Dveře ve zdi 70

Napsal alexandrov_g.
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

A nyní odstraníme další vrstvu a pokusíme se vypořádat s přetrvávající iluzí veřejnosti, která upřímně věří tomu, že válka je vždy určena k ničení. A to přesto, že válkou si vítěz tvoří svůj nový svět. A nejen to, stává se, že stát při sledování svých vlastních zájmů použije ve válce jako nástroj (nebo zbraň) jiný, slabší stát a při tom formálně (a někdy i fakticky) proti němu bojuje. A lidé, žijící v obou těchto státech, jak v tom který je subjektem (master state), tak v tom který je objektem (nezajdeme tak daleko, abychom ho nazvali slave state, ale zvolíme termín méně ponižující a více neutrální, například – instrument state), prostodušně věří „novinám“ a mají za to, že nástroj a hospodář jsou vzájemně ve válečném stavu. Malému človíčkovi to nelze zazlívat, z místa kde se nachází, vypadá válka jako puška a on nechápe, že když tiskne ukazováčkem kohoutek, tak jemu těhotná puška porodí kulku, a někomu úplně jinému ve stejném okamžiku ta samá puška rodí ne kulku, ale moc.

Tak tady máme Vietnamskou demokratickou republiku. A tady – Francii. A támhle – USA.

Francie bojuje (tím nejopravdovějším způsobem) s VDR. Všechny atributy války jsou na svých místech, Francie ani na jeden nezapomněla, vše je uvedeno do chodu. A USA otevřeně deklarují, že pomáhají Francii. A skutečně jí pomáhají (a ještě jak!). Pomáhají tím nejskutečnějším způsobem, pomáhají penězi, tanky, letadly, dopravními loděmi, těžkými i lehkými zbraněmi, municí, výstrojí a vůbec vším, co si jen lze představit, včetně pokusů vysoce postavených amerických vojáků radit francouzskému velení jak by mělo bojovat. (Vzhledem k tomu, že Francouzi nebyli úplní idioti, tak materiální pomoc si samozřejmě brali, ale udílenými americkými radami se nejen neřídili, ale obezřetně se snažili jednat přímo opačně, což jim nicméně příliš nepomohlo.)

A při tom všem, zcela mimo rámec obrázku s názvem První indočínská válka zůstávalo to, že USA pomáhají Francii bojovat s jimi samými vytvořeným, zatím ještě ne v plném smyslu toho slova státem, ale jakýmsi embryonálním útvarem, který se státem měl teprve stát. „Nástroj“ bylo třeba zakalit a nabrousit.

A právě proces kalení a broušení byl samotnými Vietnamci samozřejmě chápán jako válka proti nim. (Obyčejnými Vietnamci, samozřejmě. Vládní špičky Vietnamu, správně chápajíce o co jde, šly do toho s otevřenýma očima, majíce za to, že „naše oběti nejsou marné“, protože pouze tak bylo možno dosáhnout vytoužené státnosti. A to ještě není všechno – berouc do úvahy existenci „severního souseda“ Vietnam počítal s tím, že čím ostřejším a zakalenějším se stane instrument state, tím lépe pro samotný „instrument“, a co se týče lidských obětí připomenu to, co na toto téma pronesl jeden z otců-zakladatelů Vietnamu Vo Nguyen Giap – „každou minutu na světě umírají statisíce lidí a proto život a smrt jdoucích do boje deseti tisíc lidí, i v případě, že jsou to tví krajané, znamená velmi málo.“)

Tak to bylo s Vietnamem, a co týče master state – z hlediska USA byla Francie pouze „žárem“ jehož pomocí zpracovávaný polotovar nahřívali na potřebnou teplotu. A potom žár zalili vodou a První indočínská válka skončila.

„Rozložení karet“ neboli výchozí podmínky První indočínské války vypadaly následovně:

Nejdůležitějším faktorem pro obě strany vedoucí horkou válku, faktorem strategickým, byl Čas. Kolem této osy se řadily všechny události, všechno ostatní, včetně přijímané jednotlivými stranami pomoci a „pomoci“, hrálo druhořadou, podřízenou roli.

Pro Francii byl čas tajícím „strategickým zdrojem“, pro Vietnam byl čas akumulujícím se kapitálem. Francie, berouc v úvahu svoji vojenskou, politickou, finanční a dokonce i psychologickou zranitelnost, snažila se ukončit válku co nejrychleji. A navíc, Francouzi nutně potřebovali nejen rychle ukončenou válku, ale též válku vítězně zakončenou.

Postavení Vietnamu vypadalo od počátku lépe, i když byl na první pohled nesrovnatelně slabší než Francie, zato ale nemusel nikam spěchat, naopak, v jeho zájmu bylo všelijak válku prodlužovat a válka, jak to vypadalo, slibovala stát se válkou „partyzánskou“, což je druh války který může trvat věčně, pokud se přiživuje z „velké země“ a Vietnam neměl pouze jednu „velkou zemi“, ale hned dvě. V novinách, pravda, psali, že nemá ani jednu, ale to bylo v novinách a my přece dobře víme, co jsou noviny zač. Noviny, například, nepsaly (a nepíší) o tom, že kapitulovavší před USA v Indočíně japonská okupační armáda odevzdávala inventář a zbraně ne jen tak někomu, ale Viet Minhu, a navíc ještě Japonci předali Vietnamcům všechno, co získali, když odzbrojili a internovali počátkem roku 1945 Francouze, poté co přestali být „spojenci“, a ještě noviny nepsaly (a nepíší) o tom, jak v létě 45ho Američané přesouvali do míst dislokace Viet Minhu zbraně z Okinawy. Noviny, pravda, píší o Čínou předaném Viet Minhu americkém vybavení v podobě střelných zbraní, děl, minometů, střeliva a nákladních automobilů, které USA dodaly „Čankajškovu režimu“, jenže při tom noviny zamlčují, že tímto způsobem platila „rudá Čína“ Američanům za politickou podporu.

