Muammar al-Kaddáfí: „Město“ (esej)

mu-holy-writ

Život ve městě byl vždy noční můrou a ne štěstím, jak si mnozí lidé myslí. Města nejsou určena pro šťastný život, nebyla nikdy postavena pro radost, štěstí a zábavu. Naopak, město je vířivka, kam lidé přicházejí z nutnosti, nikdo tam přijde užívat si života, přicházejí tam prostě jen proto, aby přežili, aby se zbavili tvrdé práce, aby realizovali své ambice, aby uspokojili svou chamtivost… bída a nezaměstnanost přivádějí lidi do města.

Město je hřbitovem všech společenských vztahů, ten, jehož noha vstoupí do města, se neustále vznáší ve vlnách z ulice do ulice, od čtvrtletí do čtvrtletí, od známého ke známému, z jednoho zaměstnání do druhého. Samotná podstata městského života vede k tomu, že sobectví a bezzásadovost se stanou hlavními lidskými vlastnostmi a pokrytectví se stane normou chování.

Korán říká: „Lidé se utápí v pokrytectví.“*

Ve městě je všechno ke koupi a na prodej, jak je požadováno podle zákonů života města. Čím více se město rozrůstá, tím složitějším a více matoucím se stává, tím více se vzdaluje od ducha přátelství a vzájemné pomoci, až se nakonec ukáže, že obyvatelé sousedních bytů, a to zejména ve velkých domech, se navzájem neznají. Lidé se neznají podle jmen, ale podle čísla bytu  – „Hej, ty, kdo bydlíš v bytě číslo to a to, v takovém a takovém podlaží. Jsi to a to číslo telefonu, majitel vozidla s tím a tím číslem,“… a tak dále. Lidé žijící ve stejné ulici se navzájem neznají. Nemohou si vybrat své sousedy, jen se nastěhují do nějakého bytu, daleko od všech svých příbuzných. Město násilně odděluje rodiny, odděluje otce od synů, matky od dětí, někdy i manžele a manželky. Rozvrací rodinu rodinu, ale spojuje cizí lidi, nepřátele a konkurenty.

Město nám poskytuje život červa, čistě biologický život, lidé žijí a umírají bez účelu, bez jasných představ o životě, není jim dáno proniknout do jeho podstaty. Nejenže se dostanou po smrti do hrobu, oni žijí v hrobě. Ve městě není svobody… nenajdete klid a odpočinek pro duši… Zdi… zdi uvnitř i vně, v domech, na ulicích, v kancelářích. Nemůžete se posadit tam, kam chcete, nemůžete jít tam, kam chcete, nemůžete si dokonce ani zastavit, pokud byste si to přáli.

Pokud chcete potřást rukou přítele nebo příbuzného, kterého jste potkali, nemůžete to udělat. Nějaký bezohledný chodec, který nechápe význam okamžiku, odstrčí vaši ruku, nataženou k příteli, a dav vás od něho odnese. Přejít silnici také není jednoduché, pokud si nedáte pozor, můžete být snadno zmrzačeni nebo dokonce zabiti. Musíte se několikrát podívat doleva a doprava, a přesto se můžete v polovině cesty ocitnout v nebezpečném toku automobilů a autobusů.

Přátelský rozhovor a zajímavá konverzace v městském davu – to jen sen. I kdyby se náhodou čas od času uskutečnily, bývají buď nudnými, nebo pokryteckými.

Na ulicích není žádný rozdíl mezi lidmi a zvířaty. Jsou jednolitým proudem vozidel a chodců na křižovatkách a chodnících. Když uslyšíte hvizd brzd, okamžitě si pomyslíte: „Kdo to byl? Člověk, nebo zvíře?“, protože to se stavá, když jeden z nich přechází přes silnici přímo před autem. Pokud jedete autem, pak se snažíte vyhnout se jim. Dokonce i policisté, kteří jsou zodpovědní za bezpečnost na silnicích, vás varují před možností nehod způsobených lidmi nebo zvířaty, které přecházejí ulice. To je město.

Nic po vás nezůstane, ale stejně jste stále ve spěchu, běháte, protlačujete se lokty, tvrdě se probojováváte dopředu počítat peníze, zapomínáte na všechno lidské. Ve městě je důležité tady a teď, ne to, co se bude dít dál. Město vás nutí běžet a spěchat, nezáleží na tom, že po vás nezůstane nic.

Ve městě se snáze dočkáte pomoci od zdí, než od lidí – o zeď se alespoň můžete opřít a odpočinout si.  Zdi vám mohou dokonce pomoci najít cestu, pokud jsou na nich ukazatele. Tyto informace je tak těžké dostat od lidí na ulici. Zeptáte-li se někoho na cestu, uslyšíte: „Promiň , nemám čas… Spěchám… Jdu pozdě na vlak…. na autobus … mám auto na parkovišti na hodinu… „ a tak dále . Mohou dokonce dodal: „Podívejte se na ukazatele!“ Ve městě jsou jen zdi stálé, lidé nemohou stát na místě jako ony.

