Dveře ve zdi – 95

Napsal alexandrov_g
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Všichni se nudíme. Chceme cestovat, chceme se potápět do oceánských propadlin, chceme stoupat na vrcholky hor, chceme dobývat vesmír. Chceme, když už ne fyzicky, tak alespoň v myšlenkách, putovat někam do horoucích pekel, abychom se zbavili té, tak dobře nám známé reality. Jsme přesvědčeni, že známe svět, ve kterém žijeme. A nejen že ho známe, ale že ho známe dobře.

 

Není to pravda.

Známe leda tak houby.

Můžeme se jen utěšovat tím, že všechno nezná nikdo. No, ne snad vůbec nikdo, jsou lidé, kteří toho vědí více než my, ale těch není mnoho, a ti kterých je podstatně více se utěšovat nechystají, protože o svém nevědění nic netuší. Oni nejen že o něm nevědí, ale, což je podstatně horší, ani vědět nechtějí. Zřejmě se jim tak lehčeji žije. Ignorance is bliss, což by se dalo přeložit jako „what you don’t know cannot hurt you.“

A když nevíte, v čem spočívá síla státu, pak za tu sílu považujete nějaký OMON (jednotky ruského ministerstva vnitra, pozn. překl.). Nebo „bombu“. Anebo třeba jakési „devizové rezervy“. Jenomže power je něco úplně jiného. Například vám osobně je jasné, jakou silou musí disponovat stát, aby mohl bojovat za oceánem stotisícovým uskupením? A jsou-li takováto uskupení dvě? A je-li takovéto uskupení pouze jedno, ale je dvoumilionové? A jestliže okupujete Evropu a při tom vedete horkou válku na druhé polokouli půlmilionovou armádou? A jestli bojujete za dvěma oceány osmi milióny mužů rozházenými po celém světě? Kteří obyvatelstvu vejce-mléko neberou, ale všechno si vezou s sebou? Chcete, aby váš stát byl také takhle silný?

To je řečnická otázka, samozřejmě. Je těžké donutit člověka chtít, když něco nechce. Ale pojďte, budeme předpokládat, že někomu se skutečně zachtělo. Ještě nemůže, ale už se mu chce. Pak si musí pro začátek ujasnit „kdo jsme, odkud jsme, kam jdeme“. Je nezbytné najít alespoň nějaké orientační body. A začít je třeba z následujícího – většina z nás nejen že neví co je to „síla“ státu, my ani nevíme co je to stát, a proto by pro začátek stálo za to, za prvé pochopit, že nic nechápeme a teprve potom, co jsme se vyzbrojili naším nechápáním zkusit proniknout do problému. K tomu abychom se mohli pohybovat nějakým směrem, potřebujeme vědět co je to stát, v jakém je stavu a co od něj chceme.

Rovnou řeknu, že je to úkol velice obtížný, do detailů se nikdy nedokopáme, mnohé se nikdy nedovíme, ovšem něco, určité potřebné minimum, když se budeme snažit, získat můžeme. V průběhu psaní těchto poznámek mně kladli například následující otázky – „jakým že to zázračným způsobem se Američanům daří vychovávat historicky odpovědnou elitu a jak dokáží udržet kontinuitu politiky? Jak dokázali zorganizovat definování strategických cílů a bezpodmínečné dodržování zvoleného kurzu, nehledě na periodickou výměnu vlády?“

O inkubátoru s vejci, ze kterých se líhnou talenty, teď psát nebudu, na to by byl potřeba celý seriál, ale co se týče kontinuity, tak to je možné. K tomu potřebujeme takovou věc, jako je zvědavost, která nás donutí najít a pak prolistovat různé staré knížky. A jako úplně nejlepší ilustrace k danému tématu nám poslouží stará dobrá Anglie. Již jsem kdesi napsal, že pro kteréhokoliv člověka, který se zajímá o politiku a historii, je Anglie úplnou pokladnicí informací, protože Angličané z jakýchsi důvodů nic neskrývají a jestliže vás zajímá, jak je uspořádán hodinový mechanismus státu, Anglie vám v tom bude nápomocna, neboť připomíná otevřené staré hodinky. Na první pohled se v tom chaosu koleček a pružinek nedá vyznat, to ale pouze na první pohled. Jenomže drtivá většina lidí upřednostňuje podruhé se nepodívat, proč taky, i tak je všechno jasné – konstituční monarchie, máme moc zákonodárnou – Parlament, máme moc výkonnou – Kabinet, máme cara a vládce – Premiéra. No a protože je Velká Británie nejstarší demokracií světa, také lid projevuje svou vůli pomocí demokratických voleb a periodicky mění jak poslance Parlamentu, tak členy vlády včetně Premiéra.

Tak vypadá vnější strana událostí, tak vypadá to největší kolečko v mechanismu hodinek a tento stav vyhovuje úplně všem, dokonce i samotným Angličanům.

