Dveře ve zdi 73

Napsal alexandrov_g
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Přemístit odněkud někam jinam milión lidí není vůbec jednoduchý úkol, ať se na to díváme z kterékoliv strany a aby se do toho někdo pustil musí mít důvod, závažný důvod. I v tomto případě důvod byl – milión stěhovaný z jednoho konce Vietnamu na druhý, nebyl prostě milión lidí, byl to milión katolíků.

Přimět je ke stěhování nebylo nijak těžké, byla spuštěna propaganda pomocí šeptandy a fám, která padala na velmi dobře pohnojenou půdu. Podle těchto fám se Viet Minh hodlal k vietnamským katolíkům zachovat ošklivě a katolíci tomu ochotně věřili. V neposlední řadě také proto, že nebyli jenom katolíky, ale katolíky asijskými a asiat poloviny minulého století byl tvorem důvěřivým. Pravděpodobně jste viděli záběry filmových týdeníků z té doby, na nichž se nejenom japonští vojáci, ale i japonští civilisté, včetně žen a teenagerů, vrhají do propasti, dávajíce přednost smrti před zajetím „americkou soldateskou“. V současnosti tyto záběry slouží k demonstraci „neoblomného ducha synů a dcer Jamato“ (ještě jednou připomenu, že poválečný „obraz“ Japonska se samurajským mečem a ostatním „karate“ byl vytvořen ani ne tak japonskou, jako hlavně americkou propagandou), jenomže ti Japonci a ty Japonky, kteří „umírali, ale nevzdávali se“, činili tak ne díky neoblomnému duchu, ale z důvodů zcela opačných, snažili se nepadnout do rukou Američanům, protože bezvýhradně věřili státní propagandě a japonská propaganda tvrdila, že ty, kteří padnou do zajetí Američané snědí. Doslova a do písmene. A Japonci tomu věřili tím ochotněji, čím lépe si pamatovali nechutné podrobnosti toho, co sami prováděli v Číně a na dalších místech a do propasti skákali proto, aby se nedostali do kotle americké polní kuchyně.

No a s vietnamskými katolíky to bylo dokonce ještě jednodušší, základem Američany vypouštěných fám nebyl výmysl, ale skutečnost. Francouzi bojujíce s Viet Minhem měli ve vietnamských katolících a v některých národnostních menšinách, jako byli třeba Thajci, své spojence, a když generál Giap začal dovedně „roztahovat“ a „rozmazávat“ po celé zemi francouzský expediční sbor, tak začal ne z útoků na Francouze, ale udeřil na jejich daleko zranitelnější a slabší spojence. A Francouzi „kryjíce“ katolíky byli nuceni vláčet se po celém teritoriu Vietnamu. Takže poválečné fámy o pomstě „zrádcům“ padaly na fakty dobře pohnojenou půdu a jak si bystře povšiml strýček Ho – „rolníci nevěří teoriím, rolníci věří faktům“ a vietnamští katolíci masově zatoužili ocitnout se někde jinde, hlavně co nejdál od Vietnamu.

A Američané jim okamžitě podali pevnou americkou pomocnou ruku. V poněkud nezvyklé funkci trajektů byly použity válečné lodě americké 7. flotily a milión katolíků se ocitl v Jižním Vietnamu.

Na tomto místě opět vyvstává otázka „proč?“ a existuje na ni, samozřejmě, další odpověď „proto“.

Následek měl příčinu a příčina měla vlastní jméno. Příčina se jmenovala Ngo Dinh Diem.

Ngo Dinh Diem byl v té době premiérem Jižního Vietnamu, ve kterém byl presidentem bývalý „císař“ Bao Dai.

Bao Dai byl všem prozatím vyhovující „kompromisní figurou“, zatímco Ngo Dinh Diem byl vietnamským „silným mužem“. A ještě byl katolíkem. A milion přestěhovaných jedinců téhož vyznání významně posílilo jeho i bez toho silnou pozici v Jižním Vietnamu a Ngo se ze silného stal mimořádně silným.

Na tomto místě budeme muset poněkud odbočit. Zkusíme se postavit na místo Američanů a podíváme se, jak situace vypadala z jejich pohledu. Vypadala následovně: máme hlavní cíl – jednotný stát, který je třeba složit ze dvou polovin. Dalo by se říci – nic jednoduššího. Ber a skládej. Zde ale hned vznikala první komplikace – jednotný stát musí být silný, ale síla vzniká pouze válkou a pouze válkou se naplňuje postulát „ať zvítězí ten silnější“. A silnější, zvítězivší pomocí války, bude tím silnější, čím silnější byl jeho protivník. To je samozřejmé. (Neopomenu poznamenat, že tato samozřejmost není zdaleka zřejmá všem a drtivá většina lidí má za to, že jestliže hodláte někomu pomáhat, pak musíte bezpodmínečně oslabovat protivníka toho, komu pomáháte a při tom nevidí, že v tom případě ten, kterému jste se rozhodli pomáhat, vyjde z války v nejlepším případě v tomtéž stavu, ve kterém válku začal, ale spíše slabší. A že jestliže chcete posílit toho, komu pomáháte, posílit ne slovy, ne v „televizi“, ale ve skutečnosti, pak musíte, pohrávaje si „rovnováhou sil“, střídavě posilovat tu jeho, tu jeho protivníka a tak „nutit“ svého „mandanta“ posilovat se, dokonce i proti jeho vůli, nutíte ho „lézt z kůže“.)

