýsi subalterní úředník „oťukávat situaci“, ale státní sekretář USA, což se za uplynulých více než padesát let zatím ještě nikdy nestalo, vydává se tam na státní návštěvu nejenom státní sekretář, ale navíc člověk kalibru Hillary Clinton, o které se soudí, že je nejenom nejkompetentnějším politikem současné administrativy, ale i celého politického spektra. Tento výstřel z děla hlavního kalibru znamená, že Čína se přiblížila jí vydělenému limitu „síly“ a že USA začínají utvářet situaci způsobem, který umožní další „růst“ Číny omezit.

APTOPIX_Myanmar_US_Clinton_0848c-12159

APTOPIX_Myanmar_US_Clinton_03a38

  1. Janika

    Che, vysledovat vlastníka v určitých obdobích je opravdu olbřímí úkol, souhlasím. Už tím spíš, že je třeba odlišit užívání a vlastnění. Vlastnili Indiáni zemi? Myslím, že ne, jen ji užívali. Vlastnění začne až tím, když budu jeho pomocí donucovat lidi dělat něco, co by sami od sebe nedělali.

    Hansi, skvělý odkaz, děkuji. Zařazuji na přední místo k překladu, aspoň části.
    Konkurenční vztahy a způsob dobývání zisku se možná promítnou do definice vlastníka, nevím… Chrámové společenství či panovník na počátku a kapitalistický vlastník, nadnárodní korporace na konci mají přes obrovské odlišnosti něco společného.

  2. fikus

    co já vím, tak v Číně jsou prvky kapitalismu i socialismu, ale víc se to asi přiklání ke kapitalismu, pouze kapitalisté jsou stranící a musí straně odvádět nemalé desátky. V Číně můžeš podnikat o stošest, ale musíš odvádět vysoké desátky. V Číně se kladou vysoké nároky na samoživitelnost lidí.

  3. Janika

    Fikusi, to s těmi „desátky“ se zdá odpovídat skutečnosti, asi to tak nějak bude.
    Co myslíš tou samoživitelností, tomu ale nerozumím.

Odvaž se, potom se uvidí

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s