Dveře ve zdi – 86

Napsal alexandrov_g
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Do Androids Dream of Electric Sheep? Zdá se světu upadnuvšímu v mrákotný spánek o blažených dobách bipolarity? „Zdál se mi sen, a noc se zdála nekonečnou, leč uplynula…“ Uplynula stejně, jako uplyne všechno na světě. A s nocí uplynul i sen, i my, uplynuly i ty nedopočítané ovce a nastalo chmurné ráno.

Započalo další, bůhví kolikáté už v pořadí jitro lidstva.

Ale pochopit, co nám nese den náš nastávající nelze, aniž bychom se ohlédli na den včerejší. Bez pochopení bipolarity se nevyznáme v dnešním světě, bezmyšlenkovitě nazývaném „jednopolárním“, což už samo o sobě zní absurdně, neboť pól nemůže být jeden, „one man alone ain’t got… …no matter how a man alone ain’t got no bloody fucking chance“, a svět to není člověk, svět je svět, a jednopolární svět dává plus na minus a sloučí do jednoho bodu sever a jih, nemilosrdně zplošťujíce globus naší hlavy.

Takže pojďte, ohlédneme se zpět, cože jsme to tam zanechali, času již uběhlo dost, minulo celých dvacet let, probleskly jako sen, jako ovečka za ovečkou, a deset ovec tučných již vstoupilo do útrob deseti hladových, které vypadají pořád stejně hubeně jako před tím, a při tom by se zdálo, že z toho sna lze něco pochopit, ale kdepak, nepochopili, špatně, špatně vyložili, všechno to ti analytici překroutili.

Takže co to vlastně byl ten bipolární svět? Ne v novinách, ale ve skutečnosti? Čím byl v novinách je celkem jasné, a tento malému umu pochopitelný svět byl černo-bílou karikaturou skutečného světa. „Svět podle Kukryniksů“. (pozn. překl.: Kukryniksy – skupina sovětských umělců zabývajících se politickou karikaturou) A při tom byl bipolární svět mimořádně složitý i když ho nenesla želva a sloni, ale dva sloupy, bílý a černý. Mlha, dodnes bránící pochopit co to vlastně byl bipolární svět, pochází ne ze skutečnosti, ale z jejího ideologického výkladu, a protože póly („sloupy“) byly dva, tak i výklady byly také dva, byly mimořádně jednoduché a jeden ve druhém se odrážely jako v zrcadle. Tyto výklady se jeden druhému podobaly až do nejmenších podrobností, rozdíl byl pouze v hodnotách jednotlivých pólů, v barvě, černý sloup ukazoval prstem na bílý a tvrdil, že bílý sloup není bílý, ale černý, kdežto bílý sloup ukazujíc prstem na černý produkoval na motivy „Internacionály“ další a další variace o tom, že černý sloup si může kolikrát chce říkat černý, ovšem ve skutečnosti je bělejší, než bílý.

No a z těchto vzájemných verbálních odhalení dnes vzniká obraz tehdejšího světa. Přitom vzniká zcela oficiálně, právě tak vypadá obecně přijímaná „historická“ charakteristika do historie odcházející Čtyřicetileté války.

Ale přece ve skutečnosti řád světa, jež vznikl v průběhu těchto čtyřiceti poválečných let (v těch slovech se skrývá neskutečná ironie, protože válka se nikam nepoděla, ani tehdy, dokonce ani dnes, jenom se ukryla za jinou maskou, jenomže lidstvu, této „mase diváků“, bytosti to nenáročné a prostoduché, i to málo stačí k sebeklamu), vyznačoval se mimořádně pevným uspořádáním a stabilitou.

Jenomže realita sem, realita tam, ale když máte kothurnos, masky a řecký chór který zpívá tak sladěně a sladce, pak celé vděčné lidstvo se upřímně domnívalo a stále domnívá, že čtyřicet let žilo v podmínkách antické tragédie pod Damoklovým mečem visícím na koňské žíni. A přesvědčivosti tomuto obrazu dodává ta skutečnost, že Damoklův meč tam skutečně visel, ba co víc ty meče byly dva, jenomže diváci byli líní zaklonit hlavy, jinak by uviděli, že meče visí ne na vlásku, vytrženém z koňského ocasu, nýbrž že jsou zavěšeny na Hefaistem vykovaných řetězech a utrhnout se nijak nemohou, a že ty meče, pokud sloužily věci války, pak ne války horké, ale studené, a že studená válka, to není zakládání požáru, jak o tom zpívaly masky, ale naopak, o zabránění požáru.

