Dveře ve zdi – 87

1.6.2013

Napsal alexandrov_g.
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Náš globus, hustě posetý lidmi, již dávno zapomněl, co že se to stalo takového důležitého v roce 1991, od těch dob uteklo již mnoho vody. Uplynulo mnoho minut, hodin i dní od toho okamžiku, kdy to zemskou kuličkou zatřáslo, leč ona však poté opustila zónu turbulence, vypadla z ní, zavrtěla se a točí se dále. Snad jen někteří z ruskojazyčných pozemšťanů si přece jenom vzpomenou na ony dny dávno minulé. Vzpomenou si i na „rok 91“, vzpomenou si různě, připomenou si ho různými slovy, ale dokonce i oni zapomněli na jiný rok, a při tom by si měli, jak ti co se radují z porážky Ruska, tak ti, kteří z téhož důvodu smutní, spolu s 25.prosincem 1991 pamatovat ještě jedno datum – 16.července 1990.

Ten den v městečku Železnovodsku, proslaveném jak my říkáme „vodami“, které člověk západní, na Řím nezapomínající, nazve „termálními“, byla ruskými a německými slovy prohovořena výhra jedněch a prohra druhých. Na jednání německého kancléře Helmuta Kohla a generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila Sergejeviče Gorbačova bylo oběma stranami uznáno právo Německa na sjednocení v rámci NATO.

Když nečteme noviny, ale místo nich třeba, byť i upravené, stenogramy jednání a nepřemýšlíme při tom hlavami analytiků a politologů, nýbrž tou hlavou, kterou nám kdysi Bůh z nekonečné své dobroty daroval, nelze nevidět, že v Železnovodsku byl fakticky projednáván plán poválečného uspořádání světa. A nebyl to plán jednoduchý, měl takříkajíc dvojité dno. Jestliže se díváme nejen na slova, ale pokoušíme se vyhmátnout podstatu toho, o čem se tam mluvilo, začíná být jasné, že znovuzrození Německa znamenalo nejenom to, že SSSR si přeje vzdát se role supervelmoci a opustit světovou scénu, ale sjednocené Německo mělo ještě „rozbít řetězy“, sjednocení Německa znamenalo když ne okamžitý konec NATO, tak v každém případě ostrou krizi této organizace, která i kdyby se ji podařilo na čas vyřešit, musela nabrat chronický charakter.

V letech 1990-91 se Rusko opět pokusilo řešit Německem celou řadu problémů jak zahraniční, tak vnitřní politiky. Když v XIX. století napomáhalo Ruské Impérium anglickým snahám o sjednocení Německa, zdálo se jak Angličanům, tak Rusům, že se jim započatý proces podaří udržet pod kontrolou. Geopolitické myšlení XIX. století (je třeba nezapomínat, že geopolitika se tehdy ještě nejmenovala geopolitika, i když ti chytřejší ji v praxi používali naplno) zcela opodstatněně viděla Německo „v obklíčení nepřátel“.

Tehdy totiž kontinentální mocnosti, vytvářejíce své a rozkládajíce cizí koalice, snažily se nebýt obklíčenými. Tím nejhorším, co se mohlo stát, bylo – dostat se do „izolace“. A tento stav trvá dodnes. No a nové, přímo z pece vytažené Německo, bylo okamžitě obklíčeno Francií, Rakousko-Uherskem a Ruskem. A jak se autoři té myšlenky domnívali, každé nepatrné posílení Německa mělo nutně vyvolat řetězovou reakci v podobě posílení jeho sousedů.

Z pohledu Anglie se pro ni Hra zjednodušovala, neboť chování Německa nutilo kontinentální státy hledat a nacházet pro Angličany nezbytnou celoevropskou rovnováhu při minimálním zasahování Britského Impéria, což jí rozvazovalo ruce k použití na jiných místech „kuličky“. Z pohledu Ruska pak sjednocení Německa nejen umožňovalo oplotit se Němci od Francie, která byla považována za hlavního protivníka, ale navíc existence Německa umožňovala v určitých situacích proměňovat Rusy a Francouze z tradičních soupeřů v netradiční spojence, neboť jejich zájmy se ve vztahu k Německu shodovaly.

