Sionismus 2

30.11.2013

Když nejde hora…(2) Dvě samoty (2)

Napsal Lev Veršinin
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Takže práce na vypuzení Židů šla plným tempem a obě zainteresované strany byly spokojeny. Ovšem pomaličku začaly vznikat komplikace, nezávisející ani od vlády, ani od sionistů. Jak již jsem řekl, po přijetí Norimberských zákonů se život Židů v Německu stal tak mrzkým a ponižujícím, že počet těch, kteří chtěli odjet, dramaticky stoupl. Ne všichni, pravda, chtěli do Palestiny, a buďme upřímní, do Palestiny chtěla pouze jejich menší část, zbytek přitahovala Amerika a ostatní centra civilizace, ale tato centra omezovala imigraci řadou podmínek, hlavně „majetkovým censem“. Což znamenalo, že k získání práva na emigraci, například do USA, musela rodina prokázat vlastnictví minimálně 500 (což je v dnešním kursu zhruba 20 000) dolarů na každého dospělého člena. Což dokázali zdaleka ne všichni, tím spíše, že ty, co emigrovali jinam než do Palestiny, nacisté před odjezdem oškubali jako slepice. A zvýšit počty odjíždějících do Palestiny bránil anglický „limit“ a pravidla výběru, podle kterých vybírali v první řadě mladé, silné, mající z hlediska budoucího státu užitečnou kvalifikaci. Ostatní neodmítali, ale prosili je posečkat. Navíc ke všemu příjezd Židů do Svaté země již vyvolával závažné nepokoje mezi Araby (o tomto, velmi závažném problému bude řeč zvlášť) a Angličané počali pomalu zpřísňovat pravidla přijímání nových obyvatel podmandátního teritoria.

Nedá se říci, že by sociál-sionisty, kteří hráli v hnutí hlavní roli a řídili palestinský jišuv, tyto tendence neznepokojovaly. Znepokojovaly, určitě. Jenomže oni svoji činnost úzce koordinovali s levými stranami v Evropě (v první řadě s anglickými labouristy) a nechtěli nastavovat hruď. To, že je nutné celý proces urychlit a posílat lidi „alespoň dočasně“ kamkoliv, dokud je ještě nezačali zabíjet, tak o tom vykřikovali pouze jejich odpůrci zprava – revizionisté v čele s nám již dobře známým Vladimírem – Zejevem Žabotinským, ale vliv a styky těchto židovských „národních liberálů“ byly podstatně omezenější. Navíc jim život komplikovali sociál-sionisté, kteří správně chápali, že jestliže se nějaký emigrant octne „dočasně“ řekněme v téže Americe, tak už ho Palestina nikdy neuvidí, a je-li to tak, tak o co jde?

Leč Žabotinský byl člověkem tvrdošíjným a jestliže si postavil nějaký cíl, dosahoval ho, ať ho to stálo cokoliv (příběh Židovské legie je ještě před námi) a pod jeho divokým tlakem se západní tisk prohnul. V USA, Velké Británii, ale i jinde se v novinách začaly objevovat více či méně pravdivé zprávy o reáliích života Židů v Německu, židovské organizace se znepokojily, do Palestiny zamířily otázky, na které se nedalo neodpovědět, z problému se stala politika a nebylo možné ho ignorovat, a konečně, v červenci 1938, v miliónovém francouzském Evianu – na návrh Franklina Roosevelta, jehož ignorovat nikdo nerisknul – konala se mezinárodní konference ve věci, co by se tak asi mělo dělat s německými Židy.

Shromáždili se představitelé prakticky všech států tehdejšího „svobodného světa“ (nezúčastnila se pouze Itálie: duče konstatoval, že u „jeho“ židů je a bude vše v pořádku, a cizí že ho nezajímají), a taktéž zástupci všech zainteresovaných organizací. Mezi nimi, samozřejmě, i sionistů, kteří v té době již souhlasili s tím, že emigrace „na dvě etapy“ je také přijatelná. Kromě obecných humanistických řečí, argumenty vůdců židovských organizací spočívaly v tom, že země Latinské Ameriky mají nedostatek kvalifikovaných specialistů, kterých je mezi „bílými“ i „modrými“ límečky židovského původu dostatek, a USA jsou přeci hergot „pochodeň svobody a demokracie“. Co se týče Velké Británie, kvóty pro emigraci na Ostrov a jeho dominia jsou již pět let zmrazeny, takže, podle všeho, více než 100 tisíc lidí by mohlo opustit Německo i bez těch věhlasných 500 dolarů.

