Dveře ve zdi – 106

Napsal alexandrov_g

Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

No a teď, když jste si trochu odpočinuli a popřemýšleli o odtažitých tématech, vrátíme se ke skutečnosti. Dívat se skutečnosti do očí, to nemá rád nikdo, přesto že skutečnost není ani tak objektivně hrozná, jak se jí subjektivně bojíme. Leká nás tím, že většinou neodpovídá našim představám o ní a lidé proto mají tendenci ohradit se od skutečnosti iluzemi, zpravidla svými vlastními. Dostáváme následující obrázek – z jedné strany reálná skutečnost kdežto z druhé iluzorní iluze, přitom realita existuje navzdory iluzím, zatím co iluze aspirují na existenci navzdory realitě. A nezávisle na tom jak dlouho trvají, dříve nebo později narazí na skutečnost. Výsledek takovéto srážky všichni známe. A i když všichni vědí, že je lepší vidět skutečnost takovou, jakou je, abychom se v ní mohli orientovat, přizpůsobit se jí a počítat s ní, jednají tak ne všichni, ale pouze někteří, zatímco drtivá většina spěchá posbírat střepy rozbitých iluzí, chvatně, nakřivo a nakoso je slepit, znova skrývajíce skutečnost před sebou samými. Proč? Pánbůh ví. Toho, že člověk není pouze živočich, ale živočich podivný, toho si povšimli již ve starověku a od té doby se situace nejen že nezlepšila, ale stala se ještě podivnější.

A tak nám píší ne z Ioánniny, ale píší z RF, že prý se Američanům nepodařilo zdolat tamější kulturní stěny, nedosáhli prý na tomto poli ani výsledků srovnatelných s kulturními Němci, kulturními Francouzi nebo superkulturními Japonci. Při tom tomu, kdo tak svěže přemýšlí, nepřijde na mysl zhruba odhadnout počet občanů RF schopných dát dohromady jednoduchou anglickou větu a porovnat tuto cifru s počtem drahých Rusů, kterým je známo, jak zní v Japonštině slovo „ano“ a jak zní v japonštině slovo „ne“. Po takovémto porovnání není třeba již nikam dále chodit, ale my přesto půjdeme a zvítězíme nad podivností, například pomocí této podivnosti – dnes se ve školách Ruské federace učí angličtinu devět milionů žáků. A prvního září k nim přibude ještě nějaký ten milion a také se začne učit anglicky a dostávat za to pětky, a někteří i jedničky.

Ale hlavní podivnost spočívá v něčem jiném. „Mladý stát RF“ existuje již jednadvacet let, což není tak málo, to je věk plnoletosti, v sousedních státech si v jednadvaceti můžete klidně koupit i něco ostřejšího, jenže po uplynutí této lhůty se ukázalo, že postsovětští Rusové vůbec nejsou zvědaví. Dnes se můžete, aniž byste vycházeli z domu, dovědět když ne všechno o všem, tak v každém případě leccos o lecčems, ovšem oni před poznáním dávají přednost iluzím a ještě přitom před iluzemi novými dávají přednost iluzím starým. I když z druhé strany nám tato podjatost umožní pohlédnout na problém kulturního vlivu z nového a trochu nečekaného úhlu pohledu. Nádobí rozbíjet nebudeme, ale jeden stereotyp, když už nám padl do oka, rozhodně rozbijeme. V daném případě stereotyp prastaré japonské kultury, jež má, jak se ukázalo, vliv na vědomí Rusů větší, než americká „nekulturnost“.

A přitom stačí projevit jenom trochu zvědavosti a hned se ukáže, že to známé nám moderní Japonsko, se vším, co se v něm nachází, včetně takových klišé jako „prastará japonská kultura“, bylo vymyšleno a stvořeno Američany po Druhé světové válce.

USA začaly od toho, že spustily kolem Japonska železnou oponu. Japonsko bylo izolováno od vnějšího světa. Ani jeden Japonec nemohl Japonsko opustit a stejně tak ani nemohl do Japonska přijet bez povolení Američanů. Potom, poté co se tam porozhlédli a vyzkoušeli si to tam, USA udeřily na japonskou realitu. Udeřily kladivem Thora. Obraz, mozaika skutečnosti, která se skládala v Japonsku několik století, byla rozbita. Rozbita napadrť. Na malinkaté kousíčky. A potom byla z těchto kousíčku znovu vytvořena, jenomže nyní zobrazovala něco úplně jiného, než zobrazovala do roku 1945.