Ale stačí se podívat pozorněji a prozkoumat které kolečko svými zoubky postrkuje zoubky kterého kolečka a jaké že pružinky nutí ta kolečka se otáčet a celý mechanismus koordinovaně tikat, když tu náhle se objevuje poněkud jiný obrázek – velké kolečko za sebou skrývá kolečka menší, leč podstatně důležitější.

Takže, máme třicátá léta. Všichni už vědí, že přijde Velká válka, všichni se k ní připravují, a proto jsou události třicátých let naplněny zvláštním skrytým, leč odhadnutelným významem. No a tou dobou před bouřkou je v Anglii všechno jako v Anglii. Na svém místě je konstituční monarchie, na svém místě je Parlament se svými sněmovnami, na svém místě je vláda a na svém místě je i Premiér. Jmenuje se Stanley Baldwin.

dvere 95 1

Potom se konaly demokratické volby a Baldwin přepustil své místo Chamberlainovi, kterého jistě dobře znáte, a Chamberlaina vystřídal Churchill, kterého jistě znáte ještě lépe, protože „Winnie“ se mezitím stal jakýmsi všeobecným příbuzným. Tady jsou oba Chamberlain s Churchillem:

dvere 95 2

A v té době, jak napsal v ty předválečné dny časopis „Time“, do Británie odjela za svými delegátskými záležitostmi americká vládní delegace a jednala tam s „třemi nejmocnějšími muži Anglie“. A kdo že je to, ta trojice? Členové Kabinetu? Nějací poslanci Parlamentu? Vůdcové politických stran? Premiér?

Odpověď je krátká – ne.

Tři nejmocnější angličtí politikové se jmenovali Warren Fisher, Maurice Hankey, Robert Vansittart. Vy je asi neznáte, ale netrapte se tím, nejste v tom sami, masovému vědomí ta jména nic neříkají stejně jako vám.

Toto je Fisher:
dvere 95 3

Tento člověk v průběhu dvaceti let (1919-1939) zastával post, který existuje dodnes a nazývá se Head of the Home Civil Service. To je vedoucí byrokratického aparátu Kabinetu. „Tajemník.“ Směle ho můžeme nazvat Generálním Tajemníkem. Pravda, nemá svoji vlastní stranu, ale on ji nepotřebuje, místo strany má „vliv“ a kolosální zkušenosti v zákulisních politických hrách. Souběžně s „tajemničením“ v Kabinetu byl sir Warren Fisher v průběhu týchž dvaceti let též Permanent Secretary of the Treasury, byl tedy odpovědným za finanční a ekonomický život státu.

A toto je Hankey:
dvere 95 4

Fandové lepení tančíků se bez alespoň zprostředkované známosti s tímto člověkem neobejdou, právě díky jemu se na světě objevil jak sám tank, tak i druh vojsk nesoucí název „tankové vojsko“.

Hankey začínal v námořní rozvědce, kde se velmi brzy předvedl coby talentovaný byrokrat. Povšiml si ho a vyzdvihl ho takový titán jakým byl Lloyd George, takže Maurice Pascal Alers Hankey byl již v době První světové války jmenován tajemníkem „Malého“ neboli Válečného Kabinetu, současně zastával funkci tajemníka Imperiálního Kabinetu jehož členy byli kromě členů Kabinetu metropole též zástupci dominií a kolonií. Byl jednou z nejdůležitějších figur ve Versailles. Mezi válkami pravidelně vedl sekretariát britské delegace na všech mezinárodních konferencích. V roce 1938 byl jmenován Ředitelem Společnosti Suezského průplavu za Británii. V roce 1939 obdržel titul barona. V témže roce coby konzultant „pomáhal“ Chamberlainovi vybírat kandidáty na posty ministrů (ve skutečnosti fakticky vytvářel Chamberlainovu vládu), načež se sám stal členem nového Válečného Kabinetu jako „ministr bez portfeje“.

No a poslední z té trojice, Robert Vansittart:
dvere 95 5

Karierní diplomat a bratranec člověka známého světu jako Lawrence z Arábie. Člověk mimořádně schopný, kterého si, podobně jako Hankeyho, všiml velmi významný muž, což byl v tomto případě lord Curzon a učinil jej svým osobním tajemníkem. Pak se stal tajemníkem premiéra, napřed Stanley Baldwina a poté Ramsaye MacDonalda. V lednu 1930 vzlétl do nadoblačných výšin – byl jmenován Permanent Under-Secretary at the Foreign Office, což znamenalo, že jeho povinností bylo „dohlížet“ na práci celého diplomatického sboru Britského Impéria. Byl nesmiřitelným germanofobem a důsledným protivníkem Německa, trval ve vztahu k Německu na co nejtvrdší politice. V období flirtování Británie s Německem v době „Mnichova“ stáhli Vansittarta do stínu a vytvořili pro něj do té doby nikdy neexistující funkci Hlavního Diplomatického Poradce Vlády Jeho Veličenstva. Obdržel všechna možná vyznamenání a šlechtický titul barona.

Napsal několik románů, historických prací a pět poem. Jím ve věku dvacetjedna let napsaná divadelní hra „Páriové“ se s úspěchem hrála v Londýně.

