Dveře ve zdi – 103

26.7.2013

Napsal alexandrov_g
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Kultura nám toho dává hodně, dalo by se říci, že kultura nám dává všechno. Kultura nám dává potravu. Různým lidem různou. Někomu potravu pro jeho intelekt, někomu potravu ducha, někomu potravu pro žaludek. Která z nich je důležitější? Jak která a jak pro koho. Když rádi přemýšlíte, poskytne kultura potravu vašemu rozumu, a když si rádi dáváte do nosu, vždycky můžete kulturně nasytit své hříšné tělo, a dokonce i když nejíte a nepijete, a živíte se pouze Duchem Svatým, i v takovém případě najde kultura o co se s vámi podělit.

Kultura umožnila člověku začít obdělávat pole, kultura naučila člověka pozorovat hvězdy, klást kámen na kámen, vymyslet písemnictví, stvořit notový zápis a tisknout knihy. Ten, kdo dovede dělat všechno výše uvedené ze všech nejlépe, stává se nejsilnějším. Prostě proto, že dělá všechno nejlépe. A protože dělá všechno nejlépe, jsou jeho vojáci sytí, jeho meče se neohýbají, všichni chtějí číst jeho knihy. No a všichni chtějí ochutnat jídla, kterými se živí, to je přeci také zajímavé. Zřejmě proto Starbucks, mající v padesáti zemích světa pět a půl tisíce kaváren, otevřel několik frenčíz ve Vídni. Ve Vídni! To je ještě větší frajeřina než McDonald´s v Paříži. A Vídeňané jdou a pijí starbuckovské kafe. Proč? Určitě ne proto, že vídeňská káva je o tolik horší, jde o něco jiného, vcházejíce do McDonalda nebo do Subway, vcházíte do Ameriky. Při tom je jedno kde se dotyčný podnik veřejného stravování nachází, jakým jazykem hovoří přivydělávající si tam studenti a kde se pásla kravička, jejíž maso se škvaří na plotně. Důležitý je obraz.

Důležitá je pohlednice, do které můžete vstoupit, stačí jen zmáčknout kliku dveří.

Zda se vám tam bude líbit nebo ne, nadlábnete-li se pořádně a pochválíte krmi nebo se vám bude zvedat žaludek – to je naprosto nepodstatné. Vaše reakce nehraje naprosto žádnou roli. Důležité je jedno – zachtělo se vám vejít a vešli jste. Načež se McDonald´s stal částí vámi prožité zkušenosti, částí vaší reality. „Byli-jste-tam.“ Pohlednice se stala skutečností.

Totéž se týká kteréhokoliv jiného projevu kultury, ať už se projevuje v čemkoliv. Není hezké posmívat se lidem, ale pokusy dezavuovat vzorce cizí kultury pomocí výsměchu, neboli jak se dnes vyjadřují drazí Rusové, srandy, vyvolávají pouze smutný úsměv. Existují lidé, domnívající se, že když nazvou film „Matrix“ „Šmatrixem“, že se to nějakým způsobem projeví v reálu. Ve skutečnosti ta sranda znamená jen to, že ti co nešli na „Matrix“, budou chtít vidět „Šmatrix“, kdežto ti co již zhlédli „Šmatrix“ budou chtít zhlédnout i originál a že se najdou i zájemci o porovnání obou variant, kteří zhlédnou jak to, tak i ono, což podstatně posílí efekt působení filmu. A kdo si myslíte, že na tom ve výsledku vydělá?

Poté co jste ďábla pustili do sebe, je mu již úplně jedno, jestli se mu smějete, nebo jestli ho berete vážně. (Poznamenám, že s Bohem je to úplně stejné.)

Kterémukoliv vzorečku kultury lze dát jiné jméno, lze zkomolit, lze ho zesměšnit, ale v současnosti je to totéž, jako když změníme barvu obálky Marxova „Kapitálu“ z černé na bílou, a název z „Kapitálu“ na „Nadhodnota, neboli snění vousatého žida“, a na základě toho budeme očekávat, že to nějak ovlivní v knize prezentované myšlenky.

