Dveře ve zdi – 107

Napsal alexandrov_g
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Když už jsme se pustili do Japonska, nebudeme se ho pouštět, ale naopak vetkneme do něj další drápek, přitáhneme si ho k sobě a sami se přitáhneme k němu, soustředíme pohled a zahledíme se na Japonsko pozorněji, je přece zajímavé, co tam bylo a co z toho vzniklo. Jak co se týče kultury, tak co se týče vůbec všeho, kteréžto „vůbec všechno“ se celé vejde do pojmu „kultura“ a ještě zbude nějaké to volné místo.

No a budeme-li uvažovat v pojmech „bylo/vzniklo“, nikam se nepodějeme od toho, že japonské „vzniklo“ se od japonského „bylo“ liší podstatně více než se nebe liší od našeho hříšného zemského povrchu.

A nejde jen o to, že celá viditelná vnější slupka současného japonského státu se skládá z přímo či nepřímo převzatých amerických reálií jako jsou politické strany, architektura, uspořádání měst a silniční sítě, televize a film, reklama, systém vzdělávání, vědecké instituce, móda, odívání, golf, bejsbol, pop a komiksy. To hlavní spočívá v něčem jiném – ve výměně podstatně hlubší kulturní „vrstvy“.

Do roku 1945 bylo Japonsko státem, který sice byl schopen postavit bitevní loď nebo ponorku, ovšem sociálně-politicky představovalo Japonsko mimořádně primitivně uspořádanou feudální společnost, kterou bylo možno považovat za monarchii pouze z čistě formálního hlediska, ve skutečnosti bylo Japonsko tím, co jakýsi vtipný jazykospytec nazval „kmotrostátem“.

V Japonsku byl císař, považovaný zcela oficiálně za poloboha vznášejícího se v jakýchsi vyšších sférách a posvěcujícího svou božskou vládou stávající řád věcí, ovšem řád věcí se utvářel takovým způsobem, že ve skutečnosti ve zdánlivě monarchistickém Japonsku všechno ovládala ne aristokracie, ale takzvané Zaibatsu. V nóbl ruské výslovnosti toto slovo zní jako Dzajbacu, kdežto v přízemní japonské realitě se Dzajbacu vyslovuje zlehka jinak, což je jasné, protože pro někoho je Dzajbacu – Dzajbacu, a pro někoho, jak říkají Japonci – Zaibacu. Leč nebudeme vulgární a nebudeme se přít, nýbrž vrátíme se k japonským záležitostem.

Zaibacu je finančně-průmyslový konglomerát mající monopol v té či oné sféře výroby nebo provozu státu. Organizačně bylo každé Zaibacu vystavěno tak, jako vám v ruských reáliích dobře známá „mocenská vertikála“. Každé Zaibacu bylo řízeno jednou konkrétní rodinou (rodinou v přímém smyslu toho slova – táta, máma, syn a dcera) a bylo autonomním podnikem, podobně jako je autonomní plavící se po moři ledoborec. Autonomie se dosahovalo tím, že každé Zaibacu kromě vlastních průmyslových a výrobních kapacit disponovalo i vlastní bankou. A co monopolně chtělo, to monopolně i vyrábělo a samo sebe jak chtělo, tak i monopolně financovalo. No a samozřejmě, jakou cenu na monopolně vyráběnou produkci chtělo, takovou též monopolně určovalo. To není život, to je japonská malina. A malina o to větší, že zákony se „rodin“ netýkaly.

