Zuřivost (NUC3)

Napsal Crustgroup.
Přeložil Hamilbar, převzato odtud. 

Henry Kuttner napsal vynikající povídku „Zuřivost“ („Fury“) ve které alegorickou formou rozebírá volbu trvale stojící před každým složitým společenstvím – uváznout v hédonismu a pohodlí obvyklého, spořádaného života, nebo se neustále hnát k dalším a dalším hranicím vesmíru.

Fantastický svět Venuše vyobrazený Kuttnerem, ve kterém společnost řídí kasta Nesmrtelných (skutečně nesmrtelných – žijí celá staletí a proto nemají kam spěchat), světa ve kterém se společnost beznadějně krčí v pohodlných a bezpečných podmořských kopulích-městech, přenechavše kontinenty Venuše smrtelně nebezpečné flóře a fauně planety, svět naprosto závislý na vyčerpatelném jaderném palivu – koriu (směs uranu a thoria), svět který nemá budoucnost.

Protože zastavení pokroku vždy znamená odmítnutí budoucnosti ve prospěch nekonečného prodloužení současnosti. Což vždy znamená postupný, leč neúprosný příchod Druhého termodynamického principu.

A tak, jak ve světě „Zuřivosti“, tak ve vesmíru „Světa Smrti“ Harrisona, který byl v mnohém napsán podle šablony „Zuřivosti“  – tak i ve skutečném světě nikdy nenastává definitivní konec dějin. A dokonce i když si Nesmrtelní přejí stabilní svět, i když Nesmrtelní nemají kam spěchat – historie má vždy své vnitřní zákony nepodléhající ani Nesmrtelným, ať už se ve svém konkrétním ztělesnění nazývají jakkoliv – šamani, zednáři, templáři, ZOG nebo Světová vláda.

První se otázkami závislosti mezi postupným vývojem společenství a infrastrukturou, která tento vývoj umožňuje, zabýval Arnold Toynbee ve své klasické práci „Studium dějin“ (A Study of History).

zurivost1
Arnold Joseph Toynbee (1889-1975)

První si povšiml toho, že často krach nosné infrastruktury po období „věčného míru“ a „absolutního klidu“ nevyhnutelně vyvolal následnou destrukci všech, zdálo by se ideálně rovnovážných a zkombinovaných společenství.

Toynbee si jako první při svém zkoumání postavil jednoduchou otázku: „Jsou pro vznik civilizace nutné příznivé přírodní podmínky?“. A dal na ni v podstatě paradoxální odpověď: „Ne, příznivé životní podmínky nenapomáhají ani vzniku, ani rozvoji civilizací“.

Samozřejmě, v hlubokém dávnověku, disponujíce pouze velmi nedokonalými výrobními nástroji, lidé velmi silně záviseli na okolním prostředí, a jestliže jim kladlo příliš velké překážky, pak to katastroficky zpomalovalo jejich rozvoj.

Takové případy byly probrány jiným popularizátorem dějin civilizací Jaredem Diamondem v jeho knize „Osudy lidských společností: střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii“.

Zabývaje se historií různých ostrovů Oceánie došel k závěru, že civilizační úspěchy na těchto ostrovech jednoznačně korelovaly s dostupnými zdroji. Na jižních, nejdrsnějších z ostrovů Oceánie mohla vzniknout maximálně společnost lovců a sběračů, na větších ostrovech vzniklo primitivní zemědělství, kdežto největší a nejbohatší ostrovy (Nový Zéland a Havaj) umožnily vznik protostátů na svém civilizačním „políčku“.

Nicméně, Jared Diamond vždy zdůrazňoval, že ostrovy Oceánie mají velmi omezené zdroje, a že každá analogie mezi ostrovany a kteroukoliv z kontinentálních civilizací připomíná analogii mezi jízdním kolem a plnou parou jedoucím nákladním vlakem. Obojí má kola, ovšem následky srážky jsou pro každého zcela jiné.

Proto, když přechází od Oceánie k porovnání Ameriky a megakontinentu Eurasie, dochází Diamond k závěru, že většina civilizačních objevů byla učiněna právě v Eurásii – megakontinentu, na kterém je podle názoru téhož Diamonda „možné vše“, co se dělo, děje se a díti se bude na světě v budoucnosti.

zurivost2
Podle Diamondova názoru si složité společnosti mohou vybrat, zda umřít nebo ne. Ale ne všechny mají tuto možnost.