Všechny tyto krásné úmysly však vzaly za své díky Němcům, kteří měli, jak co se týče sebe samých, tak ve vztahu k okolnímu světu vlastní plány. A navíc k těm plánům měli i člověka, který byl schopen tyto plány uvést do života. Mluvíme o Bismarckovi. Role osobnosti má v dějinách určitě své místo a v tom má ten či onen národ někdy štěstí a někdy smůlu. Němci měli štěstí. Bismarck nejenom že sjednotil Německo (pouhý blahosklonný postoj BI a RI k procesu sjednocení Němců v jeden stát nestačil, bylo ještě nutné též pracovat rukama, což Bismarck zvládl skvěle), ale navíc definoval diplomatické paradigma, které perfektně fungovalo až do První světové války. Zformulováno do slov vypadalo Bismarckovo paradigma následovně: – „vztahy Německa s každým z jeho sousedů musí být lepší než vztahy jeho sousedů mezi sebou“. Bismarck byl velmi moudrý muž.

Ale ať už to bylo jakkoliv, my žijeme ve XXI. století a z tohoto prozaického důvodu je nám známo, že kalkulace Ruska s kouzelnou německou hůlkou nevyšla. S Německem se to moc nepovedlo. To, že smůlu měli i jiní – je slabou útěchou.

Ovšem stačilo uběhnout pouhé jedno století a Rusko se rozhodlo použít tutéž, byť již jednou nezabravší, fintu. Přičemž tentokrát se vymlouvat na nevědomost nešlo, po dvou světových válkách Rusko nemohlo nevědět, že vypouští z lahve ne ducha mírumilovnosti a „uvolňování mezinárodního napětí“, ale džina. A jestliže Němci měli s Bismarckem štěstí, pak Rusové s Gorbačovem ani nevím, jak to nějak slušně říci. A nejde ani tak o to, že lidé, se kterými zkoušel hrát geopolitické hry, byli neporovnatelně chytřejší, zkušenější a trénovanější než on, to by bylo jen půl neštěstí, nejhorší bylo, že celá mocenská věrchuška tehdejšího SSSR nechápala následující – to, co bylo vhodné v reáliích XIX. století, se jednoduše nedalo použít koncem století XX.

XIX. století bylo stoletím hegemonismu, stoletím koalic, které tu dávalo dohromady, tu rozbíjelo BI, neboť ve svém úsilí „udržet svět“ potřebovalo pomoc zvenčí. BI bylo prvním, když ne mezi rovnými, pak v každém případě mezi více méně souměřitelnými s ním co do velikosti „mocnostmi“ a „držení světa“ bylo věcí kolektivní, což znamenalo, že objevení se ještě další mocnosti, nebo naopak degradace statusu jedné z nich, nemělo fatální vliv na „společnou věc“. Svět se „otřásal“, ale zůstával při tom stále stejným světem.

To ale nebyla situace na konci XX. století.

Teď svět držely pouze dvě „supervelmoci“ a dobrovolné odstoupení jedné z nich znamenalo zhroucení světa a na jeho troskách vytvoření jakéhosi jiného světového řádu. To, že se Rusko pokusí „odejít“ nikoho ani nenapadlo, to bylo něco nepředstavitelného, „to se nemůže stát, protože se to nikdy nemůže stát!“ Tomuto všeobecnému přesvědčení napomáhalo i to, že příklady měli všichni před očima – Francie, kterou několik století „dusili“, se bránila, jak se dalo, držela se rukama, nohama a skřípala zuby, lámajíc si nehty. Sráželi ji a ona ani bohovi. Anglie poté co prohrála, předávala hospodářství třicet let a stejně ho ještě úplně nepředala, kde to jde – drží se, lidi ani torpédoborce nešetří.

A Studená válka spočívala v tom, že supervelmoci, supíce, zápasily, zaklesnuvše se vzájemně svými mocnými těly, a výsledkem toho bylo, že část své vlastní váhy držely na úkor protivníka, svět si neukrajovaly, nedobývaly, ale „odtlačovaly“, postupně překládajíce jeho části na sebe.

A v této situaci SSSR ze sebe shodil břemeno. A téměř polovina světa, kterou do té doby držel, spadla na Ameriku. To, co se mělo stát, se nijak nelišilo od následků jaderné války. Svět měl být zničen. Do základů, a pak…

A pak se mělo objevit něco nového.