Se zákony to v Japonsku vůbec nebylo nic moc. Podle evropských měřítek byla japonská společnost společností nepokrytě barbarskou. A je zcela nepochopitelné (nebo naopak velmi dobře pochopitelné) jakým způsobem Japonci hodlali vybudovat a potom udržet japonské Impérium, když místo toho aby si získávali „hlavy a srdce“ svých nových poddaných, dávali průchod svým instinktům, a že je Japonci měli takové, že asiaté, a zvláště pak žádným mimořádným lidumilstvím se nevyznačující Korejci a Číňané sebou při vzpomínce na starobylou japonskou kulturu pěkně škubnou. Velmi mnohé o Japoncích napoví takovýto detail – poté, co podepsali akt o kapitulaci, se v myšlenkách vcítili do kůže vítěze a uvítali Američany tím, co očekávali v poražených zemích pro sebe – a ještě než noha interventa vstoupila na velkou, bohyní Amaterasu ozářenou, posvátnou japonskou půdu, zorganizovali Japonci několik set (!) veřejných domů k dispozici drahým vítězům. Takový „chléb a sůl“ po japonsku. Dělalo se to pro zajištění bezpečnosti Japonek, neboť japonský stát očekával, že vysadivší se Američané začnou okamžitě lovit s pískotem se rozbíhající Japonky a jednu po druhé je znásilňovat. Kromě vytvoření sítě veřejných domů bylo též organizováno rozdávání pilulek s kyanidem draselným, aby se ty Japonky, které si budou přát nebýt zhanobeny, mohly bez meškání odebrat na onen lepší svět. Američané ovšem asiatským dárkem zhrdli a okamžitě veřejné domy rozehnali, ani ne tak z důvodů morálně etických, jako proto, že tato doupata byla semeništěm pohlavních nemocí.

Ovšem morálka sem, morálka tam, ale život je život. A život si žádal, aby se s Japonskem něco udělalo. S Japonskem bojovali, Japonsko porazili a… Co dál?

Celý svět, včetně vás, když uslyší významové spojení slov „Japonsko“ a „Amerika“ okamžitě si vzpomene na atomovou bombu. Pak se již tohoto zářivého obrazu zbavit nedokážete, neboť nedokážete přemýšlet o ničem jiném. To nejzajímavější na tom je to, americká propagandistická mašinerie, která by vám mohla, co se týče Japonska, leccos vyprávět, taktéž dává přednost tomu dál za bombu nezacházet. Děje se tak proto, že obraz „Bomby“ umožňuje skrýt sebou všechnu kvetoucí složitost tehdejších událostí, přitom samy události jsou takového rázu, že pro někoho by mohly být až příliš přitažlivé a naopak, někoho jiného by mohly „polekat“. Ani to, ani ono lovec v žádném případě nepotřebuje. Nechce předčasně kořist vylekat a stejně tak nechce bezděčně lákat ty, kterým není návnada určena.

Co tedy za sebou skrývá japonský jaderný hřib?

Technicky měli Američané před sebou tři úkoly – demilitarizace, demokratizace a decentralizace Japonska.

Tou nejjednodušší z nich se zdála býti demilitarizace, ovšem ve skutečnosti se lehkou stala až po desakralizaci císařské moci. Toho se podařilo dosáhnout tím, že garancemi, které mu poskytli, si Američané koupili jeho „spolupráci“ a poté ho McArthur vyslal cestovat po zemi. Japonské „masy“ do té doby živého císaře nikdy neviděly, když tu náhle se začal téměř denně objevovat na různých zahájeních, prezentacích a podobných akcích. Božský císař se stal tím, kdo „stříhá pásky“, představil se lidu jako člověk z masa a kostí a klaněl se, klaněl se, klaněl se. Bereme li do úvahy to, že Američané nejenom v teorii, ale i v praxi oddělili církev (šintoismus) od státu, začíná být pochopitelné, v jak mimořádně krátkém čase ztratila stará vláda sakrálnost. To se dělo uvnitř Japonska. Ovšem formální uchování konstituční monarchie Amerika potřebovala nejen pro to, aby císař sloužil jako symbol jednoty národa, ale také pro to, aby svým slovem donutil složit zbraně japonské posádky, roztroušené po nespočetných ostrovech a ostrůvcích Tichého oceánu.