Ovšem podle Toynbee (a v tom je s ním Diamond solidární) vznik civilizací neprobíhá nikdy v ideálních podmínkách. Naopak, vždy je provázeno krutými útrapami doprovázejícími změnu obvyklého způsobu života. Aby dokázali dát důstojnou odpověď na výzvy, před které byli postaveni, museli lidé hledat nová řešení, zdokonalovat přírodu i sebe samé.

Mnohé civilizace Starého Světa se zrodily v údolí řek. Veliké řeky starověku – Tigris a Eufrat, Nil, Indus, Jang-c‘-ťiang a Žlutá řeka – hrály v životě těchto civilizací tak velkou roli a tak pevně určovaly strukturu starověkých společností, že tyto civilizace jsou také nazývány civilizacemi řek neboli aquadespociemi.

A skutečně, úrodná půda v deltách a údolích řek rozhodně napomáhala rozvoji zemědělství. Kromě toho, řeky spojovaly různé oblasti státu v jeden celek a umožňovaly obchod uvnitř státu i s jeho sousedy. Ovšem využívat všechny tyto výhody vůbec nebylo jednoduché. Dolní toky řek byly většinou blátivé a o kousek dál již byla půda vyschlá žárem a stávala se polopouští. Kromě toho se koryto řeky často měnilo a záplavy ničily pole a osevy. Bylo zapotřebí koordinované práce mnoha lidí, nezřídka úsilí celých pokolení, aby se z této vrtošivé krajiny stal kvetoucí sad.

Teorie „výzva-odpověď“ byla zformulována právě Toynbeem: každé přírodní prostředí už jen faktem své existence představuje výzvu lidem, kteří jsou nuceni vytvářet umělé prostředí bojujíce s přírodou a přizpůsobujíce se ji.

Toynbee velice výstižně napsal: „Výzva podněcuje k růstu… příliš příznivé podmínky zpravidla vyvolávají návrat k přírodě, zastavení jakéhokoliv růstu“.

Tak se ve specifické geografické situaci vyvíjela Fénicie, Řecko a Řím – přímořské civilizace. Zemědělství zde, na rozdíl od mnoha východních civilizací, nevyžadovalo zavlažování, ovšem umístění na poloostrově bylo další výzvou přírody. Výzva byla přijata – a odpovědí na ni byl vznik mořeplavby, která hrála v dalším životě těchto civilizací mimořádně důležitou roli.

Existují tedy dvě základní cesty – v případě Oceánie se lidé smířili s omezeními danými přírodou, v podstatě odmítli civilizační výzvu, kdežto v případě Eurasie a Ameriky – se lidé vydali cestou civilizace, uměle pro sebe rozšiřujíce hranice možného.

Při tom, čím tvrdší je obklopující ji skutečnost – tím složitější a rozsáhlejší úkoly musí civilizace řešit v průběhu neustálého odporu obklopující ji přírody.

Každá další etapa rozšiřování hranic možného vyžadovala od civilizace kvalitativní skok v její vnitřní struktuře a v jí stvořeném umělém životním prostředí.

A zde se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Sám o sobě skok vyrůstá zevnitř. Výzva přírody nachází odpověď uvnitř civilizace. Ale vlastní povaha odpovědi je dána právě civilizací, nikoliv jí obklopující přírodou. Civilizace je – subjekt, příroda – objekt. Civilizace je aktivní, příroda pasivní. Civilizace výzvu přijímá – nebo odmítá. Tedy, podle všech příznaků se civilizace chová jako živá bytost, ale fakticky (formálně) jí není.

Ovšem věda otázku existence takovýchto „živých neživých“ systémů prozkoumala již dávno. Autorem koncepce takovýchto systémů je belgický vědec ruského původu Ilja Romanovič Prigogine, který do termodynamiky zavedl pojem dissipativní struktury  – otevřeného systému, který žije daleko od svého termodynamického rovnovážného stavu s obklopujícím ho prostředím.

zurivost3
Ilja Prigogine. Právě on odpověděl na otázku, kam běží Červená královna .

Právě na paradoxální chování dissipativních struktur narazil Ludwig Boltzmann, když se na konci svého života pokoušel postavit přímý most od ideálního plynu a jeho entropie k biologii, dospěl však k protikladu – vše živé se v průběhu celého svého života všemožně snaží zmenšovat svoji entropii. Tedy živé – to není ideální plyn, který konverguje ke stavu s maximální entropií, všechno živé naopak – míří směrem ke stále méně a méně pravděpodobným, stále více a více nepřirozeným termodynamickým stavům. Prigoginovo zkoumání dissipativních struktur se zpočátku týkalo čistě chemických a fyzikálních systémů, ale později objevil, že existuje velmi široká třída nerovnovážných termodynamických systémů, které, za určitých podmínek, vstřebávajíce hmotu a energii z okolí, dokážou udržovat svoji strukturu a za určitých podmínek – provádět kvalitativní skok k vyšší složitosti.

