Dveře ve zdi 71

Napsal alexandrov_g
Přeložil Hamilbar, převzato odtud

Stavba státu předpokládá existenci národa, který bude v tomto státě žít, jenže národ se skládá z lidí a lidé potřebují „vůdce“. Lídry. Jsou potřeba ti, kteří budou „vést“, kteří budou určovat cíle, kteří budou konkrétními slovy formulovat mlhavé „touhy“ lidu. Stavba potřebuje políry.

A jestliže architekt může pocházet odkudkoliv a budově postavené v Miláně nebo New Yorku je naprosto jedno, že ji projektoval brazilec Niemeyer, polírovi se však doporučuje býti jedné krve se stavebními dělníky. Příčiny jsou zřejmé a rozebírat je není nutné.

Ale protože políři jsou také jen lidmi se všemi jim vlastními přednostmi a nedostatky, tak k tomu, aby se práce na stavbě dařila, do hry vstupují pobočné (ale proto ne méně důležité) vlastnosti lidské povahy, které, byvše složeny dohromady, vytvářejí to, co dvounožci bez peří nazývají „osobností“. A od úrovně slícování součástek, od úrovně sladěnosti vůdců přímo závisí výsledky stavební činnosti co se týče lhůt a kvality a co je neméně důležité, spokojenosti stavebních dělníků. A protože políři jsou osobnostmi, je jasné, že lepší šance na to, aby se sehráli a přizpůsobili se jeden druhému mají ti, kteří z psychologického hlediska nekopírují jeden druhého, ale naopak se doplňují. To je opět jakási základní abeceda, pravda ne všem a ne vždy pochopitelná.

Vietnam, co se toho týče, měl štěstí. Dva hlavní vietnamští políři se vzájemně lišili až do úrovně grotesky.

Strýček Ho byl člověkem přímým, klidným a což je velmi důležité, – naprosto nekonfliktním. Jeho vnitřní síla mu umožňovala držet své emoce na uzdě, a když ovládáte své vlastní emoce, tak to výrazně zvyšuje vaši sebejistotu. Ho Či Min byl člověkem racionálním, přístupným kompromisu, byl tím, co se anglicky řekne reasonable man. Kromě toho měl ještě jeden trumf, netrpěl naprosto žádnými komplexy. Byl velmi vyrovnaným člověkem. A když si poskládáme vlastnosti jeho osobnosti, tak se nám objasní jeho celému světu známá chudoba. Polír Ho Či Min chápal svůj úděl jako svého druhu poslání, své „polírování“ viděl jako „cestu bojovníka“, stavba je vším, všechno ostatní ničím. „Vietnam“ jako smysl života políra. Z toho je pochopitelná i úcta, kterou ke strýčkovi chovali i silní tohoto světa. Nejenom architekt, přímo zainteresovaný na kvalitě stavby, ale i konkurenti této stavební firmy.

Političtí vůdcové podobní Ho Či Minovi jsou celkem vzácní a jejich výskyt v množství větším, než jeden, v daném čase a na daném místě, překračuje rámec uvěřitelného, ale i kdybychom si něco takového dokázali představit, důsledkem toho by byla nevyhnutelná soutěž v „dobrotě“, v „klaďáctví“, což je druh soutěže který nutně vede k soutěži ve „svatosti“, neboli, jinými slovy, k frašce.

To se ovšem nestalo a nestalo se to proto, že druhým vietnamským polírem byl „generál“ Giap.

