Postmodernismus

postmodernismus

Poslal Hamilbar.

Advertisements

21 comments

  1. che

    Saxi díky za odkaz – opravdu zajímavý názor – napadlo mne v této souvislosti – že dějinné události se jejich protagonistům často jeví jako něco nevýznamného, jejich docenění se objevuje až s odstupem času, naopak jsou vyzdvihovány – často – ty které z odstupu vypadají jako pouhé plácnutí do vody.
    Je tam něco společného s Alexandrovem – nedokáži to přesně definovat, spíš v pocitové rovině, ale je – ??

  2. Janika

    Opravdu, to je parádní odkaz, děkuji, saxi. Článek je doopravdy taková síla, že nevím, nevím, jestli bych se ho odvážila zveřejnit ;-). Jen pár citací:

    „Ide o to, že skupina vlastníkov tohto sveta nariadila zvoliť knieža Karla Schwarzenberga za prvého českého prezidenta, priamou celonárodnou voľbou, a Česi toto nariadenie odrazu nedodržali. Teda povstali v duchu najlepších tradícií Jana Husa a Jana Žižku z Trocnova. A to od Čechov nečakal nikto, dokonca to nečakali ani oni sami.

    V minulosti prezidenta volil parlament a nebol to práve najvábnejší pohľad – úskoky, intrigy, všetci klamú všetkých. Teraz českému národu navrhli, aby volil knieža Schwarzenberga – priamo, otvorene a čestne.

    Prečo práve jeho? Pretože z hľadiska skupiny vlastníkov tohto sveta, ktorí nemohli nechať voľby v Česku bez pozornosti, predstavoval ideálneho kandidáta.

    Má 75 rokov, teda je zrelý, dokonca až veľmi. Stále zaspáva – v parlamente, na rokovaniach ako minister zahraničných vecí, ktorým zatiaľ ešte je, veľmi zle počuje, teda sluchom prakticky nič neprijíma – a stále sa usmieva. Tvári sa, že počul a pochopil, no nechápe, usmieva sa a odpovedá po svojom. Ako ukázali prezidentské debaty, knieža Schwarzenberg nepočuje svojho spolubesedníka, dokonca ani keď sa mu kričí do ucha – televízne ucho, vložené do ozajstného ucha.

    Je veľmi dôležité, ako bývalý kandidát rozpráva – ticho, nesúvisle, útržkovite a nezrozumiteľne. Na nemecké knieža až príliš zvláštne ráčkuje. Šušle a mľaská. To je však čisto zvuková stránka, ktorá je Čechom v zásade známa. Dôležitejší je však obsah reči – je ho veľmi málo, často vôbec nie je. Lebo ako minister zahraničných vecí si len vymieňa s partnermi papiere, ktoré nikdy nečítal. Teda na vytváraní obsahu sa knieža zúčastňovať nezvykol, ale veď to ani nie je kniežacia záležitosť.

    Výzorom pripomína skrachovaného v dvadsiatych rokoch buržoázneho nepmana z Odessy, ktorému zostal len motýlik a starý pokrčený oblek. Mimochodom, tento výzor je dosť zavádzajúci. Knieža na znak vďaky za podporu Václava Havla vo väzení v podobe zasielania francúzskeho koňaku a kubánskych cigár kupovaných v Tuzexe, privatizoval v Česku veľa a úspešne. Koľko, to presne nikto nevie, a pri pohľade na neho, to možno nevie ani on sám, alebo možno na niečo zabudol.

    Teda takéhoto výrazného a talentovaného prezidentského kandidáta ponúkli Čechom a svoju ponuku posilnili kampaňou, ktorá bola bezprecedentná svojím rozmachom, kreatívnosťou a drahotou.

    Tvorcovia kampane zobrazili knieža s punkerským čírom a česká mládež niekoľko týždňov hodovala za kniežacie peniaze – koncerty, pohostenia, rockové skupiny, speváci a speváčky.

