Sionismus 3

Když nejde hora…(3) Na počátku bylo slovo (1)

Napsal Lev Veršinin
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.  

sio3

Zde je tedy slíbený začátek.

Základní fakta tématu jsou všeobecně známá, lze je najít v kterékoliv encyklopedii, takže odkazy nejsou zapotřebí, stačí připomenout. „Sionismus“ – to není nějaké strašlivé zvíře, ale pouze jedna z „národních teorií“, vzniklých v XIX. století, na takováto překvapení bohatém, a zabývá se vytvořením židovského národního státu. Ale ne jen tak někde – čemuž se vědecky říká „teritorialismus“ – ale právě v místech, která jsou považována za „historickou vlast“. Tedy okolí hory Sion, kde se kdysi nacházela Judea, království Izraele – jednoho z aramejských kmenů, jenž se od ostatních lišil tím, že vyznával jednobožství. Tento kmen, divoký a svárlivý, rozvály větry historie, víra ovšem zůstala zachována ve stovkách komunit, máločím si podobných, roznesených po celém Středomoří i dále, ale považujících se přes to za cosi – jednotného. A to pouze díky své společné víře, jež v nich udržovala vědomí jejich zvláštnosti (jiní říkají „vyvolenosti“), ale zároveň byla i příčinou spousty trápení.

To však není tématem této besedy, důležité pro nás je pouze to, že tato víra byla tradičně spjata s konkrétním místem (což je pochopitelné, vždyť to náboženství bylo – kmenovým), a předpokládala povinný – když ne v tomto pokolení, tak v příštím – návrat do zemí, považovaných za svaté, tam, kde se víra zrodila. Modlili se a snili mnozí, odvážil se málokdo a do určité doby pouze zřídka. I když někteří přece jen jeli. Naštěstí jak Turci vládnoucí bývalými zeměmi Judei, tak Arabové tam přebývající (z nichž nemalá část byla, mimochodem, potomky téhož plemene přijmuvšími Islám) tyto pobožné lidi, dá se říci, vítali a záměrného násilí jim nepřičiňovali. Tím spíše, že nováčkové se usídlovali ve městech, v nichž Arabové žili neradi, a k tomu navíc ovládali užitečná řemesla. Při tom je nikdo nepovažoval za zvláštní národ a ani oni sami se nepovažovali za národ, ale za konfesi vyznávající toho jediného správného Jediného Boha, proti čemuž místní, vyznávající Korán, ve kterém jsou „Jehudi“ nazváni Lidem Knihy, taktéž nic nenamítali. Takto se k roku 1880 zformovala ve Svaté Zemi judejská komunita, ne příliš početná (přibližně 5% obyvatelstva pašaliku), ale zato velmi, dokonce velmi-velmi religiózní. Byli to hlavně Sefardi, východní Židé, a v podstatně menší míře Aškenázové, pocházející z Evropy, žili v naprosté podřízenosti svým duchovním vůdcům, neustále se mezi sebou hádajíce kvůli bohoslužebným otázkám, ale se sousedy se nehašteřili. Turci si jich cenili jako spolehlivých daňových poplatníků, Arabové jim, jako slušným, nikomu nevadícím lidem, neubližovali, a dá se říci, že až do třetí čtvrtiny XIX. století se čas pro palestinské jehudim zastavil. V kulturnějších krajích, jako například v Evropě, se toto století, právem nazvané Století Rozumu, ukázalo býti daleko živějším.