Právě pomocí závěrů teorie Prigogina lze přesně definovat, zač stojí ta která civilizace. A jestliže sám Prigogine raději zůstával na jemu blízkém fyzikálně chemickém poli, i když ke konci života se nechal slyšet, že jeho teorie dissipativních struktur se „nevyhnutelně dostává do těsné analogie též se sociálními jevy, a dokonce i s historií“, pak již v 90tých letech minulého století, nezávislá diskuse o aplikovatelnosti nerovnovážné termodynamiky na problémy vývoje civilizací byla v plném běhu.

A tím se dostáváme k nejnovějším pracím o dynamice dějin.

Kanadský vědec Thomas Homer-Dixon publikoval v roce 2006 práci „The Upside of Down“ (Což by se dalo přeložit jako „Světlá stránka průšvihu“) ve které jasně ukázal roli energie v úspěchu toho či onoho sociálního organismu, toho či onoho civilizačního hegemona.

zurivost4
Thomas Homer-Dixon

Tento „entropicko-energetický“ přístup představuje poněkud jiné čtení historie než standardní teorie formací „jeskyně-otroci-zemědělci-dělníci-komunismus“, protože přímo spojuje humanitární koncepce s vlastním tělem a krví materiální ekonomiky a fyzikálních zákonů působících nejenom na lidská společenství, ale i na živou hmotu obecně.

Takže okřídlené rčení o jakémsi Vůdci, který „převzal zemi s rádlem a předal s atomovou bombou“ popisuje formační zlom ve společnosti lépe, než všelijaké otázky Velkých a Slavných revolucí, v jejichž důsledku však společnost stále vězí v existujícím technologickém, výrobním a sociálním řádu.

Dixon při svém zkoumání vyděluje několik základních etap rozvoje civilizací.

Vyvozuje, že všechny velké civilizace se opíraly o nějaký základní energetický zdroj, na kterém byly absolutně závislé. V tom totiž spočívá základní vlastnost dissipativních struktur – bez neustálého přítoku energie zvenčí velmi rychle degradují a rozpadají se.

Všechny aquadespocie a přímořské civilizace starověku, včetně slavného Říma, se opíraly o rozptýlenou sluneční energii a její koncentrovanou část – představovanou hlavně s pomocí Slunce vypěstovaným zrním.

Další etapa vývoje začala, když Španělé, Portugalci, Francouzi a Holanďané dokázali „osedlat“ energii větru, spádu vody a domácích zvířat – koní.

Využívání této energie dovolilo pozvednout na kvalitativně novou úroveň jak výrobní sektor ekonomiky (vodní a větrné mlýny, dodnes používaný postroj), tak možnost expanze v prostoru (plachetnice vytlačily galéry a těžká jízda vybavená moderními sedly a třmeny vytlačila pěší římské legie).

Jako další převzali civilizační štafetu Angličané, kteří, v důsledku nedostatku dřeva a absence velkých řek na svém ostrově, byli nuceni (výzva, opět výzva) přejít na využívání uhlí a založili celý průmysl parních strojů, jejichž dokonalostí se dodnes těší fandové steampunku.

Další v řadě byli Američané, kteří jako první dokázali masově využívat ropu – tuto krev i pot současné ekonomiky.

Právě naftou, coby komfortnější energii, „vyřídili“ Američané Angličany. Ztráta kolonií, Bretton Woods, Sorosův útok na libru – to všechno teprve přijde, to všechno začalo tím, že ropa porazila uhlí.

zurivost5
Dým prohrál, topiči prohráli, uhlí prohrálo. Terrorists Oil wins.

Vzniká otázka, na jakém zdroji prvotní energie bude postaven postropný svět? Ropa dochází, což je nepříjemná, leč přesto realita.

Navíc, kromě ceny prvotní energie vyjádřené penězi, existuje ještě jeho energetická cena – EROEI, a s ní všechny ty „cenové čtverylky“ a „dotační tanečky“ dlouho neprotancuješ. Nová ropa Severní Dakoty, ropné písky Kanady a těžká ropa Orinoka přece jenom vypadají poněkud vybledle ve srovnání se starým dobrým černým zlatem Texasu a Arabského poloostrova.

Proč se ale současný „ropný hegemon“ tak úporně drží dokonce i té absolutně nevýhodné ropy? Proč Holandsko a Francie historicky doháněly Anglii ve „světě uhlí a páry“, proč Anglie nestíhala za dýzlovou bitevní lodí jménem USA?