    Fígeľ bol prostý, lebo mládež je vychovaná veľmi jednoducho: nech tento dobrý, sympatický, čestný a hlavne aristokratický starý pán bude naším prezidentom a stane sa tak ozdobou Hradčian. Kniežaťu predpísali aristokratizmus a mladým Čechom bolo celkom jednoduché vysvetliť, že aristokrati vyzerajú práve takto. A zaspáva preto, lebo kniežatá vždy zaspávajú, šušle a mľaská preto, lebo tak robia všetky kniežatá a hovorí ticho, lebo je milý a hanblivý.

    Volebný tím kniežaťa, vysoko profesionálny a vôbec nie český – ani povahou, ani akcieschopnosťou – bol natoľko presvedčený o jeho víťazstve, že v sobotu 26. januára bola v pražskej Lucerne pripravená veľkolepá oslava pre sedemsto hostí. A oslavovalo sa – so slzami v očiach.


    Príliš uvoľnené knieža dokonca nedokázalo ani seba v druhom kole voliť, tak ako je predpísané, teda vložiť volebný lístok do obálky a vhodiť do urny. Knieža svojimi navzdory veku ešte zachytávajúcimi sa rukami zasunulo obálku do vrecka a do urny vhodilo iba volebný lístok, čím dalo pôvod logickým komentárom – „obálky si zvykol nechávať…“

    Čo znamená víťazstvo Miloša Zemana s presvedčivou desaťpercentnou prevahou pre budúcnosť českej politiky?

    Znamená veľa.

    Miloš Zeman má 68 rokov, pričom posledných desať rokov strávil doma na svojej chate na Vysočine – jeho, úspešného a populárneho premiéra vytlačili z českej sociálnej demokracie a zdalo sa, že sa už do politiky nikdy viac nevráti. Vytlačili ho rafinovane a obzvlášť cynickým spôsobom.

    Zeman sa však vrátil a jeho návrat v tejto podobe a v takomto podaní sľubuje ozajstnú novú Pražskú jar, ktorú mladý Zeman dôverne poznal.
    Pretože to, čo sa v Česku deje, má aj hlboké príčiny. Sú jednoduché: to, čo tam pokračuje, ďalej takto pokračovať nemôže, a teda sa to skončí.

    Prezidentské voľby v Česku sa stali katalyzátorom politickej explózie, pretože pre tých, ktorí nesúhlasili, sa objavil vodca – charizmatický politik Zeman, pre mnohých veľmi známy, pre mnohých neprijateľný, s množstvom nedostatkov, ktoré sa v šesťdesiatich ôsmich rokoch už nedajú napraviť.

    Ale tento vodca oznámil svoje zámery už niekoľko hodín po voľbách – „vládu podporuje iba osem percent občanov, potrebné sú nové parlamentné voľby“. Takže takto strmhlav, bez dlhých príprav – ani Zeman už nie je mladý, podaktorí dokonca hovoria, že vďaka svojmu veku, nemá čo stratiť, a to znamená, že sa vrhne do boja.

    Čo konkrétne sa dá a treba očakávať od návratu Miloša Zemana do českej politiky? Vymenujem procesy, ktoré už prebiehajú a o ktorých budem písať. Pretože tieto procesy sú dôležité a zaujímavé.

    Rozpadá sa „pravicová“ časť politického spektra, rozpadajú sa samotné strany zvnútra, ako aj koalícia vo vzájomnom zápase. Českí pravičiari sa už prakticky všetci navzájom držia pod krkom a otázka letálneho konca, je iba otázkou času.

    Dôjde k preformátovaniu ľavicovej časti, posilnia sa pozície českých komunistov, nie je vylúčené, že práve oni budú ako prví formovať novú politickú agendu prežívajú. V súvislosti so Zemanovým víťazstvom českí sociálni demokrati prežívajú svoje veľké problémy – opäť si budú musieť vybudovať vzťahy s populárnym prezidentom, sociálnym demokratom, pričom scenáre sú rôzne. Od vytvorenia „prezidentskej“ sociálno-demokratickej strany, až po vnútorný prevrat v strane a zmenu jej orientácie v prospech viac sociálnej a vlasteneckej.