***

Situace se však nevyvíjela podle optimistického scénáře, přičemž tón další debaty zadal vedoucí americké delegace mr. Taylor, který velice ostře prohlásil, že „majetkový cenzus se rušit nebude“ a provádět jakékoliv změny v emigračních zákonech USA nejenom že samy nehodlají, ale nic podobného nepožadují ani od jiných zemí. Protože, jak vysvětlil, „žádná země by neměla být nucena nésti finanční břemeno vyvolané imigrací“. S Američanem okamžitě souhlasili zástupci Nizozemí, Belgie, Dánska a Norska, kteří prohlásili, že jsou připraveni přijmout „lidi s kapitálem“, ne však investovat do nemajetných, tím spíše, že i tak pomáhají Židům (palestinským) jak jen mohou. Padaly argumenty jako „nejsou místa“ a „i bez toho máme vysokou hustotu obyvatelstva“.  Zhruba totéž říkali i delegáti Francie (i když fráze „my jsme malá země“ v tomto případě nezazněla) a dokonce i představitelé téměř všech zemí Jižní Ameriky.

Kupodivu, jedinou výjimkou byla mrňavá Dominikánská republika „úpící pod jhem“ Rafaela Trujilla, který je dnes považován za jednoho z nejhorších tyranů XX. století.  Diktátorovi vyslanci řekli, že politika nacistů jim připadá příliš krutá, protože diskriminovat lidi na základě rasy je nesprávné z principu a proto je Santo Domingo připraveno přijmout 100 tisíc těchto ubožáků, „nezávisle na jejich majetnosti“.  Tento postoj zatřásl obecným tónem debaty, ale Američané si pozvali Dominikánce na kobereček a po dlouhé besedě, jejíž podrobnosti nejsou dodnes známy, byl problém nepatřičného moralizování zažehnán. Pravda, neformálně tyran a despota stejně otevřel dveře imigraci, čímž ve výsledku zachránil spoustu životů, avšak to se dělo ve stínu, takže to nikoho neznepokojovalo.

Poslední ránu všem nadějím nanesla Velká Británie. Lord Winterton, vedoucí její delegace hovořil dlouho, hezky, o ničem. Podrobně vysvětlil, že Britské ostrovy jsou i tak přeplněny lidmi, takže více se stěsnat nelze, ovšem o koloniích a dominiích, kde bylo místa spousty, neřekl ani slovo, a když se Chaim Weizmann – prezident Světové sionistické organizace a „mezinárodně uznávaný představitel židovského národa“ – pokusil připomenout Balfourovu deklaraci (více o ní bude v první části), jednoduše mu odebrali slovo, a poté mu odmítli i soukromé setkání. Jestliže se mě někdo bude ptát na důvody takovéhoto chování, odpovím mu: názor na to mám, ale říkat nahlas ho nebudu. Příliš se totiž rozchází s obecně přijatou koncepcí, a navíc je příliš provázán s holocaustem, který já nebudu analyzovat za žádných okolností.

***

Výsledkem bylo fiasko. Totální, absolutní a v každém případě naplánované předem. A všichni všechno správně pochopili. „Svět“ – shrnul Weizmann – „se rozdělil na dva tábory: na státy, které Židy mít u sebe nechtějí, a státy které je k sobě nechtějí pustit“, a tento jeho názor potvrdily závěrečné dokumenty konference. Na základě společného rozhodnutí 32 států, odešel do Berlína telegram, ve kterém se ani jednou nevyskytovalo slovo Žid, zato se fakticky potvrzovala (jestli rovnou neříci schvalovala) oprávněnost nacistické varianty řešení „židovské otázky“. Formulace „My, níže podepsaní, nezpochybňujeme právo německé vlády na zákonodárné akty vztahující se k některým německým občanům“ neponechávala prostor k jiným interpretacím. Pravda, zaregistrovat to veřejně si dovolili pouze tím, co se stalo, maximálně spokojení nacisté.

