Dveře ve zdi 67_d

Napsal Alexandrov G.
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Převážná většina těch, které zajímá „Čína“, nechápe (z celé řady důvodů), že „komunistický režim“ v Číně vyhrál (byl schopen vyhrát) jedině proto, že se těšil podpoře obou ve Studené válce soupeřících stran. Ne že by to byla úplně unikátní situace, ale rozhodně se to nestávalo každý den.

SSSR potřeboval slabého, „závislého“ souseda, zatímco USA jako protivník SSSR potřebovaly, aby soused SSSR měl svoje vlastní zájmy a byl dostatečně silný, aby mohl tyto zájmy hájit. Z této protikladnosti amerických a sovětských zájmů vznikly boj i shoda, jež zrodily současnou Čínu.

Наступление советских войск в Маньчжурии

Sovětští vojáci v Mandžusku

SSSR podporoval Maa proto, že v jeho zájmu byla pokud možno co nejdelší občanská válka v Číně. Čínské komunisty podporoval ne z ideologických důvodů, ale protože byli tou slabší stranou konfliktu. Kdyby se SSSR jednoduše stáhl (tento luxus si nemohl dovolit z toho jednoduchého důvodu, že se bavíme o státu, se kterým měl SSSR nejdelší společnou hranici), znamenalo by to velmi rychlé vítězství Kuomintangu, konec občanské války, jakous takous stabilizaci Říše středu a její vstup do Studené války proti SSSR.  Američanům konec občanské války a stabilizace nestačily, nepotřebovali v Číně jen velké otřesy, ale chtěli, aby z těchto otřesů vzešla velká Čína. K tomu se Kuomintang naprosto nehodil, pokud byl něčeho velkého schopen, byla to maximálně velká rozkrádačka.

Proto se Mao stal figurou, kterou postupně braly do ruky obě strany a postupně jí táhly.

Pojďme se podívat jak hra probíhala, je to velmi poučná podívaná, a nejen proto, že Matka Historie je naše blízká příbuzná, ale také proto, že současnému pokolení nebude na škodu dovědět se, že ještě nedávno nejen že Rusko bylo na svém místě, ale že bylo státem jež dokázal hrát s Američany jako rovný s rovným.

První tah provedli Američané a udělali ho ještě před tím, než sovětská vojska vstoupila do Mandžuska. Protože státy i když se vzájemně na něčem domluví, si nedůvěřují (a dobře dělají), a též z toho důvodu, že rčení „důvěřuj, ale prověřuj“ nejenže nevymyslel Reagan, ale dokonce to nebyl ani Američan, USA, byť se v Jaltě na všem s SSSR domluvily, pro jistotu okupovaly Šanghaj, Peking a Tchien-ťin. V oblasti Tchien-ťinu dislokovali šedesátitisícový sbor námořní pěchoty pro případ, že by si to Stalin rozmyslel a přes Mandžusko by zamířil dále k jihu na Peking. V takovém případě by USA, operujíce z tchienťinského předmostí, zabránily sovětské armádě z chodu obsadit Peking. Jinými slovy, narušení jaltských ujednání sovětskou stranou znamenalo válku ne s Čínou, ale s Čínou a USA.

Následný tah (také pro jistotu) učinil Stalin – kategoricky odmítl podepsat jakýkoliv dokument obsahující závazné termíny stažení sovětských vojsk z Mandžuska. Číňané, kteří dobře věděli, proč to Stalin dělá, vynaložili své všechny síly, aby bylo pevně určeno datum předání Mandžuska Číně, ale od Stalina dosáhli pouze ústního slibu vývodu vojsk za tři měsíce. Slovo ovšem, jak se říká, ke spisu nepřiložíš, situace se koncem roku 1945 měnila velmi rychle, události se míhaly jako v kaleidoskopu, termín odchodu se třikrát prodlužoval a SSSR zůstal v Mandžusku ne tři měsíce, ale devět.

