Něco poetiky 6
Vyznání
——-
Sedmý den, krátce po setmění
rukou jíž dlaň hřát neumí
hladím železné zábradlí
v domě, co nikdo už nebydlí
Probudím se ráno v posteli
studené jak rosa v jeteli
vždyť spadla s třeskem tak tichým
na obraz malířů němých
Zabije zítra tak v srdci mém
těch veršů odraz mých poém
čas utíkající co kůň splašený
boty si pověsil na stěny
***
Konečně dokončená
—————–
Prodírám se mlhou
hustou jak sníh
co večer v prosinci
často tady padá
Ač vítr fouká
ze všech sil
mlha mě objala
už nepustí se
Ve snu nit ztracenou
hledám a nenajdu
protože dávno tam
už není…
Tak volám done Migueli
přijďte se podívat
na tohle vlhké
tlení…
***
Dvě múzy
——–
Jedna krásná svojí duší
zevnějškem to také zkouší
i ta druhá oslní Tě
svojí krásou poblázní Tě
Jedna oheň dá Ti zkusit
druhá vodou žízeň hasit
Smát se umí první druhá
Brečet jak když září duha
V širém světě žádná další
nezaujme Tvoji duši
Hledej, pátrej, však nenajdeš
jinou, co s ní v lásce splyneš
Krásně to souzní s podzimní melancholií. Jsou tam takové kouzelné obraty, které nikdo předtím nevyslovil: “ Brečet jak když září duha.“
Děkuji, jsem rád, že někoho potěší…
Člověk, tedy já, potřebuje občas pohladit.