Již 15.července, prakticky okamžitě po ukončení konference, vlivné „Der Danziger Vorposten“ opublikovaly rozsáhlou zprávu o konferenci, ve které se bez jakéhokoliv chytračení psalo: „Takže vidíme, že Židů je jim líto potud, pokud to pomáhá vésti nenávistnou propagandu proti Německu. Nikdo ale není připraven vmésti výzvu „kulturní hanbě Evropy“ tím, že by přijal pár tisíc Židů, i když jim dnes skutečně není do smíchu. Nikdo je nepotřebuje. A tím tato konference ospravedlňuje německou politiku proti židovstvu“.

Samozřejmě, tento a jiné články neprošly nepovšimnuty, samozřejmě, tisk „demokratických“ států na ně zareagoval halasným rozhořčením, ale skutečný život dával za pravdu nacistům a to tak, že drasticky. Tak například v květnu 1939 vplula do havanského přístavu loď „Saint Luis“, na jejíž palubě se nacházeli převážně němečtí Židé ze střední třídy (936 osob). Většina z nich neměla téměř žádné peníze (ty, kteří odjížděli jinam, než do Palestiny, nacisté obrali o všechno), zato téměř všichni měli „čekací čísla“ na vstup do USA a záruční listy na 500 dolarů vydané „Jointem“ (což byla jedna z židovských politicko-dobročinných organizací). Měli i certifikáty „dočasného pobytu“ na Kubě, kde chtěli vyčkat povolení ke vstupu do Bašty Svobody, protože čekat v Německu bylo nesnesitelné. Za tyto certifikáty, prodávané v Německu za obrovské peníze, utratili prakticky všechno, co získali prodejem svého majetku, ale zřejmě jim to stálo za to. Situace která vznikla, by se dala nazvat slovem, omluvte, prosím, smutnou slovní hříčku, bezvýchodná.

Nepomohlo ani to, že „Joint“ operativně převedl 500 tisíc dolarů do jedné z havanských bank, certifikáty byly zrušeny (s tím, že byly potvrzeny zpětně a jsou tudíž neplatné), a Spojené státy odmítly vpustit emigranty mimo pořadí. Že prý, čekejte. Ovšem „Saint Luis“ musel zpátky do Hamburku, a odpovědí na všechny telegramy do všech zemí Latinské Ameriky se zoufalou prosbou poskytnout lidem alespoň dočasný azyl bylo pouze zdvořilé odmítnutí – samozřejmě s odkazem na závěry přijaté před rokem v Evianu. Výsledkem toho všeho bylo, že všichni cestující, kromě 22 šťastlivců, se museli vrátit do Německa, jejich imigrační pořadová čísla byla anulována „z důvodu nedostavení se v termínu“, a jejich osud se poté dal celkem předpovědět. A jestliže se někdo domnívá, že tento případ byl nějak mimořádný, nebo výjimečný, velmi se mýlí. Bývalo i hůře, jako například v případě jiné lodi „Struma“, o kterém ani nechci mluvit. Tam to skončilo téměř tisícovkou mrtvých, a nacisté na tom neměli ani ten nejmenší podíl. O tom o všem se svět dověděl daleko později, až po několika desetiletích, po vydání knihy Williama Pearla „Spiknutí Holocaustu“, v jejíž předmluvě senátor Claiborne Pell, svého času významný americký politik, napsal: „Z mého pohledu, téměř všichni zabití Židé mohli být zachráněni, kdyby vlády spojenců včas poskytly útočiště evropským Židům, žijícím v zemích okupovaných Hitlerovými vojsky. Jejich neochotu to udělat bych nazval „mlčenlivým spiknutím“.

***

Celkově se jak nacisté, tak sionisté ocitli v obtížné situaci. A když v květnu 1939 Velká Británie, ve snaze zastavit arabské protesty, přesněji, již faktickou válku, stanovila „pětiletou kvótu“ 75 tisíc imigrantů, čímž fakticky zájemcům, kterých již bylo velmi mnoho, cestu do Palestiny uzavřela, začalo být jasné, že celá ta věc se ocitla ve slepé uličce. Samozřejmě, nějaké cestičky stále existovaly: vznikla například ilegální organizace „Mosad le-alija Bet“, pomáhající mladým a silným dostat se do Svaté Země a zařídit se tam nelegálně, něco organizovala i Říšská agentura pro emigraci Židů, podle názoru některých badatelů pomáhající ilegálům v jejich práci to byly ale kapky v moři, přičemž přání nacistů, zbavit se Židů, bylo neochvějné. Hledání východiska se ujal Himmler (což bylo přirozené, protože židovská emigrace spadala do sféry kompetencí SS), který se v jednom rozhovoru se svým osobním lékařem nechal slyšet že „Je třeba hledat řešení, nemůžeme je přeci zabíjet“.