    V Česku si spomenuli na slovo „vlastenectvo“, ale ešte si neuvedomujú, že s týmto slovom bude treba žiť a pracovať. Pretože hlavná podstata zmien spočíva vo vzniku novej generácie spoločenských predstaviteľov, ktorým nečakaný Zemanov triumf otvoril cestu a ukázal, čo treba robiť.

    Takže Schwarzenberg svojím neslávnym pádom z výšky do blata zdvihol vlnu, ktorej veľkosť, podľa mojich pozorovaní, nie sú schopní zhodnotiť sami českí politici. Pre nich to však nie je zlé, pretože zmeniť už nič nemôžu. Čím menej vieš, tým sa ti lepšie spí, hlása ruská ľudová múdrosť.“

  3. Janika

    Che, společnou mají možná tu širokou ruskou duši :-).

    Ještě chci dodat, že jsem úmyslně vybrala tu pasáž o posílení komunistů – ale vůbec si to nemyslím, právě naopak. Komunisté profitovali, protože nebylo z čeho vybírat, takže posílení jiných levicových stran jim body ubere. On z ciziny ten pohled je vždycky trochu zkreslený.

  4. sax

    Chelemendik je jasnej, rekl bych, ale je inteligentni, tak si lze mnohe prebrat a zaroven se na nas podivat z vychodu…me tedy jehio clanek potesil…

  5. J. Hruška

    To máte tak: Čech se od Rusa většinou liší v tom, že se ostýchá dát najevo své city a maskuje je hloupými vtípky. Názorným příkladem je tento starý vtip: Na nějaké oslavě Slovenského národního povstání byl oslavován hrdina, který se se svazkem granátů a s výkřikem „za stranu a lid“ vrhl pod tank. Nějaký pamětník k tomu poznamenal: Ono to bylo trošičku jinak. Tank zničil, ale křičel při tom „zasraný náledí“.
    Tato skutečnost má nejméně dva důsledky: Rus a Čech si navzájem nerozumí. Rus by podobný vtip považoval za krajně nechutný. Ten člověk nám zachránil život, o vlastní přitom přišel, co je vtipného na tom, mudrovat, co při tom křičel. Čech považuje Rusa za trapně sentimentálního.
    Druhý důsledek se týká naší společnosti. Dlouho jsme si mysleli, že naši vlastizrádci jsou jedni z nás a vtipkují spolu s námi. Příliš pozdě (pokud vůbec) jsme si uvědomili, že svoje řečičky nepovažují za vtip, ale myslí vážně jako naše odsouzení.

  6. Janika

    Pane Hruško, možná se ten rozdíl týká jen okruhů, o kterých je možné žertovat. Ale je to zajímavé srovnání. Vzpomínám na jednoho starého učitele, který byl smutný a znechucený z Krylovy Písně neznámého vojína.
    A ještě – co se týče pesimismu, otrávenosti a blbé nálady, tak tady bezkonkurenčně vedeme.

    Milane, díky za odkaz. Placení trollové na internetu jsou zřejmě faktem. Nemusí to nutně znamenat, že prosazují nesprávnou věc. Mimochodem, El-murid je prý také takovou „placenou skupinou“, a to už je opavdu kvalitní práce, ne žádný amatérismus.

  7. che

    Placení trollové jsou dokázání i u nás – zasvěceným stačí připomenout bimba, hodně je jich mezi studenty, Jánský vršek jich měl až stovku – byl to pro ně slušný přívýdělek, – v současné době excelují u Stana, pěkně se dá vysledovat jejich nájezd když se diskuse dostane na nějakou opravdu solidní a zajímavou úroveň, hlavní metoda je nepopírat, ale odvést debatu jinam na nepodstatný problém, od toho termín krmit Trolla – reagovat na třeba zjevný nesmysl a tím odklonit linku diskuse.