„Záruka vzájemného zničení“ byla zárukou nepřipuštění další světové války a dovolovala vésti pouze války lokální. Pouze lokální války a pouze na periferii světa. Nejvhodnější bitevní pole k vyjasnění vztahů bylo „staženo z oběhu“. Kdyby „záruka vzájemného zničení“ neexistovala, bylo by třeba si ji vymyslet, no a tak ji vymysleli. Což vedlo k tomu, že poprvé v historii lidstva byla zneškodněna bomba, známá jako „válka je pokračováním politiky jinými prostředky“. Jaderné zbraně umožnily roztrhnout tento svazek a po roce 1945 se válka stala ne pokračováním, ale válkou, kdežto politika zůstala stále stejnou politikou, která už nutně neměla jako svoje pokračování „požár“. Politiku donutili pokračovat diplomacií, ekonomickým nebo finančním nátlakem, jinými slovy, státy byly nuceny nasazovat všechno možné, kromě armády. Armádu bylo možné použít pouze v těch případech, kdy to odpovídalo zájmům buď USA, nebo SSSR. Zájmům dvou „sloupů“ držících svět. Zájmů měly spoustu, ale tím hlavním zájmem bylo nedopustit stav, kdy by byly nuceny překročit hranici té věhlasné „záruky“.

A proto, aby se k té hranici ani blízko nepřibližovali, byl v bipolárním světě zlikvidován pojem „spojenec“. Slovo samo zůstalo, dokonce se občas používalo v propagandě, ovšem podstata toho termínu byla vykastrována, ze semínka „spojenectví“ zůstala pouhá slupka. Supervelmoci spojence nepotřebovaly. V systému globální bezpečnosti byl vykonán kolosální krok vpřed ve srovnání s dobou hegemonismu. Odteď nemohl žádný „spojenec“ zatáhnout jednu ze supervelmocí do války.

Ale ani takováto pojistka „pólům“ nestačila a tak šly ještě dále. Evropa nejen že byla rozdělena, ale Evropanům nasadili ještě i náhubek.  Náhubek Západní Evropy se jmenoval NATO, Východní Evropy – Varšavská smlouva. Evropské státy, členové těchto „vojensko-politických organizací“, nemohly provádět samostatnou zahraniční politiku, která by byť jen teoreticky mohla skončit „vojenským řešením problému“. (Aby mohla bojovat v Alžíru, Francie musela vystoupit z NATO, neboť USA nemohly připustit zatahování bloku do fakticky občanské války. Oslabené Francii dovolili vrátit se do NATO až poté, když válku v Alžíru prohrála.) Kromě toho byl každý člen organizace spjat s ostatními „systémem kolektivní bezpečnosti“, což znamenalo kromě náhubku ještě i pouta, kterými členské státy spoutávaly sebe i jeden druhého. Při tom měly obě supervelmoci v rukách celkové vedení, a uvádění politiky ke společnému jmenovateli bylo dosahováno tím, že podle stanov NATO stál v jeho čele vždy americký generál, zatímco hlavou Varšavské smlouvy byl generál sovětský.

Systém kolektivní bezpečnosti v rámci bloků byl trojrozměrný, měl ještě i hloubku. Téměř všechny evropské státy měly (a stále mají) jeden k druhému územní nároky. Rozdělení Evropy na bloky znamenalo tvrdou disciplínu jak v rámci NATO, tak v rámci Varšavské smlouvy, a nedopuštění jakýchkoliv narážek na jakékoliv územní nároky. USA „zkroutily ruce“ západoevropanům a SSSR mladým východoevropským státům, vzniklým z rozhodnutí konference ve Versailles, načež museli členové bloků šlápnout na krk vlastnímu tisku a dodržovat status quo vzniklý po roce 1945.

A tento stav byl velice stabilní. A jeho stabilita spočívala na jednotě hlavního „zájmu“ supervelmocí – jak USA, tak SSSR, kryjíce se Studenou válkou bojovali (ne horce a ne teple, ale – studeně) nejen (a ne hlavně) jeden s druhým, jako spíše se společným nepřítelem – Evropou. Sama „konfigurace“ války, její „forma“ dovolovala supervelmocím bojovat nejenom jedna s druhou, ale i nedovolovat politickou konsolidaci Evropanů, jejímž důsledkem by mohl být vznik další supervelmoci, přičemž bipolární svět předpokládal existenci pouze dvou. Pro další supervelmoc na světě nebylo místo.

Tak vypadal svět, když umřel Brežněv.

Advertisements

18 comments

  1. Janika

    „celé vděčné lidstvo se upřímně domnívalo a stále domnívá, že čtyřicet let žilo v podmínkách antické tragédie pod Damoklovým mečem visícím na koňské žíni.“ – to je pravda, všimla jsem si komentáře pod předchozím článkem na OM, ve kterém autor stále mluví tím zapáleným studenoválečnickým jazykem z minulého století. Tehdy ta ideologie měla smysl. Ale proč v tom někteří pokračují i nadále, když už se svět pohnul jinam, to nechápu.

    • Kristian

      S retorikou studenej vojny niektory stale pokracuju preto, lebo v studenej vojne zamrzli

  2. ;-)))

    Protoze potrebeji nepritele, na ktereho budou ukazovat pitomcum, aby nevideli realitu

  3. vittta

    A co je realita???
    Země,kde sice politici kradou a pod mostem je plno bezdomovců,ale kde se splachuje pitnou vodou a lidé nedržkují proto,že namají co žrát ale že žrádlo stojí za hovno!