A takto vypadal poměr „sil“ na místě samém: o původním vietminhovském praporu již víte, ale v letech 1946-47, tedy v době, kdy válka s Francií byla v plném proudu, síly VDR dosahovaly 50-60 tisíc mužů, zatímco početní stav francouzského expedičního sboru byl 115 tisíc mužů. A kromě početní převahy, Francouzi měli námořnictvo, obrněné jednotky a což bylo to nejdůležitější – letectvo. Hlavní slabinou Viet Minhu nebyla ani tak jeho nižší početnost ve srovnání s Francouzi, ani to, že neměl žádná letadla, nejhorší bylo, že Vietnamci neměli žádnou zkušenost s vedením válečných operací, naprosto jim chybělo to, čemu se říká „operační umění“, chybělo plánování, chyběl „systém“.

Ale zkušenost je věc kumulativní, že?

A nabývaje zkušenost, získáváte další zkušenost, a nová zkušenost s sebou nese další zkušenost a tak donekonečna, hlavní je chuť se učit. A Vietnamci se učit chtěli. Chtěli vlastní stát, chtěli a basta, to se někdy stává.

Zpočátku prohrávali a podívejte, co při tom prohrávání udělali: vytvořili vysoce originální strukturu vojsk. Rozdělili své ozbrojené síly na tři části. Na „hlavní síly“, na „regionální síly“ a na „partyzány“, a to všechno při tom, že vlastně všichni to byli partyzáni.

Celé území VDR bylo rozděleno na čtyři oblasti, plus pátá v podobě severní části Jižního Vietnamu. Každá oblast obsahovala několik provincií. Hlavní síly podléhaly vojensko-politickému vedení Vietnamu a skládaly se z nejlépe vyzbrojených a vybavených bojovníků, bylo to, tak říkajíc, jádro partyzánských sil, jejich „elita“. Byly mobilní, zabývaly se pouze válčením a v závislosti na situaci je přesouvali z jednoho konce země na druhý. Druhý sled se skládal z lehce vyzbrojených a méně vycvičených bojovníků nabraných v místě bydliště a zpravidla nepřekračujících hranice svého „areálu“, podléhali vojensko-politickému vedení „oblasti“ a bojové akce nebyly v jejich činnosti tím hlavním, kromě léček a přepadení se zabývali zásobováním hlavních sil, propagandou a, což je také důležité, výběrem daní. Úplně dole se nacházeli „partyzáni“, hrdě se nazývající Lidová armáda. Byla to jakási domobrana na úrovni vesnic, sama Lidová armáda byla rozdělena na dvě části, jedna z nich škodila Francouzům po nocích všelijakými drobnostmi, kdežto druhá se vůbec nezabývala tím, čemu se říká „válka“, ale provozovala různé „pomocné činnosti“, podle svých možností špiónila a nosila náklady v průběhu pochodů „hlavních sil“.

Kromě jisté všeobjímajícnosti tato struktura vytvářela v prostředí „odporu“ také motivaci, protože nejzpůsobilejší a nejschopnější, procházejíce tímto svérázným způsobem výběru, opouštěli jednu úroveň a „Vlast je povolávala“ do úrovně vyšší, a fungovalo to lépe než systém hodností v armádě.

Kromě vytvoření ozbrojených sil maximálně přizpůsobených „bojišti“ Vietnamci získali i skvělého vrchního velitele. Stal se jím „generál“ Vo Nguyen Giap. Kdysi mu, školnímu učiteli, Američané z OSS vysvětlili ty nejzákladnější věci, ale ke všemu ostatnímu se dopracoval sám, „vlastní hlavou“. Je třeba poznamenat, že z lidské stránky byl Giap (je dodnes živ, ale protože si povídáme o minulosti, budeme o něm hovořit v minulém čase) přímým protikladem Ho Či Mina.

(Uděláme malou odbočku. Kdysi jsem s různým stupněm podrobností psal o dvou lidech – plukovníku Housovi a Thurlow Weedovi. Byli to dva mimořádně vlivní stínoví politici, oba integrovaní do amerického politického systému, zabírali v něm přibližně tutéž niku a z hlediska státu plnili tytéž funkce, oba byli „tvůrci presidentů“ a oba bez jakýchkoliv formálních pravomocí vedli tajná jednání s oficiálními hlavami jiných mocností. Ale House a Weed si byli podobni ještě v jedné věci – podle svědectví lidí, kteří se s nimi stýkali, měli obrovské osobní kouzlo. Tuto vlastnost zaznamenali i jejich političtí nepřátelé. Je jasné, jakou výhodu v politické hře vám dává to, že jste „sympaťák“. Váš politický protivník by vám docela rád provedl nějaké svinstvo, ale – „ruka se nezvedne“, jste přeci „slušný člověk“. Svinstvo vám nakonec stejně provede, co by to bylo za politika bez svinstva, jenomže potom bude pociťovat ne hryzání svědomí, to politici nemají, ale určitý psychologický diskomfort, který můžete využít ve svůj prospěch. No a člověkem stejné „sorty“ byl i Ho Či Min, o kterém se všichni, kdo s ním přišli do styku, všichni bez výjimky, i Francouzi a Američané, vyjadřovali pouze v dobrém. Strýček byl takzvaným „světlým člověkem“.)

Možná i z tohoto důvodu potřeboval Giapa. Světlý člověk v hodnosti generála, to je přeci jenom trochu moc. Něco takového by svět nepochopil.

giap a ho
(Vo Nguyen Giap (vlevo) a Ho Či Min v říjnu 1945)

Advertisements