Takže, počáteční pozice Severního a Jižního Vietnamu nebyly rovnocenné. A před tím, než se otevřou dvířka klecí a do arény budou vypuštěni bojoví kohouti, bylo nutné je napřed dostat do srovnatelné kondice.

Jih byl podstatně více osídlen a byl ne bohatší (v daném případě naprosto nevhodné slovo), ale řekněme movitější než Sever. Ovšem na straně Severního Vietnamu bylo to, že měl armádu. Zmobilizovaná, ve skutečné bojové situaci vyzkoušená armáda, která na jihu chyběla. A co je ještě důležitější – seveřané disponovali jednotnou ideologií v podobě „jediného správného učení“, kdežto na jihu jednotná ideologie nebyla, byl jakýsi mišmaš. A jakémusi stmelení „jižanské“ společnosti, bylo nutné z konglomerátu existujících „ideologií“ vybrat jednu a tu použít jako nosník.

V této oblasti byla situace Američanů velmi komplikovaná – k dispozici byli budhisté, byly před válkou a v průběhu války Francouzi a Japonci zorganizované sekty Cao Dai a Hoa Hao a byla také vietnamská „machnovština“ Binh Xuyen. A při tom Binh Xuyen ovládala největší město jihu Saigon pomocí vlastní armády, která byla vydržována prostředky získávanými z bordelů a kasín. A ještě byli k dispozici Američanům vietnamští katolíci.

A USA si vybraly katolíky. Toto rozhodnutí určitě nebylo lehkým. Katolicismus, to je Vatikán. A po válce na roli „držícího“ svět pretendovali USA a SSSR. Kdežto Vatikán to je ideologická „půlka“ Svaté Říše Římské Národa Německého a kterýkoliv jiný „držící“ je z hlediska Vatikánu ne držícím, ale usurpátorem. Dokonce i v tom případě, když coby držící vystupuje v kulturním smyslu bezchybně katolická Francie. A co si budeme povídat o vystřídavších Francouze Angličanech a pak o zatouživších Angličany nahradit Američanech a Rusech. Z Palatinu jedni jako druzí jako třetí vypadali a vypadají všeho všudy jako „schizmatici“ zasahující ve své pýše do Božího plánu.

A jestli se vám dnes nelíbí papežství, pak vždycky najdete porozumění ve Washingtonu, a když zatoužíte píchnout si špendlíčkem do Pax Americana v kterémkoliv z jeho projevů, Vatikán vám to vždy rád požehná.

Takže Ngo Dinh Diem, jelikož byl katolíkem, byl právě takovým člověkem Vatikánu, ale svým politickým přesvědčením byl nejen antikomunistou, ale ještě i anti- ve vztahu k čemukoliv co bylo spojeno s Francií. A v očích Američanů jeho antifrancouzství převážilo jeho vatikanismus. Ngo Dinh Diemovi pomohlo to, že na svých cestách po světě při hledání politické podpory dorazil do USA a kromě toho, že tam ztvrdnul celé tři roky, našel tam i stoupence v osobě dobře známého kardinála Spellmana, který šťastně spojoval službu církvi s politickými ambicemi a nevyzpytatelné cesty Páně to zaonačily tak, že cesty Ngo Dinh Diemova bratra, který byl katolickým biskupem ve Vietnamu, se kdysi zkřížily s cestami Spellmanovými, a to bylo lepší než jakýkoliv doporučující dopis.

Tak se stalo, že USA vsadily na černého katolického koně:
dvere72 1

Do práce se Ngo Dinh Diem pustil s vervou. Opíraje se o katolíky Jihu, ke kterým bohatí Američané štědře přidali rozčilené a zlé katolické „revanšisty“ ze severu, vyzdvihl svou vlastní kandidaturu na funkci prezidenta Jižního Vietnamu. Bao Daie by určitě porazil, ale Ngo Dinh Diem toužil po drtivém vítězství a jmenoval šéfem volební komise dalšího svého bratra a ten to spočítal tak, že v některých provinciích počet platných hlasovacích lístků převýšil počet voličů (nic nového pod sluncem) a když hlasy sečetli, ukázalo se, že pro Ngo Dinh Diema hlasovalo 98% Vietnamců a tak se stal prezidentem Jižního Vietnamu.