Odpověď je jednoduchá i složitá zároveň. Příslušný energetický hegemon je většinou již příliš dobře integrován v procesech získávání a využívání svého „oblíbeného zdroje energie“. Takže každá změna je pro něj – něco jako smrt.

Dixon o tomto problému každého hegemona výstižně píše ve své práci:

„Vládnoucí světu energetický hegemon je vždy příliš hluboce integrován do existujícího systému, aby dokázal rozpoznat změny, o včasné reakci na ně ani nemluvě. A proto také ve světě vždy existují „riskéři“ kteří jsou dostatečně motivovaní riskovat všechny své zdroje v agresivním rozvíjení následujícího zdroje energie. Úpadek ropy jako hlavního světového zdroje energie bude mít velmi hluboké dopady na všechny aspekty amerického života v nastupujícím století. Půjde o fázový posun tektonické úrovně.“

Celkově vše odpovídá postulátům nerovnovážné termodynamiky a teorii krize. Zázračná potrava – tráva.

Naftoví dinosauři jsou stále ještě pány života a smrti, ale Foxteriér soudného dne pomalu dospívá v Medvěda s jaderným metabolismem.

zurivost6

No a kdo si chce vykopat zemljamku v lese svou personální noru – ten tak i zůstane Myší v novém, podivuhodném světě.

Advertisements

15 comments

  1. Janika

    Jsem teprve na začátku, přiznávám, je to náročné čtení :-). Trochu mi nesedí, že se civilizace považuje za pokrok a za cosi kladného. Nedávno jsem viděla film o starobylém primitivním národě kdesi v Africe, žijícím po staletí v souladu s přírodou. Nepotřebovali k zachování své existence žádnou expanzi a ničení jiných společenství. Myslím, že teprve když se cosi v původní lidské přirozenosti změní, začnou platit výše uváděné zákonitosti.

  2. jonáš

    To je jen proto, že na tý technologický expanzi se daj vydělat těžký prachy. Já si ale nějak furt neumim představit, co bych dělal s druhou miliardou (vlastně ani, co s jedenáctym milionem ..) a přírodní národy bez ledniček a mražáků ani nevěděj, co počít s druhym kilem masa.

  3. Milan

    1. No tak výrazně jako autor bych Marxe zase neodsuzoval. V řadě věcí byl Marx pravdě velmi blízko.
    2. Tu Diamondovu knihu jsem četl, spíše studoval, pečlivě a dlouho. Velmi mne pobavilo, jak se Diamond snažil z posic evolucionismu zoufale vyargumenovat to, s čím my katolíci nemáme žádný problém a je nám to jasné ze samé podstaty naší víry – tedy rovnost lidí. Ateista a materialista Dimanond, vzešlý z anglosaského protikatolického myšlenkového prostředí, s tím měl očividně velký problém. Pro mne mají Papuánci, Cikáni, Novozélanďané, Angličané atd. atp. stejnou hodnotu jako Boží děti a nepotřebuji k tomu psát tlustou knihu k dokázání toho, že i ti, co nic nevymysleli, nejsou méněcenní oproti těm, co něco vymysleli. Diamond ve své knize píše mnohé velmi zajímavé věci, snáší dohromady mnohá známá i neznámá fakta a ta kniha je jistě cenná, i když se v ní Diamond více mýlí než kolik nalézá pravdy. On zjevně záměrně některé věci nevidí a vidět nechce. Z knihy čiší, že si nejprve vytýčil IDEOLOGICKÝ cíl a pak psal a argumentoval tak, aby toho cíle dosáhl. Vedle záměrné demagogie (polopravdami, zamlčováním, nesprávným vyvozováním) jsou v ní i omyly a chyby. Ale přesto doporučuji si ji přečíst.
    3. Energetická myšlenka tohoto článku je hezká, ale zase jde o nesprávnou redukci.
    Ve vývoji lidstva a střídání civilisací nejde jen o energii. Ovládání energie je nepochybně důležitým vývojovým hybatelem a ukazatelem, ale rozhodně není hlavním, natož jediným hybatelem. Autor, oslněn Iljou Prigoginem (také ho obdivuji), zapřahá vůz před koně.
    4. Ani dissipativní struktury neobracejí tok entropie, nejsou v rozporu s druhým zákonem termodynamiky, i když by se tak mohlo při povrchním pohledu zdát. Dissipativní struktury nesnižují entropii a nezvyšují řád, ale pouze využívají nerovnoměrnost šíření chaosu.
    Když si uklidím bordel na svém pracovním stole nebo ve své kutilské dílně, zvyšuji nebo snižuji entropii? Po úklidu je nepochybně a na první pohled viditelný větší řád a menší chaos… Jenomže ve skutečnosti jsem tím časoprostorově lokálním snižováním entropie celkovou entropii vesmíru zvýšil, neboť na docílení uspořádání předmětů na onom místě jsem zcela v souladu s termodynamickými zákony vynaložil/přeměnil velké množství energie a snížil tak uspořádanost vesmíru.