Dnes je velmi těžké si představit rozsah těch událostí, po kapitulaci a ukončení bojových akcí bylo Američany do Japonska přepraveno téměř šest miliónů lidí. Tři milióny vojáků císařské armády a téměř tři miliony civilistů. Japonce dopravené do vlasti prostě vypouštěli na ulici. Úroveň vyspělosti japonské společnosti pěkně ilustruje ten fakt, že bičem se staly tuberkulóza, dizenterie a tyfus. Japonci měli naivně za to, že lidé umírající na tuberkulózu umírají hlady. První co USA udělaly, bylo, že dvakrát provedly všeobecnou vakcinaci obyvatel (více než 80 milionů lidí), čímž okamžitě snížili na polovinu úmrtnost na tuberkulózu a o 90% úmrtnost na dizenterii a tyfus.

Společenské vědomí Japonců, poté co se setkalo s Američany, okamžitě zažilo kulturní šok. McArthur vydal jemu podřízeným jednotkám rozkaz, vyžadující, aby si příslušníci armády USA při vstupu do japonských domů zouvali boty. Z pochopitelných důvodů byla v Japonsku velmi špatná situace s potravinami a vezmeme-li do úvahy, že byl ukončen dovoz zemědělské produkce z Koreje, Číny a Jihovýchodní Asie, můžeme situaci s jídlem směle nazvat katastrofickou. A protože „hladovému člověku se velmi těžko vysvětluje co je to demokracie“, byli Američané nuceni se do tohoto problému pustit. Potravinová pomoc je stála milion dolarů denně. Kulminačního bodu bylo dosaženo v roce 1949, kdy USA vyvezly do Japonska potraviny a léky za 517 milionů dolarů, což byla v té době cifra opravdu vysoká. Kromě toho McArthur organizoval na náklady armády krmení dětí školními snídaněmi, dělo se to s postranním úmyslem přinutit děti chodit do školy, neboť navštěvujíce školu, děti se učí a učit je začali podle nových učebnic. A podle nových učebnic je začali učit i noví učitelé.

K učitelům se vrátíme o něco později a zatím si připomeneme Zaibacu. Šestnáct největších bylo Američany zlikvidováno a dalších dvacet šest rozpuštěno a poté obnoveno v nové podobě. Zvláštní pozornost byla věnována „velké čtyřce“ – Mitsui, Mitsubishi, Sumitomo a Yasuda, které ovládaly třetinu průmyslu a polovinu financí Japonska. Fakticky se takto uskutečňovala decentralizace japonského průmyslu prováděná pod pláštíkem boje s monopoly. Nikomu neodpovědné giganty byly rozbity na množství středních a malých firem a společností. Tolik o tom co se týkalo forem vlastnictví a zájmů poválečného státu. Jenomže Američané nezapomněli ani na ty dole, na ty co pracují a neřídí. Na základě nové japonské ústavy (kterou sami napsali) USA stvořily japonské odbory. Japonci dostali nejenom organizace pracujících, bránící jejich zájmy a uzavírající kolektivní smlouvy se zaměstnavateli, ale nová ústava jim dávala právo dokonce i na stávky.

No a v tom chumlu okamžitě se objevivších odborových organizací byly i odbory učitelů. A jako ve všech odborových organizacích vedoucí posty v nich zaujali lidé levého smýšlení, rozhodně neučící japonská dítka tomu, že sluníčko Hirohito vychází na východě. A když vezmeme v úvahu, že nejdůležitějšími politickými stranami, jež stanuly v čele politického procesu v zemi, se staly strany liberálů a socialistů, vidíme, že vznikl určitý náklon na levobok, který bylo třeba nějak vyrovnat. A jak to udělat vymyslel opět McArthur.