Čelit kultuře lze pouze jinou kulturou. Je-li však vaše kultura slabá, kdežto cizí silná, je to špatné. Velmi špatné. Tak špatné, že horší to už býti ani nemůže. Nevím, zdali jste někdy slyšeli o „Kajaki raid“. Tak nazývají pokus Američanů a Angličanů dopravit části vodní turbíny z Kandaháru k přehradě Kajaki, kde se nachází skomírající elektrárna, postavená Američany ještě v roce 1975. Ze tří agregátů tam pracoval pouze jeden a to ještě ne na plný výkon. No a v roce 2008 se Američané rozhodli dodat tam součásti třetí turbíny a generátory a dosáhnout plného výkonu elektrárny. Samotnou turbínu a generátory poslali do Kandaháru letecky a odtamtud pozemní cestou k přehradě. Vzdálenost z Kandaháru k přehradě je zhruba 160 kilometrů. První část cesty z Kandaháru do Greshku konvoj, skládající se z více než stovky nákladních automobilů naložených transformátory a generátory vážícími dohromady více než dvěstě tun, doprovázeli Američané, kteří potom konvoj předali zhruba dvěma tisícům Angličanů a ti pak vlekli konvoj skal a stepí divočinou k cíli. Za pár let o tom Hollywood určitě natočí film. Konvoj se pod neustálou palbou pohyboval rychlostí jeden a půl míle za hodinu, tedy pomaleji než je rychlost pěší chůze, několikrát padl do léčky, ale Angličané nejen že dovlekli náklad na místo, ale ještě se jim podařilo neztratit ani jediného muže, zatímco Taliban ztratil přibližně dvěstě lidí a ztrácí další, protože přehrada se nachází pod jeho neustálým „presingem“. V současnosti tam pracují dvě turbíny, třetí chtějí spustit příští rok. Zatím se to nepodařilo z toho důvodu, že kvůli neustálým útokům Talibanu se k přehradě nedaří dopravit potřebných přibližně tisíc tun cementu. Tolik na úvod.

A podstata událostí spočívá v tom, že dvěstě Afghánců položilo své životy a nezjištěné množství jich téměř každý den své životy pokládá kvůli tomu, aby v Afghánistánu nebyla elektřina. A činí tak proto, že to vyžaduje logika a logika, to je nemilosrdná věc.  Jde o to, že elektřina znamená počítač a elektřina znamená televizor.

A ve skutečnosti na sebe u přehrady Kajaki nenarazili Talibové z jedné a Američané s Angličany z druhé strany, ale narazily na sebe dva vzájemně neslučitelné obrazy světa, dvě ideologie, dvě kultury. No a jedna z těch kultur, kultura Talibanu, naprosto realisticky chápe, že přímou konfrontaci s kulturou „počítače“ nevydrží. Taliban ví, že když povolí školy, počítač a televizor, ztratí kontrolu nad obsahem hlav svých vlastních dětí. A ví také, že dokonce i v tom případě, když mu, poté co se podrobí, dovolí dále existovat, bude to Taliban užitečný ne Talibanu, ale Taliban užitečný „počítači“.

A kvůli tomu umírají, jen aby po drátech nešel proud. A venku je – dvacáté první století.  I když z druhé strany, Talibové jsou poučeni hořkou zkušeností. Všichni vědí, že za války s SSSR USA Taliby vyzbrojovaly. Ale jen málokdo ví, že svoji pomoc podmiňovaly. Učinily jim nabídku, která se nedala odmítnout. Američané vyžadovali, aby Talibové rozšiřovali v Afghánistánu ve Spojených státech vytištěné učebnice. Mnoho učebnic, za čtyřicet miliónů tehdejších dolarů. Talibanu se do toho moc nechtělo, ale Američané se s nikým nemazlí a tak spolu se „Stingery“ vyrazily na hřbetech naložených mezků i učebnice. A dnes se Američané v Afganistanu opírají o lidi, kteří kdysi tyto učebnice četli. A to přeci byla jen kultura učebnic, kdežto dnes světem kráčí kultura počítače. „Železnou patou.“

Napsáno Janika Rubriky: DVEŘE VE ZDI (přeložil Hamilbar) Tagged with Autor: Hamilbar