Ve městě je spousta výfukových plynů, nečistot a vlhkosti, a to i když je v poušti. Pokud ve službě musíte nosit bílou košili, buďte si jisti, že se zašpiní. Umažete si všechny šaty, i když nejste malíř, montér nebo opravář strojů. Když žijete ve městě, musíte se smířit s nečistotou, prachem a kouřem. Budete se potit, i když nebudete dělat těžkou práci, stejně budete pokryti studeným potem.

Poznáte také, že se potřebujete naučit určitá slova, výrazy a elegantní gesta, která jsou potřebná ke komunikaci s ostatními a přežití ve městě. Kromě toho si budete muset připravit pár odpovědí, které budete automaticky dávat na nejčastější otázky: „ˇŽádný problém… No dobře… To je Boží vůle… To je jedno… Ne, příteli Říká se… To je už dávno… Pospěš si… Nechte to být…  Nemluvme o tom.“

Ale když se vás někdo zeptá, co jste řekl před chvílí, když se sami sebe na to zeptáte, nemůžete odpovědět, ani si nevzpomenete, jakou frázi jste před chvílí řekl. Tak to chodí ve městě s cílem ukázat hemžení života a skrýt prázdnotu.  Co je to „Žádný problém“? Kdo je vaším přítelem? Co znamená „Říká se?“ Kdo to říká? Co myslíte tím, když říkáte :  „To už je dávno?“ Kam spěcháte? A kam se chcete dostat? Pokud byste si položili všechny tyto otázky, byli byste zmatení a nedokázali byste dát jasnou odpověď.  To jsou všechno prázdné řeči za účelem přežití, přizpůsobení se, je to druh hry. Městský život, to je ztráta času, jedno střídá druhé, čas na práci…. čas na spánek…. nebo na bezesnou noc.

Město, to je líbivost navenek, povrchní lákadla, absurdní móda, nestřídmé potřeby bez ochoty dát něco na oplátku,  pláč,  bezcílné existování. Nejhorší je, že se člověk městu nemůže ubránit, občané nemohou být bez nové módy a to ani když se jim nelíbí. Člověk není schopen skoncovat s promarňováním času, nemůže se ubránit destruktivní nenasytnosti a žádostivosti.

Pokud nejste obyvatelem města, který si na toto vše přivykl a přistěhoval jste se nedávno, stanete se terčem posměchu. Pokud uchováte své staré hodnoty a zvyky, stanete se psancem a nikdo s vámi nebude komunikovat.  Ale pokud se pokusíte změnit, proměníte se v nudnou osobu.

Samotná podstata města je sobectví. Ve městě syn, když pojede rychle automobilem nebo na motocyklu, může nevědomky způsobit smrt svého otce, nebo naopak. Rychlost je nedílnou součástí města… dav v ulicích města… sobectví v samém srdci města. Ve městě může syn křičet na svého otce, tlačíc se mezi lidmi v davu, nebo ho oslnit světly svého vozu. Kromě toho se často stává, že lidé, jimž náboženství zakazuje oženit se, se setkávají ve městě. Scházejí se a rozcházejí, aniž by tomu připisovali význam.

Takové chování není vinou oobyvatel města, lidé jsou stejní ve městech i na vesnicích – mají společné hodnoty, stejné představy o morálce, a to zejména u lidí jedné rasy nebo náboženství. Může za to samotná podstata města, která postupně mění chování člověka a přivádí ho do souladu s přijatými normami. Lidé jsou nuceni stavět města, ale ta se stávají noční můrou pro ty, kteří je vytvořili a žijí v nich.

Všechno ve městě má svůj význam a dokonce i luxusní zboží se stává nutností. Potíž je v tom, že města jsou svou povahou neslučitelná se zemědělstvím. Jsou postavena na úrodné půdě, kde byly pokáceny ovocné stromy. Občané jsou nuceni vzdát zemědělství, potulují se v ulicích města a hledají zaměstnání. Zároveň město spotřebovává  zemědělské produkty  a vyžaduje jich stále více a více. Aby je však bylo možné produkovat, je zapotřebí orná půda a ti, co na ní budou pracovat.

