Dveře ve zdi – 81

Napsal alexandrov_g
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Ve válce je přítomno všechno to, co je přítomno i v našem životě, no a jak by ne, válka to je vlastně život a život je válka, a jestliže se v životě vyskytuje symbolika, je symbolika přítomna i ve válce. A čím je ta válka větší, čím je „grandióznější“, tím výše je i symbolika té války, někdy je tak vysoko, že se občas ztrácí v nadoblačných výšinách, kde ne každý ji dokáže uvidět.

Ale to neznamená, že neexistuje. To znamená jen to, že my ten či onen symbol prostě nevidíme, a nevidíme ho proto, že nás na něj neupozorňují. Kdežto jiné symboly vidíme, a vidíme je právě proto, že stát (někdy náš a někdy i cizí) ukázal prstem potřebným směrem, my jsme se tam podívali a – uviděli. No a uviděné jsme si vštípili do paměti, symbol je proto symbolem, aby byv jednou uviděn, uvízl v naší hlavě navždy. Ovšem dříve než uvízne, musí být symbol vytvořen, to je jasné. Například všichni známe fotografii „Prapor vítězství nad Reichstagem“.
dvere81 1

To je právě ten případ – lze napsat a přečíst mnohosvazkové Dějiny Velké Vlastenecké Války, lze natočit a zhlédnout spoustu filmů, napsat a přečíst hromadu beletrie a memoárové literatury na „válečná témata“, neboli, jinými slovy, vytvořit ve společenském vědomí jakési „plátno“ s namalovaným-natočeným-napsaným-vyloženým obrazem války, a potom, podle potřeby, se toho obrazu „dovolávat“, vyvolávaje u lidí tu reakci kterou potřebujete. Někdy hněv, někdy žal, někdy hrdost. Ale plátno, to ještě není všechno, plátno to je jen polovina celé té věci, kromě plátna potřebujete ještě klíček. Zlatý. Potřebujete symbol. A protože to musí být univerzální klíček, to jest každému pochopitelný a každým pochopený, pak takový klíček je asi lépe nazvat šperhákem.

Symbol jako zlatý šperhák.

A potřebovat ho budete z následujícího důvodu – když se s pomocí již existujícího plátna s názvem „Velká vlastenecká válka“ pokusíte vyvolat u lidí dobré nebo nějaké jiné city, budete muset lidu „připomenout“ válku, budete muset donutit lid „jezdit nosem po plátnu“, no a šperhák vám umožní neopakovat znovu a znovu tuto namáhavou činnost. Nyní postačí lidu ukázat symbol a všem je hned všechno-všecičko jasné, protože symbol, v tomto případě černobílá fotografie „Prapor vítězství nad Reichstagem“, již v sobě obsahuje všechno, co bylo namalováno-natočeno-napsáno-vyloženo o Velké vlastenecké válce za posledních sedmdesát let. Ale to stále ještě není všechno. V určitém smyslu je symbol daleko bohatší, než samo plátno, protože symbol to je „věc sama o sobě“, symbol to je „poklad, obsahující všechno“, včetně toho, co se nedá vyjádřit výtvarnými uměním, nebo ubohými lidskými slovy, symbol není jen daleko „hlubší“ než samo plátno, ale symbol je ještě navíc daleko skutečnější než sama fakta.

Skutečnost představovaná symbolem je skutečnější než ta, ve které žijí lidé.

Z toho vyplývá hodnota symbolu v očích státu. A za symbol dá stát cokoliv. A sílu symbolu dává vítězství. Vítězství jednoho státu nad jiným. A vítězství umožňuje vítězi odebrat sílu jinému státu, a první, co dělá vítězný stát – vystaví potupě cizí symboly. Ale symboly přece obsahují všechno, vzpomínáte?

Tak jsme pohovořili o kultuře i o umění války i o symbolice války v kontextu kultury. Všechno je to provázané, ten kdo lépe chápe co je to válka, ten i lépe chápe význam symbolů. Je těžké přecenit důležitost symbolu „dobytí Berlína“. Je to něco jako uzavření účtů války. Bylo možné se obejít bez „dobytí“? Z čistě vojenského hlediska asi bylo. A dokonce by to umožnilo zachránit určitý, připouštím, že nemalý, počet životů. Byl by při tom ovšem ztracen symbol Vítězství. A symbol žije svým vlastním životem. A jestliže se domníváte, že pouze nějaký „totalitární“ stát je schopen obětovat lidské životy kvůli symbolu, pak se mýlíte. Symbol to je příliš cenná věc, než aby si ho stát dostatečně nevážil. Když už se nacházíme na plátně Druhé světové války, pojďme se tu ještě na chvíli zdržet, seance s odhalením je vždy zajímavá, a protože Arkadij Apollonovič stejně nemá žádné svědomí, nebudeme se na jeho pocity ohlížet, ať klidně dostane deštníkem po hlavě.

