Mindrák

Napsal Jan Hruška.

Někoho možná překvapí, že mindrák čili komplex méněcennosti vyrůstá z pýchy. Přitom je to jednoduché. Někomu vadí rozdíl mezi tím, jak sám sebe ve své pýše hodnotí a skutečností tak moc, že z toho onemocní. Ve své pýše si takový člověk nepřizná, že by u něj mohlo jít o podobnou malichernost, takže si postupný rozvoj choroby nepřipustí. Nechci se plést do řemesla skutečným odborníkům a popisovat věc podrobně. Rád bych jen ukázal, jak se zmíněná choroba, nebo alespoň náběh k ní, podepisovala a podepisuje ve veřejném životě, hlavně tam, kde to obvykle nečekáme.

Při vzpomínkách na minulý režim často zapomínáme na to, že tehdy ho měl plné zuby kdekdo, včetně mnoha komunistů. Zvláštní skupinou ale byli lidé, které bych si dovolil nazvat registrovanými disidenty. Registrovanými nejen ve svazcích příslušných orgánů, ale i úplně jinde. Tyto registry se ani zdaleka nekryly. Zatímco příslušné orgány registrovaly většinou lidi, kteří se nebáli pravdivě pojmenovat skutečné špatnosti, v registrech, které míním, byli lidé, kteří se budou v budoucnu hodit. No a je jasné, že lidé, ochotní prosazovat cizí zájmy budou nejspíš podivíni.

Pro seznámení s typickou povahou registrovaného disidenta se dobře hodí ikona polistopadového vývoje Václav Havel. Už proto, že o jeho činech toho dost víme. Takže: Chceme-li porozumět amnestii, která se stala právem velice nepopulární, měli bychom si po mém soudu uvědomit, že „mukli“ tvořili a možná ještě tvoří velice semknuté společenství. Vězeňský režim je k tomu nutí. Nemusíme mít velkou představivost, abychom si vykreslili, jak takové tvrdé a semknuté společenství reagovalo na postavičku typu Václava Havla. Takže motivem amnestie není ani tak vladařské gesto, jako rozhodnutí „já vám ukážu, kdo JÁ dneska jsem“. Myslím, že loutkáři mu dovolili tento úlet, aby si natloukl ústa a byl poslušný. Také od té doby poslušný byl. Druhý příklad: Mezi odměny, které za svou poslušnost dostával, patří celá sbírka čestných doktorátů z různých univerzit. Mají sice cenu papíru, na kterém jsou napsány, ale svému majiteli byly velmi milé a moc o ně stál. Myslím, že tyto dva malé příklady stačí. Takovýmhle nepřiměřeným a malicherným způsobem nereaguje na skutečná či domnělá příkoří člověk, jehož sebevědomí je v pořádku. No a sebevědomí se nejspíš zhroutí, když má na svého nositele větší požadavky, než ten je schopen splnit.

Tyto drobné slabůstky sice o člověku ledaco řeknou, ale samy o sobě ho nekvalifikují jako vhodnou loutku k prosazování cizích zájmů. Pojďme tedy dál. Podobní lidé touží po uznání a společenství. S obojím mají problémy. Uznání jako nejlepší zahrádkář v ulici nebo největší „násoska“ v hospodě jim nestačí a na to, co by se jejich sebevědomí líbilo, zase nemají. Takže jim nezbývá než sdružovat se do skupin vzájemného obdivu, nejčastěji „uměleckých“. Umění je dneska definováno tak široce, že na zneuznaného umělce si může hrát skoro každý. Tito lidé pak mezi sebou pěstují pohrdání „méněcenným“ zbytkem populace, který je neuznává. V „totalitních“ režimech se samozřejmě stávají politicky podezřelými. Tím se dostávají na jednu loď s poctivci, kteří právem protestovali proti něčemu špatnému a stali se podezřelými taky, ty ale pro další uvažování vynecháme.

Jestliže někdo z ciziny přijde s nabídkou uznání, čerta se takový registrovaný disident stará, co za to bude muset zaplatit. Vnímá jen to uznání, navíc z kulturní ciziny. Je přesvědčen, že konečně se setkal s lidmi sobě rovnými, zatímco místní méněcenní křupani ho přehlíželi. V Čechách měli pro cizince s podivnými úmysly tito lidé zvláštní cenu, protože zde si lidé tradičně váží vzdělanců. V osmnáctém a devatenáctém století byli vzdělanci duší národního obrození a v padesátých létech se někteří básníci snažili být svědomím národa. Bejvávalo.

Po převratu se řada těchto lidí ocitla v politice. Jenže v politice je třeba, aby byl člověk v realitě, takže podobní „mimoni“ se tam dlouho neudrželi. Zato neprodyšně obsadili sdělovací prostředky a informační kanály. Vytvořili tvrdé jádro a další se na ně nabalili – zjevně proto, že měli podobné problémy se sebevědomím, i když nebyli zapsaní v registrech.