Město není kompatibilní se zemědělskou výrobou, protože to vyžaduje trpělivost, úsilí a vážný přístup, který je v rozporu se samotnou podstatou města. A jeho podstatou je to, že bere, ale nedává, že spotřebovává, ale nevyrábí. Rozrůstá se do všech stran a toto rozrůstání nemá žádné hranice. Parazituje na všem, co je kolem něho, rozprostírá svá jedovatá chapadla všude kolem, otravuje ovzduší, mění kyslík na oxid uhličitý, který mrzačí přírodní krajinu a znečišťuje čisté zrcadlo přírody. Produkuje kouř, škodlivé výpary a plyny, které ztěžují dýchání a kontaminují vše kolem, zakrývají hvězdy, měsíc a dokonce i slunce. Město bzučí, křičí, řve, hlučí tak silně, že ohlušuje, způsobuje bolesti hlavy a nervové napětí.

Město se rozšiřuje a pohlcuje úrodnou půdu a sousední vesnice, zakrývá je svým špinavým křídlem, brání jim v dýchání. Svírá je silnicemi, budovami, inženýrskými sítěmi, zpočátku přetváří malé zapadlé vesnice v klidná předměstí a potom je zcela pohltí. Hroutí se pod tíhou měst a mění se z klidných, harmonických, kvetoucích obcí, které dodávají zemědělské produkty, na temná, ponurá zákoutí škodlivá pro lidské zdraví, vyčerpávající, unavující, nic neprodukující, plné nezaměstnaných, vedoucích bezcílné životy beze smyslu.

ryani006 - Kopie

Abdelrazeg al-Rayyani (libyjský malíř)

Město zabíjí schopnost cítit, mění člověka v bezcitného a lhostejného k ostatním. Ve městském zmatku, vřavě a shonu se vás nikdo na nic neptá a vy sami o ničem nepřemýšlíte, protože jste si na všechno zvykli a na nic nejste zvědaví. Takové scény jako hádky, člověk plačící na ulici nebo ležící na zemi, hořící dům, pokud to zrovna není ten váš, kráčíte kolem nešťastníků, spících na chodnících, nebo stojících na ulicích, opřených o zeď nebo o kmeny stromů, dokonce i když se na vás obracejí, natahují ruce v očekávání pomoci nebo soucitu – takové scény jsou ve městě obvyklé a přestanete je vnímat.  Jsou nedílnou součástí města. Opakují se znovu a znovu, zvykli jste si na ně a neznepokojují vás, i když jste jim zpočátku věnovali pozornost a přemýšleli o tom, jak byste mohli pomoci.

Takový soucit je ve městě luxusem. Lidé, kteří si dělají starosti s takovými věcmi, nejsou přizpůsobeni k životu ve městě. Uvědomují si to znovu a znovu, že když každému pomáhají, nezbude jim na nic jiného čas. Narůstá počet lidí z různých skupin sociálních i kulturních, ale vztahy a svazky mezi nimi se ničí. Sousedé se sotva znají, jsou příliš zaněprázdněni, často se stěhují a nemohou si vybrat, vedle koho žít. Ten, s kým sympatizujete, s kým chcete sdílet radost či smutek, o koho se chcete postarat, je jedním z mnoha – a proč by vás měl zajímat zrovna on? Proto město vytvořilo speciální služby pro řešení těchto problém. Hoří – není to vaše věc, to je práce hasičů. Toto zdůvodnění stačí, abyste se nestarali o požáry t a tam propukající. „To je práce hasičů… já nejsem hasič… nemám čas… o žebráky na ulicích ať se starají charity… když dám peníze každému žebrákovi, pak rozdám všechno, co mám… takže nemá smysl věnovat jim pozornost.“

A kdo ví, zda ten „žebrák“ je chudý a potřebuje pomoc. Může to být parazit nebo podvodník. Nemůžete dát na klamný dojem, město nikdy neukazuje svou pravou tvář. Bezpečnost na ulicích má na starosti policie. Policista musí udržovat veřejný pořádek a oddělit od sebe rváče. Zdá se, že občanům je vše lhostejné, dokonce i když je pošlapávána jejich čest.  Ať se tím zabývají kněží nebo mravnostní policie, starající se o narušitele morálky. Pokud byste neprošli kolem ohně, pouliční bitky, žebráka, který pláče a naříká a kolem všeho ostatního, jak byste se mohli dostat tam, kam jste chtěli jít? Můžete se věnovat všem těm problémům?

Tak to jde krok za krokem, lidé jsou stále více necitelní, bezcitní k trápení druhých a věří, že se jich to netýká. V jakémkoliv městě na světě je jiné chování považováno za hloupé a absurdní. Každý, kdo by se vrhl ze svého pracovního místa, aby poskytl první pomoc oběti nehody, riskuje, že ztratí svou práci. Je obviněn, že  opustil kancelář bez povolení, nebo že se stará o něco, do čeho mu nic není a co je prací policie a záchranky. Tyto služby také nepoděkují lidem, kteří se snaží pomoci. Naopak by vám mohli mít za zlé, že se pletete do něčeho, co je jejich prací.

