Dveře ve zdi – 109

Napsal alexandrov_g
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Těm soudruhům, jenž se s nemístným zápalem a poněkud nevázaným slovníkem pustili do psaní komentářů na obranu původních okouzlujících mandlovitých japonských očí, bych doporučil nedráždit mě, abychom se vyhnuli tomu, že budu nucen nechat oči očima a obrátit svoji pozornost na nějakou jinou zvláštnost národní povahy milovníků řezání vlastních břich. Mohli bychom, například, zkoumat roli incestu v japonské kultuře, což by se asi nelíbilo milovníkům a milovnicím anime, protože krvesmilstvo na japonský způsob je něco jiného než to, co okamžitě napadne lidi vychované evropskou kulturou. Japonsko si i v tomto případě našlo svoji originální cestu a tak většina Japonců mužského pohlaví (podle některých údajů až 80%) má zkušenost sexuálního kontaktu s matkou, výrazem čehož je laškovný termín „mama love“.

Takže pojďte, nebudeme raději věc dohánět až k nám cizím perverzím, ale budeme se dál bavit „o očích“, věřte mi, je to daleko zajímavější, neboť nám to dává možnost zkoumat fenomén kulturní dominace s podstatně vyšší úrovní názornosti.

Oči jsou v daném případě příklad naprosto charakteristický, neboť stavba oka je anatomickým detailem, jenž odlišuje Evropana od Mongoloida. Vrásku víčka neboli double eye lid mají prakticky všichni „bílí“, nijak zvlášť si toho nevšímají, již se s tím rodí, ovšem u asiatů, „mongoloidů“, situace vypadá jinak, většina z nich tuto vrásku nemá.

To není ani dobře, ani špatně, prostě to tak je.

Mimochodem, na procenta ta věc s věhlasnou vráskou vypadá z celé Asie nejlépe v Číně, tam se vyskytuje podstatně častěji, než u sousedů dále na východ, zřejmě z důvodu přimíchávání cizí krve jak na severu Říše středu, tak na jihu. Ovšem v Koreji a Japonsku je vráska víčka více či méně zřetelná pouze u zhruba dvaceti procent populace, jinými slovy drtivá většina Korejců a Japonců má ze všech možných profilů oka ten nejmongoloidnější. Je to jejich charakteristická zvláštnost. No a právě Jižní Korea a Japonsko se nacházejí na nejvyšších příčkách pomyslného žebříčku zemí, jejichž obyvatelstvo se nejčastěji uchyluje k plastickým operacím a tam i tam je nejčastější operace „rozšíření očí“, což v praxi znamená vytvoření chirurgickou cestou právě té vrásky víčka, za kterou žádný evropský šťastlivec utrácet nemusí, je mu prostě dána, a on, had jeden, může ty peníze utratit za pivo.

Účinek, který má chirurgický zásah na umění házet očkem, lze zhlédnout zde.  Bylo to tak a teď je to tak. Před operací bylo možné střílet jednotlivými ranami, kdežto po operaci – dávkami.

A teď o tom, co pozornosti pozorovatelů a pozorovatelek uniká.

Takže, máme nějakou kulturu. Národní, samozřejmě. Nositelé této kultury mají nějaký jasně vyjádřený rasový typ. Řekněme negroidní. A protože jejich kultura je národní, tak i normy krásy si pro sebe stanovují výhradně národní, nebo-li jinými slovy kánony fyzické krásy se pro ně stávají ty rysy, které má většina. Čím „národnější“, tím lépe, tím hezčí. Což nevyhnutelně vede k tomu, že za krásné začnou být považovány ty danému národu vlastní fyzické rysy dovedené do absurdna, do karikatury. Děvče, toužící po tom být krásné, má za to, že její rty jsou příliš tenké a proto je třeba spodní zvětšit, nejlépe natáhnout ho okrouhlým dřívkem. A protože krása nezná mezí, je z hlediska krajanů děvče tím hezčí, čím je to dřívko větší. No a tak dále a tomu podobně. Vždyť kromě děvčat jsou i mladíci, a kromě rtů je i nos, jsou oči, je barva kůže a vlasy, zkrátka je kde se vydovádět.

Při tom jakýkoliv cizák vypadá právě z hlediska přijatých norem krásy nejenom jako debilní blbec, ale navíc i „jaksi ne tak“, vyvolává odpor, je buď moc chlupatý, nebo příliš hladký, moc bílý, příliš žlutý, moc vysoký, příliš malý, má jiné oči, jiný nos, a tam to má také jakési jiné, buď moc obřezané, nebo vůbec neobřezané. Jen se ho dotknout vyvolává úzkost a nějaký bližší kontakt, to je něco jako když se stydlivým chichotáním zkoušíte bosým palcem ledovou vodu. Až pupínky na tetované kůži naskakují. „Jako s žábou.“

Pohádka je samozřejmě vymyšlená, ovšem narážka v ní je jako břevno v úzkém oku.