Dříve, než začali mozaiku přeskládávat, Američané oznámili Japoncům, že císař není žádný živý bůh a že Japonci se ničím neliší od ostatních národů. „Hirohito je člověk a vy všichni jste stejní jako Filipínci a Číňané.“  A Japonci to mlčky odsouhlasili. Po spáleném Tokiu a po Hirošimě dostala víra v božskou podstatu císaře určité trhliny. Ti, kdo v ni chtěli věřit, i nadále museli uznat, že japonští bohové prohráli boj na nebesích. Nejpopulárnější knihou se v Japonsku stala japonsko-anglická konverzace.

Pro provedení transformace byl vytvořen orgán známý pod zkratkou SCAP – Supreme Commander for the Allied Powers. Všechny pravomoce byly soustředěny do jedněch rukou – pravomoc bourat a poté vytvářet skutečnost měl pouze jeden muž. Říkali mu generál Douglas MacArthur. A podstatu pochopil generál naprosto správně. Určitě byl v pokušení začít prostě vydávat Japoncům rozkazy, které by Japonci určitě splnili, jenomže Američané nepotřebovali předstíranou poslušnost, Američané potřebovali změnu kulturní matrice. Použijeme-li moderní hatmatilku, pak potřebovali zaměnit jednu „japonskost“ za jinou, vydávajíce tento proces za náhradu „totalitarismu“ „demokracií“.

McArthur byl bezesporu velmi moudrým mužem, ale navíc ještě k tomu byl i vojákem. A vojáci všech národností jsou lidé, kterým je vlastní určitý způsob myšlení, mezi jiným i tendence situaci nekomplikovat ale spíše zjednodušovat. A McArthur, který správně chápal, jaké cíle sleduje jeho stát v Japonsku, navrhl podle něj ten nejúčinnější a nejradikálnější způsob – totální christianizaci Japonska. Vznikla stejná situace jako o dvacet let později s Vietnamem, vzpomínáte si ještě na plán Ruska a na plán McNamary? Rusk a armádní generálové tehdy také navrhovali rychlé a radikální řešení vietnamského „problému“, jenomže zvítězil podstatně složitější plán Makův. V případě s Japonskem se stalo něco podobného a generála McArthura, jenž nechtěl mučit psa tím, že mu bude usekávat ocas po kouskách, razantně usměrnili z Washingtonu, kde měli za to, že plíživá kulturní expanze bude sice vyžadovat podstatně větší úsilí, zato ale bude podstatně efektivnější. Domnívám se, že to mělo ještě jeden důvod – Američané, kteří již v roce 1945 plánovali industrializaci Japonska, ho nechtěli zbytečně posilovat i ideologicky. (V případě Koreje to udělali obráceně, ovšem to bylo vynucené, protože Severokorejci měli „čučche“, kdežto jižní Korejci měli budhismus, tedy ani ryba ani rak, a proto se s nimi podělili nejen o těžký průmysl ale i o ideologii a dnes je třetina jižních Korejců – křesťany.)

Jak jsme si řekli, McArthur byl vojákem, a proto zasalutoval a začal dělat ne to, co by chtěl, ale to, co mu nařídili. Vyměnil celou japonskou elitu. Svým způsobem měli Japonci štěstí, to, čeho jinde dosahovali pomocí občanské války, u nich proběhlo „tiše a mírně“. Nikdo japonskou imperiální elitu nepopravoval v příkopech ani netopil v moři. Pouze ji „odsunuli“. Odsunuli ji přitom velmi zajímavým způsobem, ne celou do posledního muže, ale podle stavů – ze scény Američané odstranili elitu vojenskou a politickou. V důsledku mcarthurovské čistky přišlo o svá místa a o „živobytí“ přibližně stosedmdesát tisíc armádních důstojníků, neposlali je na popraviště, ale na ulici. Totéž se stalo s pětatřiceti tisíci politickými funkcionáři všech stupňů. Pro srovnání – „lidí byznysu“ spojených s politiky bylo postiženo ani ne dva tisíce. A postiženi byli ne ztrátou života, jenom jim odebrali staré zakázky a nedali jim nové. „Trest rublem.“ Japonsko zbavili armády a „nahoře“ vytvořili politické vakuum. Ovšem stát, byť i okupovaný, je třeba nějak řídit, není-liž pravda? Je zapotřebí nějaká síla, o kterou se lze opřít. A Američané takovou sílu našli.