Porada stíhala poradu, ale funkční řešení nenacházeli ani funkcionáři Reichu, ani sionisté. Až v květnu 1940 se na konci tunelu objevilo něco, co vypadalo jako záblesk světla. Po kapitulaci Francie, jeden z vedoucích pracovníků Ministerstva zahraničních věcí, rada Franz Rademacher, po prostudování všelijakých starých dokumentů, navrhl vydělit jako „dočasné útočiště Židů“ ostrov Madagaskar. Podle názoru autora této myšlenky by tato varianta, v kompetenci samozřejmě SS (a samosprávou vedenou sionisty), „Židy uklidnila a zároveň uklidnila nespokojenost v židovských kruzích USA, což by vyřešilo jeden z vážných problémů Říše“. Plán posuzovali na nejvyšší úrovni, za účasti samotného Hitlera, přizvali i Mussoliniho, plán se celkem líbil a servilní slouhové z Vichy si pospíšili s ujištěním, že pro takovou věc Madagaskar rádi poskytnou. Dá se říci, že věci se téměř daly do pohybu, přičemž zodpovědným za projekt nebyl nikdo jiný než Eichmann, výkonný úředníček, kterému bylo naprosto jedno, co dělá, ale jak se později na procesu přiznal, přece jenom „pomáhat židům bylo podstatně příjemnější, než působit jim potíže“.

Jediný problém spočíval v tom, že Madagaskar – to je ostrov, navíc vzdálený, a to, zda karavany mohou vyrazit na cestu, záviselo jen a jen od Vládkyně moří, avšak Londýn na pokusy sondovat půdu pomocí třetích zemí nereagoval. Zbývala ještě možnost doprovázet konvoje do Afriky pomocí Kriegsmarine – to už ale bylo naprosto absurdní, takže o tom nikdo nemluvil, ani vážně a dokonce ani z legrace. Takže po porážce Reichu v „bitvě o Anglii“, nemluvě o Madagaskarské operaci, otázka již nebyla na pořadu dne. A potom bylo to, co bylo potom, a já si nejsem jist, že nacisté, jejichž vinu nikdo nepopírá, byli těmi hlavními viníky toho, co se stalo.

***

A ještě něco. Uzavíraje otázku „spolupráce“, nebylo by správné a čestné nevzpomenout aktivity takzvané „Sternovy skupiny“, na níž tak rádi poukazují znepokojení jedinci, dokazujíce faktem (nezpochybnitelným faktem) její existence tezi o „sionistech coby spojencích Hitlera“.  Takže, Avraham (sám si říkal Jair) Stern, romantický básník a od přírody naprosto neohrožený mladík, byl jedním z význačných vůdců pravicové militantní organizace „Irgun“, vytvořené Žabotinským. Nesnášel socialismus, vyznával kult silné osobnosti (mezi vzory, stejně jako sám Žabotinský, řadil Mussoliniho a Pilsudského), zuřivě odmítal jakékoliv „pochlebování Západu“ a věřil v ozbrojený boj, jako jediné účinné řešení všech problémů. V roce 1939, kdy se proud emigrantů do Palestiny fakticky zastavil, se ocitl v čele těch, kteří měli za to, že Angličané je zradili a proto jsou nepřáteli židovských nacionalistů, horší než Němci.

To první pravdě odpovídalo, to druhé nikoliv, ovšem přesvědčit fanatiky nelze: úporně nechtěli věřit tomu, že NSDAP může při řešení „židovské otázky“ jít ještě dál, než již zašla, a měli za to, že spolupráce nacismu a sionismu může být za války stejně užitečná jako v míru. Tyto názory z něj učinily – nehledě na jeho autoritu a charizma – nejen vyvrhele, ale dvojnásobného vyvrhele: sociál-sionisté vždycky měli Jaira za nebezpečného psychopata, jenomže jakmile začala válka, „příměří“ s Angličany vyhlásil i Žabotinský, a v důsledku toho se Stern a jeho stoupenci ocitli v menšině, dokonce v rodném a vysoce agresivním „Irgunu“.

