Dveře ve zdi 67_f

Napsal Alexandrov_g
Přeložil Hamilbar, převzato odtud. 

Když už nás vyprávění dovedlo až ke složitostem jaderné problematiky, tak ještě než se z té houštiny vymotáme, předhodím vám ještě jeden fragment neuvědomované a proto neviditelné, nebo možná neviditelné a proto masovým vědomím neuvědomované reality. Všichni si pamatujeme vraždu Roberta Kennedyho v roce 1968 (rok 1968 je vůbec zajímavý rok, událo se toho v něm tolik, až se z toho protáčejí panenky, osmašedesátý je jedním z „osudových okamžiků“ lidstva), stejně jako si pamatujeme vraždu jeho staršího bratra a k těmto vzpomínkám se pojí i verze, podle které Robert Kennedy, vedoucí v té době velice úspěšnou volební kampaň, byl zavražděn proto, aby nemohl v případě vítězství nařídit nové vyšetřování „vraždy století“. Za hranicí vnímání však zůstává ta velice důležitá skutečnost, že Robert Kennedy byl přesvědčeným („ideovým“) odpůrcem rozšiřování jaderných zbraní. Jeho osobní názory byly jeho osobní názory a měl na ně samozřejmě plné právo, ovšem osobní názory člověka, ocitnuvšího se na postu prezidenta USA znamenají, že se shodují s názory, když ne celé vládnoucí elity, tak minimálně té její části, která v daném případě prosazovala Roberta Kennedyho do čela výkonné vlády státu.

Leč Robert Kennedy se do čela nedostal, dostal se na onen svět a prezidentem se bez překážek stal Nixon a jaderné technologie si opatřilo několik ne úplně bezvýznamných států, a jestli někdo, tak SSSR se s nimi určitě o jaderná tajemství nedělil.

Tož tak… O čem že jsme to mluvili? Aha, o Číně. Takže co se týče Číny a stalinské politiky ve vztahu k ní – asi jste již zapomněli, z čeho jsme začali, a začali jsme z toho, že koncem války se SSSR mohl pokusit ve vztazích s Čínou realizovat tři scénáře. Pouze tři, pokud nehovoříme o „alternativním románu“, ale o realitě. Probrali jsme společně dva – ten, v jehož důsledku existuje svět, ve kterém žijeme a ten, ve kterém by („BY“) se SSSR mohl pokusit dotáhnout Čínskou zeď až k Tichému oceánu a následně se zbraní v ruce hájit nezávislost Mandžuska proti Číně a USA. Kromě celé řady dalších věcí by takovýto pokus znamenal i změnu zahraničně-politických priorit a přenos veškeré „váhy“ z evropské „orientace“ na dálněvýchodní, i když hlavní cíle Ruska (ať už se nazývalo jakkoliv) se nacházely, nacházejí se a vždy se budou nacházet na západ od něj, neboť právě tam se nachází hlavní hrozba samotné existenci státnímu útvaru ruských lidí (jak se při tom nazývá a jakou vyznává ideologii je naprosto nepodstatné). Z pochopitelných důvodů, z nichž část byla rozebrána v předcházejícím příspěvku, byl scénář číslo „dva“ vyřazen.

Ale kromě těchto dvou existoval i třetí scénář.

Vypadal následovně – SSSR k sobě připojuje Mandžusko jako další sovětskou republiku. A jakkoliv by se to někomu mohlo zdát překvapivým, tento scénář by Američané podpořili. Podpořili by ho z těchže důvodů, kterými se řídili, když vrhnuvše na váhy veškerou svou váhu, nedovolili ani Japoncům, ani Rusům, ani Číňanům vytvořit dálněvýchodní nárazníkový stát. Je jasné, že v případě „vstupu bratrského Mandžuska do svazku SSSR“ by „imperialisté spustili jekot“ v novinách, tehdejší senátoři McCainové by jeden přes druhého předkládali rezoluce, jednu strašnější než druhou, zkrátka bylo by spousta rachotu a světelných efektů, ale to by bylo „na povrchu“, slovy, ale ve Skutečnosti, „pod stolem“ by takovému vývoji událostí USA všemožně napomáhaly a dělaly by to nejenom proto, že v tom případě Rusku a Číně zůstávala společná hranice, což USA mohly kdykoliv použít ve svém vlastním zájmu, ale i z následujícího důvodu: koncem Druhé světové války žilo za Uralem, na Sibiři a na Dálném východě 15 mln. „sovětských lidí“, kdežto „loutkový stát Mandžukuo“ v téže době obývalo přibližně 50 mln. „Mandžuů“. „Nás je milion, jich je milion, ostatní jsou Číňani.“ Padesát miliónů sovětských občanů „čínské národnosti“ znamenalo fakticky okamžité, uskutečněné v průběhu pouhých dvou-tří let, počínštění Sibiře. A Američané by získali možnost touto skutečností hrát, používajíce při tom tuto darovanou dvousečnou zbraň současně proti SSSR i Číně. „Rozdělený národ“, „historická vlast“, „znovusjednocení“ a takové tyhle věci. Hra s názvem „Propusť můj lid“ je stará jako sama Bible.