Myslím, že to, co jsem napsal, docela dobře vysvětluje naší realitu. Loutkáři většinou nepotřebují české pracovníky informačních kanálů příliš prostituovat cukrem ani bičem. Kampaně typu Češi – zloději, Češi – rasisti, Češi – mučitelé sudetských Němců, Češi si neumějí vládnout a tak podobně dělají tito lidé s rozkoší, někteří dokonce za své peníze na Internetu. Dělají to v přesvědčení, že odhalují pravdu o těch, kteří je přehlíželi a nedoceňovali.

Zvlášť nám to pomůže pochopit hysterii kolem prezidentské volby. Velká část pracovníků ve sdělovacích prostředcích byla zjevně přesvědčena, že zachraňují český národ před méněcennými Čechy, když prosazují jako prezidenta „noblesního“ cizince. Když jejich záměry nevyšly, berou to jako osobní příkoří a topí se v ublíženosti.

P. S. Asi bych měl dodat, že mindrák je pravým opakem křesťanské pokory. Tato pokora znamená, že si člověk reálně uvědomí svůj poměr k Bohu. Realistický poměr k lidem se pak dostaví skoro automaticky. Nemusí to jít vždycky hladce, ale dobrá šance tady je.

Advertisements

10 comments

  1. Janika

    Děkuji za svolení ke zveřejnění tohoto velmi zajímavého článku, pane Hruško. Myslím, že Váš popis je přesný. Dobrý postřeh – mindrák je tím větší, čím má člověk větší ambice, to je zvláštní paradox. A když člověk žádné ambice nemá, je prakticky nezasažitelný :-).

    Zajímavé, moje představa o Havlově amnestii byla přesně taková, jak ji popisujete: „já vám ukážu, kdo JÁ dneska jsem“ :-).

    Jako doplnění neodolám necitovat Karla Kryla, tohle napsal o Václavu Havlovi v knize Půlkacíř:
    Václav Havel – Autor, který nikdy nepochopil dělnickou třídu. Vždycky se cítil někým jiným, než kým zrovna byl. Nikdy nepřestal být člen pražské elity, pražské smetánky, ze které vzešel. Vzdor tomu, že byl potahován. Člověk po dlouhou dobu naprosto čestný, a možná natolik nedospělý, aby byl bezelstný. Zneužitelný ve své slabosti intelektuála. Dnes zamilovaný do světa velkoměsta a reflektorů – což je pro dramatika, který má zůstat za scénou, vždy tragické. Snad zamilovaný sám do sebe – a do své pozice. Jako autor je slušný dramatik evropské úrovně.“
    Psal to v době Havlova prezidentování, čímž nechci naznačovat, že by se snad mírnil. Ale ta poslední věta mi nějak nesedne – jen můj dojem z jeho ne-nadání…

    To o sdružování se různých „umělců“ do skupin je také výstižné. Pro pobavení, pod tímto článkem se projevuje také jedna umělkyně, vážená paní režisérka Le Fay: http://www.denikreferendum.cz/clanek/14911-sen-o-schwarzenbergovi

  2. Troi

    Článek se mi líbí, jediné s čím bych si dovolil polemizovat a nesouhlasit je závěr, že pokorný vztah k Bohu automaticky vede k pokoře lidské, ale to je na jinou debatu v jiném duchu :-)

  3. Janika

    Souhlasím, Troi, na pokoru věřících by se v jiném prostředí, než je tento klidný blog, určitě strhla válka :-). Asi proto, že jsou různé způsoby víry. U některých až militantní. A někteří věřící vzbuzují opravdovou a hlubokou úctu i u ne-věřících. Vzpomínám na „Didactylos“ jako krásný příklad. http://didactylos.blogovala.cz/

    Ještě k tématu článku trochu z jiné strany. Představuju si, co vedlo ty různé herce například k předvádění nenávistných a zlých parodií na Miloše Zemana. Dívám se na toho chlapíka (snad si vzpomenu na jméno a dopíšu ho), vždycky jsem ho mívala ráda – proč to dělá a co bude dělat dál? A docházím k děsivému závěru – on to nedělá pro peníze, nebo pro nějaký zisk, je to jeho „přesvědčení“. A toto přesvědčení bude naprosto neotřesitelné právě podle teorie kognitivní disonance – vytěsní všechny informace, které by dokazovaly, že se mýlil. Připadal by si jako hlupák, že se zaprodal za nic, aspoň kdyby z toho něco měl :-). A to je nejstrašnější, ta předem daná nemožnost domluvy a smíření s takovými lidmi.

  4. J. Hruška

    Děkuji za uznání. Článek v Deníku referendum, na který jste poslala odkaz je velice dobrý. Jsem rád, že se najednou objevují dobré články od nových lidí. „Diskuse“, na kterou upozorňujete je opravdu klasický příklad horlivé hádky o věci, nad kterými by člověk se zdravým sebevědomím s úsměvem mávnul rukou.
    Na povolební reakce jistých lidí bych doporučoval dívat se s nadhledem. Někdo prostě ze zlosti a zklamání něco plácnul. Teď by to možná rád vzal zpátky, ale paličatost rozmazleného děcka mu to nedovoluje.
    P. S. Dovoluji si upozornit, že jsem nemluvil o pokoře, ale realistickém vztahu k druhým lidem a upozornil jsem, že v praxi to může být složitější.