Opřeli se o národní byrokracii. Opřeli se o japonského úředníka. O státního zaměstnance.

Nikdo se ani prstem nedotkl policie, požárníků a početných obecních a poštovních zaměstnanců. Navíc, úředníci střední a nižší úrovně „za Američanů“ rychle stoupali, což je pochopitelné, řídící pracovníci jsou potřeba vždy. Tím, že se opřeli o úředníka, zabili Američané dvě mouchy jednou ranou – v podmínkách politického vakua to byrokraty táhlo nahoru, do politiky, do budování stran a před očima začala vznikat nová politická elita, která pouhým faktem své existence neumožňovala návrat představitelů staré školy na odebrané jim Američany pozice. Zajímavé je ještě i to, že z USA do Japonska bylo posláno pět a půl tisíc státních zaměstnanců. Zdůrazním, že ne vojenských ale civilních a tito civilní byrokraté přímo v terénu učili byrokraty japonské americkým metodám řízení.

Svérázně přistoupili Američané k otázce ideologie. V dělání kariery dostávali přednost ne „třídně blízcí“ jedinci, jak by se bylo lze domnívat, ale liberálové a socialisté. Dělalo se to z čistě pragmatických důvodů, protože liberálové a socialisté sice nesdíleli „americké hodnoty“, byli však nejnesmiřitelnějšími protivníky japonských „starých pořádků“, a čím větší změnu japonské společnosti si přáli, tím více to odpovídalo strategickým zájmům Američanů.

Je celkem jasné, že takovéto změny si vyžadují dokument, „papír“. A dokument vznikl. Jmenuje se Ústava Japonska. Je platná do dneška. Japonskou ústavu napsali Američané. A pokud se domníváte, že ústavy píší bohové, mýlíte se. K napsání japonské ústavy nepotřebovali ani pomoc vejcohlavých z Washingtonu, napsali ji vojenští právníci podřízení McArthurovi a napsána byla v průběhu jednoho týdne. A napsána byla anglicky. Teprve potom ji přeložili do japonštiny. Zřejmě proto, aby i Japonci rozuměli tomu, co mají napsáno v ústavě. Co smějí a co nesmějí.

A světu známí samurajové, katany, gejši, suši a podobné, jak říkají japanofilní Rusové, serepetičky, jsou jen japonské pověsti procezené Hollywoodem.

Je to stejné jako s pizzou. Co je to pizza kdysi věděli pouze v Neapoli. A jak to věděli, tak by to byli bývali i zapomněli. Ovšem pizza není zapomenuta, dnes dokonce i v Neapoli vědí co je to Pizza Hut, a kdo by nevěděl, zkuste také zapomenout, když jí reklamu dělají živí generální tajemníci zesnulého SSSR.

Reklamy

One comment

  1. Janika

    Co se týče ústavy, je zřejmě řeč o té druhé z tohoto pojednání http://www.japonet.cz/A2.php :

    „První Japonský kabinet sestavil v roce 1885 Itó Hirobumi. Tento kabinet byl pověřen sestavením japonské ústavy. První ústava byla sepsána podle pruského vzoru a 11. února 1889 byla slavnostně vyhlášena císařem.

    Základem současného státního zřízení je však ústava z roku 1947 (3.5.1946 byla vyhlášena a 3.11.1947 vstoupila v platnost).

    Za velmi významný je považován 9. článek druhé kapitoly této ústavy. Japonsko se v tomto článku zříká práva vést válku, jakožto i práva na armádu.“

    Ta zvláštní americká kolonizace Japonska, zcela jiná, než byla kolonializace britská a francouzská, začala samozřejmě už koncem minulého století. O tom, jaké byly pokládány této neokolonializaci základy, jsou zde Hamilbarem přeložené články z rubriky JAPONSKO.