Město je mlýnem, který semele všechny, kdo v něm žijí, je noční můrou pro ty, kdo ho tvoří. Nutí vás změnit zevnějšek a hodnoty, aby se vešly do městských norem, ale tyto normy jsou bez barvy, bez chuti, beze smyslu. Takový život, podobný existenci červa, vás nutí neustále cítit dech lidí, kteří jsou vám lhostejní. Pokud potřebujete ochránit, neochrání vás, stejně jako neochráníte vy je. Město vás nutí naslouchat jiným lidem, i když jste je o hovor nežádali, nutí vás cítit jejich přítomnost, i když nechcete, aby byli blízko vás. Slyšíte hluk motorů a skřípot brzd, ale tyto zvuky s vámi nemají nic společného.

Děti město hněte ještě daleko více, než dospělé. Bloudí v temnotě. Tyto domy se pro ně nestanou teplým rodinným krbem, jsou to jámy a jeskyně, zahalené ve směsi prachu a výfukových zplodin.

Lidé ve městě jsou jako šneci ve skořápce, která je chrání před silnými vlnami a bouřlivým mořem. Město je takovým mořem, s proudy, vlnami, odpady, špínou, pěnou a lasturami. Šneci – to jsou lidé a jejich nešťastné děti, které ve městě lisuje vše. Rodiče je ženou do své skořápky strachu před ulicí, protože ta je plná jiných hlemýžďů, jam a pastí.

„Kam jdete, nevinné děti? To je domov jiných lidí, neznáte je. Lidé, kteří zde žili dříve, jsou už pryč. Tam jsou nyní žijí noví lidé. Ulice není jen pro vás, jiní lidé také potřebují někam jít. Ulice, děti moje, není místem na hraní!“

Na ulici může dítě zemřít. Včera, když si chlapec hrál na ulici, srazilo ho auto a loni holčičku běžící přes silnici také při vysoké rychlosti srazilo auto, tělo dívky její matka po částech sbírala do svého pláště. Další dívka byla unesena. Po nějaké době byla navrácena, ale ukázalo se, že měla výřízlou ledvinu. Další dítě jeho kamarádi posadili v žertu do krabice. Přes ni přejelo auto, jehož řidič nevěděl, že uvnitř někdo je.

Vraťte se zpět, do temnoty, do špinavých, tmavých pokojů…  Ať vám pomůže Bůh. Město je tak špinavé. „Nehrajte si na ulici, je tam plno špíny a prachu.“   Tolik smrtelného nebezpečí číhá na děti, může je srazit auto, mohou je unést, a jsou varovány jen před špínou a prachem.  Hrát si na ulici není taková nuda jako sedět mezi čtyřmi stěnami v temnotě.  Ale výsledek je, že smrt číhá na každém kroku. Ve městě, stejně jako v moři, jsou pasti, jámy a nebezpečná stvoření. Jak tam mohou děti žít? Ale ony žijí. Co se dá dělat? Jediným způsobem je vyvíjet na děti tlak, trestat je, nepustit je z ulit, deprimované, pomalé děti, jejichž přirozený vývoj byl zastaven na samém počátku, vyrůstají bez světla a čerstvého vzduchu. Takový je život ve městě, davy lidí, auta, nemáte žádné přátele za prahem vašeho bytu.

Mateřské školy jsou přeplněné, všude formality, povinnosti. Stejné je to ve škole, v obchodě, v nemocnici. Vyzvou vás k otevření dveří, přesunutí se, zavření dveří, čekání ve frontě, k pospíšení si. Biologicky dítě ve městě roste, ale odráží se v něm všechny tyto zákazy, výtky, kárání. Takto vyrůstají osoby s duševními poruchami, komplexem méněcennosti, depresemi a všemi druhy nemocí. To je důvod degradace lidských hodnot, oslabení sociálních vazeb, lhostejnosti k jiným, závisti, nedostatku vstřícnosti a srdečnost ve vztahu.

Vesnice, to je velmi odlišný svět, a to jak ve formě, tak v obsahu. Zde není třeba zakrývat pocity úzkosti a stresu. Zde je naopak podporována a vysoce ceněna láska ke světu a veselí. Zde jste svobodní a otevření jako květiny a ptáci. Žádné silnice, žádné odpadky… nikdo zde není cizincem. Ve vesnici jsou všichni vesničané stmeleni sousedstvím, materiálně i duchovně. Jsou svobodnými dětmi přírody… děti veselí a nočních rozhovorů… synové slunce a měsíce… děti lehkého větříku a hurikánu. Nikdo se nebojí těšit se ze svobody… není tam žádná faleš… nejsou žádné dveře, které je nutné otvírat a zavírat… všechno je otevřeno ze své podstaty  a není třeba nic skrývat, protože tam je místo, kde děti rostou jako květiny, nejsou tam žádné příkazy a zákazy a lidé jsou bez duševních poruch.