  8. J. Hruška

    Promiňte paní, nenapsal jsem svůj příspěvek dobře. V příkladu, který uvádíte si Karel Kryl natolik váží hrdinství, které se projevuje smrtí za vlast, že odsuzuje pokrytce, kteří se na něm přiživují. Pan učitel buď nepochopil, nebo byl smutný z toho, že tím Kryl mimoděk shazuje samo hrdinství.
    Mně šlo o všeobecný zvyk shazovat všechno, na co by měl být člověk hrdý, abych nemusel připustit dojetí. Spoustu let existují vtípky na praotce Čecha, Jana Husa, blanické rytíře a tak dál. Kdysi to byl studentský humor. Všichni věděli, že jsou to vtípky na vážné věci. Těch věcí si vážili natolik, že jim nemohlo ublížit trochu šaškárny. Dnes se z té šaškárny dělá historie.

  9. Janika

    Omlouvám se já, pane Hruško, uvědomila jsem si hned jak jsem to napsala, že ty dva příklady nelze srovnávat. Díky, že jste to nenechal být.

    Snažím se najít nějaké příklady, kdy se z šaškárny stala historie, mohl byste uvést nějaký příklad, prosím?

  10. sax

    Panu Hruskovi docela rozumim. Cesi jsou velmi moderni narod, az modernisticky a bohuzel to dotahli tak daleko, ze rezignovali na veskery sentiment. Narod delaji velke pribehy, velka vypraveni, kterym se bez dechu nasloucha a o kterych se sice vi, ze to jsou povetsine blbosti, ale nedava se to najevo.

    Cesi zkratka nejsou statotvorni, nejsou narod, ale entita. A to neni zadna hanba anebo vycitka, je to zkratka takhle, nemame to v sobe :o)
    Wilson se tedhy neptal, zda-li jsou si Cesi schopni sami vladnout, uplne bezduvodne.

    Diky za postreh, ze v okamziku, kdy ma dojit k „prijeti sentimentu“ vse zvrhavame v zert- ano, problem pak vznika na hranicich statniho a etnickeho; statni zrizeni (instituce a instituty) vyzaduji sve „sentimentalni prijeti“, musite je podporovat a verit jim, nehlede na obeti….a toto prijeti sentimentu je nahlodavano etnickou kulturnosti, ktera ho neprijima, neni jeji, stoji prilis vysoko, je nepochopitelne, nevidi smysl obeti. Jako vse „tezke“ se pak prevraci do zertu.

    Zachrana ceske statnosti se vzdy dela skrze jeho uzurpatory, teprve na nich jsme byli schopni videt sami sebe, my, de fakto nomadi bez dejin, kterym historicke pribehy slouzi jen jako prostredek k obveseleni a zabiti volneho casu, kdo vic zmrsi tradici, ten vyhral… :-)

    Jenze zde se toci pes za svym ocasem: „modernizovat“, zlehcovat jiz zmodernizovne a zlehcene nelze take donekonecna, protoze nakonec z tehle posloupne prace vznika karikatura, kladouci velmi neprijemne otazky prave po sentimentu.
    O tom take byly, podle meho, prezidentske volby. Najednou uz nebylo z ceho si delat legraci. Klaus nas naprosto seredne obelhal a presne jak pise nahore pan Hruska:

    „Příliš pozdě (pokud vůbec) jsme si uvědomili, že svoje řečičky nepovažují za vtip, ale myslí vážně jako naše odsouzení.“

    Ja bych to jen rozsiril tak, ze jsme si nic neuvedomili a pouze nasli zastupny sentimentalni obraz- Knizete.

    V malem se to deje po hospodach a vzdy se ceka na mistni autoritu, ktera to zarazi, napr. takhle: „Ale to uz ne, Fanda je fakt dobrej, ten ty blatniky zkratka vyklepavat umi.“ Obecne politicke odlehcene debaty konci na absolutnim ohodnoceni zcela neprislusne osoby (vzhledem k tematu)

    Velke pribehy, sentimentalni story, se zarazi prave na „perlickach na dne“. Tohle je vlastni zdroj etnicity: pan Vojacek rikal ze Franta je dobrej. Etnicita je koneckoncu konkretni a logictejsi nezli statnost.