Nikdo (kromě Churchilla, kterému jako útěchu dali láhev koňaku) nezpochybňoval právo Stalina na dobytí Berlína. SSSR právo na symbol, který je i dnes jedním z pilířů ruského sebeuvědomění, krvavě zaplatil. Rusko vyhrálo Velkou vlasteneckou válku. Ovšem jestliže přenechali jeden symbol Rusku, „spojenci“ si vyhradili právo na druhý. Věc se má tak, že v jejich obraze světa byla Velká vlastenecká válka pouze částí světové války a ve skutečnosti nebojovali pouze s Německem, ale s „kontinentem“ a ten měl (a má) kromě těla, Berlína, ještě i duši. Jmenovala se (a stále se jmenuje) „Vatikán“. A odevzdavše Stalinovi tělo, Američané s Angličany si ponechali duši poražené Evropy.

Všichni jste četli o „italské kampani“, někteří si dokonce z přečteného zapamatovali hezké pojmenování Monte Kassino, ale téměř nikdo nechápe, co to bylo a o čem to bylo, to Monte Kassino. A při tom nám ta příhoda umožňuje zbořit ještě jeden utvořený (a mimořádně škodlivý) stereotyp o jakýchsi „zvláštních vztazích“ mezi USA a Anglií. Ve skutečnosti byla italská kampaň intrikou USA proti BI. Angličané chtěli otevřít „druhou frontu“ na Balkáně, čemuž se bránili jak Rusové, tak Američané. „Itálie“ byla kompromisem, stejně jako byla kompromisem invaze v Normandii. Sama o sobě Itálie nejen že byla Němcům k ničemu, ale byla spíše na nich visícím břemenem. A toto břemeno nesli Němci proto, že ovládání Itálie (severní, proto Němci s lehkostí odevzdali italský jih „spojencům“, leč vzepřeli se na takzvané Winter Line, jež se skládala ze tří linií obrany, z nichž ta poslední byla „linie Gustav“) umožňovalo Německu udržet si kontrolu nad Balkánem. Ztráta Balkánu znamenala vystoupení z války Bulharska, Rumunska a Maďarska. Z hlediska Angličanů jim, dokonce „kráčejícím na vodítku“ Moskvy a Washingtonu, stále zbývala naděje na vlastní scénář, protože přes Itálii se bylo možné dostat k Vídni a tím si zachovat vliv nejenom na Balkán, ale i na poválečnou Střední Evropu. A kolem toho se točily tehdejší události.

Lidem, kteří mají za to, že Angličané a Američané „neumí bojovat“ (pod neuměním se většinou rozumí menší, ve srovnání s východní frontou ztráty živé síly) neuškodí, když se seznámí s tím, jak byla dobývána Winter Line. Tam bylo přítomno kompletní spektrum všech půvabů horké války. No a když byla německá fronta (za všemi těmi liniemi se skrývala ta nejskutečnější fronta) nakonec proražena, před „spojenci“ se otevřela skvělá perspektiva (skvělá z hlediska Angličanů a skvělá z hlediska „oficiální historiografie“, v jejíchž základech leží churchillovská verze příčin a následků Druhé světové války). Zdravý selský rozum (zdravý, jestli pod rozumem chápeme poválečné zájmy Velké Británie) vyžadoval obklíčení přibližně sta tisíc ustupujících Němců a potom průlom do jižního Německa a (hlavně) do Rakouska. To by umožnilo Angličanům když ne pěšky, tak za vozem, dosáhnout původního cíle.

Ovšem stala se věc neuvěřitelná a těžko pochopitelná. Pátá armáda amerického generála Marka Clarka podřízená jednotnému velení, v jehož čele stál anglický generál Alexander, místo toho, aby zaútočila severovýchodním směrem a tím odřízla Němcům ústupové cesty, provedla výpad na severozápad. Výpad na Řím. Němci se před hrozícím obklíčením stáhli a „spojenci“ ztvrdli v Itálii do konce roku, takže se Angličané dostali do Rakouska až v květnu 1945, poté, co sovětská vojska obsadila Vídeň.