Ale protože Stalin býval nejenom Předsedou Rady ministrů SSSR, ale též seminaristou a tudíž bibli dobře znal, tak scénář pod číslem „tři“, v Kremlu pravděpodobně ani neposuzovali, ale rovnou ho zmačkali a hodili do koše.

V závěru našeho čínského tématu se ještě jednou vrátíme k pojmu „válka“. Existuje taková moc hezká knížka o Číně, jmenuje se The Dragon and the Foreign Devils, napsal ji Harry G. Gelber a číst ji bylo pro mě požitkem, nemluvě o tom, že mě těší, že existuje ještě jeden člověk, který vidí „svět“ stejně jako já. Jako výraz skromnosti by asi bylo lepší napsat – „vidím „svět“ zhruba tak jako on“, to ale není podstatné, podstatné je to, že stále více lidí se začíná zamýšlet nad fenoménem války a pomocí přemýšlení dochází ke stejnému závěru. Například Gelber, zkoumaje „stát“ a „válku“, zjišťuje, že „síla“ státu, jeho „váha“, jeho „moc“ se skládá z moci vojenské, ekonomické a diplomatické. Ve skutečnosti je těch složek dokonce více, ale i tři výše uvedené stačí, aby bylo jasné, o čem je řeč.

Začneme s toho, že tato trojjedinost znamená závislost jedné ze složek na zbylých dvou. A to, že jste nuceni kompenzovat relativní slabost jedné z nich pomocí dvou zbývajících. Je zřejmé, že jsou-li vaši diplomaté „slabí“, jste nuceni tuto slabost podepírat vojenskou mocí. Jakmile začnete přemýšlet „tímto směrem“, vyjasňuje se, že systém má své hranice. To je také pochopitelné – máte-li slabou ekonomiku, nemůžete mít mohutné ozbrojené síly, přitom výstavba armády bude odpoutávat „úsilí“ (ve všech významech) státu od formování ekonomiky, která musí být ekonomická. Jako ilustrace této myšlenky může sloužit historický příklad vstávání z kolen poválečné Evropy a Japonska, které měly to štěstí, že nemusely utrácet za obranu. Přitom „utrácet“ nejenom v přímém peněžním smyslu slova.

Máte-li však možnost „vyvážit“ alespoň ty tři uvedené „nohy“ státu, a je-li tento stát „subjektem“ geopolitiky, je-li dostatečně velký a dostatečně obydlen, máte možnost bojovat. Jenomže význam toho slova „bojovat“ masové vědomí vůbec nechápe. Tak například Irák. Byl tam Saddám a zdálo se mu, že může bojovat. A lidem na celém světě, těm co na povel na minutu vstanou a potom si na povel zase sednou, se také zdálo, že Irák může bojovat. No jak by ne! Vždyť Irák měl spoustu moderních tanků a spoustu moderních letadel. A ještě měl Irák spoustu vojáků. A všichni měli vousy. Proč by se nemohl pustit do války? A nikdo neviděl, že peníze sice Irák má, ale ekonomiku nemá. To se stává, ropa je, ale ekonomika není. A měl-li místo ekonomiky Irák alespoň ropu, tak ale diplomacii neměl Irák žádnou. Diplomacie – to je diplomacie, a žádné stanovy strany BAAS, ani Korán nemohou diplomacii nahradit. Takže ze tří noh měl Saddám pouze jednu, poskočil na ní jako na chůdě, vletěl s ní do války a Irák rozsekali na maděru. Aniž by se příliš nadřeli.