  11. Jednooký

    jedno múdre príslovie hovorí, že
    „na hrdinstvo treba morálnu silu
    alebo pocit hanby“

    sax – „Narod delaji velke pribehy, velka vypraveni“
    To je práve to, čo nám tu chýba. Príbeh, ktorý by sme dokázali prijať ako „náš vlastný“, stotožniť sa s jeho hrdinami a jednať podľa ich príkladu.

  12. J. Hruška

    Janiko, úpravy dějin, které mám na mysli se často projevují jako studentský humor a mají dlouhou tradici. My jsme zamlada většinou tímto způsobem zpracovávali učební látku o ruských a sovětských vynálezech, také o 2. sv. válce. Křupanská, nestydatá propaganda, která nám tyto příběhy nabízela k tomu přímo sváděla. Přitom jsme samozřejmě nepochybovali, že Rusové jsou chytří a šikovní lidé a že nás ve válce zachránili před vyvražděním. Co se o těchto věcech říká dnes, to snad nemusím připomínat.
    „Tvůrčí přístup“ k historii nabízelo také Divadlo Járy Cimrmana. Léta jsme to brali jako humor nám blízky. Teprve před několika lety člověk najedno s hrůzou zjistil, že to ti idioti nejspíš začali myslet vážně.
    Připadá mi pravděpodobné (těžko to nějak dokázat), že ten typ intelektuálků, který za tím stojí si představoval, že po skončení vlády jedné strany nastane ráj na zemi. Když nenastal, mohou za to méněcenní Češi. Prostě Husákovo heslo „my jsme dobří, národ je třeba vyměnit“ v praxi.

  13. Janika

    Saxi, děkuji za zajímavý komentář, jako vždy jsem si ho s potěšením přečetla. S tím odmítáním sentimentu je to skutečně zvláštní národní rys a možná souvisí jednak s naším ateismem, jednak s naším pocitem méněcennosti, kterého jsem si při pobytech v cizině vždy všímala. Kolikrát jsme jen radši jako dívky mluvily jiným jazykem… Akorát je těžké říct, co je příčina a co následek, může to být také obráceně, odmítáme sentiment z pocitu méněcennosti.

  14. Janika

    Jene, s Cimrmanem je to zvláštní – měla jsem k němu vždy instinktivní odpor. Racionálně jsem ho zdůvodnit nedokázala. Pak jednou řekl Klaus, že oni předstírají důležitost a přitom za touhle kulisou je prázdnota. Tak nějak přibližně, přesné znění si nepamatuju. Celkem tím vystihl moje pocity.

    Když nenastal ten ráj, je pan Svěrák a spol. trapně v koncích.

  15. kapusta

    Dobre a teraz spat k tej fotke co je na uvode. Ja som to vobec nepochopil ako to symbolizuje modernizmus. Co je to modernizmus?

  16. jonáš

    Ono se nic nesmí přehánět .. já třeba jeden čas nesnášel Švejka a když jsme probírali po dědovi knihovnu, šel do antikvariátu. Bylo ho taky kolem moc, i v reálu ;-) a ten Cimrman byl docela zajímavá alternativa. Dneska je to naopak, z tvůrců Járy jsou národní umělci a hvězdy presidentský kampaně, a je třeba se k tomu hospodskýmu povaleči a disidentovi Haškovi vrátit.

  17. Janika

    Jonáši, já nemusím ani Švejka a, to už se stydím, ani Čapka… Zůstávám celoživotně věrná d´Artatagnanovi, Huckleberry Finnovi a slečně Marplové. Což mi připomíná, že bych měla taky sepsat svých top šest literárních hrdinů jako většina blogerů a blogerek… Z mého vkusu je zřejmé, že mi postmodernismus opravdu nehrozí ;-).