Jak se falšuje historie

27311_1_1365353348

Na svém oblíbeném libyjském provládním webu alwatan jsem našla tuto karikaturu s názvem hovořícím o „černém 7.dubnu“. Jak jsem pochopila z dalších zdrojů, jednalo se o připomínku 7.dubna 1976, kdy měli být veřejně popraveni studenti, protestující proti režimu Kaddáfího. Pochopitelně mě to zaujalo a snažila jsem se o těchto událostech něco najít. Jak to tehdy bylo a co se skutečně stalo? Pravdě odpovídající a logické vysvětlení jsem našla až v článku Lva Veršinina  „ZATAJENÉ  ÚDAJE“ (překlad je částečně krácen).


https://i0.wp.com/radikal.ua/data/upload/0fccf/4efc3/6437d4e0e9.jpg
Lev Veršinin píše:

Pokud to vezmeme zkrátka, je počet „obětí diktatury Kaddáfího“ (nepočítaje mrtvé z obou stran v průběhu Tobruckého povstání v roce 1980, organizovaného tajnými službami Francie), známý poměrně přesně: na území Libye 343, za hranicemi ještě navíc 33 (přičemž do této cifry jsou zahrnuta všechna „podezřelá úmrtí“ přistěhovalců, dokonce i těch, co zemřeli na příušnice). O těchto údajích není žádný důvod pochybovat, protože seznam sestavili odborníci z Národní fronty pro záchranu Libye, kterou ze sympatií k „diktátorovi a tyranovi“ nemůže nikdo podezřívat.

Ale je zde něco divného. V dlouhém seznamu, „zastřelených na základě rozhodnutí soudu“, „popravených bez soudu“, „beze stopy zmizevších“ atd. atd. o „veřejně oběšených“ není ani zmínka. Přestože veřejné popravy se za Kaddáfího konaly. V každém případě jsou známy dvě takové popravy, v roce 1977 a 1984. Všechny ostatní (seznam zde), jsou známy pouze ze slov libyjských „revolucionářů“  z roku 2011 a jejich informačních pomahačů, – 1  , 2 , 3  – vytahují jména a fakta z tohoto  uvedeného seznamu. V každém případě jsem je velmi pečlivě zkoumal a zjistil, že se stále opakují, a všechny uvedené odkazy ukazují buď na výše uvedený seznam, nebo na jeho zrcadlovou kopii.

Mezizávěr je jasný: z nějakého důvodu se tyto „nevinné oběti“ v registru Národní fronty pro záchranu Libye nevyskytují.
Tak co s tím?
Pátrám dále.
Rychle jsem zjistil, že v tom není žádná zvláštní záhada.

Změny v Libyi po 1969 byly revoluční, ne slovy, ale skutky. Přerozdělení moci a ekonomických preferencí se neuskutečnilo horizontálně, ale vertikálně, a proto proti Kaddáfímu byly naprosto všechny třídy a sociální třídy, které měly co ztratit. Proto „opozičních skupin“ bylo mnoho, spoléhaly se na podporu různých skupin v zemi a různých zájmových skupin v zahraničí a v tomto procesu byly pod přímým tlakem zahraničních dárců nějak spojeny pod Národní frontou pro záchranu Libye různá větší či menší sdružení.

Byly tam nicméně i organizace, které existovaly samostatně a jednaly na vlastní pěst. Nezatěžovaly se přitom formálními prohlášeními o „svobodě a demokracii“. V první řadě to byla Libyjská národní armáda spásy (pozdější Libyjské národní osvobozenecké hnutí), která si kladla za cíl bojovat s Kaddáfím osobně a neuznávala jiné metody boje, než individuální terorismus (který realizovala „zvláštní organizace Burkan / Vulcan“). Dále to byli „Integristé„, kteří se ustavili pod vlivem egyptského Muslimského bratrstva, kteří byli v hlubokém podzemí, ale daleko radikálnější (sami lídři Národní fronty pro záchranu Libye je označili za „fanatiky íránského typu“ a odmítali s nimi jakýkoliv kontakt).

A teď, ejhle! – vraťme se k počátečnímu zdroji informací  o „veřejných popravách „, tomu samému, který koluje po netu a je používán jak „revolučními“ libyjskými novináři, tak jejich následovníky ve světě.

Ano.
Přesně tak.

Tentýž nadnárodní Hizb-ut-Tahrir, který od roku 1953, dlouho před Usámou bin Ládinem a všemi nyní slavnými buňkami, shromažďoval pod tímtéž praporem salafistickou mládež. Byla to tato organizace, která hrála v tehdejší době roli současné „Al-Káidy“, sloužila všem druhům „Talibanu“, včetně libyjských „integristú“, přivedla své kazatele do univerzity senussitského Benghází, a stála za všemi teroristickými činy, prováděnými proti  „bezbožníkovi Kaddáfímu“ malými „nezávislými“ buňkami, které se později spojily do libyjské islámské skupiny, pod vedením slavného pana Belhadje.

To je všechno.

Ano, v Libyi za Kaddáfího věšeli.

Veřejně, bez ohledu na věk nebo status „studenta.“
Aktivisty teroristického podzemí  a také (pokud se je podařilo zachytit) jejich ideové vůdce.
O něco více než tucet za čtyřicet let diktatury.
Proč jejich jména nejsou uvedena v seznamu Národní fronty pro záchranu Libye, to posuďte sami.

Podle mého názoru je tomu tak proto, že opozice, která sama sebe prezentuje jako demokraty, liberály nebo dokonce umírněné islamisty, si nechtěla kazit pověst spoluprací s lidmi z „Burkan“, „ Integristy“ a dalšími, které oni sami považovali za zločince.  Ale to samozřejmě jen podle mého názoru a jsem ochoten naslouchat námitkám.

Advertisements

6 comments

  1. PeeBee

    prison in misrata… https://fbcdn-sphotos-h-a.akamaihd.net/hphotos-ak-prn1/936194_601737363172451_485740925_n.jpg

    odjinud…
    Today, those killed in Libya since the assassination of Gaddafi until now exceed 15,000. Pro-western International human rights organizations talk about imaginary numbers of detainees in secret prisons run by armed teenagers with no moral or legal controls, where all forms of torture and persecution are practiced against innocent people, and where the detainees are considered guilty until proven innocent.

    a ještě odjinud…
    A source in the Libyan Ministry of Social Affairs said there were 430,000-530,000 Libyans in Tunisia. LFHR estimates the number of Libyans who had come to Egypt after the demise of Gaddafi’s regime at 750,000, although the Libyan Embassy in Cairo told IRIN the number is not more than 30,000. Algeria is also thought to shelter tens of thousands of Libyans.