Tak si to představovali ti, kteří manipulovali Gorbačovem.

Racionálně vysvětlit „přestavbu“ nelze. Přestavovat se z čeho do čeho? Odkud a kam? Rusko nikdo nenutil usilovat o světovládu, nikdo ho nenutil lézt na vrchol, nikdo mu nebránil nestat se Ruskem a zůstat Moskevským carstvím, nikdo mu nebránil prohrát pár válek a pak ještě pár a pak ještě, samo si vybralo svůj osud, zápasilo navzdory všemu, tisíc let se rvalo nahoru, samo, nikdo ho nenutil, prohlásilo se následníkem Říma, vydrželo, vystálo, postoupilo do finále a…

A co?

No tohle – asi jako když v dětství chlapec v sobě objeví talent pro box, překoná odpor rodičů, jde do klubu, najde asketického trenéra který uvěří jeho talentu, nadšeně trénuje, zuřivě, dobrovolně dodržuje režim, vzdává se dětských radostí, překonává všechna pokušení, žije pouze jedním, musí vyhrát na Olympijských hrách, musí, za každou cenu, ví, že je nejlepší, ví to a hotovo, zdá se mu o tom, žije pro vítězství, svět ho neláká, na oltář svého cíle obětuje dokonce i lásku, dosáhne svého, jede na Hry, projde kvalifikací, postupuje dále a dále, projde čtvrtfinále, semifinále a už je tady, je tam, kam se celý život toužil dostat, je – v ringu, je – ve finále, gong!   Běží čas. Prošlo jedno kolo, druhé, tribuny šílí, trenér, sekundanti, rozhodčí tančí kolem, světelná tabule, hlasatel, obrazovka přes půl stěny, celý svět se na něj dívá, ale on náhle spustil ruce, protáhl se provazy, seskočil z ringu, doklusal ke dveřím šatny a – zmizel. Nechápavý šum, všichni se po sobě dívají, nikdo nic nechápe, lidé u televizorů po celé zeměkouli nechápavě krčí rameny, komentátor cosi breptá, rozhodčí nevědí, co mají dělat, s ničím podobným se dříve nesetkali, dokonce o ničem podobném ani neslyšeli. Jak dál, co dělat? A vůbec, co blbne?! A kdo ví. „Záhadná ruská duše.“

Po dvaceti letech ho na ulici pozná jeho fanda.

– Promiňte, jste to vy?

– Ano. To jsem já, – vypadá vesele a svěže.

– Nezlobte se na mě, samozřejmě, chápu, že vám může být nepříjemné na to vzpomínat, ale kamarádi by mně neprominuli, že když jsem vás takhle potkal, že jsem se nezeptal, co se tam vlastně stalo? Jak..? My jsme vám fandili. Tak proč, proč?

– Ale pro nic, jenom mě najednou napadlo – taková blbost, no, co tu vlastně dělám, jakýsi pitomý ring a já v těch rukavicích… Lidi si žijou a já.., to.., no.., no, vlastně nevím. Vykašlal jsem se na to a hotovo.

– A co dneska? Co děláte?

– Strážný v soukromé firmě. Perfektní… Tak, mějte se hezky.

– Jasně.. Vy také… Já mám dokonce vaši fotku… Žena ji někam…

– Jestli ji najdeš, roztrhej ji. Byl jsem tehdy blbec.

– Ne-ne, co to říkáte.. Copak je to možné…

– Ne možné, ale nutné. Tak ahoj.

– Nashledanou. Nashledanou…

A nejstrašnější na celé té boxerské historce je to, že občas se našemu boxerovi něco zdá, ani si nepamatuje co, ale jakmile se probudí a leží již beze sna, myšlenky se mu honí hlavou a zdá se mu, že stačí doběhnout ke dveřím, otevřít je, a za nimi olympijský sál, a tribuny, a obrazovka, a trenér se sekundanty, a – ring. Všechno stejné, úplně tak jak to bylo, i soupeř je stejný, ten co byl tehdá, stojí, čeká, zbývá jen podklouznou provazy a – do boje.

Když tu náhle – budík. Je čas jít do práce.

„Pracovat, pracovat je třeba!“

Napsáno Janika Rubriky: DVEŘE VE ZDI (přeložil Hamilbar) Tagged with Autor: Hamilbar