Ach, moudří lidé… dobří lidé… humanisté…, slitujte se nad dětmi…  neničte je a nenuťte je žít ve městech…  nedělejte ze svých dětí myši pobíhající z díry do díry, z chodníku na chodník.  Lidé ve městech jsou pokrytečtí ve vztazích mezi sebou, i ve svém vztahu k dětem, i v projevech lásky.  Vždyť v tu samou dobu vytvářejí nejrůznější omezení a zákazy, aby utišili krásné hlasy dětí a drželi je dál od sebe. Tak se oddělují rodiče a děti. Životní podmínky rodičů, které jim ukládá město, je nutí vzdalovat se od svých blízkých a klamat je. Aby bylo možné nějakým způsobem čelit hrůzám života ve městě, rodiče hledají a vymýšlejí marné zábavy, promarňují na nich čas… neupřímné vztahy… honosné večírky, pochybná přátelství. Děti chtějí mít rodiče u sebe, mimo toho všeho, ale postupně si zvykají a přizpůsobují se pekelným podmínkám života ve městě.  Vezměme si například školky, dětská centra, parky pro děti, zahrady a školy – to vše je jen pokus, jak se zbavit těchto nevinných tvorů, moderní způsob pohřbívání dětí zaživa.

Jak těžko je ve městě! A jak se v něm musí nudit jeho obyvatelé, kteří jsou násilím nuceni přijmout jeho nesmyslné pořádky, jako kdyby byly rozumné a přirozené. Nejlepším důkazem toho jsou ty bezcenné zájmy, jaké město nabízí lidem.  Můžete například vidět dav lidí hledící na kohoutí zápasy, nebo miliony lidí, kteří sledují dvacet lidí honících bezcílně míč. Stejný dav poslouchá jedinou osobuopakující jako papoušek hloupé průpovídky za doprovodu hudby tak hlučné, že stejně není rozumět slovu. Někteří jsou opilí nebo začně nesmyslně tleskat a dav, aniž by si uvědomil, co se děje, se k potlesku přidá, aby ukázal, že se mu představení líbí, což samozřejmě není pravda. Je to nepřirozené moderní pokrytectví, které jsou lidé nuceni projevovat ve městě. Stovky lidí sledují násilný boj mezi dvěma muži, na první pohled dospělými a inteligentními lidmi, a nikdo se nesnaží zastavit tento brutální masakr. Město jim nedovoluje to udělat, protože tyto nesmyslné, barbarské a brutální krvavé bitvy jsou neoddělitelné od městského způsobu života. Stejně jako týrání zvířat ve vysilujícím závodu s využitím jejich slepých instinktů.

Lidé se baví, když druzí lidé prožívají bolest, vzrušuje je to, sázejí na výsledek. Vše toto se nazývá ve městech zábavou. Box a zápas ve volném stylu nelze ničím ospravedlnit. Průzkumy ukazují, že mezi účastníky v těchto bojích není žádné nepřátelství a nenávist. Je to způsob života, který vyžaduje město.

gaddafitent

Kaddáfího stan před Elysejským palácem

***

* Korán, sura 9, verš 101:

Mezi kočovnými Araby, kteří jsou ve vašem okolí, i mezi obyvateli Medíny jsou pokrytci, zatvrzelí v pokrytectví svém. Ty je neznáš, avšak My je dobře známe a potrestáme je dvakrát a pak budou vráceni k trestu nesmírnému.

***

Zdroje:

http://greenkomitet.ru/forum/arhiv/literatura/81-muammar-al-kaddafi-tvorchestvo-pritchi-esse.html

http://gruenefahne.ucoz.ru/forum/24-15-1

http://worldmathaba.net/items/534-the-city

http://greenlibya.co/montada/showthread.php?t=21520

Překlad a zvýraznění pasáží v textu Janika

Advertisements

29 comments

  1. Janika

    Beduín, děsící se provozu aut ve městě nám může připadat směšný. Povýšeně si můžeme myslet, že tohle všechno, o čem píše, je nicotné, pro nás nevýznamné, není to aktuální a můžeme nad tím mávnout rukou. Vždyť my už jsme přece dál, než prostý beduín. Ano, jsme. Jsme bůhvíkolikátá generace dětí města.