Dnes si nejen těžko dovedeme představit velikost tehdejších událostí, ale ani velikost tehdejších lidí. Vemte si například takového McArthura, armádního generála, jenž fakticky vybudoval celý stát který známe jako současné Japonsko. Ke svému postavení měl vztah jako k misi a na jednáních v americkém senátu, když vysvětloval proč v té či oné situaci jedná právě takto a ne jinak, řekl – „musíte pochopit, že jsme nuceni jednat s nimi jako s dvanáctiletými dětmi.“ Jenže z pohledu politiky se Američané, ocitnuvše se v Japonsku, skutečně ocitli v situaci pozemšťanů na „obydleném ostrově“.

Liberálové nejsou levicová strana, ovšem v Japonsku vznikla situace, kdy jak liberálové, tak socialisté sdíleli zhruba tytéž hodnoty a postavit proti nim nabízející se pravicovou, militaristicky-nacionalistickou stranu nebylo možné, situace vypadala neřešitelně, ale východisko se našlo. A našel ho člověk, zdálo by se k tomu naprosto nepříslušný – McArthur, když navrhl provést pozemkovou reformu. Více než polovina práceschopného obyvatelstva císařského Japonska se zabývala zemědělstvím. A podstatně větší polovina této poloviny (až 70% rolníků) byla buď čeledíny, pacholky, nebo drobnými nájemci, pronajímajícími si půdu u bohatých vlastníků půdy, venkovských „magnátů“. V japonském zemědělství to vypadalo podobně jako v japonském průmyslu s jeho Zaibacu.

McArthur byl jižanem, opravdovým republikánem, zuřivým antikomunistou a velmi nábožným člověkem, za každým druhým slovem vhod i nevhod připomínajícím Boha. Zdálo by se tedy, že jeho sympatie by měly být zcela na straně „skutečných vlastníků“, leč okupační správa, v jejímž čele stál, provedla následující – Američané prakticky sebrali půdu nejenom velkým vlastníkům, ale i těm, kteří při hospodaření na své půdě používali pacholky. Každému hospodářství byl ponechán příděl půdy, který bylo možné obhospodařovat silami majitelovy rodiny a zbytek byl vykoupen za symbolický peníz a za symbolický peníz předán včerejším pomocným dělníkům a nájemcům. A jelikož inflace okamžitě spolkla platby za výkup, dostali rolníci „šlechtickou“ a „kulackou“ půdu fakticky bez náhrady. Naráz byla vytvořena celá třída drobných vlastníků, kteří, jak prorocky prohlásil McArthur, „ať už chtějí či nechtějí, ale budou nuceni hájit své zájmy politickými prostředky“.

***

Vzdělání.

Starý systém vzdělávání, převzatý Japonci z Pruska, byl nahrazen americkým, který vypadá následovně: 6-3-3-4, šest let základní škola, tři roky nižší střední, tři roky vyšší střední a universita. Co se týče universit, vytvořili Američané stav, kdy je každá japonská prefektura povinna mít minimálně jednu universitu.

A protože si povídáme o kultuře jako kultuře, je třeba poznamenat, že americká okupační správa za své prostředky zrestaurovala chrámové komplexy v Nikkó a Kjóto a otevřela muzea, jež byla po dobu války, z důvodu nedostatku prostředků, zavřena. Ovšem to jsou všechno drobnosti, nejvýznamnějším faktorem ve směně kulturní matrice se stala tvrdě provedená, nehledě na odpor přívrženců japonské tradice, ženská emancipace. V roce 1945 se japonská žena poprvé v dějinách stala rovnou muži.

Žena dostala právo hlasu ve volbách. Žena dostala stejná práva jako muž. Od teď mohla vlastnit nemovitost a mohla se s mužem rozvést ze stejných důvodů jako on s ní, dcery získaly právo dědit stejně jako synové, muž od 18 a žena od 16 se mohli ženit a vdávat aniž by k tomu potřebovali souhlas rodičů. Prostituce se stala nelegální a současně dostala žena právo na potrat. Abychom si dokázali představit, co to všechno znamenalo v roce 1945, je dobré vědět, že když do ležení americké armády přijížděly ženy vojáků, vyvolávala mezi Japonci senzaci podívaná na muže a ženu držící se na procházce za ruce. A když se líbali, tak to byl málem konec světa.