  5. J. Hruška

    Paní, píšete: „když člověk žádné ambice nemá, je prakticky nezasažitelný“. Je to pravda, ale člověk zcela bez ambic je jaksi neúplný. Vyvážit svoje schopnosti a svoje ambice je dost problém a každý se s ním nakonec musí poprat sám.

  6. Janika

    „člověk zcela bez ambic je jaksi neúplný“ – takový člověk by možná byl úžasný. Samozřejmě by záleželo na tom, jaký je jinak.

    Co se týká pokory – možná to, co já myslím pokorou, myslíte Vy „realistickým vztahem“ k druhým lidem.

  7. Janika

    Tohle je hezké, komentář pod peticí: http://www.petice24.com/forum/45873/start/25

    Petici rozjeli lidé, jejichž životní úroveň je očividně nadprůměrná, vztaženo k mediánu úrovně a platů občanů ČR. Tím „očividně“ myslím jejich časté předvádění se v TV s přepychem a někdy až trapné lísání se k vrchnosti, ke které nyní posílají poníženou supliku o tom, že jim shora padá pod stůl méně zbytků než dříve. Jde ve značném poměru o kašpárky metající kozelce ve dvorech pražské novodobé šlechty, titulů trapně koupených, kteří se v nejednom případě ani netají tím, že zbytek populace považují za lůzu a socky. Právě z peněz této lůzy a socek však kašpaři žijí. S plným vědomím pomáhají politikům oblbovat ten hloupý lid kdesi venku, za branami a ochrankou plesů v operách. Zbytky, pod stůl letící, však nepocházejí od vrchnosti. Jsou to plody skutečné práce té lůzy (pro některé už jen prasat) kdesi daleko v pachu nečisté hlíny, jedovatých ohňů a potu. Byly právem silnějšího přivlastněny proti vůli většiny, jež se na ně nadřela a které jste vy, rádoby umělci s plným vaším vědomím a souhlasem předhazováni pro zábavu místo řádných plateb za zcizenou práci. Ve výsledku si i to vaše stále bezobsažnější křepčení, mílovými kroky postmoderny od umění se vzdalující, vámi opovrhovaní zaplatí podruhé.
    Milá pakulturní fronto, sami jste si v popřevratové imitaci demokracie vyvolili válení se u smrdutých nohou falešných vítězů, místo hrdého letu v chladu a turbulencích, který zkoumá obzory lidského pokolení o krok před pěšími. Co potoky vašimi loutkovodiči otrávené již nenesou dost zlatěnek pro všechny na zámeckém karnevalu, jste na řadě k vyhnání z teplých koberců na hlínu v maštalích. Panáčkující psíci již vrchnost nebaví, vše se jaksi vyžilo. Kupuje lvy a chytá otroky. Chce vidět čerstvou krev. Vy jste jen zhýčkaní pudlíci, které vyděsí i myš.
    Končí doba budoárů, začíná doba arén.
    I vzpomněli jste si na lůzu v podzámčí. Tam přece snad ještě existuje soucit s mazlíčky. Když vás jí ukazovali jak trdlíkujete, vždy se smála. Leč smích v bídě hořkne a hrubne. Lůza již krmí jen krávu, co dává mléko pro děti a těm šetří na školné aby nezůstaly naivní, nýbrž se jim dostalo poučení o tom jak staršími, neb slabšími, pohrdat a dělat kariéru. V nejednom takovém agitačním spektáklu jste za pamlsky poskakovali.
    Mám-li z čeho, slituji se a krmím starého unaveného koně co dřív tahal pluh po mém poli. Odhozeného pudlíka, co lízal ruku zloděje mé práce a štěkal na mně z polstrovaného kočáru s chutí nakopnu.

  8. che

    Janiko – k tomu tvrzení „když člověk žádné ambice nemá, je prakticky nezasažitelný“ – je to neúplná pravda, nějaká ambice je vždy – někdy sice jenom ambice přežít, ale i ta stačí k tom aby byl člověk zatažitelný – odejmutím možnosti přežít.

  9. J. Hruška

    Děkuji za odkaz na diskusi. Celá je velice výživná a projasnila mi den. Třeba se ještě dožijeme něčeho lepšího.
    Mimochodem: Známé heslo „kdo nechce pracovat ať nejí“ zaznělo poprvé někdy kolem roku 60 na adresu lidí, kteří si mysleli, že jsou příliš duchovní, než aby si špinili ručičky prací.

  10. Janika

    Che, ambice jsem myslela ve smyslu článku, vyrůstající z pýchy a představy o vlastní výjimečnosti.

    Jeden hezký příklad té nezasažitelnosti: Zeman předhodil Schwarzenbergovi, že mu nerozumí ani v cizině, když mluví německy. A Schwarzenberg s přehledem a nevzrušeně pravil, že je to proto, že „žbrblá“. Protože prostě nemá v tomto smyslu tyhle ambice :-). Troufám si tvrdit, že naopak by to Zeman takhle hezky neustál.