    Myslím, že rozlišení město – vesnice nemůžeme chápat jen úzce podle našich měřítek. Naše vesnice nejsou totéž, co bývaly (a snad ještě někde jsou) vesnice a osady arabského světa, v rozlehlých oblastech kolem pouště. Tam ještě mohli lidé žít podle své lidské přirozenosti, jako lidé, a ne jako bezduché věci. V článku jsou zachyceny známky takového původního, svobodného přístupu k žití. Než na to úplně zapomeneme.

    „nejsou žádné dveře, které je nutné otvírat a zavírat… všechno je otevřeno ze své podstaty a není třeba nic skrývat, protože tam je místo, kde děti rostou jako květiny“ – ale my jsme hluboce naučeni skrývat se jeden před druhým, vynakládáme na to spoustu energie po celý svůj život, abychom se skryli.

    • dixi

      Díky Janiko, tom povídání je mnoho pravdy, stejně tak v jeho zelené knize. Strašné je,když jen pomyslím, co tam dnes děje, ve městech i na venkově .

      • Janika

        Těší, mě, dixi, že i v Zelené knize nacházíte mnoho pravdy. Když jsem ji četla poprvé, byla jsem trochu znejistělá tou jednoduchostí. Máme sklon všechno zamotávat a zesložiťovat, jak jste napsala ta slova „vysocí katoličtí hodnostáři dodnes píší traktáty a diskutují o neporušeném početí panny Marie o životech svatých“, tak to mi do toho přesně pasuje. Učenci se přou o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly, a prostý člověk si připadá jako blbec a nevěří sám sobě, svým smyslům, svému úsudku. Přitom to opravdové, to pravdivé, bývá to jednoduché.

        Díky za ten odkaz na Putina: http://www.zvedavec.org/komentare/2013/10/5703-putinuv-valdajsky-projev.htm

    • zoom

      Skutečně je to tak, že nelze chápat vesnici, o níž se mluví v tom textu, jako něco, co se ještě vyskytuje u nás ve střední Evropě. Ona ta vesnice i město jsou vlastně jen metaforou. Metaforou rozbití přirozených vazeb způsobené dělbou práce a vlastnickým systémem. Ta bezvýchodnost a nevyhnutelnost z onoho textu jen čiší.

      • Janika

        To je moc dobrá připomínka, zoome, děkuji. Takhle přesně to vidím a to mě na tom článku fascinuje. Samozřejmě, že pojmy město a vesnice jsou metaforou. Pokud to však někdo chápe doslovně, tak díky i za to.

        Myslím, že Kaddáfího děsila hlavně průmyslová velkoměsta, viděl tu hrůzu, co to dělá z lidí za sebranku. Typicky Misurata…

  2. avespasseri

    To je naprosto výstižný popis života ve městě… tady v Čechách máme ještě ta menší města, domky se zahrádkami, i ta sídliště s paneláky, ještě nám ta hrůza měst lehko uniká. To, že jsme tu ztratili ten nejužší kontakt s přírodou a jejími rytmy a víkendový výlet do lesa nám to nikdy nemůže nahradit. Kolik lidí si to hmatatelně uvědomuje? Kolik lidí, kteří vyrostli v paneláku, ve městě? A že těch je hodně. Žila jsem nějakou dobu v Káhiře a můžu Vám říct, že tam je přesně to, co se v článku popisuje: davy lidí, neurčitý mix lidí, zvířat a aut, přejít ulici je jak vstoupit do dravé řeky, zdi, hluk a špína. Skoro žádné parky, zelená zákoutí, kde je alespoň na chvíli klid. A takhle žijí milióny lidí…

    • Janika

      To je moc dobrá zkušenost s tím životem v Káhiře, avespasseri. Zajímalo by mě to víc, kdybyste o tom napsala detailněji, třeba v článku u sebe.

      Jinak problematika město – vesnice vyvolává plno emocí. Pražáci považují venkovany za debily a naopak :-). Je pravda, že „každý si musí najít svůj trs trávy i v kamenné pustině velkoměsta“ (Mikka Waltari).

      „Kolik lidí si to hmatatelně uvědomuje?“ – ano, o to jde. A co se stane, když už si to nikdo uvědomovat nebude? No možná nic zvláštního. Jen přibude šílenců, co vtrhnou do školy a postřílí třídu dětí…

      • avespasseri

        Článek by se dal napsat nejen o životě v Káhiře, ale i o stereotypech a nesnášenlivosti a pohrdání (město-vesnice). Lidé žijící ve vesnicích a ve městech jsou do značné míry jiní, mají jiné priority, jiný rytmus života. A přece si mohou rozumět, když se přestanou jeden nad druhým povyšovat. Vždy je to o toleranci.
        A to střílení? Napadá mě, že v Americe jsou na tom ještě hůř. Nikdy jsem tam sice nebyla, ale podle toho, co jsem slyšela, si představuju, jak i v těch malých městech, kde my běžně chodíme pěšky, oni musí jezdit autem. Tomu říkám už hodně velké odtržení od toho „trsu trávy“…

        • Janika

          Avespaseri, to by mě docela zajímalo, jestli je ještě někde v Americe idylka malých městeček. Kde je férový šerif, starý obětavý doktor a každý zná každého a nezamyká se. Jenže jak se to dozvědět, když Hollywood to líčí buď jako takovouhle idylku, nebo tam za každým rohem vyskakuje psychopatický vrah :-).