Umění války spočívá kromě jiného i v tom, že jednou ranou zabíjíte maximálně možné množství much, je-li počet hmyzích obětí menší než dvě, tak to nejen že není umění, to dokonce není ani válka, ať už při tom utrpíte jakékoliv ztráty. „Tahem“ na Řím USA neutralizovaly pretenze Anglie na poválečné zájmy ve Střední a Východní Evropě. Ale byla tam ještě jedna, muška, na kterou si dnes málokdo vzpomene, což je škoda.

Řím kromě toho, že byl hlavním městem jednoho ze států „Osy“, byl odedávna znám světu také tím, že se tam nachází stát Vatikán. Stát ve státě. A ve Vatikánu se nachází pontifik. Je tam Papež. Tehdejší Papež si říkal Pius XII.

„Kolik má papež tankových divizí?“ Tuto Stalinovu řečnickou otázku všichni známe.

Daleko méně je známo, že když se tato slova donesla k uším Pia XII., odpověděl následovně: „Vyřiďte mému synu Josefovi, že s mými divizemi se setká, až přijde do nebe“.

Toto je Vatikán:
dvere81 2Symbol takový, že větší snad ani být nemůže. No a v té skutečnosti, ve které žily (a bojovaly) USA, byla hlavní muškou ta muška na fotografii. Zde Američané ve Vatikánu:
dvere81 3
Z této scény vane cosi velmi starého až starobylého, přímo jakýsi středověký obraz. Chrám sv.Petra, obelisk „Svědek“ a americký vůz. „Alarich v Římě“.

Právě kvůli tomuto okamžiku byla započata celá „italská kampaň“. Tato scéna se ničím neliší od vztyčení rudého praporu na ruinách Reichstagu. To i to je symbol. Jenom jeden z nich byl mohutně šířen, kdežto druhý ne. A vůbec, co ještě dodat.

Generál Mark Clark (na fotografii se nachází na předním sedadle vedle řidiče) udělal skvělou vojenskou kariéru, o několik let později byl jmenován velitelem „jednotek OSN“ v Koreji. Za touto těžko, jestli vůbec, vysvětlitelnou svévolí a neuposlechnutí rozkazu nebyl nijak potrestán, z čehož Angličané dedukují, že Clark, „vypouštěje“ Němce z kotle a prováděje skok na Řím, nejednal svévolně, ale na základě příkazu shora. Přitom příkazu vycházejícímu z instancí nacházejících se podstatně výše, než jeho bezprostřední nadřízený, Angličan Alexander.

Existují údaje o tom, že Američané věděli o plánech Britů předehnat je v závodě do Vatikánu. Clark dokonce vydal příkaz bez váhání odehnat Angličany palbou, kdyby je napadlo zkřížit Američanům cestu. A dokonce se říká, že takovéto „palebné kontakty“ se skutečně staly. Ale ať to bylo, jak to bylo, čest z ponížení dávného soupeře Američané nehodlali přenechat nikomu. Ne hrdý Brit, ale americký generál Mark Clark řekl Piu XII.: „Chtěl bych se vám omluvit za to, že moje tanky narušily váš klid“.

Po válce si prezident Truman přál navázat s Vatikánem diplomatické vztahy a plánoval poslat tam jako velvyslance generála Clarka. Zřejmě proto, aby Papež, přijímaje amerického velvyslance, si pokaždé vzpomněl na narušení klidu.

Ovšem proti uznání státem USA „Církve“ se svorně jako jeden muž postavily všechny protestantské denominace Ameriky a Truman byl nucen ustoupit. Myslím, že to pro něj nebylo obtížné. Clarka čekala Korea a symbol se nikam neztratil, symbol zůstal symbolem. Navždy.

„Alarich na tanku.“

Reklamy

16 comments

    • Kamil Mudra

      Ono toho bude více co stále platí. Omlouvám se, ale nedá mi to a musím to sem pastnout:

      „Valná většina obyvatel preferuje zábavu před prací. Tradiční role otců jako živitelů rodiny je zpochybňována, množí se rozvrácené vztahy a svobodně žijící matky bez otců. Senioři jsou zanedbávání. Lidé pečují o domácí mazlíčky více než o svoje staré rodiče. Literatura a umění se vyprazdňují a stávají bezduchými. Vytváří se planá zábava za každou cenu. Takzvaná umělecká díla jsou ošklivá, nevkusná, nic neříkající, ale přesto za ně bohatí zaplatí horentní sumy. Čestná vojenská služba vlasti je odmítána, zpochybňována, vysmívána a posléze zákonem zrušena. Armádu tvoří nájemní žoldnéři. Lidé pilně pracující jsou zesměšňováni a jako vzor se staví prázdní pokrytci, populisté, pochybní umělci a takzvané celebrity. Daňové zatížení obyvatelstva stále roste a stát přerozděluje neúměrně vysoké částky. Úroveň vzdělání rapidně klesá. Státní dluh roste do nikdy nesplatitelné výše. Přestává se vyrábět a pěstovat, protože výroba doma je moc drahá a potraviny a výrobky se dovážejí ze satelitních zemí. Kdo se dostal do pozice, kde může ze státního krást, většinou tak činí. Postižitelnost těchto zločinů je velmi malá. Početí a výchova dětí jsou vnímány jako obtěžující a dětí se rodí stále méně. Léty osvědčené mechanizmy, chránící poctivé před podvodníky, náhle selhávají. Veřejné funkce se stávají předmětem kořisti a zisku. Udělují se za úplatky, a kdo je získal, chce z nich profitovat, aby se mu vložený úplatek několikanásobně vrátil. Staletími prověřené hodnoty předků – jako je čest, smysl pro povinnost, zodpovědnost, nadšení pro práci, pro dobročinnost, zápal pro věci veřejné – jsou vysmívány a zesměšňovány. Šíří se cynizmus. Rozmáhá se plýtvání, nestřídmost, znevažování znalostí, dovednosti a poctivé práce. Do země přichází velké množství cizinců. Politikové nadbíhají iluzi, která si vynucuje zábavu (chléb a hry) a státní podpory. Občané stále na všechno nadávají.“

      Pokud vám to snad něco připomíná, jedná se o podobnost čistě náhodnou. Takto roku 1775 hodnotil britský historik Edward Gibbon soubor příčin předcházejících pád římského impéria.

      • Kamil Mudra

        Je ale možné že jde o hoax, přišlo mi to mejlem a poctivě se přiznávám že jsem knihu nečetl.
        Pokud by však citace odpovídala skutečnosti, šlo by o pěknou ukázku toho jak lze jediným textem popsat současně minulost i budoucnost.

        • hans

          Je jisté, že jde o hoax. (Gibbona jsem sice četl už dávno, ale pojem o historii Říma mám, a uvedená tvrzení neodpovídají.)

          • Jednooký

            ono to môže byť aj tým „moderným“ expresívnym akože prekladom.
            Pismák 18. storočia by to samozrejme takto určite nenapísal. Ale dosť vecí, ktoré sa tam uvádzajú, na koniec rímskeho impéria vcelku sedí – a sedí to vlastne na koniec každého impéria.

  1. Stan

    Je to hoax. Podle mě to napsal někdo od Svobodných nebo od podobné party, který se spoléhal na to, že tu mnohasvazkovou bibli nikdo celou nečetl. Podle Gibbona bylo hlavním viníkem pádu ŘŘ křesťanství, které rozvrátilo tradiční římské imperiální „ctnosti“… A z těch vyjmenovaných mezi nimi byla dle mého odhadu tak pětina a některé jiné zase autoři hoaxu zamlčeli.

    • Lee

      Stane, římské imperiální ctnosti, to je velmi zajímavé téma. Nic o tom nevím, napiš něco nebo dej odkaz…

  2. vittta

    Odkaz Kamila Mudry je svým způsobem typická ukázka manipulace různými skupinami obyvatel.
    Na jednom silně šovinistickém blogu autor toto „otiskl“ aby ukázal,jak je důležitá role otců-živitelů a jaké jsou ženské krávy.(přispěvatelé toho blogu se ale otci-živiteli stát rozhodně nechtějí,chtějí co nejlevněji šukat )

    Jiní se zaměří na množství cizinců-co by rozvratný prvek.(také se mi tady nelíbí ale je to spíše důsledek než důvod čehokoliv)

    Tupá část „pravičáků“ zaznamená toliko to,že už za starého Říma se hodně přerozdělovalo-a vida,vedlo to ke zhroucení říše.(je to naprostý nesmysl)(poukazujte to podvědomě na zhoubnou činnost „levice“)

    Staletími prověřené hodnoty předků jsou jen prádzný blábol,který se odjakživa vyžadoval jen od těch chudých.(dnes se tomu říká „tradiční hodnoty“ o kterých neví nikdo co to přesně je ale všichni vědí,že to je něco fantastického)

    Atd…
    Nevím,jestli je to hoax ale blbost to je-dle mého tedy.