Ovšem má-li bojová trojnožka vašeho státu všechny tři nohy a vy s nimi koordinovaně kráčíte a počítáte si při tom raz-dva-tři, pak z té výšky se vám naskýtá úplně jiný pohled. A začínáte vidět věci, které jiní nevidí. A když něco nevidí, pak o existenci neviděného ani netuší a do svých plánů neviděné nezahrnují. A vy vyhráváte, prostě proto, že vidíte dále. Vezměme takový malý příklad – k čemu potřebovali Američané za Druhé světové války zachraňovat Čínu? Číňané bojovali špatně, starostí s nimi bylo až nad hlavu a navíc kradli nejen to, co nebylo přibité, ale i to co bylo přibité velmi důkladně. Došlo to tak daleko, že prezident Spojených států Harry Truman se v rozčilení jednou vyslovil na adresu vlády nacionalistické Číny následovně: „Vždyť je to jenom banda zlodějů! Od prvního do posledního jsou to všechno zloději!“ A přesto USA po celou válku „držely“ Čínu. A kromě jiných to mělo i tento důvod – je všeobecně známo, že za války mělo Japonsko velké problémy s ropou. A k tomu, aby se točila kolečka japonského válečného stroje a lodní šrouby japonských bitevních a letadlových lodí, bylo ropy potřeba velmi mnoho. A podporujíce Čínu, nutili Američané Japonce k tomu aby „byli přítomni“, a podporovali Američané Číňany ještě i proto, že Čína je velká země, velká v geografickém smyslu slova, země čínská je veliká a rozlehlá a vzdálenost z čínského bodu A do čínského bodu B je obrovská a do bodu C ještě větší, a fakt, že Číňané ustupovali, kdežto Japonci postupovali vpřed, z hlediska Američanů neměl až tak velký význam vzhledem k tomu, že Japonci i když postupovali spotřebovávali na cestě dlouhé deset tisíc li kolosální množství paliva, které mohli daleko lépe využít jinde.

A tato strategie okamžitě zafungovala. Japonsko postavené před volbu, co tankovat, zvolilo nádrže letadlových lodí a přestalo přidělovat palivo rybářským lodím, ale protože, jak je známo, Japonci jsou pojídači ryb, takže když ryb začali lovit podstatně méně, v zemi „začaly problémy se zásobováním potravinami“ a to znamenalo nejenom nízkou morálku, ale i ty nejskutečnější fyzické důsledky a budeme-li zkoumat jednotlivé roky, zjistíme, že koncem války nejen že japonských branců bylo méně, ale že se též zmenšili, snížila se jejich výška i váha a vůbec byli takoví „chcíplejší“. I s intelektem to bylo horší, což nepřekvapuje, když celá léta hladověli.

A tak se stalo, že Američané sice byli na Číňany naštvaní, ale přesto jim stále pomáhali, protože Američané bojovali Čínou, nejen čínskými lidmi ale i rozlohou Číny. A abyste mohli takto bojovat, je třeba správně chápat co je to válka.

Reklamy

17 comments

  1. che

    Když to čtu tam jsem si znova vzpoměl na tohle: (Oskar Krejčí)

    Je to z Vratimovského semináře, byl tam ještě velice zajímavý prof Keller
    http://vratimovskyseminar.webnode.cz/vystoupeni-2012/
    ale pozor – skalním antikomunistům je zakázáno tyhle stránky otvírat – nemuseli by to přežít případně by to mohlo mít závažné důsledky na jejich duševním zdraví

  2. Janika

    Poslechla jsem si při účtování, abych to vůbec přežila (to účtování), díky.
    Máte pravdu, che, je tam hodně podobných pohledů na situaci, jako ve Dveřích. Oživování konfliktů za účelem ospravedlnění vojenské přítomnosti a tak dále.
    Zajímavá je ta klíčová otázka, zda by byl projekt EU životaschopný bez NATO. Idea EU je mírová, NATO dělá špinavou práci a přitom ti samí politici v EU hovoří o míru a lidských právech a v NATO organizují agresivní války.