A pak – pohleď! Ze žáby se stává sice smutná ale přeci jen – carevna. No a teď to začne.

– Já taky! Já chci taky!

– A co chceš, ty hloupá?

– Chci být jako ona.

– Ale ona je žába a ty ne.

– No a co, že nejsem, já chci vypadat jako žába.

Co myslíte, z jakého důvodu si gejši v Japonsku šminkují obličej na bílo?

Dominance jedné kultury nad jinou, kromě mnoha jiných věcí znamená také i přání když ne být, tak alespoň vypadat jako „carevna“. A kdyby to byla bývala „starobylá japonská kultura“ v rámci Zeměkoule vyhrála, Evropanky by si dnes barvily vlasy černo černě, cupitaly by, poklekávaly, pištěly tenkým hláskem, nechávaly by si dělat plastické operace odstraňující tu pitomou vrásku na víčku, zkracovaly by si nosy a ty nešťastnice mající tu smůlu, že se narodily se čtyřkami by si nechávaly zmenšit prsa. „Čím menší, tím hezčí.“

Pozorujeme snad něco podobného v námi viděné skutečnosti?

Ne, nepozorujeme. Ale zato pozorujeme anime. Anime, jak již bylo řečeno, znamená v prastarém japonském jazyce animaci neboli, naším jazykem řečeno, kreslené filmy. To je to, co se hýbe, kroutí se, vrtí se a vůbec kmitá. Jedním slovem – Disney. A kromě toho, co předvádějí na plátně, jsou i komiksy. V Japonsku se jim říká „manga“. Objevily se počátkem XX. století a byly napodobeninou u Američanů a Evropanů uviděnému zvyku, umísťovat na zadních stránkách novin miniaturní kreslené příběhy.  A na úrovni v lepším případě novinové dvoustránky celá ta manga v Japonsku zastydla na celé půlstoletí, v jehož průběhu Japoncům bylo ne do malování, ale do výstavby „Velké východoasijské sféry vzájemné prosperity“.

Ovšem nejenom s vzájemností, ale i s pouhou prosperitou to nějak nevyšlo a Japonsko bylo okupováno.  A okupanti s sebou přinesli svoji kulturu. V tom nejširším významu toho slova. Přinesli s sebou nejenom sebe, takové, jakými byli, ale přinesli i jazyk, kterým spolu hovořili, přinesli způsoby, jakými se chovali, přinesli oděv, obuv i pokrývky hlavy, přinesli proslulou chewing gum, cigarety Philip Morris, hudbu kterou hráli, desky které poslouchali, časopisy a knihy které četli, no a mezi časopisy, které po prolistování lhostejně házeli na zem, byly i komiksy. Spousta komiksů, Američané mají komiksy rádi. A právě tyto poválečné americké komiksy daly podnět ke vzniku dnes již celého průmyslového odvětví jménem „manga“, odvětví které je dnes považováno za cosi „původně japonského“, i když nic zvláště japonského tam není, kromě snad toho, že, jak praví populární japonský vtip, „Japonsko na mangu spotřebovalo své lesy“.

„Kmotrem“ žánru manga se stal výše zmíněný Osama Tezuka. Ne všichni, pravda, vědí, jak si získal popularitu. Přitom popularita Tezuky přímo souvisí s popularitou manga, neboť populárním se Tezuka stal poté, co v roce 1947, druhém roce Americké okupace, ve věku osmnácti let (on byl nejenom talentovaným umělcem ale, což je podstatně důležitější, byl chápavým mladým mužem, který měl navíc dar „podnikatelského ducha“) vytvořil kreslenou verzi Stevensonova „Ostrova pokladů“ japonsky nazvanou „Nový ostrov pokladů“, jež se naprosto ničím nelišila od kteréhokoliv amerického komiksu té doby, nemluvě o tom, že hlavní hrdina tezukovské verze měl to nejjaponštější ze všech japonských jmen – Pit, přičemž Japonci nebyl ani trochu podobný.

Svůj „Nový ostrov pokladů“  Tezuka na své vlastní riziko nabídl nakladateli, ten se rizika nezalekl, zkrátil geniův výtvor na 192 stránek a vydal. Úspěch připomínal výbuch atomové bomby, „Nového ostrova pokladů“ se prodalo 400 000 výtisků. Tak se narodilo anime, které znáte. A jen mezi námi vám prozradím i to, že Tezuka se nikdy netajil tím, že oči jako talířky svých hrdinů si vypůjčil od Japonce jménem Mickey Mouse.

No a podobné je to s mnoha dalšími věcmi, které jsou ve světě váženy jako výraz japonské kultury.