            • BARON LE SAMEDI

              Stephen King ve svých hororech popisuje USA dost věrně. Nebo taky Sinclair Lewis, o Toulkách s Charlym Steinbecka ani nemluvě. Tato idyličnost mohla být vlastní Islandu, dokud se bydlelo v zemnicích, a bohatstvím byly ovce. Tam bylo lze nechat domov otevřený. Ostatně, Skandinávci věří na předstižné duchy. Prostě, jdete, a postavíte na čaj. Protože víte, že za obzorem k Vám někdo směřuje…žádné překvapení se neděje…

              • Janika

                „Skandinávci věří na předstižné duchy. Prostě, jdete, a postavíte na čaj. Protože víte, že za obzorem k Vám někdo směřuje…“ – to je nádhera, Barone… :-).

                • Troi

                  Předstižní duchové? To je hezký koncept/pojmenování :-) Ale mám takovou zkušenost i z našich končin: třeba jsem jel na přepadovou návštěvu k máti a když jsem byl asi 5 km od rodného domu, tak mi volá jestli náhodou nejedu domů a nemá mi poslat odvoz k vlaku :-)

                  • Janika

                    Předstižní je zvláštní slovo, nenašla jsem ho ani ve výkladovém slovníku, ani mi nejde přeložit do angličtiny. Leda jako preventivní (předstižní vazba znamená preventivní), ale to na „předstižní duchy“ nepasuje.

                    To s maminkou taky znám, mezi různými lidmi existuje takové tajemné napojení. Ale i mezi zvířaty. Náš kocour neomylně vycítí, že je manžel několik km od domova a začně mňoukat a ohlašovat to, jde ke dveřím a čeká na něho. (je to velmi praktické :-)

                    • dixi

                      Naši psi taky.Všichni, které jsme kdy měli. Na chalupě poznali čtvrt hodiny předem,že přijíždí děda. Ve městě,bydleli jsme ve čtvrtém patře,ačkoli celý den jezdil výtah s různými lidmi, když napřímili uši a šli ke dveřím,věděli jsme ,že se za chvíli ozve zvonek. Po letech v šestém patře totéž. Kočky máme dvě,u těch to zatím nepozoruji. Zvířata jsou vůbec báječní společníci a je jim jedno, mají-li rodokmen, nebo ne, sympatie nesdílejí podle rasy a i psi s kočkami se většinou bez problému snesou a kamarádí.

          • dixi

            No jo,ona amerika má mnoho tváří,takové Hrozny hněvu,nebo Jatka,zase vypovídaly o jiném strádání. A tak je to všude po světě. Jednotlivec je bezmocný. Teď se totéž děje v indonezii a afriku šoupli rovnou do ranného středověku. Doposavad spoléhali na krátkou lidskou paměť, nevzdělanost, nebo snižování vzdělanosti. Nástupem internetu se to mění, i když i ten je zaplevelen komercí, manipulací a špínou. Je otázka- dokdy dovolí běžným lidem internet používat ? To nezní moc optimisticky, já vím.

            • Janika

              Dixi, to s tím internetem mě už taky kolikrát napadlo. Říkám si, že kdyby byl býval za komunistů internet, nebyla by zapotřebí žádná „revoluce“ :-). Ale zase na druhou stranu – asi nám ho nechají, stejně nic nezmůžeme.

              • vittta

                Nechají-a rádi.
                Použijí ho proti nám.
                Co-použijí,používají.

                Internet je novodobá bible.
                Když tam šikovně napíšu,že Hitler měl dva…..tři půlky prdele,tak se najde tisíce lidí,kteří tomu uvěří.
                Jen to zabalit do správného papíru-a vzhůru ke kroucení historie i současnosti!

                No,tady u Tebe,Janiko,to se nám to debatí…jenže lidé tohle moc nevyhledávají,moc se tady myslí,moc odborné,moc….kdeco.

                Na sračkozních prostorech je narváno a snad nikdy v historii nebyly v takovém obludném množství šířeny takové blbosti!

                • Janika

                  No, já když vidím, jak si někde lidi navzájem nadávají, tak je mi jich moc líto. Takové ty primitivní snahy najít co nejurážlivější formulaci aby si autor myslel sám o sobě, jak je skvělej. Něco jiného je ovšem vybrané špičkování na úrovni, to někdy vyloženě jiskří a debatu to oživí :-).