Znovu připomenu, že mezi „panovníkovými muži“ v USA a v Anglii je mimořádně vysoké procento lidí literárně nadaných, což je pochopitelné, neboť sám o sobě literární talent svědčí o hypertrofované představivosti, což ilustruje zjevnou snahu amerického i anglického státu získávat do služby ty, které baví „přemýšlet“ a kteří to umí.

Mimochodem, Vansittart zorganizoval také vlastní diplomatickou rozvědku, jejíž krytím sloužila společnost London Films. Byla to skutečná filmová společnost, která natáčela skutečné filmy. Mezi jinými takový vynikající film jako „Zloděj z Bagdádu“.
dvere 95 6

Vansittart se ve svém volném čase, který trávil na svém v XVI. století postaveném sídle v Denhamu, „bavil“ tím, že napsal slova k písni, kterou ve filmu zpívá princezna, trval však na tom, aby se jeho jméno neobjevilo v titulcích. Leč vraťme se od filmů zpět k nudnému tématu uspořádání státu.

Kam mířím.

Lidé vidí to, co chtějí vidět. Zde například vidíte dva lidi, jeden je všeobecně známý, i tehdy, a dokonce i dnes, druhý byl málo znám tehdy a dnes není znám vůbec:
dvere 95 7

To jsou sir Robert a Anthony Eden. Ti lidé, kteří se za nimi otáčejí, vidí vynikajícího mladého ministra zahraničních věcí a jakéhosi „poradce“ a nechápou, že skutečným ministrem zahraničních věcí Velké Británie je ten, kterého mají za „poradce“. Ministr se schovává za „ministra“. Stát si to tak přeje.

V roce 1936 zjistili, že král Eduard VIII. poté, co se zamiloval do té strašné rozvedené paničky Wallis Simpsonové, nejen že s ní mluví o věcech o kterých by v žádném případě hovořit neměl, ale že jí ukazuje i státní dokumenty. S tím bylo nutné něco udělat a to okamžitě. No a příslušná opatření neposuzovali členové Kabinetu, kteří vůbec o ničem nevěděli, ani nic netušící Parlament, ani šéfové politických stran. Problémem, který se stal hrozbou národní bezpečnosti, se zabývala trojice „nejvlivnějších lidí Británie“.

Podívejte – ani jeden z těch tří, Fisher,Vansittart nebo Hankey, nezastával žádnou volitelnou funkci. Nebylo možné je „nezvolit“. Ve státě byl (a stále je) držitel vyšší moci. Suverén. Monarcha. „Arbitr.“  A ve státě byla (a stále je) reálná, „skutečná“ výkonná moc. Kolektivní „správce“. Kolektivní a SKUTEČNÝ premiér. Ten, který určuje cíle. A celá tato trojice „vládla“ celých dvacet let, bez přestávky. Zabývala se „strategií“, zabývala se dlouhodobým plánováním, bez ohledu na aktuální „okolnosti“, jež museli zvládat ti, které zvolil lid. Zvolené vlády, kterých se za tu dobu vyměnilo pět nebo šest, řešily „taktiku“, operativu.

Takovéto uspořádání je pro stát velmi výhodné. Člověk, jakým byl třeba Vansittart, je pro stát příliš cenný, jeho čas je příliš drahý, než aby všeho nechal a vyrazil do parlamentu předvádět svůj ostrovtip v hádkách s poslanci. Na to máme Anthony Edena. A ten jede a hádá se. A všichni jsou spokojeni.

A ještě něco – ve volbách volení politici nejen že mají právo dělat chyby, ale navíc je ještě spojují s aktuální politikou státu, „personifikují“ ta či ona vnitřně nebo zahraničněpolitická rozhodnutí která jsou velmi často nepopulární. Ty či ony reformy, ty či ony mezinárodní „smlouvy“ získávají fyziologické vzezření skutečného člověka, kterého se lze kdykoliv zbavit, odvolat ho a tím demonstrovat zřeknutí se předcházející politiky a přechod k nové. V dávných dobách bylo nutno poslat bývalého favorita na popraviště, kdežto dnes „upadlého v nemilost“ ministra „nezvolí“. Jasně vidíme zkulturnění mravů.

A ještě něco. Protože „stratégové“ stojí ve státní hierarchii výše, než „taktici“, tak i abdikace premiéra s celou vládou v důsledku „vládní krize“ nemá vliv nejenom na dlouhodobé plány, ale ani na pevnost státu, neboť se netýká žádných nosníků konstrukce.

Vše, čím jsme se zabývali, se týká tak otevřeného, „čestného“ státu jakým je Anglie. Amerika je ve srovnání s Anglií stát uzavřený. V USA nevidíme nejen držitele nejvyšší moci, nevidíme ani americké analogy Vansittarta-Fishera-Hankey. Teprve začínáme tušit, že tam někde jsou, když vidíme takové politiky jako Baker nebo Cheney, jejihž skutečné pravomoci se zdají býti podstatně širší než ty deklarované. V Americe vidíme pouze Kabinet a voleného premiéra, kterému se říká Prezident.

Reklamy