A zbytečně neztrácel čas. Zatímco si Američané dělali v Číně svoje věci, SSSR si dělal svoje. USA začaly přesouvat na sever vojska Kuomintangu, kdežto SSSR začal hru v Mandžusku. Jestli si ještě pamatujete, tak SSSR zpočátku držel čínské „komunisty“ na uzdě. Ovšem potom začal tu uzdu tu povolovat, tu přitahovat. Tu například předali vládu nad některými částmi Mandžuska partyzánům Ču Te, tu náhle v říjnu 1945 odtud „komunisty“ vytlačili a vládu předali Kuomintangu. „V souladu s duchem i literou dohody o přátelství a spolupráci mezi SSSR a Čínou“. A potom, v březnu 1946 odňali vládu kuomintangovcům a předali ji opět „komunistům“. Nelze nevidět, že to, co SSSR dělal v Manžusku, se nazývá „rozeštváváním“.

Proč se vlastně všechny ty události točily kolem Mandžuska, a to tak, že fest? To proto, že význam Mandžuska pro Čínu je těžké přecenit. Za války bylo v Japonci okupovaném a na Mandžukuo přejmenovaném Manžusku soustředěno, zkoncentrováno více než 70% průmyslového potenciálu Číny. Taktéž se tam nacházely nejdůležitější zdroje uhlí, železné rudy a dřeva. A dále se tam nacházela, Japonci zformovaná, dvousettisícová armáda „posledního čínského císaře“, ovládnout kterou chtěli z pochopitelných důvodů, jak Mao, tak Čan. Též se tam nacházelo několik skladů vojenského materiálu, ten největší v Šen-jangu, a v těchto skladech se nacházelo okolo sto tisíc pušek, několik tisíc děl a celé hromady různých war materials, včetně zásob potravin. Pro srovnání, ve výzbroji 8. armády NRA se v té době nacházelo 154 děl. No a sovětská strana nechávala přičichnout si k tomuto chutnému kousku jménem Mandžusko tu „komunistům“, tu „nacionalistům“. Ale jenom přičichnout. Přitom datum odchodu sovětských vojsk bylo uchováváno v tajnosti. A teprve, až byli Číňané vydrážděni do nepříčetnosti, stáhl SSSR svá vojska. A stáhl je velmi rychle, dalo by se říci – naráz, čímž v Mandžusku vytvořil „silové vakuum“ a toto vakuum do sebe nasálo „nacionalisty“ a „komunisty“ lépe než jakýkoliv vysavač. A byvše tam vtaženi, vtažení tam objevili celé hory zbraní, zanechaných tam sovětskou armádou, aby mezi sebou měli co řešit.

V tomto příběhu je ještě jedna zajímavost. Věc se má tak, že Číňané, vtažení do Mandžuska, tam našli zbraně, mnoho zbraní, pouze zbraně a… …a kromě zbraní už nic jiného. SSSR odcházeje z Mandžuska si vzal s sebou všechno, co Číňané očekávali, že tam najdou. Bylo demontováno a vyvezeno všechno, co bylo možné demontovat, jako válečná kořist byly vyvezeny celé závody, vyváželo se naprosto všechno, včetně takových maličkostí jako bylo třicet tři miliónů dolarů ve zlatě nalezených v jedné z bank. V několika případech bylo nejenom demontováno zařízení dolů, ale samy doly byly vychozeny do vzduchu, nebo zatopeny. V roce 1946 provedl SSSR s Číňany totéž, co Čína provedla s Vietnamem, když z něj v roce 1945 odcházela. A provedl to ze zjevného a zcela racionálního důvodu – SSSR oslaboval Čínu, oslaboval ji preventivně. Bylo možné vyvolat občanskou válku, ovšem předpovědět její výsledek v roce 1946 nikdo nedokázal, a proto jeden stát oslaboval druhý. Lidé hledící na historii ideologickými brýlemi to těžko chápou, ale jestliže se chcete v něčem vyznat, je nutné tyto brýle sundat.