    U Kellera jsem si poznamenala dvě citace:
    „Pravice nemá program. Jediným jejím programem bylo parazitování na státu a stát je dnes rozkradený.“
    „Dnes už není třídní boj. Dnes je boj o místa.“

  3. Anonymní

    Komicke na tom je, ze dnes a dost mozna i tehdy ve skutecnosti je to Izrael, resp. sioniste, kteri bojuji amerikou a teprve ta amerika sekundarne bojuje dalsimi, podle toho, kolik pitomcu dokaze v TV premluvit na sametovou, barevnou, oranzovou nebo fialovou revoluci…

    A az jako vzdy po pouziti a vycucani pitomce odkopnou, podrazi a zahodi, tak nakonec dopadnou i sami pitomci americti ;-)))

  4. Janika

    To je možné, že Izrael bojuje Amerikou, dobrý postřeh. A ti „pitomci“, co to odkývají, jsou na tom to nejsmutnější…

  5. Milan

    Hleďme hleďme…
    Zatímco mezi Bugem a Herkulovými sloupy se státní moc dělí na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, východněji a západněji ji dělí na moc ekonomickou, moc vojenskou a diplomatickou.
    L
    No, doufejme, že je to jen hypertrofované imperiální cítění pánů Alexandrova a Gelbera…

  6. hans

    Milan si plete vnitřní členění státní administrativy se směry působení státní administrativy navenek.

  7. Jednooký

    Pomerne obvyklá zámena „zložiek“ a „prejavov“ štátnej moci.

    Problém zložiek štátnej moci je v tom, že v ideálnom prípade by mala byť moc zákonodarná, moc výkonná a moc súdna navzájom oddelené, v realite naopak vidíme, že sú uzko personálne prepojené v osobách a skupinách svojich vykonávateľov, oddelenie je teda len formálne. Takže moc zákonodarná vytvára zákony tak, aby vyhovovali moci výkonnej – a moc súdna mlčí alebo rozhoduje opäť na objednávku moci výkonnej.

  8. hans

    V ideálním případě by moci neměly být oddělené, ale demokratické.

    V Británii moci oddělené nejsou, v USA ano. Nezdá, se, že by to mělo podstatný vliv na cokoliv.

    Když moci hájí zájmy stejné společenské třídy, je jedno, zda jsou nebo nejsou oddělené.

    U nás působí oddělení mocí jako pojistka proti demokratickým reformám – zvolíme-li lepší poslance, ti sestaví lepší vládu, ale moc soudní zůstane stejná a ústavní (v USA Nejvyšší) soud reformy zapráskne (proto bylo oddělení v USA zavedeno a dalších zemích kopírováno).

  9. Janika

    Tak to není moc povzbudivé, že oddělení moci vlastně není zárukou spravedlnosti a demokracie, ale naopak jí může bránit… Od středoškolských let mám zafixováno, že diktatura a totalita začíná spojením moci zákonodárné a výkonné.

  10. hans

    Aha, další obět školských reforem :-) To se vaší středoškolské učitelky nikdo nezeptal na Velkou Británii? ¨

    Tam je splynutí moci zákonodárné a výkonné dokonalé, když ministrem a taky náměstkem ministra musí být parlamentu. (a když je ministr z Horní směnovny, musí být jeho první náměstek být z Dolní směnovny a je také člen kabinetu).

    Obecně je oddělení mocí pojistkou proti jejímu zneužití/využití jednou z těchto mocí, a to především tehdy pokud je dotyčná moc příliš demokratická (ve lžislovníku našich drahých vládců „populistická“).

    Historicky myšlenka vznikla v odporu proti moci krále (výkonné) ze strany parlamentu. Ale při konstrukci ústavy USA byl na mysli také případ Pensylvánie, kde se roku 1776 prosadil jednokomorový parlament a vláda jmenovaná parlamentní většinou. V ostatních státech USA byly dvoukomorové parlamenty a horní komory kontrolované bohatými vrstvami likvidovaly demokratické nápady komor dolních (kam bylo volební právo relativně široké). V Pensylvánii zůstala jedna komora a jedna moc, což umožnilo farmářům a řemeslníkům (tj. lidem živým z vlastní práce) převzít celou moc ve státě, provést pozemkovou reformu (pod heslem boje s proanglickými kolaboranty) – půda byla tehdy ještě hlavní a nejdůležitější kapitál – apod… Až po 14 letech se novou ústavou podařilo demokracii omezit tak, aby neohrožovala moc a vládu majetných nad obyčejnými lidmi. To právě byl názorný příklad pro každého velkopodnikatele a plantážníka jak je zmenožnění demkratických reforem prostřednictvím oddělení mocí důležité. Ovšem do středoškolských učebnic se tento příběh bez revoluce nedostane.