  4. Milan

    Ještě bych ale, v souladu s autorovým viděním vývoje civilisace, upozornil na největší současnou hrozbu lidstva – rakovinu ekologismu (ekoteroristickou ideologii).
    Všimněte si, že ekoteroristé (ať už se sami nazývají jakkoli, jde o eko-teroristy) velmi útočí na všechny druhy získávání energie. Oni jsou vždy proti jaderným elektrárnám, jsou proti uhelným a plynovým elektrárnám, jsou proti výstavbě přehrad pro vodní elektrárny, jsou proti zastavění polí slunečními kolektory, jsou proti výsadbě jehličnatých lesů (protože neopadávají a vstřebávají tak sluneční energii i v zimě)…

  5. Troi

    Já bych s autorem docela souhlasil. Každá civilizace je závislá na vstupní energii, někomu stačí ta co se vytvoření trávením jídla, někdo potřebuje víc (třeba co vznikne pálením ropy).

    Neviděl bych problém v tom, že naše civilizace je expanzivní a žeroucí spousty energie, ale problém vidím v nerovnoměrné distribuci energie uvnitř civilizace (zhruba odpovídá distribuci bohatství)

    ad jonas:
    > „neumim představit, co bych dělal s druhou miliardou“
    Já si třeba dokážu představit, že bych smysluplně utratil libovolné množství peněz. Třeba v tom, že bych začal znovu terraformovat Zemi – a úklid a revitalizace některých regionů by sežrala spoustu peněz. (aneb je libo vlastnit svůj vlastní deštný prales?)

    ad Milan:
    > „V řadě věcí byl Marx pravdě velmi blízko.“
    Souhlas. Akorát Marx by byl skvělý pro úpravu distribuce energie uvnitř civilizace, ale na to kam dál s civilizací odpovědi neměl. Jít jen podle Marxe, tak bysme imho skončili v degeneraci a úpadku.

    > rovnost lidí
    Já teda tu knihu nečetl, ale podle mě se energeticko-evoluční koncepce civilizací nevztahuje k rovnosti lidí, protože evoluce naprosto ignoruje něco jako morálku a spravedlnost. Oceánii, indiány a ostatní národy jsem rozválcovali ze dvou důvodů:
    1. mohli jsme
    2. potřebovali jsme (více zdrojů)
    Není to o tom, že bysme byli víc nebo míň než oni.

    Imho jsou morálka, spravedlnost a podobné ideály součástí naší biologické a civilizační struktury a zůstaly nám napříč věky, kvůli tomu, že jsou pro nás výhodné tím, že utužují společnost jako celek a usnadňují kooperaci.

    Ale abych narazil na pointu: ten příměr s kolem a vlakem je přesný. Vlak má víc energie, takže prostě jede ke svému cíli. Imho ta zásadní není otázka po tom jestli jet ve vlaku, protože pokud vystoupíme, přejede nás jiný vlak. Otázkou je kam s ním pojedeme?

  6. Janika

    Milane, děkuji za skvělé komentáře, přečetla jsem si je se stejným zaujetím, jako článek. To o rovnosti lidí je moudré, to o zvyšování celkové entropie lokálním úklidem je překvapující :-).

    Troi, také Vám děkuji za trefné poznámky k tématu. Se zájmem to čtu, diskutovat se neodvažuji.

