Dveře ve zdi – 100

Napsal alexandrov_g

Přeložil Hamilbar, převzato odtud. 

Je jasné, že vyhrávat je lepší než prohrávat, ale stejně tak je jasné, že bez proher se neobejdeme. Tím spíše, že k dosažení výhry je nutné rvát si žíly, kdežto k porážce si nic rvát netřeba, prohrává se lehce. Vítězství a porážka jsou jako vdech a výdech, jsou to dvě strany téže mince a nezávisle na tom kolikrát za sebou padl orel, dříve nebo později padne panna.

Ale jak se k tomu máme postavit? Filosoficky? Co se dá dělat, život, jak víme, není peříčko. Mnozí tak činí a nedělají z prohry tragédii. Prohrál, no a co? Až se v pondělí probudím, začnu vyhrávat.

„Najdu si jinou práci, najdu si jinou holku, vydělám peníze, odjedu na vesnici. Vyměním meč za pluh!“

A protože prohra je prohra, je lepší na ní co nejdříve zapomenout jako na ošklivý sen. Žádná prohra se nekonala, byla pouze oslnivá řada vítězství.

Dá se k tomu tak přistoupit? Samozřejmě, že dá. Ovšem pouze v tom případě, že chcete znovu prohrát. Prohra – je cenná, prohra je proto prohrou aby vás něčemu naučila, jenže když se učit nechcete a chcete zapomenout, život vás praští znova. A znova. Jenom aby vám připomněl, že není peříčko.

Co je na prohře to nejdůležitější? To nejdůležitější na prohře je – zkušenost prohry. A stává se, že tato zkušenost se ukáže být cennější než zkušenost vítězství, když už pro nic jiného, tak proto, že čím déle si budete pamatovat hořkou zkušenost porážky, tím déle vám vydrží touha vyhrávat. To ovšem není všechno, není prohra jako prohra, dá se, prohrávaje, přijít jen o něco málo a dá se také přijít o všechno.

Tak například ve XX. století se mezi poraženými ocitly všechny „velmoci“ kromě USA. Prohrávaly různě. Někdo prohrál a zmizel. A někdo se jako by udržel. No, v poněkud, tak říkajíc, okleštěné podobě, nicméně alespoň zůstal na mapě. Zmizel Německý Reich, ale zůstalo Německo, zmizelo Britské Impérium, ale zůstala Velká Británie. Dalo by se říci, že Angličané a Němci jsou na tom stejně, že?

Ne. Nejsou na tom stejně.

Podívejte, co by se asi stalo, kdyby Německo neprohrálo Druhou světovou válku „německy“, tak jak ji prohrálo ve skutečnosti, ale „anglicky“?

Německo by odevzdalo „území“, odevzdalo by Východní Prusko, Slezsko, Sudety, Alsasko-Lotrinsko, odevzdalo by část „vlivu“ (ne všechen!) ve Východní Evropě, na Blízkém Východě a v Severní Africe, sedíce na potravinových lístcích, vyplatilo by reparace, pod záminkou přezbrojení armády by částečně odzbrojilo a… No a to je asi tak všechno.

Ale při tom, kdyby prohrálo podobným způsobem a odevzdala výše vyjmenované, Německo by neodevzdalo sebe, neodevzdalo by sebe takovým, jakým se vyvinulo do poloviny XX. století. Na svém místě by zůstal „vůdce německého národa“, nikam by se nepoděl „národní socialismus“, nic by se nestalo s vládnoucí státní ideologií, nikdo by Německo nedělil na okupační zóny, nikdo by nikam neodvezl vědce ani vybavení továren, nemluvě už o tom, že žádní cizinci by nikoho v Německu nesoudili a zcela jistě by nikdo nikoho nevěšel, nikdo by Němce nenazýval zločinným národem a viníkem všech neštěstí lidstva.

Skutečnost je však proto skutečností, že se v ní děje, to co se v ní děje a ne to, co by se mohlo stát a tak Němci neprohráli jako Angličané, ale prohráli jako Němci. Prohráli špatně.