    Nebo že by byla realita kdesi v zemích,kde se umírá hlady,kde malé děti střílí z pušek po svých rodičích,nebo kde je taková bída,že žádný bezdomovec takovou ještě nezažil…

    Jsou země,kde nemají čas hledat nepřítele,protože jsou rádi,že mají vůbec co do huby…

    Alespoň to tak vidím.

    • hans

      Reálné jsou všechny tři druhy zemí (a ještě několik dalších) a ve všech je někdo, pro koho je výhodné odvést pozornost od sebe k oficálnímu nepříteli.

      • Jednooký

        presne tak.
        Silný a zákerný nepriateľ je najlepší celkom vymyslený – taký je potom celkom nezničiteľný a v mene boja s ním je možné podnikať takmer čokoľvek pre upevnenie kontroly nad kontrolovanou populáciou.

        Kedysi si sme si naivne mysleli, že „1984“ je o komunizme…

  4. sax

    Sledujete tragicky vyvoj v Syrii? EU uvolnila embargo pro rebely…je to opravdu tak, ze zbrojni lobby nas dokaze zatahnout na cele generace do vlekle valky a nasi „zastupci“ tomu pritakaji?
    Anebo jen proto, ze by iranska ropa mohla vest prez Syrii? Anebo je to kvuli Cine?

    Vyjde to skoro nastejno, „obcanske“ zajmy v tom nejsou zadne…

    Zde blistovsky preklad vyborneho guardianskeho clanku:
    http://www.blisty.cz/art/68687.html

    • vittta

      Mě připadá,že v Sýrii bojují jen tak,pro srandu králíkům.

      To už je vidět,jak se do ničeho neserou a čekají,jak to tam vlastně dopadne.
      Nikdo neví přesně,komu „fandit“ (pod pojmem „nikdo“ si představuji mocnosti,co se jinak do všeho serou velice ochotně) a tak čumí jak roury a čekají.
      Jen to nezkurvit a nepodpořit toho nepravého,už jsme to projebali všude možně a tolik nám to zase nevyneslo(třeba to někdo počítal),co teď s tímhle?

      Ona ta Lybie možný byla zlom,plukovník je pryč a výsledky jsou žalostné-a to Lybie byla novinka,před tím všude cpali vojáky,do Lybie ne,protože se moc neosvědčilo….

      Jak si to konkrétně představuje autor textu na BL by mě také zajímalo.
      Pošlou tam vojsko,to válku vyhraje a….a co pak?
      Když půjdou pryč,tak se válka rozhoří znovu,když zůstanou,tak také ale jen někde.
      A jsme zpět—-v Iráku.

      • sax

        „Ona ta Lybie možný byla zlom,plukovník je pryč a výsledky jsou žalostné“

        Jsou naopak vyborne, ne? Ropa je pod zapadni kontrolou, plukovnik uz neni Africkym ideologickym vudcem, zavedeni zlateho dinaru nehrozi, dluh byl smazan/ uhrazeno humanitarni bombardovani, zlate a dolarove rezervy konfiskovany…to je vam malo?

        Kdyby se nezavedla bezletova zona a vzbourenci v Syrii nedostavali prubezne zbrane/ podporu, pak by bylo uz davno po revoluci (proto zahynul Stevens v Benghazi).

        Ale samozrejme: na revoluci maji obcane narok, Assad asi nebude zadny super- lidumil (ale krivdit mu nechci), ovsem priklad zasahu uz mame: za rok od prve invaze do Iraku zahynulo tolik lidi, co za celou Husejnovu epochu…to je hur nez z blata do louze.

        • vittta

          Politika počet mrtvých nezajímá a zajímat ani nemůže.
          Od toho jsou humanisté.
          Výsledky vypadají dobře-ale jsou opravdu dobré?
          To nikdo neví,tím se nikdo nechlubí.

          Otázka dodávek zbraní je zjevná i v Sýrii.
          Bez dodávek zbraní by už žádná strana dávno nedokázala bojovat.
          Vítěz se dá určit dodávkami-né že ne.
          Ale nikdo nemá zájem.
          A také-někdo ty zbraně musí platit.
          Kdo a koho vlastně platí???
          To platí především pro vzbouřence-kde oni tak asi berou peníze na drahé válčení?

          • Jednooký

            > To platí především pro vzbouřence – kde oni tak asi berou peníze na drahé válčení?
            Na to je odpoveď známa a jednoduchá – z veľkej časti to platia „prozápadné“ arabské monarchie Perského zálivu – Katar, Saudská Arábia, Emiráty. Prečo? Aby zlikvidovali ideologickú konkurenciu. Lýbia a Sýria sú totiž štáty s viacmenej republikánskym zriadením, na rozdiel od ropných monarchií.

            • vittta

              Ano,to se říká.
              Pokud to tak skutečně je,pak podpora povstalců znamená spojení s těmito státy (a ideami),podpora Assada jde proti nim.

              Nikdo nebojuje sám,na dálku si to politcké směry,idee a ekonomické zájmy rozdávají odjakživa.

      • hank

        Už jsem to psal jinde: Cílem není vyhrát válku, ale udržovat v regionu chaos. Vázat znepřátelené strany vzájemným konfliktem v klinči, ochromit tak fungování struktur státu a situace využívat ve svůj prospěch.