Doba to byla mimořádně zajímavá. Všude se rodily národy –  právě v tom Marx-Lenin-Stalinově pojetí. Staré tradice praskaly ve švech a židovské komunity (kahaly) nebyly výjimkou. Jestli byla dříve smyslem života průměrného Judea modlitba a práce, aby si vydělal na živobytí, pak nové větry vyvolávaly touhu po novém životě. V západní Evropě započal proces „emancipace“ Židů – překročení hranic jejich malého světa a jejich vstup do kulturního a sociálního života státu. Někteří z těchto „nových lidí“ skoncovali s judaismem rázně a rozhodně, jako například Marx, někteří dodržovali navyklá životní pravidla, ale sami se považovali za normální Němce, Francouze, Angličany a tak dále. Pravda, Němce, Francouze, Angličany atd. „Mojžíšova zákona“ (úplných ateistů zatím bylo jen velmi málo), ale v čem je problém, jestliže náboženství dědů považovali za milou, k ničemu nezavazující tradici? Jenže teď se to začalo šmodrchat. Do  této chvíle do podvědomí zažraný vzorec „ti šmejdi ukřižovali Krista“, umocněný na „pijí naši krev“, vysvětloval vše, změna náboženství, zpravidla, dělala žida křesťanem a automaticky (i když ne okamžitě) ho ve společnosti emancipovala. To sice nebylo úplně výjimečné, ale dělo se to dostatečně zřídka. Jenže nyní, když „emancipovaných“ bylo čím dál tím více, setkávali se ke svému údivu stále častěji s tím, že nebyli počítáni mezi „své“, a dokonce ani přijetí luteránství nebo katolictví nefungovalo tak bezchybně jako dříve.

Tedy to, že se někdo upřímně považoval za, řekněme, Němce, nyní již automaticky neznamenalo, že ho tak berou i Němci. A dokonce jestli oficiálně, podle zákona, má coby loajální občan všechna práva, dosáhnout uznání na úrovni společnosti je čím dál těžší. Bylo to velmi vyčerpávající. Přinášelo to kognitivní disonanci. Někteří, zvláště citliví k takovýmto nuancím, začínali hledat sebe sama. Zhruba v téže době, v polovině století, se objevují první teoretické práce zkoumající tento problém a jako recept navrhující a zdůvodňující záhodnost „návratu všech Židů k Sionu“, kde by se mohli v klidu modlit, orat, sít a živit se tak jako dávní předkové, „plody země“. A hned po knihách se objevují též „palestinofilové“ – první organizace, jež od teorie přešly k praxi. Nebudu vyjmenovávat jejich názvy ani názvy knih, není to nutné, každý, koho to zajímá, si je lehce vyhledá, ovšem politikou to tady zatím v žádném případě nepáchlo, o státu se zatím nikdo nezmiňoval. Jmenovitě z toho důvodu, že podle představ klasického judaismu židé stát jakoby nepotřebují. Kdysi ho měli, ale pak rozzlobili Boha, přišli o něj a obnovit by se měl až s příchodem Mesiáše, který to vyřeší za lidi, hlavně obnoví Chrám, bez kterého stát nemá smysl.

Takže zatím žádný sionismus neexistoval. Ani samo slovo „sionismus“ ještě nikdo neznal, to vůbec vzniklo skoro náhodou a daleko později, až v roce 1890. Dokonce ani o „židovském národě“, ve významu etnickém, se řeč nevedla. Řeč šla pouze o náboženské komunitě, pro kterou má smysl najít své místo pod sluncem. Přesněji, vrátit se tam, odkud kdysi odešla, do Palestiny, žít pod vládou loajálních Turků, dál od Evropy, která nikdy nebyla tak pohostinná. Tím spíše, že ladem ležící půdy, i když většinou bídné, je dost. Zvláště se zdůrazňovalo, že jestliže se všichni „ti, jež přinášejí svědectví“, shromáždí, pak velmi pravděpodobně nastane i čas pro příchod tak dlouho očekávaného Mesiáše. „Palestinofilové“ sbírali po troškách peníze na cestu i zájemce o přestěhování, ale i když o Sionu snili z pokolení na pokolení, zájemců změnit sen ve skutečnost bylo jen pár. Tradici vyznávající věřící (a takových byla stále ještě většina) slepě poslouchali své rabíny a tito rabíni měli styky, postavení a prostředky a jejich sociální postavení v domáckém prostředí jim naprosto vyhovovalo. Drtivá většina těch, kteří se pokládali za „emancipované“, už vůbec neprahla po nějakém stěhování. Všechno opustit a jet neznámo kam, do úplné divočiny, vstříc těžké práci se báli i ti, kteří, zdálo by se, neměli co ztratit. Život chudiny v běloruských, maloruských a besarabských městečkách nebyl samozřejmě úplně k žití, ale nějak se tomu už přizpůsobili a kdo ví, jak bude tam, a jak již bylo řečeno, svatí a moudří mužové to příliš nedoporučovali.