Ale to bylo dávno, a co bylo, to minulo. K prvním volbám do parlamentu přišly k volebním urnám dvě třetiny japonských žen a 39 poslanců prvního poválečného japonského parlamentu byly osvobozené ženy Východu.

Není těžké povšimnout si, že to, co Američané udělali, když okupovali Japonsko, byla skutečná revoluce shora. Přitom revoluce nepochybně levá.  Stejně tak není těžké povšimnout si toho, že probíhala souběžně s levou revolucí shora, jež v téže době probíhala v Anglii. Rozdíl je jen v tom, že v Anglii revoluci shora prováděl monarcha opírající se o elitu, kdežto v Japonsku byla uskutečněna vnější silou, „okupanty“.

To Japonsko, které znáte, slepili Američané z kousku plastelíny.

Je to dobře nebo špatně? Kdo ví. Podle posledních průzkumů považuje velká část japonských výrostků McDonald’s za staré japonské zařízení, jež se tam i zrodilo, a jako subkultura mládeže v Japonsku kvete a voní sakurou hiphop. Japonci ho, pravda, nazývají hippu hoppu a recitativ mají svůj původní, japonský. Žádnou mimořádnou roli to, mimochodem, nehraje, v neposlední řadě proto, že slova jsou pouze fragmentem hiphopu a při tom fragmentem zdaleka ne nejdůležitějším. Konec konců i sami Američané, když náhodou zaslechnou zdálo by se anglický text nejnovějšího hiphopového hitu, špatně chápou o čem to je. A proč.

Advertisements

18 comments

  1. zoom

    – Jenže z pohledu politiky se Američané, ocitnuvše se v Japonsku, skutečně ocitli v situaci pozemšťanů na “obydleném ostrově”.

    Vysvětlivka pro nečtenáře sci-fi – jedná se o odkaz na sci-fi román bratří Strugackých „Obydlený ostrov“.

    • Janika

      Děkuji za vysvětlivku, Zoome. Něco jsem od Strugackých četla, ale Obydlený ostrov zrovna ne.

      Jinak v tomhle díle je fantastický ten popis japonské společnosti před válkou a změny po ní. Mě zaujalo zejména to o rozčlenění společnosti na rodiny, které ovládaly zemi a stát jim do toho moc nemluvil. Nemůžu si pomoct, ale je mi to sympatické, byť je to považováno za zaostalé a feudální. Asi jsem ovlivněná historickými japonskými filmy.

      Ještě poznámka – vždycky mě zajímalo, kde se v japonské společnosti vzal jev zvaný „kamikadze“. Nerozumím tomu, jak je možné mladé muže zblbnout natolik, že se do něčeho takového dobrovolně přihlásí. Jak je vidět, i ve státě takzvaně „kmotrovském“ bylo považováno za hrdinství za vlast padnout. Před časem jsem o kamikadze pozorně sledovala dva japonské filmy, které mi v tomto smyslu nic moc neobjasnily. Nejzajímavější na nich byla skutečnost, že Japonci, i nejníže postavení a chudí, mají v sobě zakořeněnou jakousi zvláštní kulturnost. Což mě naplňuje k tomuto národu velkým obdivem.

  2. ;-)))

    I u nas jsme se poucili…a postupujem

    CR bude ovladat rodina Bakalova, Komarkova, Babisova a Kelnerova

    • Janika

      Kdepak, Smajlíku, to je o něčem zcela jiném, jen si to přečtěte:

      „Zaibacu je finančně-průmyslový konglomerát mající monopol v té či oné sféře výroby nebo provozu státu. Organizačně bylo každé Zaibacu vystavěno tak, jako vám v ruských reáliích dobře známá “mocenská vertikála”. Každé Zaibacu bylo řízeno jednou konkrétní rodinou (rodinou v přímém smyslu toho slova – táta, máma, syn a dcera) a bylo autonomním podnikem, podobně jako je autonomní plavící se po moři ledoborec. Autonomie se dosahovalo tím, že každé Zaibacu kromě vlastních průmyslových a výrobních kapacit disponovalo i vlastní bankou. A co monopolně chtělo, to monopolně i vyrábělo a samo sebe jak chtělo, tak i monopolně financovalo. No a samozřejmě, jakou cenu na monopolně vyráběnou produkci chtělo, takovou též monopolně určovalo. To není život, to je japonská malina. A malina o to větší, že zákony se “rodin” netýkaly.“

      No není to nádhera :-)?

      • Hamilbar

        Naprostá idyla Janiko! Práci zahajujeme kolektivním zpěvem firemní hymny. Pracujeme dokud není dílo hotovo, nebo dokud nám nenařídí opustit pracoviště. Ale i tak je důležité neodcházet jako první. Co je to karóši viz zde:
        http://cs.wikipedia.org/wiki/Kar%C3%B3%C5%A1i
        Mimochodem dodnes je v Japonsku přes sto případů ročně. Proč si na to asi Japonci pořídili zvláštní slovo?

        Vyprávěli mi případ, kdy bankovní úředník začal náhle z ničeho nic odcházet přesně s koncem pracovní doby. První den to nikoho nepřekvapilo, zkrátka něco nutně potřebuje zařídit, stává se. Druhý den usoudili, že ten jeho problém bude asi dost závažný. Třetí a čtvrtý den nic nechápali, vždyť až do teď to byl velice schopný spolupracovník. Pátý den si ho zavolal jeho nadřízený a tázal se zda nepotřebuje s něčím pomoc. Chlapík odpověděl, že ne, že vše je v naprostém pořádku a proč že se nadřízený-san ptá? Bylo mu vysvětleno, že není hezké, zatímco všichni, celý kolektiv, odevzdává všechny své síly budování společného díla, on se chová jako by mu na společném díle nezáleželo. Pak se to ale vysvětlilo: „Vždyť já mám přeci dovolenou!“

        Dodnes patří na mnoha pracovištích k dobrému tónu nevybírat si celou dovolenou.

        Jak říkám, úplná idyla.

          • Janika

            Smajlíku, tak film jsem neviděla, ale je mi jasné, že japonská současnost by mě zřejmě ničím nelákala.

        • Janika

          Hamilbare, při hodnocení zvyků a mentality jiných národů jsem opatrná. Ale nepřu se, může být, že to není k žití. Jen jsem si spíš myslela, že takhle to funguje až po Druhé válce, po tom přelomu v kapitalismus s pomocí USA. A jaké to bylo před tím? Možná, že ještě horší, tedy na naše měřítka horší. To se prostě poměřovat nedá, jsou to jiné civilizace. Jen mám sklon dívat se s obdivem na jakoukoli civilizaci, ve které se lidé klaní, zahalují se do malebných oděvů a dodržují rituály v každodenním životě. Možná jim jejich kultura poskytuje cosi, co jim umožní snášet podmínky, ve kterých by Evropan zahynul.

          • vittta

            Já jsem stejně opatrný-ale žít bych tam (a nejen tam) nechtěl ani tehdy ani nyní.
            Zlatej náš reálnej socialismus.

            • Janika

              A to máš pravdu, ono se na ty malebné historické filmy hezky kouká, ale žít bych tam nechtěla taky. Neobstála bych v té mentalitě a navíc bych byla o hlavu vyšší, než většina Japonců :-).

  3. sax

    Opet skvely clanek, diky!