Giap byl člověkem, v jehož charakteru je těžké najít alespoň něco kladného. Byl holým uzlíčkem nervů a emoce se mu draly na povrch v těch nejneočekávanějších momentech. Sami Vietnamci mu říkali „vulkán pod sněhem“. Nejhorší na tom bylo, že Giap byl strašně malý, malý vzrůstem, malý dokonce i podle vietnamských měřítek a jestliže malého Teng Siao-pchinga jeho výška nijak netrápila, pak malý Giap na svou výšku nezapomínal ani na minutu. A nutně potřeboval neustále všem připomínat svoji převahu. Těm, kteří s ním přišli do styku, není co závidět, protože „generál“ cítil neustálou potřebu někoho „umravňovat“. Snaha „povyšovat se“, se projevovala i navenek. Tak podle zpráv americké rozvědky, koncem 40tých let byl Giap jediným člověkem v Severním Vietnamu, který nosil evropskou obuv. A kdyby jenom obuv. Po válce byl Vietnam ne chudým, chudým byl po válce celý svět, Vietnam ani té chudoby nedosahoval, no a v té době, kdy všichni Vietnamci včetně vedení nosili „pyžama“ a přemísťovali se pěšky, Giap si nechával šít obleky na zakázku, „vozil si zadek“ po Hanoji v limuzíně a jako osobní rezidenci si vybral zkonfiskovanou francouzskou vilu. A ani to ještě není všechno. Giap se pokoušel demonstrovat svou nadřazenost nejenom svým podřízeným, ale i ostatním členům „kolektivního vedení“ a ukazoval jim, kam skutečně patří nejen slovy, ale i tím, že přicházel na tajné porady ve společnosti mladé ženy. Reakce „spolubojovníků“ byla podobná, jako reakce členů vokálně instrumentální skupiny Beatles na Johna Lennona, když začal vodit na zkoušky orchestru milou a nesmělou Yoko Ono. Ale ani tímto nebyl seznam Giapových nedostatků vyčerpán. Kromě všeho ostatního se ukázalo, že je intrikán. Přitom intrikán v nejhorším významu toho slova. Giap intrikoval ne kvůli výsledku, ale kvůli samotné intrice, maje neskrývané potěšení ze samotného procesu, Giap intrikou žil a v intrice se koupal.

Takže vzniká otázka – a jak to, že mu to vůbec trpěli? Proč mu to trpěl strýček Ho je pochopitelné, vedle Giapa jeho „dobrota“ vyhlížela ještě dobrotivěji, ještě „výrazněji“, polír Giap nebyl a ani nemohl být soupeřem políra „Ho“, ale proč Giapa trpěli nijak trpělivostí nevynikající spolubojovníci? Vietnamský národ je patriarchální, „rolnický“, problémy tam tehdy bylo zvykem řešit „jednoduše“, čemuž nahrávala ta okolnost, že již několik let tam probíhala prakticky nepřerušovaná válka, a ve válce jsou střelba a vraždění věci každodenní a běžné. A přitom ať Giap „frajeřil“ jak chtěl, všechno mu prošlo. Vysvětluje se to takto – Giap si mohl dělat cokoliv ho napadlo proto, že dával státu vojenská vítězství. Kohokoliv lze posadit do ministerského křesla, kohokoliv lze obléci v hedvábný šat a komukoliv lze dovolit tahat si s sebou ženu, ale zdaleka ne každý dokáže dosáhnout vítězství na bojišti. Giap to dokázal.

Ten člověk měl dar strategického myšlení.

Praxe, ta co je kritériem pravdy, velmi názorně ukázala, že jakmile Giap začne v myšlenkách posunovat po mapě virtuální zástup lidí s puškami v rukách, a potom tuto virtualitu zhmotní v realitu, výsledkem je zcela určitě vítězství.

Tak například, když narazil Giap v letech 1946-47 na početní převahu Francouzů, okamžitě našel řešení. Francouzi začali, tak jak se to dělá v Evropě, z obsazení měst. Okamžitě se ukázalo, že to nic moc nepřináší, protože hlavní masa Vietnamců žila „na vesnici“, a vesnice byla z iniciativy samotných Francouzů odevzdána Viet Minhu. Francouzi „přeladili“ a zkusili kontrolovat „periferii“, jenomže to mělo za následek, že byli nuceni se „rozptýlit“ a tím ztratili výhodu početní převahy, a Viet Minh se okamžitě nadšeně zapojil do děje a začal, kousaje francouzský expediční sbor ze všech stran, „roztahovat“ ho po celé zemi a drobit na čím dál tím menší útvary. Francouzi se pokusili zkoncentrovat roztroušená vojska v pěst, tu v jedné, tu v druhé provincii, jenomže Viet Minh jednoduše zmizel v džunglích, aniž přijal boj a úder Francouzů šel do prázdna. Výsledkem nebyla válka, ale jakési plácání se v bažině.

A když v metropoli žijící Francouzi a Francouzky toho měli právě tak po krk, Giap jim zasadil úder misericordem (pozn. překl. – středověká zbraň, určená k pohodlnému dobíjení raněných) – Viet Minh vpadl do Laosu.

Laos byl nejvíce profrancouzskou částí Francouzské Indočíny a Francie vůbec neočekávala úder z této strany. Laoské prokomunistické partyzánské hnutí Patet Lao považovali Francouzi za příliš slabé na to, aby ho Viet Minh mohl využít jako spojence, jenomže Giap ani nezkoušel použít Pate Lao jako vojenskou sílu, místo toho požádal „bratry“ aby v džunglích na laoské straně hranic připravili sklady s potravinami a potom tam přesunul vietnamské partyzány jdoucí pouze nalehko. Válka v Indočíně, místo aby skončila, hrozila rozšířit se za hranice samotného Vietnamu. V Paříži se chytili za hlavu. A chytili se za ni také proto, že Giap našel bolestivé místo Francie a vetkl tam zlatou jehlu. Přenesením vojenských akcí do Laosu přestala být válka v Indočíně francouzskou válkou a stala se celoevropským činitelem, protože bylo jasné, že další na řadě jsou Barma a Malajsko.