První vlna emigrace se dala do pohybu teprve počátkem předposledního desetiletí XIX. století, když po vraždě cara v Ruské říši začaly známé problémy, o kterých jsme spolu již jednou hovořili. Později nazvou historikové tuto událost „První Alijí“, nebo-li „Prvním Návratem“, ale tehdy nikdo žádná vznešená slova nepronášel. Prostě, když začali bít, ti nejmobilnější – někteří píší 7-10 tisíc, jiní 13-15, ale kolik to bylo přesně nikdo neví- se rozhodli vyrazit. Někteří, alespoň trochu majetní, vyrazili do Ameriky, ale převážná většina (zcela jistě vedena svými moudrými muži) putovala do Svaté Země. A tam se usadila, většinou ve starých městech, živíce se známými řemesly, a jen nemnozí na farmičkách které poskytli potěšení „palestinofilové“. Lid to byl klidný, modlil se, své místo znal, tudíž žádné třenice s místními nevznikaly a Turci, jak se zdá, byli objevením se nových pracovních sil v polopouštním kraji spokojeni a zastavený čas nespěchal dáti se do pohybu. Nový vítr zavál až za dalších 25 let s „Druhou Alijí“, jenomže do té doby se mnohé změnilo.

Věc se má tak, že koncem Století Rozumu počet „emancipovaných“, kteří se cítili nebýt ani rybou ani rakem, mnohonásobně vzrostl. Někdo snášel nevraživost klidně, správně chápaje, že staleté předsudky se nedají změnit za 10-20 let, tím spíše, že kariéře předsudky nijak zvlášť nevadily, jiní je ovšem snášet nehodlali a snažili se „najít sebe“ takříkajíc z opačné strany, návratem ke kořenům.  Nikoliv však k náboženským (moderní lidé, přece!), ale k historii, kultuře a konec konců i k jazyku, zkrátka ke všemu tomu, co z nich, kromě dodržování obřadů, vytvářelo společenství. Myšlenka visela ve vzduchu, teď šlo jen o to najít člověka schopného zformulovat mlhavou společenskou objednávku – a tím člověkem se stal Theodor Herzl. Postava to byla mohutná, velmi zajímavá, ovšem v rámci populárního článku je pro nás důležité to, že poté, co celý svůj život prožil jako člověk na 99% emancipovaný, považující se za obyčejného Němce, – teprve po slavné „Dreyfusově aféře“ takříkajíc prohlédl. A když prohlédl, začal přemýšlet, jak se zachovat a výsledkem tohoto přemýšlení se stala kniha „Židovský stát“ ve které byla mnohými postrádaná teorie vysvětlena jasně a srozumitelně.