  7. Milan

    Troi, Bůh utkal náš svět pozoruhodný způsobem z mnohosti:
    1 čas (v němž jsme unášeni je jedním směrem: od začátku ke konci)
    2 typy částic (fermiony a bosony)
    3 prostorové rozměry (osy a, b, c)
    4 základní síly (silná jaderná, slabá, jaderná, elektromagnetická a gravitační)
    atd. atp.
    Už samotná fysikální realita je složitá a komplikovaná a její pohyb je vyvoláván pnutími mezi tím nesmírným množstvím jevů, ať již hmotných, či energetických, či prostorových …
    A nyní přijde „sociální vědec“, který se snaží podřídit vývoj živé přírody nebo její části – lidské společnosti – jednomu vůdčímu principu, jednomu jevu. To je samozřejmě nesmysl.
    Umělá isolace jevů je samozřejmě jeden za základních vědeckých postupů, bez něhož by pokrok lidského poznání nebyl možný. Avšak kdykoli v důsledku této redukce na něco přijdeme, musíme odolat pokušení interpoloval zjištěné zpět na tentokrát již neredukovanou realitu. Pomocí dílčího nelze interpretovat celek.
    A k této chybě dochází v uvedeném článku. Vztah mezi civilisací sice existuje, avšak ovládání energie je jen jedním z mnoha přemnoha projevů civilisace. Rozhodně to není určující. A zcela jistě není civilisace projevem ovládání energie, ale naopak ovládání energie je projevem civilisace. Článkem propagovaný „entropicko-energetický přístup“ je prostě blbost, kdy z komára se dělá velbloud, na kterém by všichni měli odcestovat do ráje.

    Povšimněte si, jak svévolně a zoufale děrovitě například autor intepretuje vojenskou historii. Přitom její podivuhodná cykličnost mu uniká: ve skutečnosti totiž byly válečné konflikty od starověku po 20. století typické střídáním jízdy a pěchoty: pěší armády prvních civilisací – vozatajstvo sklonku doby bronzové – pěší armády železného věku – námořní síly středomořských mocností a koňská jízda lukostřelců – pěší legie římské – jezdectvo středověkého rytířstva – pěší armády třicetileté války (a doby okolních) – jezdectvo a trén a loďstvo bojů s Turky – pěší armády od Napoleona po 1. světovou válku – mobilní obrněné jednotky a letectvo od druhé světové války …? Zvlášť velké a z pohledu současníků „globální“ konflikty vždy přehodí kyvadlo pěší-jízdní na druhou stranu, ovšem na kvalitativně vyšší úrovni (Hegelovy zákony).

    Co se týká knihy Jareda Diamonda, tak ta se vůbec (nebo skoro vůbec) nezabývá „entropicko-energetickým přístupem“. Diamond se prostě pokusil smířit Darwinismus s ideou multikulturalismu. Darwinismu jako všechny redukované teorie vývoje části světa vede ke škodlivé poruše – v případě darwinismu je tou poruchou rasismus nebo jiný elitarismus. V dnešním „západním“ světě však dominuje idea multikulturalismu (projevující se mimo jiné neurotickou nenávistí vůči samotnému slovu rasa). Střet ideí darwinistického evolucionismu a positivistického multikulturalismu je zjevný každému aspoň trošku trošičku přemýšlejícímu studentovi sociálních věd. No a J. Diamond se svou knihou právě tento konflikt dvou preferovaných ideologií (protože darwinismus je ideologie) smířit.
    A jeho kniha je vskutku zajímavá, protože snáší pozoruhodné doklady a interpretace zeměpisného šíření objevů a vynálezů a technologií… Snaží se pozoruhodným způsobem vysvětlit, proč Evropané dobyli svět, aniž by za tím byl darwinistický argument, že jsou prostě lepší, že je náhoda lépe vybavila schopnostmi a proto podle teorie evoluce museli vyhrát.
    Určitě stojí za to si tu knihu přečíst. I když já jako katolík s ní samozřejmě nesouhlasím – autorova zoufalá snaha ignorovat náboženství a poznatky teologie ho předem odsuzuje k neúspěchu. Chyby a omyly bychom snáze mohli rozebírat nad jednotlivými stránkami té knihy, těžko takhle na dálku.

    Názory na důvod dočasné dominance evropanů jsou různé. Můžete se podívat třeba na tento:
    http://www.osel.cz/index.php?clanek=988
    O využívání energie tam není ani slovo – a přes to také dává smysl. Aspoň trochu.

    • Troi

      Té fyzikální mnohosti není tolik kolik popisujete. Záleží na optice jestli je jí mnohem víc nebo mnohem méně. Třeba 3 síly (silná jaderná, slabá jaderná a elektromagnetická) vychází z jednoho zdroje a je možné je popsat stejnou rovnicí (myslím, že kvantovka a Maxwell to mají na svědomí) a gravitaci k tomu brzo taky připojí a budeme tak mít rovnici Všeho. Jednou rovnicí popsané všechny fyzikální zákony. Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Teorie_v%C5%A1eho
      Na vlastní oči jsem viděl odvození kvantové fyziky, chemie, spektrografie, části astrofyziky a běžné (newtonovské) fyziky z jednoho vzorce (AB=/=BA) (za použití matematiky na úrovni lineárních prostorů).