Již na tomto jednom případu je vidět, že nejenom že je třeba studovat zkušenost porážky spolu se zkušeností vítězství, ale že dokonce bývají případy, kdy je nutno zkušenost porážky studovat dokonce důkladněji než zkušenost vítězství.

Mířím k tomuto: počátkem šedesátých let utrpěly USA v kulturní válce porážku od Evropanů. A prohráli ji ne proto, že v celkové dominaci podcenili kulturní složku, to vůbec ne, při slově kultura Američané v žádném případě nesahali po revolveru, příčina porážky byla spíše v přílišné sebedůvěře, v závrati z úspěchů, a závrať vznikla nejenom z pocitu síly, ale i od zjevné připravenosti lidstva s neutuchajícím apetitem vychutnávat americké kulturní produkty. Kromě toho Američany oklamal dojem lehkosti, na rozšíření svého kulturního prostoru nemuseli ani vynakládat nějaké mimořádné úsilí, vše se dařilo jakoby samo sebou. O to hořčejší byla porážka.

Vzhledem k tomu, že Američané jsou lidé mimořádně zvědaví a také šťouralové, začali, aniž by při tom soutěž na poli kultury přerušili, problém mimořádně důkladně studovat a dokázali najít nutnou rovnováhu mezi různými složkami své „moci“.  Kromě toho USA jako stát, odlišuje od jiných států výjimečně vzácné umění učit se dokonce i na malých chybách. Amerika zužitkovává nejenom výhry, ale i prohry, a daří se jí to, co se zatím nikomu nedařilo – naučila se získávat z malých proher velmi vysoké výhry.

Poté, co se jim nepodařilo úplně realizovat své mimořádné postavení, ve kterém se ocitli po Druhé světové válce, a jedním z ne úplně nepodstatných důvodů bylo to, že kolosální politická, ekonomická a vojenská síla amerického státu nebyla podpírána stejně bezpodmínečně světem přijímanou kulturou. USA, které byly na základě výsledku Studené války jediným vítězem, byly připraveny na situaci, jež byla do značné míry podobná té v „letech padesátých“.

Rozdíl byl pouze v tom, že nyní, majíce důkladně prostudovanou zkušenost porážky, přistoupili k věci se vší vážností.

V RF, kde je takzvané „společenské myšlení“ hluboce provinciální, nevidí (připouštím, že nechce vidět) to, co například vidí v Evropě. Rusové nevidí (nebo nechtějí vidět, což je ale neomlouvá) novou realitu, ve které se ocitl svět.

Tu novou realitu, jež se zrodila v průběhu posledních dvaceti let. Podobně, jako se ve vývojce pomalu objevovala stará fotografie, první obrysy nového světa vystoupily koncem 80tých let minulého století a svět, pociťuje, že se „něco děje“, zneklidněl, rozhlížel se, ale jeho pozornost byla převedena ze skutečných změn na atrapu „globalizace“, „nadnárodních korporací“ a podobných nesmyslů, se kterými začali všichni nadšeně bojovat, někteří házeli kameny, jiní (těch byla drtivá většina) nahlas vyjadřovali svůj názor, poté co si v novinách přečetli o těch, co házejí kameny.

A mezi tím, pod pláštíkem „nadnárodních korporací“ jako za dýmovou clonou se důkladně a úporně stavěla new reality a stavěla se ne nějakými mlhavými nadnárodními korporacemi, ale naprosto konkrétním státem, který se činil ne kvůli jakýmsi „korporacím“, ale kvůli sobě.

Jestli chcete, můžete ho nazývat transnational state.

Reklamy

12 comments

  1. Janika

    Na výhrách je špatné to, že nejsou ničím trvalým, jak říkával Waldemar Matuška: „Být vítěz není žádné definitivum.“
    Když se to tak vezme, tak na počátku německé velké konečné prohry byla vítězství.