          • avespasseri

            Tady je odpověď. Mám Vám to přeložit, nebo to zvládnete tak, jak to je? :-) Hi! The USA is filled with small towns and villages. You can walk around, talk to everyone, feel safe, and I’m sure many people leave their doors and windows unlocked at night. Life has changed in small towns over the years, but it’s still very similar to when I was growing up, and even when my parents were growing up. Violent crime can happen anywhere here, but is rare in small towns and villages. Most crime in small towns is vandalism, petty theft and juvenile delinquency.

            • dixi

              Stejné je to zatím i u nás na venkově, zločiny jsou ojedínělé,to bylo vždycky, horší je to s pracovní příležitostí, s nástupem velkých multimionářů
              a církve,kteří skupují půdu, vše se plíživě přibližuje novodobému feudalismu. Alena na OM píše často o nebezpečí modifikované kukuřice a obilnin,má pravdu. Podle francouzských vědců je tato potravina nebezpečná.Jakmile získají monopol na osivo, bude zle. Vždy vymyslí něco nového, jak zbohatnout. Navíc už se zjistilo, že plevel i škůdci začínají být rezistentní vůči všem druhům pesticidů.Takže příroda si pomůže,jen člověk je pomalu tráven a ožebračován.Možná, to co píšu se zdá mimo téma, ale vše souvisí se vším.

              • avespasseri

                Já vím, to s těmi osivy a Montantem (či jak se jmenují), to teď hodně koluje po netu. Dívala jsem se a v Americe prý proběhl už i soudní spor mezi farmářem, který zasadil semeno protiprávně (nekoupil si od nich novou sazbu, ale použil z toho, co vypěstoval), a tou firmou. Mně se totiž takovým řečem moc nechce věřit, tak hledám. Ale něco pravdy na tom bude a když získají monopol, nebudeme mít ani kde ty semena získat jinde…

            • Janika

              To je skvělé, avespasseri, že se Váš přítel zúčastnil alespoň zprostředkovaně našeho rozhovoru. Pozdravujete ho, prosím, pokud to uznáte za vhodné, a sdělte mu moje poděkování. To, co píše, je myslím velmi odpovídající skutečnosti. Opravdu si takhle idilicky představuji malá městečka a vesnice, kterými je USA poseta. Američané jsou pohodoví lidé, skutečně a opravdově, ne jen to známé „keep smiling“. Velkoměsta a život v nich mě ale děsí.

    • hank

      Včera jsem se vrátil domů na Moravu, do své domovské obce pod horami o šesti stech duší, po týdnu stráveném v indickém Dillí. Úplně stejné pocity… A ještě horší to bylo ve velkoměstech v Saúdské Arábii a Emirátech, v takovém Dubaji je umělé úplně všechno… včetně toho, co tam má nahrazovat mezilidské vztahy.

      • Janika

        To jsou zajímavé zkušenosti, hanku. Já si ale stejně myslím, že právě v některých takových velkoměstech, například v Indii, jsou místa, která jsou sice zanedbaná a z našeho pohledu ubohá, ale žije se tam postaru, lidi žijí nuzně, ale spolu. Teprve průmysl a rozvoj dělá město tou odlidštěnou hrůzou, o které je článek. Občas jsem viděla v některých čínských filmech takové čtvrti ve velkoměstě, kde jakoby se zastavil čas.

        • hank

          Indové bohužel berou jednotlivé otřesné lidské osudy fatalisticky, většinou k tomu přistupují tak, že si to někdo zasloužil v minulých životech a teď si jen vybírá karmu. Je jedno, jestli jde o buddhisty nebo hinduisty. To už spíš beru čínskou syntézu taoismu, konfucianismu a zen-buddhismu, která vede lidi k pomoci chudým a postiženým.

          I muslimové mají některé morální zásady ve prospěch chudých a potřebných – viz nedávný svátek Íd Al-Adhá neboli (v turkických zemích) Kurban Bajram – sice je to poněkud eklhaft, když po ulicích teče krev obětovaných dobytčat proudem, ale zásadně se třetina oběti vždycky rozdá chudým, pro některé je to často jediný týden v roce, kdy se pořádně nacpou :-)

          • Janika

            Vidím to podobně, jako Vy, hanku. Indy moc nechápu, Číňané jsou mi lidsky bližší. Nakonec i ti Arabové. Krajní fatalismus jako cíl života mi byl vždycky cizí. Trénovat se a cvičit v tom, aby člověk nic necítil, protože se bojí cítit bolest a strast a ještě si namlouvat, že takto splynu s vesmírem… :-).