    V Egyptě plno těchto jevů bylo také-aniž by to s říší jakkoliv hnulo.
    Na rozdíl od Říma měl ale Egypt něco velkého-dokonalý náboženský systém,operující posmrtným životem,na rozdíl od jiných náboženství poměrně hmatatelným.

    Příčina pádu Říma bude asi poměrně jednoduchá.
    Nikdo ho už nechtěl-byl svým občanům lhostejný,z občanství bylo více strastí než slastí.
    Řím se proměnil v uzavřený svět představ degenerovaných boháčů spadlých “ z měsíce“.
    Pád byl jen návrat do reality.

    • Janika

      „Staletími prověřené hodnoty předků jsou jen prádzný blábol“ – no, konečně to někdo naťuknul – ony ty fráze krásně zní, lidi se nad nimi rozplývají, ale kdyby se vzala jedna po druhé a zkoumal se jejich skutečný obsah, tak by se došlo možná k tomu, že to až tak skvělé není. Mě praštila do očí už ta první věta, která sugeruje, že pracovat je správné a bavit se je špatné. Přitom ve skutečnosti práce v lidské přirozenosti není, spíš ta zábava, ovšem ideální je, když se práce stane zábavou :-).

  3. vittta

    Umění války se také vždycky nepovede.
    Když 30.9.1938 podepisovali (také) naši spojenci v Mnichově diktát o odstoupení našeho pohraničí,určitě si nemysleli,že se Hitler projde hned po nás po jejich hubách.
    Naopak-celí nadržení se těšili,jak mu pomohou vyvrátit SSSR a už v duchu počítali nezměrné zisky.

  4. vittta

    Největší prdel by byla,kdyby to dotyčný autor v tom roce 1775 skutečně takto napsal.
    Není to vůbec vyloučeno.
    Konec-konců,koloval už na netu projev Shakespeara ohledně britského parlamentu-spolehlivě padnoucí na dnešní dobu.
    Podívej se jen na staré české filmy z 1.republiky-i tam se někdy poukazuje na zkaženost mládeže apod.
    Když si přečteš Mein Kampf,tak i tam věnuje vůdce fůru času pokleslým mravům „současného“ Německa.

    To bychom se ale neměli čeho bát-naše znechucení politikou i dobou by totiž bylo naprosto běžné a tudíž by se nijak neblížilo zhroucení civilizace jak asi všichni s obavami tak trošku očekáváme ale byla by to prostě pohodička,nijak se nevymykající lidskému normálu!

    • Jednooký

      Nebol by som si tou istotou až tak istý…
      Po „prvej republiky“ prišiel protektorát, vojna a potom zasa február 1948
      Po Mein Kampf prišla Tretia ríša a druhá svetová vojna
      Vždy sa pri tom pár ľuďom rozsypal svet. Niektorým symbolicky, iným doslova… a mnohý to neprežili vôbec.

  5. vittta

    Jde mi spíš o to,že stěžování na poměry je taková až „klasika“,při čemž ale každá stěžujícící si generace to vnímá jako cosi nového.
    V historii vždycky něco přišlo,nebyla doba,kdy delší dobu nepřicházelo nic.
    Lidé si prostě nedají pokoj.
    A kdyby si ho dali,tak je to nebude bavit a stejně budou vymýšlet leda kraviny.

  6. vittta

    Ačkoliv když na to tak koukám,tak si to trochu odporuje.
    Nemáme se čeho bát z pohledu cykličnosti všemožného kňourání-ale zároveň vždycky něco přišlo takže se dá očekávat,že i nyní se neco semele bez ohledu na ono kňourání.

    • Jednooký

      to už skôr…
      Povedal by som, že každá generácia má to „potešenie“ si nejaký ten „historický zlom“ užiť na vlastnej koži, niektoré, ku svojej smole – a často i vlastnou zásluhou – i opakovane. Napríklad generácia z konca 19. storočia si mohla v mladosti „užiť“ prvú a v strednom veku i druhú svetovú vojnu. Ale nejak lepšie to nebolo ani predtým.
      To len „povojnové“ generácie si často myslia, že mier je v Európe normálny stav, a neuvedomujú si, aký des vlastne umožnil Európe existovať viac ako pol storočia v mieri.