    Ještě k důsledkům vítězství, je to moje volná citace podle poznámek:

    Skutečnost je taková, že onu podivnou „studenou válku“ nijak nevyhrály Spojené státy, nýbrž vyhrálo Rusko (a pak Čína) a to právě jen tak, že tyto nové metropole dotlačily svou kapitalistickou emancipaci na práh, na rozhraní své emancipace suverénně mocenské, což je zadání, které opětovně obě tyto velké země řeší ve žhavé aktualitě.

    Pan Gorbačov čelil tedy důsledkům vítězství, v jehož důsledku nebylo dále možné udržovat onen defenzivně-emancipační systém, a to v zásadě proti vůli vlastních systémových elit, které se dožadovaly osamostatnění v podobě liberalizace systému a přechodu k pluralitně a horizontálně koncipovanému vlastnickému systému.

    Úkolem, před kterým stál pan Gorbačov, bylo rozpuštění všech defenzivně-emancipačních a jistě totalitárních struktur a tedy oříznutí lokálního systému na chráněné funkční jádro, což spadá v jedno se zvýšením jeho efektivity a výkonnosti. Běželo tedy o oříznutí všech nepotřebných nákladů.

    Do provedení tohoto historického úkolu se přiblble vmáčkl alkoholický šašek Boris Jelcin, který se tak pochopitelně stal nástrojem pokusu o intervenci do vnitřních ruských poměrů. Byla to tato Jelcinova éra, která vyfabrikovala všechny ty novo-magnáty, kteří byli ochotni Rusko rozparcelovat a rozprodat a mezitím se odstěhovat třeba do Londýna.

    Tuto intervenci zarazil starý dobrý aparátčík nového střihu pan Putin a takto bezprostředně navazuje na dovršení ruského emancipačního projektu do podoby metropolitní mocensko-správní suverenity.

  2. vittta

    My jsme ve světové válce také vyhráli.
    Pak to nějaký čásek vypadalo jako prohra-od r.1948 do r.1989.
    Nyní je patrné,že to opravdu byla výhra!

    • Saul

      My jsme ve světové válce byli hlavně obětováni.
      Paradoxem je,že kdyby nebylo Mnichova,nebylo by ani druhé světové války,alespoň ne pod vedením Hitlera.
      Němečtí generálové měli před obsazením Sudet přichystaný plán na jeho odstranění a fyzickou likvidaci.
      Nedošlo k tomu v důsledku Mnichovské dohody,která zabrání Sudet zlegalizovala a eliminovala tím válečné riziko pro Německo.
      Další úspěšné německé „blitzkrieg“ v Polsku a Francii už vynesly Hitlerovi takovou popularitu,že jeho odstranění bylo defakto nemožné a koncem války se to holt nepovedlo(akce Valkýra).V tu dobu už ale na Hitlerově likvidaci neměli zájem ani spojenci.

      Označovat nás jako vítěze války je poněkud úsměvné.
      Jako vítězové a „chrabří bojovníci“ s nepřítelem jsme se chovali leda tak při odsunu Němců.
      Čest vyjímkám.
      Takoví Poláci sice mají jasno,že byli poražení,ale aspoň můžou být hrdí na to,že opravdu bojovali.
      I když třeba tak,že polská jízda najížděla na koních se vztyčenými šavlemi na německé tanky.

      • vittta

        S tímto článkem se nedá souhlasit.
        Za vítěze války jsme byli označeni spojenci,nebyl to náš nápad.
        Co se týká ošemetnosti tohoto tvrzení pak je třeba si uvědomit,že např.Francie byla taktéž vítěznou mocností-s vlastním sektorem v Berlíně-což vypadá daleko směšněji s ohledem na to,že francouzká vichistická armáda vedla regulerní boj s bristkou armádou.
        Jako chrabří bojovníci „jsme“ se pak chovali po celou dobu války,naši zahraniční vojáci patřili k nejlepším a v protektorátu jsme se nikdy aktivně neúčastnili třeba na vyvražďování Židů-čímž se rozhodně nemůže každý chlubit.
        Nebyla tady ani zřízena dobrvolnická jednotka SS,jak bylo zvykem úplně všude.
        Rovněž česká kolaborace byla relativně malá,vesměs se spíše projevovala pasivita než vyslovená kolaborace-opět v opak jiným zemím (a módním tvrzením dnešních obracečů historie) ,které se ale nemají ve zvyku tak divoce mrskat.
        U nás nic nepřesáhlo hranici,která byla nutná k prostému přežití.