Tak se zrodilo Dien Bien Phu, městečko ležící na cestě z Vietnamu do Laosu, ve kterém Francouzi soustředili přibližně čtyřicetitisícovou posádku, jejímž úkolem bylo zabránit Viet Minhu v eskalaci války v Laosu. A potom bylo obléhání Dien Bien Phu Vietnamci, potom byl jeho pád a potom byla Ženevská konference.

Victory_in_Battle_of_Dien_Bien_Phu

Motorem Ženevské konference byla Velká Británie, snažící se co nejrychleji udělat „tlustou čáru“ za První indočínskou válkou, „dokud není pozdě“. V Ženevě se shromáždili všichni „zúčastnění“ – Francie, Čína, Anglie, SSSR, Vietnamská demokratická republika, Jižní Vietnam, Kambodža, a Laos. Byla podepsána dohoda, podle které získala Indočína nezávislost na Francii, což znamenalo nejen nezávislost VDR, ale i Laosu a Kambodže, a VDR stáhla svá vojska z Jižního Vietnamu. Prozatím.

Nejzajímavější na tom bylo toto – nejvíce na tom co se stalo vydělaly USA, jenomže právě USA dohodu nepodepsaly, prohlásivše, že se s výsledky Ženevské konference seznámily, že jsou s nimi spojeny, ale podepisovat je nebudou. Tím si USA ponechaly volné ruce do budoucnosti, což neopomenuly využít již o pár let později.

Ženevská konference roku 1954, to je miniatura Versailles, tehdy, na počátku XX. století v Paříži byly USA hlavním triumfátorem, Versailles jim dala daleko více než v co mohli doufat vstupujíce do války, a zdálo by se, že nejvíce ze všech budou zainteresováni zajistit si plody vítězství tím, že se podepíší všude, kde jen to bude možné. Jenomže „Senát Spojených Států neratifikoval Pařížské dohody…“

– A proč to?

– Ale proto!

– Ne, ale vážně, proč?

– No protože.

– Ale co to znamená to protože?

– To znamená, že president Wilson byl příliš velkým romantikem!

Lidé jsou důvěřiví. A ti úplně nejdůvěřivější jsou ti, co si říkají historici.

Reklamy

6 comments

  1. Janika

    Pohled na to, jaké jsou velké historické postavy z hlediska lidského, je vždycky velmi zajímavý. I když může být poplatný tomu, kdo a proč vypovídá. Pak je nejlepší soustředit se na jasná fakta. O strýčkovi pro mě nezapomenutelně vypovídá ta historka s neteří :-).

    Popis generála Giapa je také zajímavý, všimla jsem si už na fotografiích, jak byl malý. Asi je to pro vojevůdce výhoda, ten napoleonský komplex.

  2. zajoch

    K tomuto seriálu není co dodávat. Tady je možno jen každý díl chválit. Janiko a Hamilbare, nemůžu se už dočkat pokračování. Kdyby to po posledním díle vyšlo jako celek, nějaká publikace, neváhala bych si to koupit a přečíst v kuse.

  3. Janika

    Zajochu, poděkování patří Hamilbarovi. Souhlasím, také bych si takovou knihu koupila. Tohle pokračování má ale zase tu výhodu, že si to postupně opravdu pečlivě přečtu. Já jinak čtu „rychločtením“, odjakživa, zvlášť u detektivek mě to vždycky stálo spoustu ovládání nepodívat se na konec :-).

  4. zajoch

    Janiko, vy mi mluvíte z duše. I já čtu rychločtením, všechno a potom se stane, že se občas utnu tím, že nepochopím správně obsah. Ovšem vědoma si tohoto svého nedostatku čtu to co uznám za zajímavé dvakrát, poprvé rychlovkou a podruhé už pozorně.
    Rychločtení prý praktikoval J.F. Kennedy.

  5. Janika

    Zajochu, tak to jste dobrá, že dokážete číst podruhé pozorně :-). Já mám vedle postele hromady rozečtených knížek, na které se práší, vždycky je jednou za čas prostě uklidím. Možná kdyby nebyl ten internet…