Její základní myšlenka byla následující: „židovská otázka není problémem náboženským, ekonomickým nebo sociálním, ale pouze a jedině národním“. Což znamená, prohlásil, že Židé nejsou souhrnem náboženských komunit ale jediným národem, shodou okolností ztrativším své „národní hnízdo“ a všemi nenáviděným, protože nikdo nemá rád cizáky ve svém vlastním domě. Tudíž „národ bez země“ si musí najít „zem bez národa“, s pomocí velmocí na ni získat právo, a opustiv nepohostinnou Evropu ji osídlit. A teprve po zformování vlastního státu (samozřejmě „kulturního, pokrokového a civilizovaného“) vstoupit jako rovný s rovným do „společenství evropských států“. Spousta věcí v té knize, nazývané některými Biblí Sionismu, ne zcela odpovídala realitě, například autor ne zcela chápal, kdo jsou to vůbec Židé, mezi něž počítal pouze Aškenáze, „Evropany zákona Mojžíšova“, takové jako byl on sám (o východních Židech, Sefardech, jestli se vůbec něco doslechl, tak málo, a o etiopských Židech už nevěděl vůbec nic). Ale tyto nuance nebyly v daném okamžiku podstatné.

Zato byl Herzl nadán mimořádnou vůlí a mimořádným přesvědčovacím talentem. V průběhu několika let (kniha ještě nebyla vytištěna) zorganizoval kroužek stejně smýšlejících, rozhodil síť kontaktů po celé Evropě a podařilo se mu proniknout nejen do pracoven bohatých židovských filantropů, pomáhajících penězi „palestinofilům“, včetně Rothschilda, ale i do vládních kuloárů oněch velmocí. A za rok se v Basileji konal první Světový židovský kongres, na kterém byla založena Světová sionistická organizace. „Sionistická“ proto, že na základě dlouhých a komplikovaných debat byla jako jediné vhodné místo ke stavbě „národního domu“ vybrána Palestina.

Sám Herzl byl spíše „teritorialistou“, což znamená, že za nejdůležitější považoval vznik vlastního státu, a to, kde se tento stát má nacházet, zda v Palestině, Argentině, nebo v Africe, nepovažoval za věc až tak podstatnou, ale obhájit tuto svoji myšlenku nedokázal. Hlavně kvůli nesmiřitelné pozici „palestinofilů“, jako jeden muž vstoupivších do SSO, pro které byla tato otázka otázkou principiální, určitého množství rabínů, ochotných skloubit tradici s novinkami, ale hlavně –  delegátů z Ruska. Ti, ač sami byli lidmi naprosto světskými, přesvědčivě dokazovali, že hlavní „mobilizační rezerva“ právě narozené organizace je, ať se to někomu líbí nebo ne, krajně nábožná chudina východní Evropy, kterou lze pohnout z místa pouze pomocí jí pochopitelných hodnot. Delegáti ze západní Evropy, za kterými kromě nepočetných kroužků romantiků nikdo nestál, uznali správnost těchto argumentů a tak se stalo, že se Otec-Zakladatel ocitl v menšině. Podle všech příznaků – včetně jeho osobní korespondence – nesl to dosti těžce, zkoušel kolegy dále přesvědčovat, s nadšením se chopil Angličany navržené myšlenky přesídlení Židů do Východní Keni, s perspektivou vybudovat tam „základy národního domova“, ale opět narazil na tvrdý odpor. Nakonec, když se projekt, jenž se mu zdál býti tak perspektivní, zhroutil – díky ostře odmítavému postoji kolegů – neunesl tento otřes a zemřel ještě docela mlád. Ovšem vlak, který uvedl do pohybu, se již nedal zastavit. Romantika „vytváření národa“ a „výstavby národního domu“ uchvátila mnohé. V západní Evropě jich, stejně jako dříve, nebylo mnoho, hlavně intelektuálové -romantici, zato ale jejich agitace dosáhla až k židovským oligarchům a ti se plácli přes kapsu, kdežto na východě tón udávali příslušníci chudých a o něco vyšších než chudých vrstev, nevzdělaní, extrémně fanatičtí, socialisté do morku kostí.