        Také naši dobrovolníci byli skutečnými dobrovolníky,aby mohli naši stateční vojáci bojovat,museli podstoupit mnohé strasti a je velký rozdíl,jestli jde bojovat příslušník poražené armády a země-nebo někdo,kdo se může v realativní pohodě válet doma.

        Srovnání s Poláky,případně jinými zeměmi,co se válečného střetu s Němci týká je pak vysloveně chybné.
        Zatímco Poláků a jiných se nikdo na nic neptal (a navíc měli platné spojenecké smlouvy) a Němci tam prostě vtrhli,u nás si na to udělali konferenci V Mnichově,po podpisu diktátu pak nelze vyloučit-ba dá se to úspěšně předpokládat-že za agresory bychom byli označeni my(Viz-Srbsko-Kosovo),jinak se naše armáda utkat s Němci chtěla a také by se utkala,ulitimátum,které Hitler ČSR dal jsme nedodrželi.

        Jediné,s čím se dá souhlasit je fakt,že Hitler byl v Německu populární až v r.1940 po porážce Francie,do té doby to zase tak slavné nebylo,ostatně NSDAP nikdy (vyjma r.1933 ale to už slovo „volby“ tak úplně nesedí) nevyhrála volby nadpoloviční většinou a to ani v r.1932,kdy se dalo o svobodném rozhodování celkem pochybovat získala NSDAP jenom třetinu.

        • Saul

          Na naše zahraniční vojáky jsem opravdu zapomněl,což si nezaslouží.
          Šlo ale o vojáky bojující v zahraničí.
          Měl jsem na mysli náš domácí odboj,který byl v porovnání s ostatním okupovaným územím jedním z nejslabších.
          Možná ani tak z důvodu nedostatku odvážných Čechů,jako spíš z důvodu rozsáhlé sítě českých udavačů.
          Naše kolaborace se za malou označit nedá.
          Co se týká neexistence dobrovolných jednotek SS,měli jsme Vládní vojsko,které Hácha i Moravec opakovaně nabízeli k účasti na východní frontě.Hitlerem to bylo odmítnuto.

          • brtnikvbrlohu

            Protože mu bylo jasné že by to dopadlo ještě podstatně hůř než se Slováky – nejen nulová ochota bojovat a tedy nepoužitelnost na frontě, ale přímo partyzánské expozitura CA v týle.

            • Saul

              této možnosti zběhnutí využilo v Itálii několik set mužů(mezi nimi i můj dědeček) z 5300 Vládních vojáků.
              V SSSR by s nimi partyzáni pravděpodobně učinili krátký proces a žádná expozitura by se nekonala.

          • vittta

            Vládní vojsko nikdo neorganizoval jako poskoky Němců,prostě bylo Němci povolené.
            Francie měla obludnou policejní organizaci,zřízenou až někde v r.1942-43-proti vlastním lidem.
            Také by mě zajímalo,jak velký byl faktický odboj ve srovnatelných zemích-Belgii,Nizozemsku apod-a jak velká byla jejich kolaborace.
            Pro rozsáhlou českou síť udavačů není žádná historická opora,jen se to z nějakých přičin neustále tvrdí.

            Ozbrojený odpor doma také do značné míry brzdí zeměpisné podmínky a rovněž zrada spojenců jistě pálila.

            Nemyslím si také,že by v SSSR byl s českými přeběhlíky učiněn krátký proces,bylo to (minimálně) politicky velice nevhodné.
            Kromě toho už existovala v SSSR ČS jednotka,kam by se dali přeběhlíci rovnou začleňovat.

            Sohlasím s Brtníkem,že české vládní vojsko by německou armádu spíše zatěžovalo,než aby bylo přínosem,což Hitler dobře věděl.