První co udělal, bylo zrušení Ženevskými dohodami předpokládaného Vietnamského referenda o mírovém sjednocení země. Ngo Dinh Diem prohlásil, že v žádném případě nedovolí uspořádat referendum, protože nevěří, že ve VDR je možné poctivé sčítání hlasů. To není špatné, co?

Američané se sice na jeho tvorbu dívali skrz prsty, ale potřebovali zkonsolidovaný Jižní Vietnam, a jestliže se toho dá dosáhnout spoluprací s takovým člověkem, jakým byl Ngo Dinh Diem, tak se zkrátka nedá nic dělat. Konec konců byl to Vietnamec a nelépe věděl, jak jednat se svými krajany.

Pak to ale začalo drhnout. Hlavně co se týče politiky. Ngo Dinh Diem místo toho aby společnost sjednocoval, začal ji rozdělovat tím, že spustil represe budhistů. Skončilo to tou slavnou fotografií, co obletěla celý svět, na níž se budhistický mnich upaluje na protest proti pronásledování budhistů státem. Následoval výbuch rozhořčení a Američané začali na Ngo tlačit, aby trochu brzdil, ale ten se již zakousl do udidel a ukázal nemístnou tvrdohlavost. A navíc k jeho smůle v té době utrpěla jihovietnamská armáda porážku u Ap Bac. Američané v té době zavalili Vietnam „pomocí“ všeho druhu, včetně vojenské, když tu náhle ve střetnutí s praporem partyzánů jihovietnamská armáda, kterou Američané financovali a budovali s tím, že bude muset bojovat s armádou generála Giapa, utrpěla zdrcující porážku, nehledě na drtivou početní převahu, americké obrněnce a vrtulníky. Ještě horší bylo to, že zahynuli tři američtí poradci a Američané z toho důvodu zahájili své vlastní vyšetřování, a protože jsou to lidé důslední a navíc šťourové, kteří se vždy snaží odhalit prvotní příčinu, tak ji nakonec odhalil i zde – ukázalo se, že Ngo Dinh Diem místo toho aby budoval armádu jako sílu orientovanou na budoucí střetnutí se severovietnamskou armádou, buduje ji tak, aby armáda hájila zájmy jeho „klanu“, a zájmem jeho klanu byla banální „korupce“ a úplatky na všech úrovních.

Jinými slovy, v osobě Ngo Dinh Diema narazili Američané na tentýž problém, jako v případě Čankajška. Ale jestli Čanovi za jeho minulé zásluhy dovolili utéct na Thajwan, pak Ngo Dinh Diem žádné takové zásluhy neměl, a ještě k tomu to byl katolík.  „A ti jsou všichni jednou mastí mazaní.“ A tenhle si ještě dovolil postavit zájmy své zlodějské rodiny nad zájmy Spojených Států.“To je ale hajzl!“

A Henry Cabot Lodge, velvyslanec USA v Jižním Vietnamu, se otočil ke zdi a dělal, že se nedívá a generálové jihovietnamské armády, kteří si tuto body language správně vyložili, hned vytáhli Ngo Dinh Diema z prezidentského paláce a prostě a jednoduše ho zabili.
dvere73 2

Potom následovala celá řada převratů, čas tlačil, a Američané vlezli do Vietnamu sami. A začali stmelovat Jižní Vietnam místo katolíků sebou, Svět nestojí sám o sobě, a chceš-li ho držet, musíš být připraven k určitým obětem.

Reklamy

5 comments

  1. Taras

    Má to jistou logiku, ta teorie o posilování přítele skrze posilování jeho nepřítele. Jižní Vietnam posilovali Američani tak dlouho, až skrze tenhle fakt vyhrál severní.

    Ovšem – z tohoto pohledu se jeví politika podpory Spojeným státům nakloněným zkurvysynům jako vysoce humánní: tak dlouho je USA podporujou, až je jejich (tímto posílený) nepřítel smete.

  2. Janika

    Tyhle články jsou celé složené z takovýchhle výroků, které samy o sobě stojí za zapamatování a zaznamenání do sbírky citátů. Zrovna tohle o posilování přítele posilováním nepřítele padne hned do oka. Jenže je to v praxi moc spekulativní, aby to odpovídalo skutečnosti :-).

  3. Troi

    Pokud byl cílem sjednocený Vietnam, tak je jedno, který vyhraje a nejlogičtější je mít prsty (peníze a vliv) u obou, tak aby nám vítěz obal z ruky (ať už vyhraje kterýkoliv).

  4. Janika

    To je pravda, Troi, když budeme vycházet z logiky té poučky o podpoře nepřítele kvůli příteli, tak vlastně nepoznáme, kdo je tím přítelem a kdo nepřítelem ;-).

  5. int

    děkuji za super článek, dobrý pohled na historii a taktiku, rád se koukám na dokumenty o válčení a toto mi zas pomohlo rozšířit obzory…