Po událostech spojených s revolucí v Rusku začala „Druhá Alije“, docela solidní, minimálně 40 tisíc. Stejně jako před pětadvaceti lety utíkala hlavně chudina, která si o různých amerikách mohla nechat tak leda zdát, utíkala celými komunitami a usazovala se opět ve městech, aby se modlila a pracovala. Tito ubožáci nebyli žádnými sionisty, ale z davu se již začínali vyčleňovat „ideoví“ – hlavně romantická mládež s hlavami plnými socialismu, která ovšem v důsledku revolučních událostí, kterých se mnozí dokonce aktivně účastnili, dospěla k závěru, že socialismus musí býti nacionálním. Tito mladí byli v drtivé většině absolutně nereligiózní, do starých měst je to netáhlo, naopak, snažili se naplnit v té době hlavní doktrínu sionismu „židovská práce na židovské zemi“. A zem byla: za peníze, celkem štědře poskytované západními sponzory, kteří se sami do Palestiny nehrnuli, se od urozených Arabů vlastnících ohromné, i když ne příliš kvalitní (a někdy zcela nekvalitní) lány země, vykupovaly slušně velké pozemky. Tak se zrodily první, později věhlasné, kibucy – zemědělské komunity, kde vše bylo společné a práce povinná (přitom existence nájemní práce byla vyloučena). Tak se objevily osady, jež se později rozrostly do nových, podle složení obyvatel již čistě židovských měst.

Vztahy s Turky a Araby zůstávaly stále harmonickými, bez nepřátelství: latifundisté dostávali slušný nájem za špatnou zem a byli spokojeni, turecké úřady byly také spokojeny, protože z nekvalitní půdy se za pár let stala půda kvalitní, a tím se plnil rozpočet. Prostí zemědělci si na půdu koupenou židovskými emigranty zálusk nedělali, protože v jejich silách nebylo ji zkultivovat. Pravda, vznikalo jakési, tak říkajíc rámcové, nepochopení: pro Araby byl sám pojem „laický žid“, navíc ještě pracující na půdě, něčím jako sférický kůň ve vakuu, tedy za hranicemi možného chápání, ale v průběhu prvních desetiletí XX. století žádné zvláštní třenice nevznikaly. Tím spíše, že noví obyvatelé Svaté Země, jak se na socialisty patří, považovali všechny lidi za vzájemně si rovné, k sousedům se chovali velmi přátelsky, nemachrovali a zcela vážně zamýšleli stát se z „evropských ošuntělců“ zcela novým národem, přirozenou součástí obyvatelstva Palestiny.

Pokračování následuje.

Advertisements

15 comments

  1. Janika

    Myslím si, že když se člověk začte do těchto vyprávění, musí – měl by – korigovat své zažité představy a předsudky. To se týká skoro všeho, s čím se v různých podobách kolem sebe setkáváme. Dalo by se, myslím říct, že každé jednostranné zjednodušení pohledu na tyto otázky je prostě známkou špatné cesty.

    Na jedné straně počínaje krajními postoji typu “ti šmejdi ukřižovali Krista”, které došly až k tomu, že „Židé otravují studny“ a tak dále.

    Na straně druhé je představa, že Židé byli po staletí pronásledováni a utiskováni. Je možné, že by se na to dalo dívat přesně naopak, ale to by bylo na delší a možná jiné povídání.

    Velmi zajímavé je připomenutí Židů, kteří žili ve velkém počtu ve východní Evropě, na Ukrajině. Tak nějak vyciťuji, že se svým bohatším západním bratrům moc nehodili. Ale nechci dělat ukvapené závěry, počkám si na další pokračování.

  2. Astr

    Neni mnoho lidi kteri to znaji tak do hloubky jak serial informuje.
    K nekterym detailum mohou byt i vyhrady ale v celku je to vyborny informativni serial.
    Pokud vysledkem bude i jiny pohled nez dosud, byt i jen u nekolika jedincu, pak
    Hosanna :-)
    ==============================
    Tento vyraz je casto pouzivan v evangeliích jako výkřik radosti:-)
    (of the word in the Gospels as a shout of jubilation
    It is applied in numerous verses of the New Testament including
    „Hosanna; blessed is the one who comes in the name of the Lord“ (Mark 11.9) )
    a i ja jej jako nejstarsi projev radosti pouzil.:-)
    Amen

    • Janika

      Hosanna – tak to jsem nevěděla, Astře, je to pěkný výraz, rozhodně lepší, než to hloupé „bingo“ :-).