V srpnu 1940 ho opustili a založili nevelkou (za života zakladatele – zhruba padesát bojovníků, ve svých nejlepších časech v roce 1946 – asi dvě stě), ale za to aktivní skupinu „Lechi“.  V podstatě – ultraradikální bojovou frakci s nádechem mesianismu nikomu (tím spíše, že charismatik Žabotinský byl již po smrti) se nepodřizující, která fakticky vyhlásila válku Velké Británii. Brzdy neměl Jair žádné. Mozek, bohužel, také ne. Drobné útoky na osamělé hlídky vážně považoval za válečné akce a ve svých úvahách o nacistech tupě vycházel z reality roku 1933 („nacionalista nacionalistu vždy pochopí“).  A vycházeje z toho trval na spolupráci nejenom s Itálií (to by bylo jen poloviční neštěstí), ale i s Německem, prohlašuje, že „jako odměnu za pomoc Hitler pomůže vytvořit židovský stát, budeme-li pomáhat Angličanům, jako odvetu zničí naše bratry v Evropě“.

Koncem roku 1940 se kurýr „Lechi“ Naftali Ljubenčik v Bejrutu setkal s úředníkem německého MZV von Hentigem, se kterým podepsal společné memorandum o spolupráci. V dokumentu se za německou stranu znovu potvrzovalo, že cílem nacistů není vyhlazení Židů, ale jejich emigrace z Evropy, a poukazovalo se na možnost budoucí spolupráce „nového židovského státu s Říší“.  Židovská strana, na oplátku, brala na sebe závazek aktivizovat válečné akce proti Angličanům, přičemž Sternův emisar dokonce sliboval pomoc při formování jednotek pro válku v Evropě na straně Německa. Největší gól byl ovšem v tom, že tento „protokol o budoucí spolupráci“ podepsali dva samotáři: v rámci německého systému se von Hentig nacházel níže, než pěšec a neměl žádné plné moci, zatímco struktura reprezentovaná Ljubenčikem, byla v rámci sionismu veličinou ani ne tak nulovou, jako spíše zápornou.

***

Podle všeho  Jair (poetická duše) a jeho primitivové (ve Státech z takových bývali skvělí gangsteři) nechápali, co vytvářejí. Naopak, byli přesvědčeni o své historické pravdě. Pročež 10.května 1941 promluvil Stern v rádiu a vyzval jišuv, aby za prvé – přestal důvěřovat Světové sionistické organizaci – „klice stárnoucích lobistů“, pokorně podlézající Angličanům a „zdarma jim poskytující židovský kanonenfutr„, a za druhé – „na prahu nevyhnutelné německé okupace ukázat Arabům převahu židovských sil„. A to už překračovalo všechny meze. Angličané vydali na lidi z „Lechi“ zatýkací rozkaz, vedení jišuvu tento krok bez výhrad podpořilo, stejně tak jako většina židovských obyvatel Palestiny a noviny „Haaretz“ nazvaly Sterna „quislingem“. A od této chvíle skončila legrace a shovívavost, na skupinu Jaira započal hon, a to jak ze strany úřadů, tak ze strany tajných služeb židovské samosprávy. Řádili i „sternovci“. Jestliže dříve platilo, že „Žid Židovi neubližuje“, nyní všechna tabu padla.

9.ledna 1942 bojovníci „Lechi“ přepadli židovskou banku v Tel Avivu, v následné přestřelce zabili dva kolemjdoucí, a to už se prali naostro, s cílenou střelbou a mrtvolami všude kolem. Nakonec,  Jaira 12.února 1942 Angličané vypátrali (nahráli jim ho židovské tajné služby) v konspirativním bytu a zastřelili „při pokusu o útěk“. I když, jak se zdá, byl zastřelen proto, že už je omrzel. Což bylo nejspíše rozumné: po jeho smrti „Lechi“, vedená jinými ráznými hochy, nebyla o nic méně radikální a nemilosrdná než dříve, ale Sternovy vrtochy ve vyhledávání spojenců se neopakovaly. Tož taková to byla odysea, jestli to říci velmi stručně. Co bylo, to bylo, z písně slovo nevypustíš. Ale pokoušet se na základě toho slova začínat úplně jinou píseň, o „válečné spolupráci sionistického hnutí s hitlerovci“, k tomu je třeba, podle mého názoru, být poněkud přehnaně znepokojeným.

Pokračování následuje.

Napsáno Janika Rubriky: LEV VERŠININ, SIONISMUS (přeložil Hamilbar) Tagged with Autor: Hamilbar