      Nemyslím si, že energeticko-entropická teorie je cestou do ráje, ale myslím, že je to dobrou inspirací pro přemýšlení nad směřováním civilizace. Civilizace se bez zdroje energie opravdu nikam nedostane, protože bez energie můžeme zvyšovat vnitní organizaci a snižovat plýtvání, ale stejně jako traverzu není možné NIJAK vyrobit pokud máte k dispozici jen energii stráveného jídla, tak se nepohneme kupředu se závislostí na jedné energetické surovině.

      Co se mého postoje týče, tak jsem čistokrevný darwinista, přestože jsem věřící (ne katolík). Vidím evouční vývoj i na úrovni civilizací. Vychází z teorie tří replikátorů (geny, memy a temy, zruba zde: http://www.ted.com/talks/lang/cs/susan_blackmore_on_memes_and_temes.html) a náboženství vnímám jako mem, který je v mnoha ohledech užitečný. A zabývám se umělými samoorganizujícími se systémy a vím tak, že stačí vhodné podmínky a zdroj energie v prostředí a život vznikne znovu a znovu a znovu…
      A jistě – energie není to jediné co hraje roli – záleží i na vnitřní organizaci civilizace/organismu a efektivitě využívání energie. Sociologie, psychologie, náboženství a veškerá mnohost se projevuje v tom JAK, nikoliv v tom prvotním o co jde.

      Nemyslím si, že by civilizace, která najde homeostázi a přestane expandovat, byla špatná. Naopak myslím, že taková civilizace může na tom být morálně mnohem líp než ta naše. Ale je nevyhnutelné, že dřív nebo později přijde civilizace, která bude mít mnohem víc energie nebo lepší vnitřní organizaci a tu naši zadupe jako my indiány.

      A k článku: s autorem docela souhlasím. Dle mého názoru popisuje proč a jak jsme se jako civilizace vyrovnali s výzvami, které pro nás prostředí mělo. Ve vztahu k energetické koncepci tím autor popsal základy pro vnitřní organizaci.

  8. Janika

    Milane, opětovně díky a obdiv nejen k Vašim znalostem, ale i k poutavému podání. Ač jsem nevěřící, některé Vaše závěry bez problémů přijímám.

    To o střídání jízdy a pěchoty je kouzelné :-). Takové srovnávací pohledy na historii miluju.

  9. Janika

    Musím poděkovat i Vám, Troi, a omluvit se za opožděné zveřejnění Vašeho komentáře, občas to blbne. Těší mě, že se pod tímhle článkem sešly takhle zajímavé poznámky.

  10. jonáš

    No ona ta “ civilizace, která bude mít mnohem víc energie“ by musela předevšim mít nějakou alternativní fyziku. Jak se projevuje lepší vnitřní organizace je vidět na vzestupu Číny, ale oni jim to tam mladý úspěšný managoři časem taky zprivatizujou a zašlápnou. Spíš to vypadá na nástup dlouhodobý stagnace a agonie .. trvalej nárůst nezaměstnanosti zvolna přejde v lidový nepokoje a tak dále.

  11. Janika

    Nezaměstnanost v Číně možná nebude tak zoufalou hrozbou. Myslím si to ale jen tak citem a podle různých filmů, co jsem viděla – není tam totiž tak strašlivá byrokracie a lidi mají větší volnost se prostě nějak uživit, něco si pěstovat, vyrábět a směňovat si to mezi sebou a tak se držet nad vodou. A hlavně jsou velmi skromní. Lidové nepokoje v Číně mi připadají vzhledem k jejich mentalitě nepravděpodobné.

    Komentáře k článku také zde: http://www.outsidermedia.cz/Thread.aspx?id=7550

  12. jonáš

    Na venkově asi jo, ale oni stěhujou desítky (stovky?) milionů lidí do měst .. ve čtyřmilionovym provinčnim městečku se tříděnim odpadků tolik lidí neuživí. No uvidíme, mně docela stačila ta pesimistická prognóza co jsem slyšel nedavno od Švihlíkový, kasino prej bude za pár let zavírat.

  13. Janika

    To ano, čínská města, to musí být hrůzný sen. I když bych si je ráda představovala jako za soudce Ti :-). A ty katastrofické prognózy, ono většinou když čekáme něco hrozného, tak to pak tak hrozné není. Nejhorší bývá to nečekané.