  11. Janika

    Abych to nesváděla jen na profesora Landu, četla jsem to také někde u francouzské revoluce. Nevím jistě, ale myslím Mirabeau varoval revolucionáře, aby neslučovali moc výkonnou se zákonodárnou. Neposlechli a dopadli tak, jak dopadli.

    Ten případ z Ameriky je poučný. Záleží asi na tom, jakým způsobem se zástupci obou mocí volí – dosazují. Kdyby byly horní komory volené taky lidem, tak by to dopadlo možná úplně jinak. A pak je tu ještě otázka, zda by ta populistická či demokratická „jednovláda“ fungovala. Když je veškerá moc v rukou například krále, tak to funguje, když ji má v rukou lid, tak to je otázka.

    S poučkami a různými tvrzeními se prostě musí opatrně, znám jich zrovna z toho dějepisu několik a po letech se setkávám najednou s pravým opakem.

  12. hans

    No a jak dopadli? A kteří revolucionáři? Tam bylo víc skupin… Kdyby nesloučili tak by se u moci třeba ani neohřály. Vždyť revoluce byla úspěšná, starý režim zmizel v nenávratnu.

    Já nakonec usoudil, že postačí rozdělit společnost na vládce/vládu, boháče a lid. Vláda vládne ve prospěch druhých nebo třetích nebo se snaží vyvažovat a manévrovat… V 90% případů s takovým hrubým rozdělením vystačíte, jen zřídka je užitečné uvažovat více skupin. Dělení mocí, volby apod. jsou jen mechanismy které umožňují těmto třem skupinám realizovat jejich cíle, případně clona, která reálný způsob výkonu moci zakrývá (což u minulého režimu obvykle středoškolští učitelé vidí, kdežto u současného nikdy, akorát režimy bývají jiné…)

    Některé poučky jsou dobré, jiné ne. Ty, ze kterých vychází současný režim dobře a minulý špatně, jsou nejpodezřelejší.

  13. Janika

    Hansi, v tom Vašem rozdělení mi chybí varianta, že vláda vládne ve prospěch sebe sama. Jestli to tedy není v podstatě totéž, jako když vládne ve prospěch druhých nebo třetích.

    Jen pro zajímavost: „Paní Fischerová chce jasně a zřetelně oddělit moc ekonomickou a politickou. Dlouho trvalo, než v evropském povědomí zakotvila myšlenka oddělení mocí výkonné, zákonodárné a soudní, a právě tak dlouho bude trvat, než si uvědomíme, že v našem kulturním a politickém životě nesmí vládnout peníze.“

  14. hans

    No, beru vládu jako panovníka/ministry/nějaký ten aparát. Ti sice nějakou dobu mohou vládnout jen pro sebe, ale dříve či později musí získat nějakou oporu ve společnosti, musí se opřít o nějakou třídu či vrstvu.

    Ale mohou se opřít o vnější sílu.

    Paní Fischerová: fuj. No, co čekat od exposlaňkyně za US. Pokud mocí ekonomickou chápeme (v zůženém pojetí) centrální banku, tak už je oddělená. A je to právě protidemokratické opatření – jakpak mohou voliči ovlivnit její politiku? Pokud mocí ekonomickou chápe vedení bank, velkých podniků, prostě boháče, tak taky odděleni jsou. Dokonce zcela samostatní. Až tak, že i při výrazných zněmách moci výkonné a zákonodárné zůstávají zcela v klidu (např. západní Německo 1944-1949). Problémem je podřízenost moci zákonodárné, výkonné a soudní moci ekonomické. Problém je nutno řešit podřízením bankéřů a průmyslníků a manažerů vládě a parlamentu, ne jejich nezávislostí. Cílem by mělo být, aby státní moci stály nad zaměstnavateli, ne vedle nich.

    Speciálně ke „v našem kulturním životě nesmí vládnout peníze” Něco v kulturním životě vládnout bude. Vždy. V dohledné budoucnosti nebude možno aby každý, kdo se chce pitvořit na divadle, nebo žít s psaní knih nebo malování obazů dostal tolik peněz kolik potřebuje. Proto bude existovat dárce, který bude peníze přidělovat. Paní Fischerové (a pražské smetánce) by se asi nejvíc líbily poměry z konce 60. let, kdy peníze byly a umělci si mohli dělat víceméně co chtěli, i kousat do ruk, které jim peníze dávaly (což je dneska nemožné, proto jsou umělci tak konformní a režimní). Žádný další režim ovšem nebude tak shovívavý.