      „Pokud vysledkem bude i jiny pohled nez dosud, byt i jen u nekolika jedincu,“ – souhlasím. Pozoruji to i na sobě, ten odklon od takzvaného „poznání“, že za vším stojí Židé. Před časem jsem s například s úžasem četla u Růžového Vincenta, že v EU je většina Židů, a řikala jsem si naivně, no to je hrůza. Ale teď už si říkám – no a i kdyby, tak co :-)?

      • Kamil Mudra

        „Bingo“ je, i když už rozšířený tak přesto trapný, amerikanismus. Vykřikovat „Bingo!“ je vlastně totéž jako oslavně hulákat: „Mariáš!“ nebo „Šachy!“ atd. protože jde jen o název jedné z mnoha her.

        Než se do Čech tohle zavleklo volali jsme v takových situacích: „Sláva!“ či pochvalně/uspokojeně vzdychli: „Chvála Bohu!“ což je českým ekvivalentem onoho: „Hosanna“.

        • vittta

          To je správná prdel,Kamile.
          Ani mě to vlastně nikdy nenapadlo.
          V silně ..až protinábožensky laděných Čechách se „úlevný“ komentář „Chvála Bohu“ uchytil tak dokonale,že ho sice všichni používají,ale souvislost s Bohem to nemá naprosto žádnou.

          • vittta

            A to ještě většinou ten,kdo takto reaguje obrátí automaticky oči k nebi…..

            • Kamil Mudra

              Nojo, ty automatismy. Astr napsal „Hosanna“ s dvěma „n“ a já pak po něm automaticky taky. Správně má být „Hosana“. :-(

              • Kamil Mudra

                Jo a ještě jsem chtěl připomenout že podobných úlevných výkřiků aniž bychom si přitom uvědomovali (tedy aspoň většina z nás) jejich náboženský význam máme plno: „Krucifix!“, Ježíšmarjá!“, „Ježíšikriste!“, „Panebože!“… a nebo těch „prokladů“ při konstatování: „díkybohu“, „bohudík“, „bohužel“… a dalo by se pokračovat ještě dlouho.
                Sakra! Jsme my to ale ateisté, že? :-)))

    • Astr

      Ze media vybiraji fotky politiku v ne prilis vlidne podobe neni nic noveho, predvedeno bylo jiz na Zemanovi .
      Ze nektere noviny“demonizuji“ v tomto pripade Netanyahu pod nadpisem
      Netanjahu: Konflikt s Iránom treba riešiť vojensky
      pak jiste v tomto pripade ma fotografie jeste vice zduraznit silovou variant reseni !.
      Nejde o tohoto premiera ani o narazky na neho ze to neni zadny spravny Zid protoze puvodem z Polska a tak pro neho osobne zadne naroky stare 2000 let na to uzemi odvoze od 12 puvodnich kmenu neprichazi v uvahu,
      ale jde o jinou a to zasadni otazku kterou si pokladaji lide nejen na Strednim vychode ale po celem svete.
      a to pokud jde o moznost mit jadernou zbran.
      Jak to ze Israel ano ale nikdo jiny ne ?
      Jak to ze kdyz si jeden soused poridi poradny klacek aby branil svoji zahradku pred napadenim, druhy soused nesmi !
      Po USA Rusku, Anglii Francii Cine Israel pres odpor JFK si v 60 letech v negevske pousti nechal od Francouzu postavit jaderny reactor u mesta Dimona.
      PS:
      Ze Israel ma jaderny valecny program a mnoho jadernych zbrani prozradila afera Vanunu. Tento muz byl za prozrazeni na prikaz premiera nyni presidenta Pereze unesen z Rima a v Israeli odsouzen na 18 let. Dodnes nesmi opustit Israel a ma domaci vezeni!