  14. jindra-peyrac

    Jsem prvně na tomto webu a přiznávám bez mučení, že reaguji nikoliv na základě hlubokých znalostí toho, o čem je zde řeč, ale pouze na základě svých pocitů z toho, o čem zde zúčastnění hovoří.
    V rámci možností stručně.
    Od mých školních dob mě fascinují dávné otázky lidského rodu: kdo jsme – tedy, odkud máme své počátky, nakolik si za své pokroky či zániky můžeme sami či má-li na nich podíl nějaká „vyšší moc“ (věřící prosím nechť prominou ty uvozovky, nemíním to hanlivě) či-li: máme-li svou existenci ve svých vlastních rukách či jsme loutkami ve hře jiných mocných; jaké je určení lidského rodu zde, tedy: má pravdu spíše Darwin s teorií evoluce a člověk je de facto přechodný jev jako např. veleještěři? nebo má spíše pravdu pan farář a člověk je vrcholným výtvorem božím, nad nějž již nikdy nic nebude?; a konečně, jaké poslání pro budoucnost by měl člověk nést? vždyť pohleďmě na ty obří rozdíly ve stupních civilizace v daném okamžiku, teď, tuto sekundu – lze-li pak tuto obrovitou rozdílnost vůbec zobecnit k nějakému konkrétnímu závěru, jaképak poselství při tak obrovitém rozdílu vývoje, kultur, znalostí přírody či technických znalostí, schopnosti těchto znalostí rozumným způsobem využívat a, v neposlední řadě, dámy a pánové, lze vůbec mluvit o civilizacích či národech primitivních, tj. na nízkém stupni vývoje, a o národech vysoce kulturních, najmě s ohledem na schopnost rozumně využívat životní prostor, který ta která kultura obývá?
    Ano, současný člověk moderní dovede neskutečným způsobem zužitkovávat dary matičky Země v tom nejprůmyslovějším slova smyslu. Ano, evropané to byli a jsou, kdo dovedli za několik posledních tisíciletí uchopit pomyslný prapor rozvoje lidských schopností a posunout pomyslný obzor lidského poznání do neuvěřitelných dálav. Díky nám šťastným evropanům, za dary poznání a ulehčení života, třikrát hurá!
    Ano, jsme to my, evropané, kdo nejefektivněji dovedli zužitkovat dosud poznané pozemské energie a díky tomu může současná euroatlantická civilizace žít velice pohodlně v porovnání s tzv. původními, přírodními národy. Jak však zodpovíme současnou protivně bzučící aktuální otázku: žijeme v souladu, v harmonii se svými sousedy, se svým přirozeným okolím blízkým i vzdáleným, s přírodou, která už např. v naší blahořečené Evropě se vyskytuje snad pouze v národních parcích či velehorách jako jsou např. Alpy či Pyreneje? Jak se srovnáváme s faktem, že díky našemu civilizačnímu pokroku ztrácíme znalosti a schopnosti přírodních národů, kterým se stále, díky civilizačnímu sobectví, zmenšují jejich přirozené životní prostory a my, vzdělaní a znalí, je díky své honbě za přežitím našeho způsobu života odsuzujeme k zániku, aniž si uvědomujeme, že si tím, jako každá civilizace předchozí, připravujeme i svůj vlastní hrobeček?
    Po čem volám a co hledám: přemýšlejme nad tím, která energie ve skutečnosti je lidské civilizaci potřebná stejně jako krev živým tvorům, která je zde, ač nebyla jmenována, snad proto, že ji tvor zvaný člověk ještě nedokázal objevit, ač je zde určitě odpradávna; co dává životu, ať už je jeho vrcholný výkvět reprezentován jakoukoliv podobou inteligentního života, ať již to bylo, je a bude zde na naší rodné matičce Zemi či, hypoteticky, ve kterémkoliv koutě nám známého či neznámého kosmu, onu energii, díky níž se život vzpamatuje po každém kataklyzmatu?
    Ano, dámy a pánové, co je toto tajemné cosi, co životu, čili schopnosti obnovovat se, rozmnožovat, organizovat se, vyvíjet se, tvořit a jánevím jaké ještě jsou další a vyšší projevy života – nuže, co dává životu vždy znovu se jakkoliv obnovit jako bájný pták Fénix? Kdo to ví, kdo to kdy zodpoví? Jaká to energie, jaký to proud?
    Já to nevím o obávám se, že tato otázka je stejně tajemna jak obrazy Saisovy, které snad lze poznat a pochopit až poté, co překročíme práh podsvětní…
    Přeji si, aby mé obavy zůstaly liché a tvor – člověk se od svého směřování ku tvoru homo urbanis, ba tvrdím homo interieris dokázal přeorientovat k jedinému směru, ku kterému směřovat lze: homo sapiens sapiens.