A nespěchejte s jejich opětovným nasazováním.

Protože teď se na Čínu podíváme z druhé strany. Ve vzplanuvší občanské válce vypadali „komunisté“ jako ta slabší strana, měl-li Kuomintang ve zbrani zhruba tři milióny mužů, komunisté disponovali silou přibližně jednoho miliónu domobranců. Kuomintang byl zkorumpovaný, ovšem kromě drtivé početní převahy byl ještě daleko lépe vyzbrojen. Kromě toho, když se v Manžusku Mao pokusil přetáhnout na svou stranu výše zmíněnou mandžuskou armádu, dopadlo to neslavně. Na pokusy „rudých“ o jejich „integraci“ odpověděli Mandžuové dezercí, podrobit se komunistům nechtěli, s Maem to vypadalo čím dál tím hůře, hrála proti němu dokonce jeho vlastní propaganda, neboť za války si komunisté zpívali do pochodu píseň s refrénem „poraž Japonce a jdi domů“, a teď když Japonec byl poražen, chtěli zmobilizovaní rolníci domů. (Píseň zakázali zpívat.) Nakonec to skončilo takzvaným „čínským Dunkerkem“ když Maa zatlačili na severu Mandžuska k sovětské hranici. Vypadalo to s ním špatně, ale nakonec byl Mao zachráněn a spolu s ním i zárodek té Číny, kterou známe dnes.

A zachraňoval ho jak SSSR, tak USA. Ne společně a svorně, ale nesvorně, leč společně. Každý ze svých vlastních důvodů popsaných na začátku tohoto příspěvku. SSSR zahájil rozsáhlou pomoc, s využitím na hranicích vybudovaných překladišť zásoboval komunisty včetně dodávek těžkých zbraní a pomáhal jim vést propagandu mezi tvrdohlavými Mandžui. (Pro zajímavost: Když se Maovi například podařilo zmocnit se v Mandžusku několika japonských letadel, pomáhal mu SSSR tím, že přesunul přes čínskou hranici japonské letce a mechaniky nacházející se v sovětských zajateckých táborech, kteří poté komunistům pomáhali, mechanici jako mechanici a letci jako instruktoři. Chudáci Japonci, kdo všechno je po válce nevyužíval, dokonce i Číňané a Vietnamci.) Takto to vypadalo se sovětskou pomoci. Ovšem daleko větší pomoc dostal Mao od Američanů, kteří ho sice nepodporovali letci a zbraněmi, ale zato udělali následující: Když situace komunistů byla již zcela beznadějná, George Marshall, pro Čana naprosto neočekávaně, požadoval, aby ofenzíva Kuomintangu byla okamžitě zastavena, s tím, že „nacionalisté“ musí okamžitě zahájit „vyjednávací proces“ s téměř již poraženým nepřítelem. Čan se chvíli bránil, ale nakonec se podřídil. Nepodařilo se mu ale zvládnout některé své horlivé generály, kteří přes všechny příkazy pokračovali v „dobíjení“ Maa. A tehdy se do toho vložil sám prezident Spojených států, Harry Truman osobně. Sdělil Čankajškovi, že jestliže okamžitě neuzavře s komunisty příměří a neusedne s nimi za jednací stůl, nebudou mu USA dále poskytovat jakoukoliv podporu a stáhnou od čínského pobřeží svou 7. flotilu. Čan, kterému to pomalu začalo „docházet“, navrhl Američanům, že prostě odřízne severní část Mandžuska a ať si tam Mao ustaví svůj malý komunistický stát a v něm ať si provozuje co je mu libo. Načež na něj zařvali tak, že si do deníku byl nucen udělat následující záznam – „v průběhu naší besedy se Marshall nacházel ve stavu zuřivosti“. Bodejť by se také jeden nerozčílil, že.

A Čankajšek poté, co si do deníku udělal čínskými hieroglyfy záznam, zastavil ofenzívu. Co jiného mu také zbývalo.

Advertisements