      Co se Israel slovy sveho premiera Netanyahu snazi prosadit je potvrzeni soucasneho stavu, Israel jaderne zbrane ano, nikdo ostatni ne!
      To je pokus o uvedeni do zivota stareho znameho:
      co je dovoleno jednomu, neni dovoleno druhemu:
      Quod licet Iovi, non licet bovi – Co je dovoleno Bohovi není dovoleno ……
      ================================

      • vittta

        Vy by jste chtěl,aby měl Irán jaderné zbraně?
        A Izrael nechce…
        Tedy-ostatní země chtějí,aby měl kde kdo jaderné zbraně ale jen Izrael ne.
        Zase ti Židé….

        • Kamil Mudra

          S těmi jadernými zbraněmi jde opravdu o dost schizofrenní záležitost. Na jednu stranu je ten kdo je má silně zvýhodněn proti tomu kdo je nemá, což mu umožňuje „dupnout si“ i hodně nevybíravým způsobem a proto se nemůžeme divit snahám o jejich získání ze strany těch co je nemají.

          Na druhou stranu je jejich ničivá síla i následky jejich použití takového rozměru že je to prakticky vylučuje z „lokálního“ použití, protože stane-li se tak, je vysoké riziko že si to „odskáčou“ i ti kteří se konfliktu vůbec neúčastní a tedy je jaksi v obecném zájmu všech aby je pokud možno neměl nikdo.

          Ale pak je tu ještě ta okolnost, že kdyby je neměl nikdo, bylo by mnohem snazší rozpoutat nějaký světový konflikt, na který by se jeho iniciátoři dokázali dobře připravit a nějak se „zašít“ před jeho následky. Jen „díky“ jejich existenci to není dost dobře možné, protože, i na hlavu poraženému nepříteli postačí jedna či dvě někde dobře ukryté ponorky k tomu aby vítězi jeho vítězství „oplatil“ s takovou razancí že by vlastně o nějakém vítězství ani nemohla být řeč a následkům války by se mohl vyhnout jen ten kdo by se zašil na nějakou jinou planetu. Je tedy vysoce pravděpodobné že jen tenhle odstrašující faktor nás doposud před dalším globálním konfliktem chrání.

          Z toho mi tedy vychází že pro lidskou populaci (a vlastně vše živé) je nejmenším zlem, jsou-li tyto ničivé síly v rukou co nejmenšího počtu možných aktérů a pokud možno v takových u nichž je předpoklad že mají zájem na přežití a proto se nějakému jadernému pink-pongu raději vyhnou. S každým dalším držitelem se zvyšuje riziko že se ocitnou v rukou sebevraha, který je ochoten „vzít sebou“ celou planetu.

          Osobně bych tedy uvítal kdyby je neměl nejenom Írán, ale ani Izrael, Korea a další. Domnívám se že dva hlavní „protihráči“ by úplně postačili aby tohle svinstvo splňovalo svou odstrašující roli.

          • vittta

            Ano….
            Ti co je mají,ti se jich už nezbaví.
            A další ať si najdou jiné hračky.
            Já rozumím tomu,že to může být vnímáno jako nespravedlost-a také to v pravdě nespravedlnost je,ale zde bych zase na spravedlosti rozhodně netrval.

            Konkrétně Izrael…no jo,stát je to dost agresivní.
            Je ale třeba brát v úvahu,že po tom,co se stalo za druhé světové války si Židé žádné iluze už dělat nemohou.
            Také jsou ovšem pod určitým,poměrně přísným dohledem,je na ně velký tlak,aby náhodou nedostali víc chuti,než je zdravé.
            Kdyby jaderné zbraně neměli…kdo ví,jestli by se to tam dávno nemydlilo „zu grunt“.
            V každém případě…mohlo to být horší.(jsou horší země)