Spousta „ruskojazyčných“ velmi dobře zná tuto písničku:

Zpívaly ji sestry-dvojčata Emi a Jumi Ito, velmi populární v šedesátých letech a známé jako The Peanuts (japonsky to znělo jako Za Pinattsu). Písnička se jmenovala Koi No Bacansu a byla to zlehka pozměněná verze tehdejšího hitu Perese Prado Tico Tico.

Takové veselé burské oříšky.

Není ovšem zcela jasné, co je v tom všem japonského. Kromě sestřiček, samozřejmě. Ovšem to, co zpívají, to rozhodně není Japonsko a nástroje kterými je doprovázejí, rozhodně nepřipomínají šamisen.

A zde, prosím, ještě současnější přetvoření tématu „u moře, u modrého moře“:

Japonsko? Říkají, že ano.

Líbí se? Říkají, že Japoncům se to líbí, a to je v kultuře to nejdůležitější.

A japonské bacansu v názvu písničky to je Japonci kulturně přejatý výraz, zkuste se podívat na etymonologii původu slov „dovolená“ nebo „prázdniny“ v některých evropských jazycích.

Zde  se můžete seznámit s příklady toho, co se ve svébytném Japonsku nazývá Engrish. Mně osobně se nejvíc líbí, jak říkají v Japonsku zmrzlině – „aisu kurimu“. I když motocykl japonsky také není špatný, od „baiku“ je k bajce již jen krůček.

Reklamy

5 comments

  1. Janika

    Pan Alexandrov mě ohromil už prvním odstavcem :-). To je věcí, které o Japonsku nevíme a je to určitě škoda. Chápu, že leccos by nás pobouřilo, ale alespoň bychom se učili toleranci a vzájemnému pochopení.
    Co se týče obrany krásných japonských mandlových očí, tak to mě také napadlo, jaká je to škoda se takto přetvářet.
    Jinak tento díl je dalším užitečným a navíc poutavým popisem, sloužícím k pochopení pojmu kultura.

  2. Witch

    Nevím, do jaké doby se datuje ono používání incestu. Za starých dob patřilo do „kegaro“, tedy znečiš´tující záležitosti – hříchy, podobně jako loupež, vražda a sodomie. Z pozdějších dob (19., 20. stol.) jsem ale už kdysi našla jako zvykové, že znásilnění poraženého dokonalo jeho potupu. Což platilo u mnoha kultur. Chlapa to psychicky zlomí (používá se to u hrubých násilníků dodnes, viz maléry amerických policajtů).
    Jinak ano, incest matky a syna najdete pod heslem „japonský“ v pornografii na mnoha stránkách.

    • dixi

      Ano,to by odpovídalo-znečišťující záležitosti.Tak,jak jste to napsala vy,to dává smysl.Vyskytnou se všude,ve všech zemích a kulturách.Taky jsem hledala , našla pouze v pornografii a to se mi zdá na tvrzení o zvyklostech celé japonské kultury dost málo.Je to dehonestující .

      • Jednooký

        Mohlo/môže to fungovať napríklad v určitej sociálnej/spoločenskej vrstve či skupine. U bohatších to riešila napríklad prostitutka alebo u skutočne bohatých – gejša.
        Na druhej strane, dosť pochybujem, že sa jedná o incest v našom tradičnom chápaní, teda priamo koitus, predpokladám skôr rôzne vzájomné „nežnosti“ alebo ako to nazvať a niečo ako základné zaškolenie chlapca do vecí „ktoré sa v škole neučia“. Ale to je len môj dohad..

        Niekde som v súvislosti s povojnovou okupáciou Japonska našiel jednu zaujímavosť, ktorá mi utkvela v pamäti:
        Jednou z vecí, ktorá prišla s američanmi a ktorá spôsobila mimoriadne hlboké zmeny v japonskej spoločnosti, v jej fungovaní a vo fungovaní japonskej rodiny je…
        kľúč, obyčajný kľúč od bytu.
        Za starších čias sa zámky na dvere bežne nepoužívali, a tak, keď manžel vyrazil na zálety, manželka musela zostať sedieť doma, „strážiť“ dom či byt. Kľúč a zámok na dvere to zmenil – žena si mohla vyraziť do spoločnosti tiež, s manželom – alebo i bez neho. To silne narušilo postavenie a zároveň aj výrazne ovplyvnilo chovanie japonských mužov… Odrazu už „nemali svoje isté“…

        Umožnilo to okrem iného aj (v porovnaní s predošlým stavom) výraznejšie zapojenie žien do ekonomiky i spoločenského života. Inde to prebehlo tiež, ale oveľa pomalšie a nenápadnejšie – v Japonsku to bola priam revolúcia, ktorá prebehla v horizonte niekoľkých rokov.

      • Jednooký

        BTW – japonská pornografia mi pripadá tak nejak „vkusnejšia“ ako európska alebo americká…