            • Saul

              když už je tu zmíněno to Nizozemsko,tak stojí za připomenutí,že to byla jediná okupovaná země,kde se proti holokaustu aktivně postavili i obyčejní dělníci v amsterodamské stávce.

              Za neschopnost našeho odboje byl v exilu kritizován i Beneš z čehož vznikla myšlenka i akce atentátu na Heydricha.
              Fotky z Václavského náměstí plného heilujících Čechů v den jeho pohřbu naše media pravda moc neukazují.

              • vittta

                Zde bych použil citát pana Čáslavského,který použil ve svém „Hledání ztraceného času“ při záběrech,kdy čeští občané stojí frontu na Eintopf.
                (něco ve smyslu-přesně to nevím) „podle obličejů nelze poznat,jakou národnost čekající ve frontě má“.

                Že bylo náměstí plné Čechů je tedy pouhá a hodně laciná manipulace,kromě toho v den pohřbu Heydricha by si těžko někdo dovolil na náměstí nejít a neheilovat.
                Možná se tací našli-ale ti už jsou nějakých 61 let po smrti i se svými rodinama.

                Beneš nebyl kritizován za neschopnost našeho odboje ale za jeho nedostatečnost.
                Odboj,který existoval byl naopak velice efektivní a síť vlastenců,do odboje více-či méně zapojená byla největší v okupovaných zemích.
                Heydrich jí ovšem tvrdě rozbil.

                Saule,rád si o tom povídám ale nelíbí se mi,když vytahujete podobné věci které jsou spíše v žargonu antičeských štváčů.

                Našich lidí bylo za svou odvahu zabito opravdu dost,nezaslouží si,aby někdo tímto pochyboval o jejich obětech.

                Musíte se to naučit porovnávat-většina lidí je nadšena třeba jugoslávským odbojem-ale ono to nebylo tak lesklé,jak to vypadalo.
                Tam bojovali partyzáni proti Němcům-ale i proti četnikům a ustašovcům a kde komu a všichni dohromady na sebe udávali a vraždili se navzájem,skoro by se někdy zdálo,že si pomocí Němců vyřizovali své problémy.

                Každá země má svá specifika-a vzhledem k tomu,že tady byl relativní dostatek a běžný život,tak byl český odboj poměrně silný.

    • vittta

      Abych jen tak neplácal tak krátký rozbor.
      Tak Čulík si všiml,že Romové jsou stejní jako Češi což doplnil poznámkou,že to také Češi jsou.
      Dokládá to poněkud nejasným výkladem o mikině,botech a kalhotech kdesi u lékaře.

      Pak odkazuje na text p.Daniela,který sice ukazuje některé jevy,které sám znám-ale pochybuji,že jsou natolik běžné v české populaci (v %),aby jí to nějak specifikovalo.

      Následuje líčení zážitků z Ruska,kde se Čulík stal svědkem jakési dopravní situace,která dle mého spíše dokazuje asociální chování zasraných zbohatlíků než Rusů jako celku.

      Ovšem Čulík v tom v názncích ukazuje chování Čechů,které pak dokazuje chováním jakéhosi novináře,chování novináře ale je sporné pouze v případě,že má Čulík pravdu,což tedy nedokazuje nic než Čulík sám.

      I tak to působí dost podivně.

      Pravé šou pak nastává na konci textu,kdy z nějakých nepochopitelných důvodů Čulík poukazuje na to,že i v západních zemích je ošklivé chování běžné a že proti takovým individuím byl přijat zákon ASBOs,čímž tedy vlastně neguje své geniální dedukce v textu samotném.

      Text pak vyjadřije fakticky pouze nenávist Čulíka k Čechům (protože prostě musí něco negativního najít i kdyby čert na koze jezdil a už nic jiného ani psát neumí),povýšené smýšlení o Rusech a vlastní tupost,když na konci dokáže,že si ani nepamatuje,co psal na začátku.

      Jinak ano-souhlasím,kdo se chová jako kretén,měl by být trestán a takový zákon tady chybí,kdyby Čulík vynechal ty národnostní (až rasistické) výlevy,poučení by bylo dobré.