    A zase je vsechno jinak, nez jak to clovek zna…. :o)
    Jen techhle jinakosti nejak stale pribyva. Ovsem a bohuzel: kdyz se clovek dovida, v jak hroznych podminkach se zilo jeste doslova pred par lety, pak ho take muze napadnout, ze navrat k takovym podminkam by nemusel byt nejen nemozny, ale ze by nemusel vyvolat nejaky vetsi odpor…zkratka ze situace, kdy zemi vladne par lidi z monopolu a zbytek v hadrech zije ze dne naden a umira jako mouchy muze nastat raz dva. Zvyk je zkratka druha prirozenost.

    Jen pro zajimavost, do poloviny 70. let byly jeste nektere svycarske plovarny delene na muze/ zeny a deti

    a plne- plosne volebni pravo ziskaly Svycarky (kanton Appenzell) az v roce 1991 (!!!)- slovy tisic devetset devadesat jedna :o)

    Jinak je to de fakto darda, uvodni clanek…clovek kouka (ja koukam) jak tele na novy vrata…

    • Janika

      Když ony ty „lidové masy“ snadno vyhynou, taky jsou od věků první na řadě, ale snadno se zase zmátoří :-). Co se týká nějaké obrany, tak to je otázka, jestli víc zbídačený povstane, protože nemá co ztratit. On má totiž vždycky co ztratit.

      To s volebním právem žen ve Švýcarsku je neuvěřitelné :-).

  4. graver

    Snad se moc nepletu, ale zaibatsu není monopol v konkrétní sféře. Naopak – je to jakási obdoba kartelu, který sdružuje podniky z různých oblastí. Jinak jsou to většinou struktury, existující velmi dlouhou dobu – např. Mitsui prodával své hadry tuším už za Tokugawy.

    „patří na mnoha pracovištích k dobrému tónu nevybírat si celou dovolenou“ – nemůžu si vzpomenout na to slovo. Kodex „úředníka – samuraje“… Kanrjódó?

    • Janika

      Žádný kodex úředníka jsem nenašla… Docela by mě zajímalo, jestli to dává ten samý pocit vznešenosti a ušlechtilosti, skloubený navíc s účelným praktickým dopadem, jako například kodex samuraje.

      • graver

        Mně se to nepodařilo vygooglit – kdysi dávno jsem o tom četl v nějaké knížce. Pocit vznešenosti a ušlechtilosti – to nevím, nejsem si jistý, jestli to vůbec takto fungovalo u samurajů. „Úředník – samuraj“ se tomu říkalo kvůli jiným společným znakům – absolutní fanatismus, pokud jde o vžitá pravidla, absolutní oddanost nadřízenému (úředník nikdy nesmí pochybovat o správnosti toho, co dělá jeho nadřízený), ignorace jiné hierarchie (úředník je oddán jen jednomu pánu – šéf šéfa už takové úcty nepožívá), rodinný závazkový mechanismus (giri), silné vědomí příslušnosti k nějaké skupině (dantai)…
        Možná to souvisí s tím, že se samurajů se po rozpuštění jejich stavu stávali právě úředníci a funkcionáří, tak jim to zůstalo :-).

  5. vittta

    Zavést to tam Rusové tak se dodnes tvrdí,že bylo Japonsko bolševizováno a místo vlajek Tibetu by mnozí nadšenci vyvěšovali vlajky Japonska.
    Tady vidíte,jak ošemetné je hodnocení minulosti…co,minulosti,klidně i přítomnosti.
    Komunisti navrhnou daň pro bohaté a je to sebranka bolševiků,co závidí jiným úspěch a v Británii jsou ty daně ještě vyšší a nikdo z pravicových úderníků ani nepípne!!!!!

    • hank

      BTW, různé ty kanbany a kaizeny a 3S a 5N a 7P a jak se všelijak ty rádobyprogresivní asijské metody vnitropodnikového řízení jmenují, Japonci poslepovali v 60. letech (a jižní Korejci od nich opráskli v letech 80.) jako poněkud nesourodou směsku ze všech možných mikroekonomických teoorií i praxí. Buďme pyšní, že jedním z jejich pramenů bylo československé zlepšovatelské hnutí té doby.